Stíhání Putina? Momentálně nepravděpodobné, ale ne vyloučené

Rusko tvrdí, že na Ukrajině podniká „speciální vojenskou operaci“ a že cílí jen na vojenské objekty, ze všech svědectví je ale jasné, že míří i na obydlené oblasti a civilisty. Svět invazi odsoudil a označil za akt agrese. Jak se na to dívá mezinárodní právo? Dá se říct, co všechno Rusko svými činy porušilo?

Z pohledu mezinárodního práva jde o porušení jedné z nejzákladnějších norem, a sice zákazu použití ozbrojené síly, o kterém hovoří článek 2 odstavec 4 Charty OSN. Když se podíváme do Charty samotné, tak jejím nejdůležitějším cílem, jak je uvedeno i v její preambuli, je uchránit mezinárodní mír a bezpečnost. Z tohoto zákazu použití síly umožňuje mezinárodní právo v zásadě jen dvě výjimky. Tou první je, když se stát sám brání, to znamená sebeobrana. Tou druhou je, když použití síly autorizuje Rada bezpečnosti OSN. Rusko se tedy, pokud bychom použili mezinárodněprávní terminologii, dopouští porušení mezinárodního míru a bezpečnosti v té nejhorší formě, takzvanou útočnou válkou, agresí vůči jinému státu, vůči jeho územní celistvosti i politické nezávislosti.

Hrozí za to Rusku a jeho představitelům, zejména prezidentu Vladimiru Putinovi, nějaký postih?

Ve starých dobách to bylo tak, že monopol na použití ozbrojené síly měly jednotlivé státy a nikdo jim do toho nemohl příliš „kecat“. Po první světové válce vznikl systém, ve kterém se upřednostňovalo mírové řešení sporů v rámci Společenství národů. Když ani to nezafungovalo a přišla druhá světová válka, vytvořil se systém, ve kterém bylo rozhodování o použití síly přeneseno na Radu bezpečnosti OSN. Když se tedy nějaký stát dopustí použití ozbrojené síly a není to ospravedlněné sebeobranou, tak je to právě Rada bezpečnosti, která má možnost přijmout opatření vedoucí ke znovunastolení míru a bezpečnosti. A v Chartě OSN máme popsaný i postup: měla by se sejít, měla by zhodnotit situaci a přijmout opatření. A tím nejsilnějším opatřením je, že dovolí ostatním státům světa použít ozbrojenou sílu vůči agresorovi.

Jenže tady je problém…

Přesně tak. Ten problém, který tady máme, je, že existuje pět států, které nesou od druhé světové války jakoby zvláštní zodpovědnost vůči mezinárodnímu společenství a byly považovány za garanty mezinárodního míru. A mezi ně patří i Rusko, jako jeden ze stálých členů Rady bezpečnosti. (Další stálí členové RB OSN jsou Čína, Francie, USA a Británie – pozn. red.) Ten systém byl nastavený tak, že se předpokládalo, že po zkušenostech z druhé světové války to budou právě vítězné mocnosti, které budou schopné nad rámec svých vlastních zájmů garantovat mezinárodní mír a bezpečnost. Proto byly vybavené právem veta. Bohužel jsme v situaci, kdy je ten systém položený na lopatky, protože jedna ze zemí, která měla mír garantovat, se naopak dopouští hrubého porušení mezinárodního práva. A velmi stručně řečeno, na to je existující systém krátký.

Právo není dokonalý nástroj

To ale znamená, že by se ten systém měl nějakým způsobem změnit. Jde to?

Je pravdou, že se zde ukazuje určitá nedostatečnost existujícího systému, ale právo není nikdy dokonalým nástrojem. To platí jak pro mezinárodní, tak i pro vnitrostátní právo. Takže ano, vyvstává tady potřeba reformovat stávající systém mezinárodní bezpečnosti. Druhou věcí ale je, že ten systém byl původně v rukou států, potom byl posunutý do rukou Rady bezpečnosti, nicméně ty státy tam v záloze zůstávají. Takže sice ony samy nemohou použít ozbrojenou sílu, ale pozor, když se Ukrajina brání, tak se může bránit nejen formou individuální sebeobrany, ale i formou takzvané kolektivní sebeobrany. To znamená, že může legitimně požádat jiné státy, aby jí vojensky pomohly. Takže je pak na jednotlivých státech, jestli se rozhodnou, že se do toho zapojí, nebo ne. A jak nyní vidíme, západní státy říkají: Ne, my se do toho z určitých důvodů vojensky angažovat nechceme.

Když je Rada bezpečnosti takto v patové situaci, může Rusku vůbec něco hrozit?

Musíme rozlišovat dvě roviny. Státy není možné trestat. Mezinárodní právo funguje na základě rovnocennosti států, jeden stát nemůže trestat druhý, to znamená, že cílem opatření včetně sankcí není ten stát potrestat, ale donutit ho, aby se vrátil k chování v souladu se svými závazky a zároveň odčinil škodu, kterou způsobil svým protiprávním chováním. Druhá rovina, kde už existuje penalizační charakter, je rovina mezinárodního práva trestního. Tam je cílem trestněprávně postihnout jednotlivce, kteří se dopouštějí zločinů, které jsou natolik závažné, že je penalizuje nejen vnitrostátní právo, ale i právo mezinárodní. Jsou to zločiny jako agrese, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, genocida, přesně řečeno zločin genocidia. Za tyto zločiny je možné potrestat toho jednotlivce, kterému bude prokázáno, že je spáchal. To se děje před Mezinárodním trestním soudem, ale i před tribunály, jako existovaly pro trestání zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii, Sieře Leone, Libanonu a podobně.

Ukrajina se už na Mezinárodní trestní soud v Haagu obrátila. Zároveň ale ani Kyjev ani Moskva nepodepsaly takzvaný Římský statut, který stál u zrodu tohoto soudu. Nekomplikuje to situaci?