Můj sen? Hrát bocciu, dokud budu moct

Do necelých pěti let žil Adam Peška normální život, naučil se i bruslit a lyžovat. Pak ale začal klopýtat, padat a mít problémy s chůzí. Lékaři mu diagnostikovali svalovou dystrofii Duchenne. Ačkoli je Adam upoután na vozík, jeho velkou zálibou je sport. Už dvanáct let se věnuje hře jménem boccia a právě v ní letos na paralympiádě v Tokiu vybojoval zlatou medaili. (Adam hovořil s pomocí ventilátoru, takže se mu někdy hůř mluvilo a jeho maminka Ivana, která je v boccie jeho asistentkou, mu s odpověďmi pomáhala.)

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Těsně po vítězství na paralympiádě v Tokiu jste oba mluvili o tom, že vám to vlastně ještě ani nedochází. Jak je to teď? Už to z vás všechno spadlo?

Adam: Už si to uvědomuju a mám z toho radost. Ale pořád je to zvláštní pocit.

 

Jak jste prožíval ten poslední vítězný zápas?

Adam: Už jsem s tímto soupeřem, Řekem Grigoriosem Polychronidisem, dvakrát hrál a pokaždé prohrál. Takže před zápasem jsem čekal, že Řek celkem jasně vyhraje. Potom, když už jsem vedl 3:0, jsem si říkal, že alespoň neprohraju s nulou. Pak Řek srovnal a následoval tie-break a to už bylo 50 na 50. Byl to hodně těžký zápas. On je světová jednička.

 

Jak to prožívala mamka?

Ivana Pešková: Já jsem byla vždycky na kurtu jako máma a zároveň jako asistent. A když tam jste jako máma, jste v tom citově zainteresovaní, chcete, aby to vaše dítě zvládlo. Musím říct, že už jsem párkrát zažila stav, kdy jsem se cítila víc mámou než asistentkou a asi dvakrát se mi udělalo špatně od srdce. Těžce to snáším. Takže jsem si řekla, že tudy cesta nepovede, a po celou dobu paralympiády jsem byla na kurtu jen asistent. Odbourala jsem roli mámy, tím pádem jsem to přežila, moje srdce taky a Adam mohl v klidu hrát.

 

Opravdu se role mámy dá odbourat?

Ivana: Dá se to naučit, ale není to hned. Trvá to roky.

 

 

Věřil jsem, že paralympiáda bude

Jak obtížná byla cesta do Tokia? I vzhledem k tomu, že hry byly kvůli koronaviru o rok posunuté...

Adam: Odložení nikdo nečekal, ale věřil jsem, že paralympiáda nakonec bude. A možná mi to posunutí i pomohlo, protože jsem se víc sžil s novou rampou.

 

A pokud jde o pandemii, jak vás zasáhla?

Adam: Dával jsem si pozor, abych to nechytl. Ale na druhou stranu jsem se to snažil brát nějak tak normálně.

Ivana: Drželi jsme se doma, to je pravda, všechno jsme řešili po telefonu, nikam jsme nechodili, s nikým jsme se moc nestýkali, pouze s rodinou, a to ještě s rouškami. Báli jsme se, ale Adam se kupodivu bál nejméně.

 

 

Napadlo vás vůbec někdy, že byste se na paralympiádu mohl dostat, a dokonce ji vyhrát?

Adam: O účasti na paralympiádě jsme poprvé mluvili někdy na konci roku 2018, ale teprve po účasti na Světovém poháru v Montrealu v dubnu 2019, kde jsem vyhrál, začala kvalifikace vypadat nadějně.

 

 

Takže jste si říkal, že to prostě zkusíte? Nebo jste i pomýšlel na zlato?

Adam: Cíl byl postup ze skupiny. Chtěl jsem podat co nejlepší výkon. Ale že bych mohl vyhrát, mě opravdu nenapadlo.

 

Bez sportu by byla nuda

Co pro vás znamená sport?

Adam: Sport sleduju v televizi úplně všechen a hodně, nejvíc mě baví hokej, biatlon, atletika, ale i další. A jsem rád, že nějaký sport vůbec můžu dělat. Bez sportu by byla celkem nuda.

 

Vždycky jste dělal jen bocciu, nebo předtím i něco jiného?

Adam: Jen bocciu. Když jsem byl menší, hrál jsem trošku i fotbal, ale to mi moc nešlo.

Ivana: Do Adamových pěti let, než začal poprvé brkat, tak ho táta naučil i lyžovat a bruslit. Pak se to ale začalo postupně zhoršovat, fotbal mu šel pomalu, byl už takový trošku neohrabaný, následně podstoupil různá vyšetření a tehdy jsme zjistili, proč se to všechno dělo.

 

Jak jste se dostal k boccie?

Adam: Od kamarádů z Parentu (Parent Project, pacientská organizace založená rodiči, jejichž děti se narodily se svalovou dystrofií Duchenne/Becker a dalšími vzácnými nervosvalovými onemocněními raného věku – pozn. red.), oni ji hráli, zkusil jsem to a sedlo mi to. Myslím, že jsem začal ve dvanácti. Od začátku jsem členem TJ Léčebna Košumberk, kde mě trenér naučil bocciu hrát. Po vstupu do reprezentace mě připravují reprezentační trenéři. Sami vědí, s čím mi pomohli, a já jim za to moc děkuju.

 

Jak vypadá trénink?

Ivana: Přesuneme se s celou polní autem do tělocvičny. Adam, já, vozík s rampou, potřebnými doplňky a kufry s míči. Když se poštěstí, máme s sebou ještě pomocníka, který nám třeba hází vypuštěné míče zpět k rampě. Ideální je, abychom netrénovali déle než tři hodiny, pak už je Adam unavený a já taky. Takže po třech hodinách máme přestávku a někdy trénujeme ještě něco odpoledne, někdy jen tři hodiny obden, někdy se to sejde a trénujeme v sobotu a v neděli. Jak to jde. Adam si hraje s míčky, poznává jejich vlastnosti a já mu je nosím zpátky. Říká se, že hráči se daří, když musí asistent alespoň stokrát vstát a dojít pro míč. Takže chodím opravdu hodně.

 

Zapojená je celá rodina

Jakým způsobem se boccia vůbec ve vašem případě hraje?

Ivana: Adam hraje v kategorii BC3, to jsou nejpostiženější hráči, kteří nejsou schopni odhodit míč rukou a potřebují rampu, tykadla a asistenta. Asistentovi dává hráč pokyny ohledně umístění rampy v kurtu, míření, úpravy tykadla na přilbě, položení míčku na rampu a jeho natočení a Adam jako hráč pak tykadlem ten míček vypustí. V podstatě do něj strčí zezadu nebo zepředu rampy. Podmínkou je, že on je poslední, kdo se dotkne míče. Boccia vychází z pétanquu, boccisti mají vždycky šest modrých, nebo šest červených míčků a jednoho jacka. A postupně podle pokynů rozhodčích a pravidel hry ty míče vypouští a cílem je dostat svůj barevný míček co nejblíže jackovi.

 

Takže co je nejdůležitější? Hodně se soustředit?

Adam: Musím si nejdřív rozmyslet, co budu dělat. To znamená, jestli se chci dostat blíž a budu takzvaně lepit, nebo jestli budu naopak vyrážet. A pak naviguju mamku, aby nařídila rampu, jak potřebuju, abych mohl zamířit. Musím si i vybrat míček – mají různou tvrdost – a poslat ho z určité výšky, aby udělal, co chci.

 

Zmínila jste, že na tréninky jezdíte vy, občas i nějaký další pomocník. Je zapojená celá rodina?

Ivana: Ano, u nás je opravdu zapojená celá rodina. Když jsme s bocciou začínali, jezdila jsem na tréninky i soutěže jenom já. Tehdy to bylo vlastně ještě jednoduché, Adam neměl ventilátory. Později s námi jezdil můj brácha, doprovázel nás na závody v Česku. Když mohl, přijel pomoct trénovat. Na trénincích pomáhala i moje ségra. Potom se zapojil Adamův táta, protože Adam byl po operaci zad a začalo to být všechno složitější, začal mít ventilátory. Adamův táta je technicky hodně zdatný, vymýšlel synovi různé zlepšováky na rampě a podobně.

 

Co například?

Ivana: Například i vypouštěcí tyčky. Nejdřív Adam držel tyčku v puse, ale potom se změnila pravidla a tyčka mohla být delší než 50 centimetrů, což by už Adam v puse neudržel. Takže táta vyráběl různé přilby, kam umísťoval antény. Bylo to metodou pokus–omyl, ale nakonec to opravdu vypracoval do nejmenšího detailu. Našel si také hodně šikovné lidi a s nimi vyrobil přepravní kufr na rampu do letadla, novou rampu či různé typy přileb s anténami a ukazovátky na vypouštění míčů. Bez těchto zlepšováků by Adam hrát nemohl.

 

Ještě že máte takto šikovného manžela a Adam tátu...

Ivana: To v každém případě. Když se Adam dostal do reprezentace, táta s námi začal jezdit na závody BISFed (mezinárodní federace boccii – pozn. red.), například proto, že tam byly opravdu složité přesuny na letišti a v letadlech. Adam má vyztužená záda, takže se musí brát určitým způsobem, aby se mu neublížilo. A to všechno zajišťuje táta. A zajišťuje to i technicky, protože rampa se vozí rozložená, takže přijedeme na místo, táta to všechno složí do kupy, sešroubuje a zkontroluje, jestli někde něco není špatně.

 

Jak to zvládáte?

Ivana: No asi to zvládáme, protože moc chceme. Čas, který tomu věnujeme, nikdo z nás nepočítá.

 

Plně se tedy věnujete Adamovi?

Ivana: Adamův táta pracuje na obecním úřadě, já do práce nechodím, protože Adam potřebuje čtyřiadvacetihodinovou péči.

 

Jak se vám daří shánět podporu a finance pro sportování a cesty na závody?

Ivana: Od roku 2017 byl Adam v reprezentaci, takže dostával podporu od ministerstva školství. Ta ale nezvládla pokrýt náklady na všechny soutěže. Přitom bylo pro Adama důležité se soutěží účastnit, aby měl šanci kvalifikovat se na paralympiádu. A na tátu jsme museli shánět finance vždycky. Obrátili jsme se na sponzory, kteří nám neskutečně pomohli. Měli jsme i jinak štěstí na hodné lidi, kteří pro Adama uspořádali různé akce. Teď po Tokiu věříme, že se mu podmínky zlepší.

 

Čekají vás teď ještě nějaké další závody?

Adam: V Nymburce má být asi za dva týdny mistrovství republiky, pak jsem kvalifikovaný namistrovství Evropy v Seville, to by mělo být na konci listopadu. A pak ještě budou nějaké další turnaje v Česku.

 

Žít normální život

Máte ještě nějaký sen, kterého byste chtěl dosáhnout?

Adam: Vyloženě sen byla paralympiáda, ale chtěl bych hrát bocciu co nejdéle, dokud budu chtít a moct. Za tři roky je Paříž, tak třeba i tam, ale to se uvidí.

 

Když se teď zeptám obecně, co podobně postižení lidé nejvíce potřebují?

Ivana: Hlavně aby Adama všichni brali normálně, protože se tak cítí. Ví, že určitě nemůže dělat spoustu věcí, které dělají nehendikepovaní, ale spousta věcí se dělat dá. Ale je to i o tom, že nám s tátou přibývají roky. Já jsem hlavní pečující a po těch letech je to opravdu velká zátěž. Takže je pro mě těžké udržovat se zdravá a v podstatě na to nemám čas. Občas si říkám, že bych si fakt zasloužila aspoň jednou za půl roku týdenní pobyt, kde by se někdo postaral o mě.

 

Nějaké lázně byste potřebovala...

Ivana: Ano, to je zase můj sen. Ale to se dá udělat jen za podmínky, že bychom měli doma nějakého asistenta, protože Adama nechceme nikam dávat. Ale bydlíme na vesnici, tady je problém sehnat asistenta i třeba na pár hodin týdně.

 

Když se ještě vrátím na začátek, jak náročné bylo období, kdy jste se dozvěděli o Adamově nemoci?

Ivana: Myslím, že když chce někdo mít děti, jeho jediným přáním je, aby byly zdravé. Když vám pak ale řeknou něco, co je úplně mimo vaši představivost, složíte se. Nejdřív přichází fáze popření, potom se sesypete. Nakonec to přijmete a teprve pak začnete něco dělat.

 

Jak jste to měla vy?

Ivana: Fáze mohou být různě dlouhé. U mě například ta doba smiřování a zdravotní problémy, které jsem kvůli tomu měla, trvaly asi tři měsíce. Až do fáze, kdy už jsem byla úplně na huntě a v podstatě se mi ani nehýbaly svaly v obličeji, protože jsem se nedokázala usmát. A to jsem v té době pracovala ve školce. Dělala jsem všechno jako robot. Pak se ale člověk nějak nastartuje a jede dál. Máme ještě dceru, která je o dva a půl roku starší než Adam a je v pořádku. Takže jsme museli nějaký motor najít. V úplných začátcích nám pomohla Raná péče v Pardubicích.

 

Adam byl do čtyř a půl zdravé dítě…

Ivana: Ano, dělal všechno jako ostatní, jen ta chůze a běh trošku pokulhávaly. O svalové dystrofii jsme do té doby nic nevěděli. Užili jsme si čtyři roky bezstarostného života.

 

Jakou radu byste dali ostatním dětem a rodinám, které se ocitnou v podobné situaci?

Ivana: Těžko radit. Každý to bere jinak, ale já mám zkušenost, že nejdůležitější je nějak se s tím smířit, a být na sebe hodný, když to nepůjde hned. Není to věc měsíců, ale roků. Pomalu přijmout odlišnost svého dítěte, dělat si drobné radosti a pokusit se žít naplno. My jsme si s manželem tenkrát, když jsme se dozvěděli o Adamově dystrofii, řekli, že se pokusíme zajistit mu co nejnormálnější život, a to se nám určitě povedlo.

 

Chcete k tomu ještě něco dodat, Adame? Jaká je máma? Skvělá?

Adam: Jo.

 

Hádáte se někdy?

Ivana: Hádáme. Mít ve 24 letech stále za zády matku, to musí být hrůza, já to beru. Adame, viď? Občas se hádáme, občas máme ponorku, ale v podstatě vždycky to dopadne dobře a máme se moc rádi.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama