Jedu už jen na sto procent, říká kadeřník ve svém penzionu

Perfektně stříhat účesy se naučil během dvou let v Německu. Barvení vlasů piloval tři roky v Austrálii. Kadeřník Michal Janeček si pak v Praze otevřel dva salony, ale od dětství toužil po životě v přírodě. Sen si splnil otevřením vlastního penzionu Krásná Samota. Leccos ale nečekaně bolí.

Proč se vyhledávaný kadeřník z Prahy odstěhuje s rodinou na samotu?

Můj otec je rybář a vášnivý houbař. Odmalička mě bral do přírody a vždycky jsem věděl, že chci žít tak, abych mohl kdykoliv chodit do lesa. Druhou věcí je, že mě baví starat se o zahradu, sázet a sklízet plody. Zároveň jsem věděl, že z něčeho musím být živý. Jsem sice kadeřník, ale penzion mi přišel jako výborný nápad.

 

A jak se kluk s touhou po přírodě stal kadeřníkem?

Trochu z recese, jako všechno v pubertě. S nápadem přišel nejlepší kamarád. Líbilo se nám dostávat dvacet korun za dvacet minut práce a mít kolem sebe samé ženy. Dneska už bych asi volil něco jiného, ale když vám je při rozhodování třináct čtrnáct let…

 

Takže jste šli…

Kamarád se na mě vykašlal a šel na obchodní akademii. Na učňáku v Braníku jsem byl jediný kluk. Žádné pánské šatny ani záchody, všechno pěkně společné. Bylo to nádherné, ale za ty tři roky jsem se skoro odnaučil psát, protože spolužačky za mě všechno dělaly.

 

Věděl jste už tehdy, že chcete svůj salon?

Vůbec. Pořád to byla recese. Vždyť jsem se na učňáku nenaučil stříhat. Největším bonusem bylo jen to, že jsem ztratil ostych i před super-nádhernými ženami. Po škole jsem měl jediné štěstí, že frčel šílený účes začátku devadesátých let. Vlasy se seshora hodně sestříhávaly, vzadu se nechával „jágr“. V té době jsem uměl vlasy jen sčesat dolů, vzít nůžky a dole to zastřihnout jako papír. Dělal jsem jen tohle a měl jsem plno.

 

Kde nastal zvrat a posun vzhůru?

Vydělával jsem hodně peněz, hlavně na dýškách a dost jsem pařil. Naštěstí mi došlo, že tohle floutkování dlouho nevydržím, a odjel jsem v jednadvaceti letech na zaučenou do Německa. Najednou zmizelo zázemí rodičů, musel jsem platit nájem, vařit si, prát si. Najít si práci. Zůstal jsem ale v Cáchách skoro dva roky.

 

 

Jak šlo stříhání?

Přišlo drsné vystřízlivění. Německy jsem uměl jakž takž, ale že bych někomu dole ustřihl „jágra“ a byl za to slavný, to opravdu nehrozilo. Každou chvíli jsem byl na koberečku. Naštěstí jsem měl kolegu Rézu z Íránu, který mě naučil pánské střihy. Od toho se všechno odvíjelo, protože když umíte dobře ostříhat chlapa, umíte dobře ostříhat i ženu. Obráceně to ale nefunguje.

 

 

Jak to?

Nejsložitější jsou krátké vlasy do ztracena, takzvané blendování. Účes nesmí jít do kulata, aby chlapi nevypadali jako poddoubáci.

 

Poddoubáci? Nejen váš táta je zjevně houbař.

Jasně (smích). Chlap s novým účesem nemá vypadat jako hříbek nebo žampion. Hlavně jsem se ale díky Němkám naučil preciznosti. Němka to nechce hned vyfoukat, ale jenom vysušit. Se zrcátkem si účes komplet zkontroluje. Pak si teprve doplatí závěrečné čančání nebo takhle odejde. Kdežto v Česku vás ostříhají, vyfoukají, a žádnou chybu už nemáte šanci uvidět.

 

Pracoval jste i v Austrálii, jak se to seběhlo?

Vrátil jsem se do Prahy, teď jsem byl frajírek, co umí německy a má našetřeno. Po pár měsících ale hrozilo, že bych skončil, kde dřív. Tak jsem odjel do Austrálie. Byl to hodně podobný příběh, ani anglicky jsem neuměl.

 

Ale stříhat už ano.

To jo, ale profesně je to tam úplně jiné. Australankám je jedno, jak jsou ostříhané, jenže pozor! V pátek večer a v sobotu večer musí všechny vypadat jako z Hollywoodu, jako z nejprestižnějších žurnálů. Musel jsem se proto perfektně naučit takzvanou konečnou úpravu, tedy foukání, žehlení, vlnění, výčesy a tak. Navíc musí mít vlasy perfektně nabarveny. Tohle Němky nechtěly, tam jsem se naučil jakž takž melírovat a stačilo to. Než jsem se v Austrálii všechno naučil, byl jsem zase co chvíli na koberečku kvůli reklamacím. Ale nevzdal jsem to, bral bych to jako osobní prohru.

 

Jak jste se nakonec dostal ke svým salonům v Praze?

Ještě v Německu jsem poznal, že chci vlastní špičkové kadeřnictví na světové úrovni, které si bude moct dovolit každý. Třeba i prodavačky z Alberta nebo zdravotní sestry. Inspiroval mě majitel sítě salonů, pro které jsem pracoval, a myslím, že se mi to po návratu povedlo.

 

Pro prodavačky?

Vytvořil jsem čtyři kategorie kadeřníků – junior, senior, master a elite. Nejnižší kategorie stříhala chlapy za dvě stě pade, ženy za čtyři sta pade. Byli to lidé už vyučení, ale ještě neměli tolik praxe. Vypracoval jsem systém, kdy se mohli v kategoriích posouvat. V nejvyšší elite stálo stříhání tisícovku. Na to ale museli znát obličejovou a barevnou typologii, teoretické techniky střihu, pochopit barevné spektrum.

 

To zní jako architektura hlavy.

Při krátkých a polodlouhých vlasech je to opravdu sochařinka. Důležitou součástí práce kadeřníka jsou ale i konzultace. Musí se navzájem pochopit s klientem během patnácti minut, aby všechno dobře dopadlo. Paní je tam na hodinku, musím stihnout konzultaci, mytí, ostříhání a konečnou úpravu. Musím přesně vědět, kdy co dělám, navazovat minutu po minutě. Neztratit se, což je v našem řemeslu velmi snadné. Hodně kadeřníků totiž trpí tetanií.

 

Čím?

Zvýšenou přecitlivělostí. Často to mívá člověk, který se živí talentem, umělec. Třeba mu jen nedostatečně pochválíte výkon a on se začne hroutit. Ve svém salonu jsem naprosto neakceptoval, aby se do stříhání začaly motat pocity, věci mezi nebem a zemí, takové ty typické kadeřnické kecy.

 

Jaké?

Světlo, to chce světlo! Nebo že si to sedne. Kulový s vodou si sedne! Udělej to rovnou pořádně. Zákaznice, které k nám chodily z top salonů, většinou fakt koukaly. Věřím, že by nám klidně zaplatily dvojnásobek.

 

Hodí se zkušenosti ze salonů při vedení penzionu?

Určitě, všechno musí mít svůj čas a svoje místo. Jsem zvyklý na preciznost. Vlastně se nic moc nezměnilo, stále pracuji s lidmi. Jde o hezký přístup a servis.

 

Jak se vám podařilo najít tohle místo na okraji Národního parku České Švýcarsko?

Hledal jsem ho dva roky. Téměř každý víkend jsme se ženou vyrazili autem, spali po penzionech i pod stanem. Objížděli jsme, co bylo na internetu, pak už jsme se ptali na úřadech, po hospodách i na ulicích. Tohle místo jsem našel díky pánovi, který šel po ulici v Horní Chřibské asi kilometr odsud. Přijeli jsme pak po vlastní cestě na kouzelné místo s kouzelným barákem. I proto ten název – Krásná Samota. Jenže to od koupě v roce 2013 ještě trvalo. Kdybych to zboural, úplně stejné baráky by za tu cenu mohly stát vedle sebe dva.

 

I díky provedení jste ale dvakrát získali ocenění na Amazing Places.

V druhé sezoně jsme byli na jaře vyhlášeni nejkouzelnějším místem v Čechách. Bylo to nádherné zadostiučinění po té strašné dřině a odříkání. Po temné jeskyni, do které jsem občas musel zalézt, abych dobil baterky, když už jsem nevěděl, kudy kam. A teď, v třetí sezoně, v květnu po koronaviru, se to povedlo znovu.

 

Co myslíte temnou jeskyní?

Často jsem jel na sto deset procent své kapacity. Těmi deseti procenty vzniká energetický dluh, který se střádá. Pak přicházelo období pár týdnů, kdy jsem nebyl schopný rozhodovat a dělat skoro nic. Nevím, jestli je to splín, nebo porucha, ale proto se učím nejít přes hranu. Nemusím udělat pergolu i přístřešek v jednom roce. Pomáhám si jógou, bylinkami, čínskou medicínou, akupunkturou.

 

Litoval jste někdy přestěhování?

Přes zimu jo, když nebývá práce na zahradě. Chybí mi pak nádherný network lidí z Prahy, o který jsem se ze dne na den prodejem salonů připravil.

 

Ze zlatého chlapce poustevníkem?

To je přesné. Sám, věčně špinavý, sedřený, nezvládal jsem být dobrý partner ani otec. Byl to hrozný sešup dolů. Finanční, společenský, emoční, energetický. Po všech stránkách. Sice jsem zvyklý začínat v životě znova a znova, jenže s narozením dítěte se stalo něco, s čím jsem nepočítal. Je mi 42 let, znám se jako muže, ale vůbec jsem nebyl připravený stát se otcem.

 

Jak to myslíte?

Když se narodila dcera, což byla nejhezčí věc, co se mi kdy povedla, chtěl jsem být dobrý otec i dobrý partner své ženy. Jenže jsem makal na dvou místech, jel jsem na sto deset procent. Nestíhal jsem se ani vyspat. Prodal jsem proto firmu v Praze, abych se věnoval jen provozu penzionu.

 

Přesto jste se po pár letech přestěhovali do blízkého Rumburka.

I když jsme měli vlastní vstup do domu, pořád jsme byli odděleni od hostů jen přes jedny vnitřní dveře. Stačilo projít a byli jsme v práci. Navíc když jsme byli se ženou neustále spolu, je to trochu ponorka a začali jsme si víc lézt na nervy. K tomu je dcera divoká. Nechceme jí v tom bránit, bylo jí dva a půl roku. Když si ale v půl desáté večer hrála na indiánku a nahá běhala po chalupě, tak to obtěžovalo hosty.

 

Je to dočasné řešení?

Řešili jsme, jestli si na zahradě postavit bungalov, nebo koupit baráček v okolí. Nakonec jsme si provizorně pronajali byt v Rumburku v nádherném secesním domě s jazzovou kavárnou, padesát metrů od skvělé restaurace. Na Krásnou Samotu jezdím do práce a vím, že třeba v šest mohu sednout do auta střízlivý a jet domů za rodinou. Mohli jsme se na sebe víc těšit.

 

Proč zazněl důraz na střízlivost?

Je to tak hezká práce, že mě baví hostům odpovídat na dotazy, dát si s nimi pivo. Pak přijedou hosté z Moravy, dáme si vínečko, slivovičku. Najednou jsou z toho mejdany čtyřikrát pětkrát do týdne. Svatby bývají do rána. Začal jsem cítit, že by se to mohlo zvrhnout. Nicméně teď se změnilo úplně všechno. Máme za sebou se ženou čerstvý rozchod. O dceru se staráme střídavě, přesně tohle jsem si nepřál (dlouhé ticho). Pocházím z rozvráceného manželství a vždycky jsem si říkal, že když budeme mít se ženou dítě, tak s ní zůstanu stůj co stůj. Jenže to nešlo. Sebe bych obětoval, ale nechci, aby naše dítě vyrůstalo v prostředí stresu, nasávalo tu atmosféru. Zdraví dítěte je pro mě nejdůležitější.

 

Stříháte ještě?

Jen občas pro zábavu, za babku, za pětikilo.

 

Krásná Samota – co vás k tomu napadá?

Že je tady pořád práce od nevidím do nevidím. Dodneška si ale užívám, když přijedou hosté a vidím, že jsou tady ještě spokojenější, než předem očekávali. Důležité pro mě zůstává nepředražovat ceny a jet na svých sto procent, ale ne na víc.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama