Na tramvaj se neběhá, ale čeká

Dlouho byla jedinou ženou v Praze, která umí řídit všechny typy tramvají. Karolína Hubková tramvaje řídí deset let, poslední tři roky ji potkáte hlavně při jízdách s těmi historickými nebo při provádění střešovickým Muzeem MHD. Retro si dopřává ale i doma. Sbírá hodinky Prim a s manželem si hýčkají veterána Škodu 120.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Začnu neslušně. Kolik je vám let?

Podle občanky, nebo na kolik se cítím?

 

Podle občanky.

Tak to je mi třicet dva.

 

Tím pádem vám zbývá osm let a budete moci kandidovat na prezidentku, to bylo v dětství vaše druhé vysněné povolání vedle tramvajářky. Je stále ve hře?

Když vidím současnou politiku, nechám Hrad jiným a zůstanu u tramvají. Pořád mě baví jako na začátku, je to tak různorodá práce, že nehrozí, že bych se poohlížela po jiné.

 

Jak jste se k řízení tramvají vlastně dostala?

Mám to dané výchovou. Oba rodiče nás s bráchou vedli k technice. Táta je tramvajákem třicet osm let, bral nás s sebou do vozovny. Máma zase pracovala na Smíchově, kde byly technické kroužky pro děti, které jsem navštěvovala, a brala nás na výlety parní lokomotivou a do muzeí. Moje dětství se točilo kolem kolejí.

 

 

Původně jste ale začínala jako průvodčí v parních vlacích. Nelákalo vás jezdit s vlaky?

Už na střední škole jsem se kamarádila s partou nadšenců do vlaků. V patnácti jsem začala brigádně jezdit s historickými vlaky. Chytly mě tak, že jsem si udělala i topičský kurz. Přemýšlela jsem, že bych nastoupila na železnici jako průvodčí, ale mám ráda větší chaos. V Praze jsou koleje hustší, děje se tu víc situací.

 

Je to jen můj dojem, nebo do kabiny řidiče tramvaje usedá čím dál víc žen?

Za posledních deset let je jejich nárůst ve veřejné dopravě značný. Je to jak dobou, kdy padají předsudky, co je a není mužská a ženská profese, a zároveň jsou moderní tramvaje jednodušší na řízení.

 

Jak k vám přistupují mužští kolegové?

Už jim to nepřijde. Dneska je opravdu normální, že v každém kurzu řízení tramvaje je minimálně jedna žena. Když jsem začínala já, byly jsme dvě a chlapi si ze mě dělali legraci, že než rozjedu tramvaj, nejdřív si v zrcátku namaluju rtěnkou pusu. Jsem typ člověka, co si rád zahraje na hloupou blondýnu, takže jsem tu rtěnku nosila, aby koukali, ale zároveň museli uznat, že řídit umím a že o tramvajích hodně vím.

 

Co je na řízení tramvaje nejtěžší? Zvenčí to může vypadat lehce – jízda po kolejích, stavění na zastávkách…

Tohle přesně říkala moje maminka tatínkovi, když přišel zničený ze směny: „Vždyť tam stejně nic neděláš, jen jezdíš z konečné na konečnou.“ Jenomže realita je taková, že provoz v Praze vyčerpává hodně psychicky. Zkoordinovat techniku řízení, aby jízda byla plynulá a pohodlná pro cestující, hlídat pravidla silničního provozu, přemýšlet nad tím, jak budou reagovat řidiči aut, abyste zvládli tramvaj ubrzdit, protože při své váze nezastaví hned, kontrolovat chodce, řešit cestující. Je toho dost.

 

Jak vypadá šichta tramvajáků?

Začínají prvním výjezdem tramvaje, tedy před čtvrtou ráno, a končí, když vynecháme noční řidiče, kolem jedné v noci. Doba řízení je v průměru osm hodin, devět deset ale není problém. Občas musíte jít dělat zálohu, což je řidič, který čeká ve vozovně, jestli nenastane nějaká mimořádná událost nebo někdo nepřijde do práce. Jezdí se víkendy, svátky. Tahle práce není pro lidi, kteří mají rádi pravidelný režim.

 

Bála jste se někdy při řízení nočních linek?

Jako žena máte možnost nejezdit noční spoje. Já je jezdila, když si umíte ve voze udělat pořádek, tak to není problém. Ale když se někdo bojí opilých lidí, jednání s nimi, tak to pro něj může být stres a ježdění v noci nebude mít rád.

 

Jak si zřizujete pořádek?

Jsem klidná, ale umím zařvat – a to funguje. Když náhodou ne, zavolám na dispečink a o pár stanic dál už na zastávce čeká městská policie.

 

Objet tramvaj zleva? Prasárna

Moje děti několik týdnů mluví o tom, že by se chtěly projet tramvají z konečné na konečnou. Jakou linku byste jim doporučila?

Já miluju linky 22 a 23, protože jedou kolem Pražského hradu, Malou Stranou a dál centrem, to je nádhera. Jsem poetická duše, ráda se kochám. Nemusím periferie, kde nic moc není, jen rovná trať. Taková Hostivař, to je zapomenuté místo.

 

Za mě nejhezčí tramvajové místo je u Letohrádku královny Anny. Krásná stromová alej. Tam jsem si vždycky představovala, jak se ti řidiči kochají, a přitom prý jde o celkem nebezpečný úsek. Proč?

Spadané listí, prach z květů, a když zaprší, udělá se tam takové blátíčko. Na tom všem tramvaj klouže, takže se musí jet opatrně a používat písek, který je v každé tramvaji, aby se kola neprotáčela. Takže tady tramvajáci jezdí obezřetněji.

 

To je příroda. Čím vám komplikují život řidiči aut?

Parkováním. Specifická je v tomhle například Korunní ulice na Vinohradech. Když tam špatně zaparkuje auto, je ta ulice pro tramvaje neprůjezdná. Praha má nejhustší kolejovou síť na světě, zároveň je to historické město. Uličky v centru města nebudou širší. Takže buď tu budeme mít dobrou veřejnou dopravu, ale nebude možné, aby bylo všude v centru tolik aut.

 

A další neřesti automobilových řidičů?

Po covidu mi přijdou zmatenější. Jak byl klidnější provoz, zvykli si. Teď je zase v Praze šrumec a oni neumí rychle řešit situace. Na křižovatkách často zapomínají, že tramvaj je prostě neobjede. Nejčastější nehody jsou ty, kdy auto odbočí přes trať a nevšimne si tramvaje. A největší prasárnička je objíždět tramvaj zleva. Tramvaje se nepředjíždí!

 

Cinkáte na řidiče?

Ano. Zvukové znamení je nejrychlejší výrazný vjem, kterým dáte jasně najevo Pozor!

 

Gestikulují na vás?

Ano. Už jsem flegmatická, koukám na ně a čekám, co udělají, protože já s tramvají z kolejí nesjedu a neobjedu je. Před pár dny mi takhle na Zvonařce do tratě najel řidič a čekal, co budu dělat. Pak se za ním objevila městská policie, tak hrdinně odjel.

 

Občas prý řidiči tramvají ťuknou do auta schválně, protože po nehodě mají nárok na volno. Je to pravda, nebo městská legenda?

Tohle se traduje už několik let, že jakmile máme sebemenší nehodu, dostaneme tři dny volna. Kdyby to byla pravda, asi bychom to hned poznali, protože by po Praze moc tramvají nejezdilo, tramvajáci by byli doma. Když se stane malý ťukanec, přijedou k nehodě dispečeři, vyšetří se, sepíšou se papíry a řidič tramvaje pokračuje ve směně. Když se stane něco vážnějšího, co je pro řidiče psychicky náročné, jako je střet s chodcem, zůstane doma. Má na to nárok, ale je to neplacené volno.

 

Vy jste zažila srážku s chodcem?

Ano, ale nebyla čelní. Z boku do druhých dveří mi narazil opilý člověk. Myslel si, že přechází na přechodu, kde tramvaj nejezdí. Upadnul do bezvědomí, ale dobře to dopadlo. Dneska je problém, že lidi mají sluchátka v uších, koukají do mobilů, nevnímají, když přechází koleje. A rizikové jsou i maminky s kočárky. Jak je tlačí před sebou, schází jim rozhled na trať. Musím říct, že když se mi v průjezdném profilu objeví kočárek, to se mi hodně rozbuší srdce.

 

Přidám další legendu o řidičích tramvají. Nejednoho baví čekat na dobíhajícího cestujícího a před nosem mu dveře zavřít.

To mi odvypráví skoro každý známý, jak mu řidič zavřel naschvál. A já neznám žádného, který by se tím bavil. Jezdíme podle jízdních řádů, a když bychom čekali na každého dobíhajícího během pětadvaceti zastávek, nemáme z pauzy na konečné vůbec nic. Na tramvaj se neběhá, na tramvaj se čeká. Ujela vám 22? Počkejte si čtyři minuty, pojede další.

 

Tramvaj jako zahradní domek

Tři roky pracujete ve střešovické vozovně v Muzeu MHD. Jsou historické tramvaje za odměnu?

Pro mě určitě. Miluju staré stroje a odešla jsem z toho hektického stresu do příjemného stresu. V historické tramvaji nepřevážíte lidi z práce do práce, kdy chvátají a jízdu ani moc nevnímají. Při jízdě v historické tramvaji si připlatí za zážitek. Jedou o víkendu, ve svém volnu a užívají si to.

 

Byla to vaše kariérní meta?

Od roku 1991, co v Praze historické tramvaje jezdí, se tady žena jako jejich řidička neobjevila. Takže mě to vůbec nenapadlo. Ale přišla nabídka, jestli nechci patřit jako řidička do týmu k nové designové tramvaji T3 Coupé, kterou navrhla designérka Anna Marešová. Tak jsem se dostala do střešovické vozovny a následně se stala první řidičkou historických tramvají od roku 1974.

 

Jste jediná žena v dopravním podniku, která umí řídit všechny typy tramvají?

Pár let to tak bylo, ale teď už jsou další dvě řidičky a do kurzu nastoupila další. Prolomila jsem to.

 

Jak moc je jiná jízda desítky let starou tramvají oproti těm moderním?

V těch nejmodernějších vám pomáhají počítače. Když uděláte chybu v technice jízdy, počítač to přechroustá a může ji napravit. U staré tramvaje jde každá chyba za mnou. Staré stroje jsou složitější a při řízení každá končetina musí něco ovládat. Levá ruka je na kontrole jízdy, pravá ruka na ruční brzdě, jedna noha je na zvonku, druhá na písku. Nesedíte v pohodlné sedačce, ale celou dobu stojíte, není tam žádné topení ani klimatizace. Řízení je náročnější, po deseti hodinách cítíte fyzickou únavu, ale je hezčí.

 

 

Dopravní podnik čas od času prodává vyřazené modely tramvají. Když pak vidíte jednu z nich zchátralou a posprejovanou na kraji Prahy u dálnice D1, co vám jde hlavou?

Mrzí mě to. Skončila ve vlastnictví investorské firmy a mám za to, že už je rozřezaná a má skončit ve šrotu. Můj manžel je na tyhle vyřazené tramvaje expert, objíždíme po republice tramvajové pomníčky. Baví nás pozorovat, co jsou lidé z nich schopní vytvořit. Už v sedmdesátých letech dopravní podnik prodával vyřazené dřevěné tramvaje a lidi si z nich dělali chaty, kralíkárny… V Jihlavě má náš kamarád zase tramvaj na střeše svého domu.

 

Trochu se bojím zeptat. Nemáte v plánu si tramvaj domů pořídit taky?

Manžel tenhle sen má. Před půlrokem jsme si pořídili domek, takže to ho k jeho splnění přiblížilo. Já se tomu bránila, argumentovala jsem, že nechci, aby na první pohled zvenčí bylo vidět, jak moc těmi tramvajemi žijeme. Nakonec ta tramvaj ale asi bude. Jako zahradní altánek. Ale nechám ji obrůst. (smích)

 

Kromě historických tramvají jezdíte i Škodou 120. Stará auta jsou další vaše srdcovka?

Veliká, mít veterána byl můj letitý sen. A manžel mi ten sen splnil, dostala jsem ho od něj k MDŽ jako dárek.

 

Jezdíte s ním často?

Spíš si ho hýčkáme. Je to veterán, garážovaný, takový mazlíček pro potěchu. Jela jsem s ním třikrát veterán rallye, jezdím na srazy a nedávno jsem s ním chtěla vyrazit do Prahy do práce, máme to asi šedesát kilometrů. Nedojela jsem, protože auto začalo vařit. Takže minulý týden mi manžel dal další dárek – nový termostat.

 

Na sociálních sítích popisujete své zážitky ze života tramvajačky. Na Instagramu máte přes deset tisíc sledujících. Všímáte si, že lidé chodí do muzea na vás?

Ano, stává se, že přijdou a ptají se, jestli jsem to já. Pokaždé, když se takhle někdo objeví, se červenám. Ale mám to ráda. Že sem přijdou s úsměvem, mají radost, že mě vidí, že se jim líbí moje retro oblékání, že nosím hodinky Prim.

 

Jak vás napadlo takhle veřejně psát?

Byla to forma terapie. Měla jsem někdy pocit, že ten den za nic nestál, nedařilo se mi. Lehla jsem si s telefonem do vany, prohlížela si svoje fotky starých tramvají a k jedné z nich jsem začala psát, co hezkého jsem zažila, na kolik lidí jsem se usmála a kolik lidí mi ten úsměv vrátilo. Snažila jsem se na tom dni najít, co mě pohladilo po duši. Dala jsem to na Facebook a takhle jsem pokračovala. A ono si to našlo fanoušky.

 

Máte jako tramvajačka nějaký sen?

Otevírat Václavské náměstí historickou tramvají číslo 200. To je nádherný salonní vůz, který se objevil ve filmu Pohádka o staré tramvaji jako tramvaj Terezka. Tuhle pohádku nám pouštěl táta, když jsem byla malá, je to moje srdcovka. Tak snad nebudu dlouho čekat.

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama