V Kataru směřovalo vše k MS ve fotbale, metro postavili v Dauhá za šest let

Jak jste se jako házenkář vlastně ocitl v Kataru?

Měl jsem nabídky jít do Kataru už v dříve, kolem roku 2014. Ale v té době to pro mě ještě nebylo atraktivní, hlavně kvůli rodině. Později, když jsem se dozvěděl, že budu končit v polském klubu Wisla Plock, měl jsem dvě nabídky právě z Kataru. Nakonec jsem se v červenci 2020 vydal za svým známým trenérem z Německa do katarskéo Al-Wakrah.

 

V pouštní zemi jste odehrál jednu sezonu. Jaký ten rok pro vás byl?

Byl hodně poznamenaný covidem. Původní plán byl, že vyrazím i s rodinou. Jenže nakonec, den před odletem, přišlo vízum pro syna, ale ne pro ženu. Takže rodina zůstala v Česku a já odletěl sám. Katar byl v tu dobu navíc úplně uzavřený, přiletět mohli jen lidé, kteří měli pracovní víza. Kvůli pandemii jsme měli i zkrácenou sezonu.

 

Jaký dojem na vás jako na sportovce Katar udělal?

Chtěl jsem si vyzkoušet život na Blízkém východě, byť v Kataru je to posunuté faktem, že v zemi je třeba oproti Egyptu, kde je házená také velmi populární, hrozně moc peněz. Navíc v té zemi žije zhruba jen tři sta tisíc Katařanů a skoro dva miliony cizinců. Mezi nimi pak najdete nejvíce Egypťanů, Tunisanů, Pákistánců, Filipínců a tak dále (cizinci z těchto zemí jsou nejčastěji levnou pracovní silou. Často pracují ve špatných podmínkách a veškeré výdělky posílají rodinám do původní vlasti – pozn. red.). Než jsem měl do Kataru jít, slyšel jsem spoustu věcí o tom, jak je tam život striktní, jak tvrdá muslimská země to je a tak dále.

 

A potvrdilo se to?

Ze svého pohledu (západního sportovce) mohu říct, že ne. Pro Evropana tam fakticky žádná omezení nejsou.

 

Když žijete v Kataru jako sportovec, jaké máte podmínky?

Moje byly skvělé. Bydlel jsem ve sportovním komplexu klubu. Bylo tam všechno od stadionu přes posilovnu až po rehabilitaci. Měl jsem pro sebe apartmá o sto třiceti metrech. A když jsem šel na trénink, stačilo mi přejít parkoviště a byl jsem tam. Když jsem měl zdravotní problém, šel jsem kousíček do nemocnice, která podle jejich slov byla druhou nejlepší sportovní nemocnicí na světě, kde byl personál z celého světa. Nic nebyl problém.

 

Katar je hodně uzavřený. Ale přesto, k čemu zhruba byste ho mohl přirovnat? K Dubaji?

Nejde to takhle porovnávat. Dubaj je ve srovnání s Katarem otevřená a rozdíly oproti západním zemím jsou tam, alespoň z mé zkušenosti, minimální. V případě Kataru vidíte, že některé věci jsou striktnější. Například tam jsou pláže pro rodiny s dětmi, kam jako samotný muž nemůžete jít. Jednou jsem tam šel, nikdo okolo nebyl a hned mě vyvedli, že tam nemám co dělat. Bikiny u žen by vám možná vytkli, ale takové klasické evropské oblečení, legíny, tílko na ženách, to jsem tam na ulici viděl.

 

Klimatizovaný parčík

Jak to je v Kataru s alkoholem?

Alkohol si můžete dát v hotelech, kde jsou často Evropané. To stejné platí o diskotékách a barech, i ty jsou v hotelech. Klasické bary na ulici, jak je známe my, tam neexistují. Já jsem si v Kataru alkohol nekupoval, ale vím, že moji spoluhráči měli speciální kartičku, s níž šli do specializovaného obchodu a tam si nakoupili.

 

Z vašeho popisu to vypadá, jako by existovaly dva Katary. Jeden pro místní, bohaté Katařany a Evropany a pak ten druhý, pro chudé gastarbeitery.

Fakt je, že i místní si rádi zajdou třeba na pivo do hotelu. Byť samozřejmě méně. U nás v Česku je chyba brát muslimy jako jednu koherentní skupinu. Přitom v Kataru vidíte, že jsou tam skutečně hluboce věřící lidé, kteří si nevezmou do úst ani kapku alkoholu. A pak tací, kteří se moc nemodlí, rádi si dají pivo, jsou více západní. To samé můžete zažít v Tunisku nebo Alžírsku.

 

Jak byste porovnal život sportovce v Kataru třeba s tím v Německu či Švýcarsku, kde jste taktéž působil?

Málo se ví, že země jako Egypt nebo Tunisko házenou milují, takže se nedá úplně říct, že házená je jen tradiční evropský sport. Ale přece jen jsem v Kataru viděl, že tam prakticky není sponzoring. Téměř všechno vlastní Mezinárodní olympijský výbor a pak tam máte šejky, kteří vlastní určité sportovní týmy. To byl i případ týmu Al-Wakrah, kde jsem hrál. Spadal pod něj fotbal, házená, basketbal... Obecně je úroveň házené v Kataru dobrá. Přišel tam za námi třeba i nejlepší střelec mistrovství světa nebo do jiného týmu v katarské lize i hvězdný Egypťan Ali Zein. Filip Jícha mi ale o tamních podmínkách říkal před lety jiný příběh.

 

Jaký?

Filip hrál v Kataru v letech 2003 a 2004. A vyprávěl mi, že si třeba zapomněl boty a přišel o dvacet minut později na trénink. No a stejně tam byl první. Jenže tohle už dávno neplatí. Sám mám ale z Kataru jinou příhodu. Jde v ní o energie, což je aktuální. Rád jezdím na bruslích, tak jsem si je jednoho dne vzal a projížděl se po městě. Jedu, jedu, a i když bylo večer čtyřicet stupňů, tak najednou chládek. Nejdřív jsem nechápal, co se děje, ale projížděl jsem parčíkem, který byl klimatizovaný. Asi takhle se tam šetří energií. Katařané zároveň měli vodu a energie zdarma.

 

Takže si jich moc neváží?

Moc ne. Slyšel jsem o Katařanovi, který si například každý večer vypouštěl bazén a ráno si ho napouštěl. V zemi, kde není voda, takže ji musejí odsolovat. Teď už je to ale prý striktnější, takže už neexistuje, že odjedete na tři týdny na dovolenou a necháte puštěnou klimatizaci.

 

Zároveň je prý v Kataru nulová kriminalita.

To je pravda. I trenér říkal, že mu chybí Evropa a Německo, ale tady v Kataru se nebojí pustit dítě o půlnoci ven, protože se mu nic nestane.

 

Metro za šest let

Vy jste v Kataru byl jako hráč už jednou, konkrétně s českou reprezentací na mistrovství světa v roce 2015. Jaký dojem na vás země udělala tehdy?

Tenkrát jsem to moc nevnímal, protože (během turnaje) trávíte čas hlavně v hotelu a v hale. Ale i tak je jasné, že se toho za těch šest let hodně změnilo. Tehdy jsme třeba jeli nějakou dobu pouští, kde vůbec nic nebylo, a najednou byli u haly. Teď, když jsem tam byl jako hráč, bylo všechno kolem zastavěné. Byl vidět brutální progres. Například kompletní metro pod Dauhá postavili v rozmezí šesti let.

 

Jaké postavení má v Kataru obecně sport? Během zmiňovaného mistrovství házenou hýbala kauza, kdy si Katařané de facto koupili úplně nový národní tým a skončili s ním na turnaji druzí.

Já myslím, že to celé už mnoho let směřuje právě k mistrovství světa ve fotbale. Na házené si to vlastně tak trochu vyzkoušeli. Aby Katar vůbec pořadatelství fotbalového mistrovství dostal, musel poskytnout určitou záruku, že to zvládnou. Mistrovství světa v házené je velká akce, ale s fotbalem se to srovnat nedá. Ale ono to postupně gradovalo, v roce 2015 byla házená, v roce 2019 mistrovství světa v atletice a letos fotbal.

 

Proč Katařané tak moc toužili po pořadatelství světového šampionátu ve fotbale?

Chtějí prestiž, chtějí být vidět. K čemu jsou vám peníze, když nemáte respekt okolního světa? Sport je možnost, jak Katar světu ukázat. Nezapomínejme, že jde o maličkou zemi, která od severu k jihu měří zhruba sedmdesát kilometrů. A Dauhá už dnes jako aglomerace začíná srůstat s dalšími městy jako Al-Wakrah nebo Lusail. Stává se z toho jedna velká metropole. Poznat skutečný Katar mi pomohl právě můj trenér.

 

Jak?

Jelikož jsme měli velice dobrý vztah, navštěvoval jsem s ním i ty v uvozovkách skutečné Katařany. Například právě hlavního inženýra metra v Dauhá. Viděl jsem tedy i jejich domy, z nichž je jasné, že ti lidé mají hodně peněz, mají všechno. Ale i Evropané na různých manažerských pozicích nebo doktoři jsou velice dobře zaplacení. Na opačném konci jsou pak dělníci z Pákistánu či Indie, kteří stavěli fotbalové stadiony. Ten rozdíl je obrovský.

 

Co Katařané říkali o fotbalovém šampionátu?

Vlastně nic. Nebavili jsme se o tom. Ale zato se hodně zajímali o Evropu. Sami dost cestují, někteří z nich byli i v Praze. Potkal jsem katarské hudební skladatele nebo inženýry, vždy se ke mně jako k expatovi chovali slušně. Obecně myslím, že Katařané chtějí být světoví a spolupracovat s Evropou. Ostatně mají zásoby plynu na sto padesát let. Za to si můžou koupit pomalu půlku světa, což už teď částečně dělají.

 

 

Jak se na fotbalové mistrovství připravovali?

Obrovskou výstavbou. Všechno je tam hned, od cest přes metro nebo stadiony, ty věci vám rostou před očima. Když jsem se jel poprvé projet metrem, byl jsem v něm vlastně sám. Zato tam bylo padesát lidí, kteří vám ukazovali, kam jít. Teď bude zajímavé sledovat, jak takhle malá zemička zvládne nápor statisíců lidí, kteří chtějí přijet na fotbal.

 

Viděl jste šílené podmínky pro dělníky na stavbách?

Já osobně ne. Ale za sebe musím říct, že jsem měl v těch padesátistupňových vedrech problém přejít z klimatizovaného apartmá do klimatizovaného auta. Natož tam někde pracovat. Stejně tak jsem osobně neviděl žádné špatné chování směrem k těmto lidem ze strany Katařanů.

 

Nejkomplexnější sport pro rozvoj dítěte

Od loňského března jste také šéfem české házené. Kandidovat jste se rozhodl právě během angažmá v Kataru. Proč jste se rozhodl pro tento krok?

Viděl jsem, že česká házená je rozklížená, a z pozice prezidenta Českého svazu házené jsem ji chtěl spojit a posunout zpět k evropskému měřítku, kam patří. Zatímco u nás je házená brána jako relativně malý sport, v Evropě je to po fotbale sport číslo dva.

 

Nedalo by se to říct spíše o hokeji?

Rozhodně ne. To platí pro země jako Finsko a Švédsko. Když se podíváte na Německo, Polsko, Francii a země na jihu Evropy, tak tam je to druhý nejpopulárnější sport.

 

Proč zrovna u nás je házená malý sport?

Těžko říct. Možná jsme zaspali dobu, za socialismu jsme byli světová špička. Možná jsme zbytečně moc žili z dědictví minulosti a sportu jako takového bez toho, abychom se věnovali marketingu. V dnešní době je marketing pro sport klíčový. Zároveň jsou u nás fotbal a hokej stále brány jako národní sporty. To se nezmění. A k tomu tu máte i velkou konkurenci v dalších sportech. To v jiných zemích není.

 

Jak se tedy snažíte Čechům házenou prodat?

Ukázat jim krásu házené a vysvětlit jim, že se jedná o sport, který je nejkomplexnějším pro rozvoj dítěte. Zároveň má házená všechny prvky moderního sportu – je tam rychlost, agresivita a jedná se o akční hru, kde se skóre může změnit během minuty. Bohužel máme obří deficit, protože nemáme haly. Vyhovujících prostor je jen minimum.

 

Co dělá z házené vhodný sport pro rozvoj dítěte?

Házená obsahuje tři základní lokomoce – běh, hod a skok. To znamená komplexní atletiku. Zároveň v sobě má tak trochu prvky juda, protože se jedná o kontaktní sport. A taky samozřejmě gymnastiku. Musíte umět padat, vyskočit, zpevnit se a tak dál.

 

Když už jsme u vhodných hal, problém najít místo má i házenkářská reprezentace.

Je to tak, často se kvalifikace kryje například s hokejovým play off a těch trablů je tam víc. Ideální by bylo mít pro házenou čtyři až pět pořádných hal – v Praze, v Plzni, Olomouci, Ostravě a Brně. Haly jsou pro nás naprosto stěžejní téma, protože nemáme kde hrát.

 

K reprezentaci jste přivedl také zahraniční trenéry. Proč?

Když jsem v roce 2007 přišel do německé bundesligy, bylo tam sedmnáct českých házenkářů. Dnes v ní hrají tři. To je obrovský rozdíl. Před rokem 2010 si po Evropě rádi vybírali české hráče. Když jsem přivedl španělského trenéra Xaviera Sabateho, říkal mi, že vůbec netušil, že tu máme tak dobré hráče. Mým cílem bylo, aby se hráči skrze reprezentaci ukázali v Evropě a dostali zahraniční angažmá v dobrém klubu v dobré lize.