Stíhání Putina? Momentálně nepravděpodobné, ale ne vyloučené

Po druhé světové válce to měly být právě vítězné mocnosti, kdo bude garantovat dodržování mezinárodního míru a bezpečnosti. „Bohužel jsme v situaci, kdy je ten systém položený na lopatky, protože jedna ze zemí, která měla mír garantovat, se naopak dopouští hrubého porušení mezinárodního práva,“ říká Martin Faix, odborník na mezinárodní právo z Právnické fakulty Univerzity Palackého. Možnosti OSN jednat jsou omezené a tlak na Rusko tak kvůli jeho agresi mohou vyvíjet zejména jednotlivé státy – samostatně, nebo kolektivně, například jako EU.

Rusko tvrdí, že na Ukrajině podniká „speciální vojenskou operaci“ a že cílí jen na vojenské objekty, ze všech svědectví je ale jasné, že míří i na obydlené oblasti a civilisty. Svět invazi odsoudil a označil za akt agrese. Jak se na to dívá mezinárodní právo? Dá se říct, co všechno Rusko svými činy porušilo?

Z pohledu mezinárodního práva jde o porušení jedné z nejzákladnějších norem, a sice zákazu použití ozbrojené síly, o kterém hovoří článek 2 odstavec 4 Charty OSN. Když se podíváme do Charty samotné, tak jejím nejdůležitějším cílem, jak je uvedeno i v její preambuli, je uchránit mezinárodní mír a bezpečnost. Z tohoto zákazu použití síly umožňuje mezinárodní právo v zásadě jen dvě výjimky. Tou první je, když se stát sám brání, to znamená sebeobrana. Tou druhou je, když použití síly autorizuje Rada bezpečnosti OSN. Rusko se tedy, pokud bychom použili mezinárodněprávní terminologii, dopouští porušení mezinárodního míru a bezpečnosti v té nejhorší formě, takzvanou útočnou válkou, agresí vůči jinému státu, vůči jeho územní celistvosti i politické nezávislosti.

 

Hrozí za to Rusku a jeho představitelům, zejména prezidentu Vladimiru Putinovi, nějaký postih?

Ve starých dobách to bylo tak, že monopol na použití ozbrojené síly měly jednotlivé státy a nikdo jim do toho nemohl příliš „kecat“. Po první světové válce vznikl systém, ve kterém se upřednostňovalo mírové řešení sporů v rámci Společenství národů. Když ani to nezafungovalo a přišla druhá světová válka, vytvořil se systém, ve kterém bylo rozhodování o použití síly přeneseno na Radu bezpečnosti OSN. Když se tedy nějaký stát dopustí použití ozbrojené síly a není to ospravedlněné sebeobranou, tak je to právě Rada bezpečnosti, která má možnost přijmout opatření vedoucí ke znovunastolení míru a bezpečnosti. A v Chartě OSN máme popsaný i postup: měla by se sejít, měla by zhodnotit situaci a přijmout opatření. A tím nejsilnějším opatřením je, že dovolí ostatním státům světa použít ozbrojenou sílu vůči agresorovi.

 

Jenže tady je problém...

Přesně tak. Ten problém, který tady máme, je, že existuje pět států, které nesou od druhé světové války jakoby zvláštní zodpovědnost vůči mezinárodnímu společenství a byly považovány za garanty mezinárodního míru. A mezi ně patří i Rusko, jako jeden ze stálých členů Rady bezpečnosti. (Další stálí členové RB OSN jsou Čína, Francie, USA a Británie – pozn. red.) Ten systém byl nastavený tak, že se předpokládalo, že po zkušenostech z druhé světové války to budou právě vítězné mocnosti, které budou schopné nad rámec svých vlastních zájmů garantovat mezinárodní mír a bezpečnost. Proto byly vybavené právem veta. Bohužel jsme v situaci, kdy je ten systém položený na lopatky, protože jedna ze zemí, která měla mír garantovat, se naopak dopouští hrubého porušení mezinárodního práva. A velmi stručně řečeno, na to je existující systém krátký.

 

 

Právo není dokonalý nástroj

To ale znamená, že by se ten systém měl nějakým způsobem změnit. Jde to?

Je pravdou, že se zde ukazuje určitá nedostatečnost existujícího systému, ale právo není nikdy dokonalým nástrojem. To platí jak pro mezinárodní, tak i pro vnitrostátní právo. Takže ano, vyvstává tady potřeba reformovat stávající systém mezinárodní bezpečnosti. Druhou věcí ale je, že ten systém byl původně v rukou států, potom byl posunutý do rukou Rady bezpečnosti, nicméně ty státy tam v záloze zůstávají. Takže sice ony samy nemohou použít ozbrojenou sílu, ale pozor, když se Ukrajina brání, tak se může bránit nejen formou individuální sebeobrany, ale i formou takzvané kolektivní sebeobrany. To znamená, že může legitimně požádat jiné státy, aby jí vojensky pomohly. Takže je pak na jednotlivých státech, jestli se rozhodnou, že se do toho zapojí, nebo ne. A jak nyní vidíme, západní státy říkají: Ne, my se do toho z určitých důvodů vojensky angažovat nechceme.

 

Když je Rada bezpečnosti takto v patové situaci, může Rusku vůbec něco hrozit?

Musíme rozlišovat dvě roviny. Státy není možné trestat. Mezinárodní právo funguje na základě rovnocennosti států, jeden stát nemůže trestat druhý, to znamená, že cílem opatření včetně sankcí není ten stát potrestat, ale donutit ho, aby se vrátil k chování v souladu se svými závazky a zároveň odčinil škodu, kterou způsobil svým protiprávním chováním. Druhá rovina, kde už existuje penalizační charakter, je rovina mezinárodního práva trestního. Tam je cílem trestněprávně postihnout jednotlivce, kteří se dopouštějí zločinů, které jsou natolik závažné, že je penalizuje nejen vnitrostátní právo, ale i právo mezinárodní. Jsou to zločiny jako agrese, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, genocida, přesně řečeno zločin genocidia. Za tyto zločiny je možné potrestat toho jednotlivce, kterému bude prokázáno, že je spáchal. To se děje před Mezinárodním trestním soudem, ale i před tribunály, jako existovaly pro trestání zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii, Sieře Leone, Libanonu a podobně.

 

Ukrajina se už na Mezinárodní trestní soud v Haagu obrátila. Zároveň ale ani Kyjev ani Moskva nepodepsaly takzvaný Římský statut, který stál u zrodu tohoto soudu. Nekomplikuje to situaci?

Komplikuje. Ale na druhou stranu Ukrajina vydala prohlášení, ve kterém deklarovala, že Mezinárodní trestní soud může vykonávat jurisdikci nad některými zločiny podle mezinárodního práva, které se staly na území Ukrajiny. A do kategorie těchto zločinů spadají i válečné zločiny. To znamená, že minimálně za válečné zločiny, ke kterým v současnosti dochází na Ukrajině, mohou být ti, kteří je nařídili, pohnáni k zodpovědnosti před Mezinárodní trestní soud. Pak je tady ještě další rovina, a sice že tyto trestné činy jsou trestnými činy i v rámci vnitrostátního práva.

 

To znamená co?

Znamená to, že by například i Česká republika mohla tyto zločiny stíhat, protože jejich skutkové podstaty obsahuje trestní zákoník. To je národní rovina, a dokonce když se bavíme o Mezinárodním trestním soudu, tak mluvíme o principu takzvané komplementarity. To znamená, že by to měly být nejdříve právě vnitrostátní soudy, kdo se tím bude zabývat, a když tato národní rovina nezafunguje, tak má být příslušný Mezinárodní trestní soud.

 

Sbírání důkazů

Co se teď tedy událo?

Ten postup byl takový, že se 39 členských států (Mezinárodního trestního soudu), včetně všech členů EU, obrátilo se žádostí na hlavního prokurátora Mezinárodního trestního soudu, aby zahájil vyšetřování. Co vím z médií, tak na území Ukrajiny se už vydali vyšetřovatelé, kteří tam sbírají důkazy o tom, co se tam děje. Na základě toho pak hlavní prokurátor rozhodne o dalším postupu.

 

Je ale vůbec reálné, že by ruský prezident nebo jiní ruští představitelé mohli skončit před soudem?

Podívejte se, to je věštění z křišťálové koule. Momentálně to samozřejmě vypadá nepravděpodobně. Je nepravděpodobné, že by to stíhala sama Ruská federace. Dále je nepravděpodobné, že by Rusko ty osoby vydalo ke stíhání Mezinárodnímu trestnímu soudu. Na druhou stranu, když se podíváte například do Srbska nebo do Chorvatska na situaci po válce v bývalé Jugoslávii, tak ta situace se tam změnila, vznikl tam určitý tlak, a ty stíhané osoby byly vydané trestnímu tribunálu. Momentálně se to tedy jeví jako nepravděpodobné, ale to neznamená, že je to vyloučené. Možná to jen bude chvíli trvat.

 

Bylo by pak možné, aby tu danou osobu zatkl i jiný stát? Že by to pro ruské představitele znamenalo, že nebudou moci cestovat do určitých zemí?

Ano. V momentě, kdy by skutečně Mezinárodní trestní soud rozhodl o vydání zatykače, tak by státy, které jsou smluvními stranami Římského statutu, měly povinnost osobu nacházející se na jeho území zatknout a vydat do Haagu. Kdyby se zároveň státy rozhodly tuto osobu stíhat i na vnitrostátní úrovni, tak by to byl velmi silný prostředek. V ideálním světě, kdy by všechny státy spolupracovaly a žádný se to nesnažil nějakým způsobem obejít, jak momentálně ty věci obchází například Čína, by takto státy mohly ty pachatele v Rusku odizolovat, což by byl dost významný počin. V některých státech už se o tom minimálně uvažuje, mám pocit, že v Německu už zahájili vyšetřování těch válečných zločinů, i Poláci už něco iniciovali.

 

Mohl by vzniknout i tribunál pro vyšetřování zločinů na Ukrajině?

Vzniknout by mohl, ale ty problémy vidím dva. Prvním je, že právním základem pro tribunály, které vznikaly pro určitý konflikt, byla rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Což je vzhledem k tomu, že Rusko je stranou konfliktu, nepravděpodobné. Druhou možností je vznik na základě dohody států, jako to je například u Mezinárodního trestního soudu. Zde je ale problémem, že tyto mezinárodní trestní soudy jsou vždy závislé na podpoře států a jejich efektivita závisí na míře podpory. To znamená, když to přeženu, trestní tribunál si mohou založit i tři státy v Evropě, kdyby chtěly. Ale potom riskují to, že si takové tribunály začnou zakládat i další státy kdekoli jinde a začnou si třeba vzájemně stíhat různé státníky.

 

Tlak států

Kdy tedy založení tribunálu dává smysl?

Když hovoříme o mezinárodních trestních tribunálech založených státy, pak tribunál dává smysl jen tehdy, když je na něm shoda, a když je ta podpora opravdu rozsáhlá. Jsou to navíc i obrovské náklady, které někdo musí nést. Jedním z takových nepříjemných překvapení pro mě osobně je, že tu jsou stále státy, a jsou to velké státy, které to, co se děje, neodsoudily. A nemám na mysli Čínu, ale státy, jako je Indie či Jihoafrická republika, které jsou buďto důležitými politickými hráči, nebo těžkými vahami mezinárodní politiky. Takže opakuji, právo ty možnosti dává, ale bez toho, že by to státy skutečně chtěly a byly k tomu ochotné, to fungovat nebude.

 

 

V roce 2014 svět odsoudil ruskou anexi Krymu a tehdy všichni rovněž mluvili o porušení mezinárodního práva. To se nějak vyšetřuje? Nebo se to jen konstatovalo, a tím to skončilo?

Ta situace se vlastně opakuje, protože toho porušení se tehdy dopustilo rovněž Rusko, což znamenalo, že ten systém v rámci OSN jednoduše nemohl fungovat. Zase se tedy vracíme k tomu, že to bylo v rukou jednotlivých států a bylo v podstatě na jejich rozhodnutí, jaký typ a míru nátlaku vytvoří. A když se státy i mezinárodní společenství spokojily s tím, že to odsoudily, přijaly jen mírné sankce a při každé příležitosti konstatovaly, že Krym je ukrajinský, tak se s tím nic nedělalo. Mimochodem, ona to je sice výjimečná situace, ale není to první podobná situace.

 

Zažilo mezinárodní právo poslední dobou něco podobného?

Dám vám jednoduchý příklad, který budou znát ti, co byli někdy na Kypru a vědí, že na severu existuje jakási Severokyperská turecká republika. To ale není žádný uznaný stát. Je to situace, která vznikla po invazi Turecka na severní část Kypru před více než třiceti lety. Z pohledu státnosti této republice chybí jeden zásadní prvek. Ona má obyvatelstvo, má efektivní výkon státní moci, má teritorium, ale nemá ten čtvrtý prvek, a tím je způsobilost vstupovat do vztahů s jinými státy. K vytvoření tohoto útvaru došlo porušením kogentních norem mezinárodního práva, tady konkrétně zákazu použití síly. Takže vznik tohoto státu nemůže být legální a nemůže mít žádné právní následky. Byly tam snahy situaci urovnat, jednání, referenda, a tyto snahy pokračují. Z hlediska práva je ale situace jednoznačná, Kypr vstupoval do Evropské unie jako celek a má se za to, že toto faktické rozdělení je pouze dočasná situace, kdy dochází k okupaci.

 

S Krymem je to tedy stejné?

S Krymem se z právního hlediska mělo za to, že je to dočasná situace, která se v nějaký moment vyřeší. Bylo evidentní, že to řešení nepřijde příliš brzo. Nicméně s tím, co se teď událo, je jasné, že se Rusko snaží o trvalé přičlenění těch oblastí, tedy i Doněcké, Luhanské a dalších, k Ruské federaci. Z tohoto pohledu se ty státy teď – při reakci na nynější ruský útok – již poučily, ale znovu opakuji a vracím se na začátek: to, jakým způsobem státy zareagují, je v jejich režii. A po roce 2014 byla ta reakce evidentně nedostatečná k tomu, aby Rusko odradily od dalších porušení mezinárodního práva.

 

Teď ještě nastala taková paradoxní situace, že v únoru, kdy byla zahájena invaze na Ukrajinu, Rusko dokonce předsedalo Radě bezpečnosti OSN. Předseda českého Ústavního soudu Pavel Rychetský v této souvislosti nedávno uvedl, že by Rusko mělo být za agresi z Rady bezpečnosti vyloučeno, to lze?

Nelze. Pan předseda Rychetský, samozřejmě při vší úctě, nemůže mít podrobné znalosti celého mezinárodního práva. Já chápu tu myšlenku a obecně je možné vyloučit stát z mezinárodních organizací. Každá má nějaká svá pravidla, jak a za jakých podmínek. V případě OSN je možné pozastavit státu výkon jeho členských práv, a potom ho případně vyloučit, když soustavně porušuje základní zásady, o čemž bychom v případě Ruska mohli hovořit. Jenže tady je problematické, že se tak může stát na základě rozhodnutí Valného shromáždění a doporučení Rady bezpečnosti. A to doporučení si zase Rusko může zablokovat díky právu veta.

 

Takže když je někdo stálým členem Rady bezpečnosti, tak se s tím nedá dělat vůbec nic, kromě tlaku národních států?

Bohužel je to tak. Změna by mohla nastat nebo by nastala jen cestou formálního porušení pravidel, která Charta obsahuje. A je otázkou, zda by se státy chtěly uchýlit právě k této cestě, protože pak by se chovaly jako Rusko. Nicméně diskuse o reformě Rady bezpečnosti a OSN tu je a vede se již opravdu dlouho, momentálně je ten systém ale zablokovaný.

 

Co vyslání mírových jednotek OSN na Ukrajinu, to by šlo?

Mírové jednotky měly původně, v tom svém prvopočátku za cíl mír udržovat, postupem času se přistoupilo k tomu, že ho mohou i vynutit. Nicméně mírové operace jsou jedním z opatření, které může přijmout pouze Rada bezpečnosti. A to by Rusko jako jeden z členů logicky vetovalo.

 

Autorka je redaktorkou ČTK

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama