Staroslověnština je občas dobrodružná kriminalistika

Petra Stankovska je vedoucí katedry bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity v Lublani. Kromě výuky češtiny se věnuje i výzkumu staroslověnského jazyka. Pro její studenty je prý někdy těžké pochopit svérázný český humor a mentalitu. „Český humor chápou jen velmi omezeně, a proto ho ze začátku používám jen v malých dávkách,“ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Patříte mezi světově uznávané paleoslovenistky. Ve svém výzkumu se zabýváte mimo jiné chorvatskou církevní slovanštinou psanou hlaholicí. Co vás vedlo k zájmu o staroslověnštinu a staroslověnské texty?

Vlastně to bylo takové nedopatření a shoda náhod. Na pražské bohemistice jsme měli předmět slavistika a staroslověnština, který vyučovaly doyenky staroslověnského slovníku doc. Zoe Hauptová a dr. Emilie Bláhová. Neměli jsme tehdy dostatek učebnic a existovala jediná skripta, podle kterých jsme se mohli na tento předmět učit. Protože se dostala skripta jen na někoho, domluvila jsem se se spolužačkou, že si je od ní přes Vánoce půjčím, abych jí je mohla začátkem ledna vrátit. Jak jsem se pak musela všechno rychle naučit, šla jsem v lednu na zkoušku v předtermínu a asi jsem i tím udělala dobrý dojem, protože mi paní doktorka nabídla, zda bych nechtěla dělat pomvědku (pomocnou vědeckou sílu) v oddělení staroslověnského slovníku.

 

Jakou práci vám tam svěřili?

Práce to tenkrát nebyla moc vědecká. Zprvu jsem čistila řecko-staroslověnskou kartotéku od prachu, který tam napadal při sekání elektrického vedení. Poté jsem ale měla štěstí a dostala se k práci na edici v roce 1975 nalezené části významného Sinajského žaltáře (nejstarší známý rukopis staroslověnského žaltáře, pochází z 11. století a je psán kulatou hlaholicí, písmem sestrojeným Konstantinem–Cyrilem pro velkomoravskou misii uskutečněnou roku 863). A potom už to jelo.

 

Co vás na staroslověnštině nejvíc fascinuje?

Evropská unikátnost tkví v tom, že se staroslověnština zavedla v 9. století jako liturgický jazyk, kdy byly dalšími liturgickými jazyky už jen řečtina a latina. Podobná věc se stala v roce 1248 v podobě papežského potvrzení chorvatské církevní slovanštiny (kterou si lze představit jako mladší a regionální verzi staroslověnštiny) jako liturgického jazyka v katolické církvi. Do té doby to byla pouze latina. To je přece samo o sobě fascinující! Na to bychom měli být jako Slované hrdí, ale málo si toho vážíme.

 

 

 

Proč je podle vás důležité zabývat se v současnosti staroslověnštinou?

Průměrný člověk v dnešním světě bez staroslověnštiny přežije. Ale obecně, když pomineme kulturní a historické hodnoty, je staroslověnština důležitá nejen pro pochopení češtiny, ale také jiných slovanských jazyků. Díky staroslověnštině můžeme sledovat vývoj těchto řečí a různé jevy v jednotlivých jazycích nám najednou začnou dávat smysl.

 

Čemu přesně se věnujete?

Nemám ambici popsat gramatiku, zabývám se jednotlivými texty. Textologie je občas až dobrodružná kriminalistická práce. Zabývám se především rukopisy napsanými do konce 15. století, tudíž mohu prostřednictvím omezeného množství textů nahlédnout do velmi vzdálené doby. Protože je systém zápisu v tak starých rukopisech poměrně rozkolísaný, musím se dopátrat, jak byly na určitém území jednotlivé hlásky vyslovované a zapisované, zda mohl zápis ovlivnit také místní dialekt či chyba v přepisu.

 

Působíte zároveň v Lublani na katedře bohemistiky. Jak jste se tam dostala?

I to byla dílem náhoda. Manžel pochází z Makedonie, ale studoval v Lublani. Protože v 90. letech nebylo žádné spojení mezi Prahou a Lublaní, vozil autem při cestě do Česka lektorku bohemistiky z Lublaňské univerzity, která byla také z Prahy. Na konci 90. let pak tato lektorka v Lublani končila, a tak mě napadlo, že se přihlásím do konkurzu na její místo. Vybrali mě a v roce 2000 mě ministerstvo školství vyslalo jako lektorku českého jazyka a literatury do Lublaně. Původně jsem měla zůstat ve Slovinsku čtyři roky a pak se vrátit do Prahy. Nicméně v roce 2004 jsem získala docenturu a zároveň vznikla zdejší katedra bohemistiky, na níž jsem začala učit a v Lublani zůstala doteď.

 

Výuka bohemistiky ve Slovinsku má dlouhou tradici, lektorát českého jazyka zde byl zřízen již v roce 1922, tři roky po založení Lublaňské univerzity. Jak velký zájem byl o bohemistiku mezi slovinskými studenty?

V roce 1922 byl o češtinu obrovský zájem, právě proto byl lektorát na univerzitě ostatně založený. Kontakty mezi oběma zeměmi byly velice živé a mnohočetné díky předchozímu spojení v Rakousku-Uhersku a podobným osudům dvou malých slovanských národů, které v monarchii bojovaly o udržení a zrovnoprávnění svého národního jazyka. Slovinští studenti studovali v Praze a ve Slovinsku byl velký zájem o českou literaturu. Po druhé světové válce nastal velký zlom, vztahy mezi oběma zeměmi byly víceméně na nule, což se promítlo také do zájmu o český jazyk, v 50. letech byla na lektorátu jediná studentka.

 

Jak to bylo dál? Vzrostl ve Slovinsku zájem o bohemistiku?

V 60. letech se situace o něco zlepšila, ale v 70. letech se s normalizací v Československu situace opět zkomplikovala, lektorát sice stále fungoval, ale přímé kontakty mezi zeměmi byly omezené. Zlom nastal po změně režimu v Československu a po vzniku samostatného Slovinska začátkem 90. let, což se bezprostředně odrazilo i na tom, že lektorát ožil a zapisovalo se na něj dvacet i více studentů ročně. Když jsme poté v roce 2004 otevřeli katedru bohemistiky, bylo v prvním termínu u zápisu obsazeno všech třicet míst. Kolem roku 2010 začaly jednotlivé ročníky slábnout, navíc odcházelo hodně Slovinců na studia do zahraničí. Největší krizi jsme měli právě v posledních letech, kdy byli dva roky za sebou zapsaní do prvního ročníku pouze dva studenti. Nicméně loni jsme měli čtyři prváky, kteří tvoří vynikající studijní skupinu, letos jich je pět, což je téměř ideální počet.

 

Co motivuje slovinské studenty ke studiu bohemistiky?

Mnoha studentům se jazyk líbí zvukově. Slovincům zní čeština libozvučně. Oproti slovinštině má čeština silnější a výraznější přízvuk, střídá krátké a dlouhé samohlásky na neočekávaných místech, což jsou dvě důležité složky zvukomalebnosti. Některým studentům se líbí česká hudba nebo české filmy, a proto se rozhodnou pro studium bohemistiky. Ale těch motivací je samozřejmě hodně, včetně těch, kdy studenti nevědí, na jaký obor se zapsat, a jazyk jim přijde jako dobrá volba.

 

Hraje zde roli i blízkost obou jazyků?

Ta je zavádějící. Samozřejmě některým studentům může připadat, že pro ně studium češtiny bude jednoduché. Ale naopak studium blízkého jazyka vyžaduje velkou disciplínu. Člověk se musí kontrolovat, naučit se i drobné rozdíly, které se mohou na první pohled zdát jako banality, ale mají dalekosáhlé důsledky v celém jazykovém systému, tedy i při správném zvládnutí jazyka.

 

Co dělá slovinským studentům při studiu češtiny největší problém?

Po jazykové stránce by se toho dalo najít mnoho, ale abych zbořila mýty – pro Slovince není nejtěžší ř, ale h a ď, ť, ň. Zajímavá je ale i kulturní stránka. Je pro ně například těžké pochopit svérázný český humor a mentalitu. Studenti, kteří s českým prostředím neměli kontakt, nevědí, co ode mě očekávat. Ze začátku jsou stažení do sebe a někdy mám pocit, že čekají, kdy na ně udělám nějakou habaďůru. Například když si ze sebe udělám legraci, ztuhnou, a vůbec nevědí, jak reagovat. Český humor tedy chápou jen velmi omezeně, a proto ho ze začátku používám jen v malých dávkách.

 

První kopačky ve Slovinsku

Projekt TuSMO (Turistické Procházky po Lublani), na kterém se mimo jiné podíleli i slovinští studenti bohemistiky, provádí návštěvníky pomocí mobilní aplikace po místech, která jsou spojena se známými českými jmény. Jak projekt vznikl?

Ministerstvo školství, které vysílá jednotlivé lektory na lektoráty českého jazyka v zahraničí, vyhlásilo rok 2019 rokem Čechů žijících v zahraničí a poprosilo lektory, aby se studenty zjistili něco o působení Čechů na daném místě. Naši lektorku paní Zdenku Kohoutkovou překvapilo, kolik stop Češi v Lublani zanechali. Protože začali Češi v posledních letech stále více navštěvovat Lublaň, zdálo se nám zajímavé upozornit na české stopy v Lublani, o kterých nemají často ponětí ani Slovinci, kteří kolem těchto míst běžně chodí. Tak nás napadlo, že bychom mohli formou internetové aplikace provést turisty nejen z Česka po Lublani a představit jim v patnácti bodech stopy, které zde Češi zanechali.

 

Který příběh známého Čecha z projektu je pro vás osobně nejpoutavější?

Asi nejvíc mě fascinoval inženýr a architekt Stanko Bloudek, to je takový slovinsko-český Jára Cimrman. Ve Slovinsku se podílel na rozvoji sportu od bruslení, hokeje, fotbalu, plávání až po skoky na lyžích. Do Slovinska například přivezl první kopačky, postavil první olympijský bazén v Lublani, který také z velké části sám financoval. Kromě toho zkonstruoval první letadlo ve Slovinsku nebo první a jediný automobil slovinské výroby, stál u stavby světově známého obřího můstku pro skoky na lyžích v Planici, kterému se říká „Bloudkův obr“. Zajímavý je také příběh Josefa Ressela.

 

Čím se proslavil on?

Do Slovinska přišel jako odborník na zalesňování, přitom zde ale pracoval mimo jiné na vynálezu lodního šroubu. Líbí se mi, že u obou pánů je vidět taková typická česká schopnost zvednout se ze dna jako fénix z popela a zkoušet něco pomalu budovat dál – Bloudek sám dofinancoval stadion, aby ho mohl postavit, Ressel zase prodal několik svých vynálezů, aby mohl ve své režii jet na světovou výstavu do Paříže a prezentovat tam vynález lodního šroubu. Myslím si, že tohle v sobě Češi mají. Také ani jednomu nešlo o zisk, tyto věci dělali čistě z nadšení. Zdá se mi, že když někdo něco umí, tak většinou nepřemýšlí o takových přízemních věcech, jako jsou peníze. I když to je dnes možná trochu na ústupu, doba je jiná.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement

Mohlo by Vás zajímat

Reklama
Advertisement