Konečně mám vnuka, říká jubilant Hejma: A kam se hrabou drogy!

Ve středu 3. února oslavil sedmdesátiny a o dva dny později vydává album jménem Dáreček. Do redakce Reportéra přišel ve výborné kondici i náladě, přičemž za náladu může hlavně nedávné narození vnuka Huga. Povídání s muzikantem Ondřejem Hejmou o autostopu, (ne)milovaných Spojených státech i české politice si můžete poslechnout celé buď v tomto článku, nebo ve svých podcastových aplikacích.

Stopař vítá kolegu stopaře: Jakpak tě, Ondřeji, napadlo v šestasedmdesátém roce vyrazit autostopem do Nepálu?

Ono to napadlo mého kamaráda Štěpána Rybára, pro kterého to byl životní sen a jehož táta vedl nakladatelství Olympia, kde jsme pak vydali cestopis – no a mě si vzal Štěpán coby věrného Pátka.

 

Proč právě Nepál?

Byla to už zajetá trasa pro západní mládež, která považovala za vhodné po konci studia pumpnout rodiče a vyrazit na východ. Zápaďáci jezdili většinou autobusy, ale my měli míň peněz, tak jsme zvolili autostop. I tak jsme potom doma mohli lidem přiblížit ten západní hipísácký svět, a asi proto měla naše knížka úspěch; prodalo se jí třicet tisíc kusů.

 

Exotika začala v Turecku?

Přesně tak, ale to jsme projeli na jedno svezení, protože z Turecka se tenkrát pašovala auta do Íránu – do jednoho konvoje jsme se v Istanbulu vnutili a hned za sebou měli kus cesty. Írán pro nás pak byl těžší, potkaly nás tam potíže zdravotní i se zákonem…

 

… se zákonem?

Zatkli nás a na jednu noc zavřeli do šatlavy, což byl naštěstí normální polní stan – jenom proto, že jsme přetáhli tranzitní vízum. Bylo zajímavé sledovat, jak se nálada v těch zemích mění. V Íránu jsi už tenkrát cítil napětí, ale pak jsme vjeli do Afghánistánu a to pro nás byl krásný zážitek – hned v prvním větším městě Herátu jsme zůstali týden.

 

Připomněl jsi mi malíře Adolfa Borna, který vyprávěl, jak celý život jezdí do Turecka a jak ho mrzí, že se ta země mění. Nábožensky se radikalizuje a holky už tam nenosí krátké sukně jako kdysi.

Takhle já to mám s Amerikou.

 

Kompletní rozhovor si můžete poslechnout zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích.

 

​​​​​​​

 

Jak?

No mrzí mě, jak se za mého života mění.

 

Kdy jsi tam jel prvně?

Roku 1978, nedlouho po cestě do Nepálu. Se Štěpánem jsme si řekli, že teď už si půjdeme za naším snem největším a zkusíme se dostat do Ameriky. Zase jsme naplánovali knihu, takže to byla formálně jakási služební cesta. Olympia nám pomohla novinářskými průkazy a výjezdní doložkou, a to, co jsme zažili, překonalo naše očekávání. Snad si nic neidealizuju, ale Amerika nám připadala nesmírně přátelská a bezpečná. Tentokrát už to nebyl autostop – v New Yorku jsme si koupili auto za tři sta dolarů, a když jsme přejeli kontinent, tak jsme ho za stejnou částku prodali. Od začátku jsem byl ohromenej. Jak jsem měl ten status mladého novináře, dostal jsem se třeba do šatny fotbalového klubu New York Cosmos, kde jsem dělal rozhovor se sprchujícím se Franzem Beckenbauerem.

 

 

Jedním z nejslavnějších obránců historie. Máš podpis?

Jenom fotku. Franz je v županu, já s notýskem a – představ si to! – v saku. Víš, kdy jsem skončil se sbíráním autogramů? Roku 1962.

 

To byli naši fotbalisté stříbrní na mistrovství světa!

Nešlo o fotbalisty, ale o krasobruslaře, protože jejich mistrovství světa se konalo v Praze a všichni účastníci bydleli kousek od našeho dejvického domu v hotelu Internacional. Takže jsem tam zaklekl na schody a na všechny si počkal – mám sourozence Jelínkovy, Karola Divína a tak dále.

 

 

Navzdory své sedmdesátce jsi zjevně ve formě: sportuješ?

No jasně, odjakživa, protože jak ten náš svět rokenrolu není moc zdravej, tak to umím kompenzovat jedině sportem. Začínal jsem fotbalem na Dukle a zažil tam krásnou éru kolem Masopusta, kdy to byl mančaft jako blázen. V pubertě jsem přešel na stolní tenis, ve kterém jsem jako dorostenec dosahoval slušných výsledků, jenže přišla muzika. Když jsem balil svou ženu, tehdy lukostřelkyni, na čas jsem střílet taky. Po svatbě jsem se za ní přestěhoval do Řevnic, což je rodiště Martiny Navrátilové a tenisová Mekka, tak jsem si pořídil raketu, a dneska je mým hlavním sportem golf. Současná pandemie je pro mě krutá mimo jiné i z toho důvodu, že během ní sportuju míň než kdy jindy.

 

Zappa vs. Klaus

Vraťme se ke Spojeným státům. Vyšla vám tenkrát ta kniha?

Ne. My na Ameriku nechtěli nadávat, protože jsme jí byli opravdu okouzlení, a to se nám stalo pastí: bez kritického společenského ostnu nic vyjít nemohlo. A tak se stalo, že jsem se tam podruhé dostal až v únoru 1990 spolu s Václavem Havlem, který měl slavný, mnoha potlesky přerušovaný projev v Kapitolu. A to bylo pořád fajn, protože Havel byl tehdy superstar a všichni se k nám Čechům krásně chovali, a cokoli jsme si přáli, to nám bylo okamžitě splněno.

 

Nutno podotknout, že tobě už tenkrát imponoval spíš jiný Václav: Klaus.

To jo, a ten tam byl taky. Dokonce jsem za ním poslal Franka Zappu, který se o situaci ve východní Evropě hodně zajímal: „Jestli chceš, Franku, vědět něco o byznysu,“ říkal jsem mu, „tak ti někoho představím.“ Pak jsem poodstoupil a z dálky sledoval, jak Klaus začíná pro něj tak typicky kroutit hlavou: „Takhle ne, to by nešlo…“ Což bylo celé famózní, ale po pár letech začala má láska ke Spojeným státům blednout.

 

Co to způsobilo?

Nejdřív válka v Jugoslávii. Pracoval jsem jako zpravodaj americké agentury AP a centrálu měl ve Vídni, která pokrývala i ten balkánský konflikt. Vzpomínám, jak jsem se svou šéfredaktorkou strávil mnoho bezesných nocí právě diskusemi o Jugoslávii. Byl jsem tehdy naštvanej a poprvé se zahraniční politikou USA nesouhlasil.

 

A čím to pokračovalo?

Při každé další cestě jsem měl pocit, že se v Americe vztahy mezi lidmi zhoršují, že klesá bezpečnost a vlastně i životní úroveň. Taky se výrazně zvedla americká levice. Teda ona tam byla i za mého mládí, ale hlavně na univerzitách, a to se nám vlastně líbilo; vždyť i všichni naši hudební hrdinové byli levičáci... Dnes už mě to děsí.

 

Výhody stáří

Slavíš sedmdesátiny, ale kvůli covidu nemůžeš uspořádat mejdan. Štve tě to?

Docela jo. Přiznám se ti, že jsem dokonce uvažoval o nelegálním, ale pak mi došlo, že by lidi nadávali, jak si zpovykanej Hejma uspořádal večírek s partou muzikantů, a to už nemám zapotřebí. Oslavu jsem zrušil, stejně jako křest desky.

 

Ty jsi přitom člověk velmi společenský, viď?

To se ti jen zdá – půl života bydlím v Řevnicích, kde vedu rodinný život, a do Prahy podnikám jen občasné spanilé jízdy. Ale je to teď, samozřejmě, opruz. Ne, že bych nutně potřeboval sedět na baru, pít panáky a kecat o výkonech Sparty, ale na dobrou večeři bych si už teda zašel.

 

Mohl bys stručně shrnout svůj názor na pandemii?

Základní tezí podle mě je, že zatím pořád ještě nikdo nic s jistotou neví. Já už jsem starobní důchodce, ale za sebe bych řekl, že by bylo lepší nechat ekonomiku a obecně život otevřenější, a ušetřené peníze investovat do zdravotnictví nebo dejme tomu na vývoj české vakcíny. Protože jednoho dne peníze státu dojdou, a pokud do té doby situaci s virem nevyřešíme, tak teprve začne tanec.

 

Na nové desce máš píseň jménem Finanční tíseň, tak asi tušíš, nač se tě chci zeptat.

Tuším, ale nejdřív ti něco řeknu k té písni: pro Žlutého psa ji napsal Ivan Hlas, který byl koncem sedmdesátých let zakládajícím členem.

 

Zajímalo mě, jestli ti nedocházejí úspory.

Naštěstí jsem vždycky vedl poměrně skromný život a v posledním roce člověk moc neutratí. Bez koncertů jsou výpadky z mých příjmů masivní, ale kdybych tvrdil, že nemám co do úst, tak lžu, protože například tantiémy z písně Sametová nebo honoráře za tři mé knihy pořád běží. Horší je, že se mi po koncertech stýská. Poslední dobou jsme měli se Žlutým psem jen dvě zkoušky, a na nich jsem si uvědomil, jak bez pravidelného hraní dovednost upadá. Zatím víme, že bychom se do formy vrátili raz dva, ale chybí nám ta pospolitost. Ta první pumpa na D1, kde jsme se před koncerty scházeli… Naší výhodou oproti spoustě kolegů je stáří.

 

Jak to myslíš?

Tak, že jsme nemožnost hrát už zažili, ačkoli z jiných důvodů. V osmdesátých letech byla naše hudba často příliš americká na to, aby vyhovovala, takže jsme poznali, jaké je zkoušet, ale nekoncertovat, a tuhle frustraci máme natrénovanou.

 

Věříš, že se na jaře život zas rozjede?

Už o tom raději ani moc nepřemýšlím. Jako laik tomu dávám spíš dva roky, poněvadž tak dlouho se táhla španělská chřipka. Čili vyhlídky nic moc, do toho hnusné počasí venku, nemožnost sportovat, ale štěstěna se na nás zároveň i usmála a dcera přivedla na svět našeho prvního vnuka Huga. Musím ti říct, že kam se drogy hrabou! Mám jeho fotku na monitoru, což je možná dědkismus, jasně, ale když mě něco naštve, tak si na Huga kliknu a úplně se rozzářím.

 

Nicméně na ty drogy jsi úplně nezanevřel, že ne?

To víš, že ne... Protože jak známo: marihuana podávaná v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství!

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama