Vlastenectví nemusí být nutně patetické

Alena Cicáková vyrazila v 90. letech do Londýna pracovat jako au pair. Podobně jako tisíce mladých lidí z bývalého Československa chtěla vyzkoušet život v cizině. Krajanská komunita ji tehdy nelákala, ale postupně si k ní našla cestu. Až do té míry, že předloni začala nahrávat příběhy Čechoslováků po celém světě a zkoumat, kde je vlastně jejich „doma“.

Co vám osobně v začátcích v cizině nejvíc pomohlo?

Byla jsem holka z Aše, která se v osmnácti vydala autobusem do Anglie a doufala, že maturita z angličtiny bude stačit. Rychle mi došlo, že tak snadné to rozhodně nebude. Většinu času jsem trávila v té „mojí“ rodině, jinak jsem v Londýně nikoho neznala. Připadala jsem si v tom velkém městě úplně sama. Ani mě nenapadlo, že bych měla hledat pomoc v krajanské komunitě. Přece jsem nejela do ciziny, abych si tam povídala česky! Nakonec mi nejvíc pomohla rada mé londýnské šéfové, která řekla: „Hlavně se koukej kolem sebe a pozoruj!“ Zapisovala jsem si slovíčka, odposlouchávala přízvuk a snažila se pochopit, jak funguje multikulturní svět.

 

Kam jste zamířila z Londýna?

Vystudovala jsem práva v Irsku, pak mě vzali do mezinárodního call centra Lufthansy, v mezičase jsem složila zkoušky, abych mohla profesionálně vyučovat angličtinu. Dostala jsem nabídku jet do Říma, kde bych možná zůstala, kdyby mě kamarádi nepozvali na jednu kulturní akci. Tam jsem potkala mého budoucího manžela Rodolfa a veškeré plány šly stranou. Po dvou letech pendlování jsme se rozhodli, že budeme bydlet v jeho rodném městě na sever od Říma.

 

Tím ale putování světem zdaleka nekončilo. Proč jste se odstěhovali do Jižní Ameriky?

Manžel dostal pracovní nabídku v Chile, která byla původně na tři roky, a nakonec jsme tady už deset let. Vzpomínám si, že hned po příletu do Santiaga de Chile jsem měla pocit, že tohle už je definitivní odstřižení od domova. Když jsme bydleli v Evropě, dalo se celkem kdykoliv sednout do letadla a letět do Česka, ale z Chile už je to přece jen větší dálka. Začala jsem se víc zajímat o příběhy Čechoslováků, kteří se v první polovině minulého století vydali do Jižní Ameriky. Prodali veškerý majetek a odjeli do neznáma. Věděli, že už se zpátky nikdy nevrátí.

 

 

Žádný patos

Vy jste to ale naštěstí neměla tak složité…

Materiálně určitě ne, ale začala jsem chápat, proč se krajané v cizině rádi druží. Když jsem v Chile potkala několik mých vrstevnic z Česka, moc mě bavilo povídat si o všem možném, od večerníčků až po vaření. Tyhle hovory mě vždycky „přenesly“ na chvilku domů. V roce 2018 se slavilo na naší ambasádě v Santiagu sté výročí založení republiky a já byla úplně ohromená, kolik zajímavých příběhů tam zaznělo. Někteří krajané emigrovali před druhou světovou válkou nebo za komunistů, pak se dostali sem a museli začít od nuly. Napadlo mě, že bych mohla nahrávat příběhy krajanů nejen v Chile, ale i jinde ve světě. Zajímalo mě, jaké to je, žít daleko od domova, a přitom nezapomínat na to původní „doma“.

 

Kde se ve vás najednou vzala ta národní hrdost?

Asi ve mně vždycky byla, ale neuměla jsem ji ještě pojmenovat. Už tenkrát v Londýně mě k tomu trochu popostrčila jedna Češka, která mi řekla „Nikdy nezapomeň, odkud jsi!“. Tehdy mi nebylo úplně jasné, jak to myslí, ale čím dál jsem byla od domova, tím víc se mi po něm stýskalo. A ještě se to umocnilo, když se před šesti lety narodila naše dcera Ráchel. Najednou už nešlo jen o nějaké moje pocity, ale taky o ryze praktickou stránku života. Od začátku jsem věděla, že chci, aby dcera uměla česky. Bylo by mi líto, kdybych ji ochudila nejen o jednu část rodinné historie, ale celkově o českou identitu. Chci, aby se mohla v budoucnu rozhodnout, kde bude žít. Když se jí občas ptám, kde se cítí doma, říká, že v Česku, ale taky trochu v Chile a trochu v Itálii, kde žije manželova rodina.

 

Na webu Epimoni-ac už máte desítky podcastů s rozhovory z celého světa. Který na vás nejvíc zapůsobil?

Asi Eva Erbenová, která bydlí v Izraeli. Napsala několik knih, kde vylíčila předválečné roky i dramatické okamžiky, kdy přišla o své nejbližší v koncentračních táborech. Navzdory tomu všemu má v sobě neuvěřitelný optimismus. Eva často vypráví mladým lidem na školách o své životní zkušenosti. Sice jsme se nikdy osobně nesetkaly, ale stala se mojí psychoterapeutkou na dálku.

 

Kdo další na vás takhle zapůsobil?

Hodně zajímavý příběh mi vyprávěl muzikant Ed Vokurka. Za komunistů hrál s Karlem Gottem nebo s Petrem Hapkou, ale nadějná kariéra skončila, protože odmítal vstoupit do strany. Dostal nůž na krk a musel emigrovat. V Kanadě se z něj stal celosvětově uznávaný jazzman. Před pár lety získal titul Rytíř české kultury, který se uděluje za propagaci naší kultury a historie.

 

Často během rozhovorů řešíte téma vlastenectví. Liší se nějak přístup mladší a starší generace krajanů?

Zpočátku jsem se docela bála, že mě s takovými dotazy pošlou do háje. Někteří mladí říkají, že zatím nevědí, a to je úplně v pořádku. Však každý máme jiné tempo, i mně trvalo spoustu let, než jsem pochopila, proč je dobré být hrdá na to, že jsem z Čech. Nesnažím se své hosty tlačit do patetických frází o vlastenectví. Starší generace to má trochu jinak.

 

Jak?

Někteří od prvních dnů po emigraci věděli, že nechtějí zapomenout na původní domov, jiní se k tomu dobrali až na sklonku života. Jedním z takových krajanů byl Milan Platovský, který bydlel za války v Praze, pak ho deportovali do koncentračního tábora. Po válce věděl, že v komunistické zemi žít nechce, tak odjel do Paříže a potom do Chile. Pro něj bylo důležité nejen přežít, ale i žít. Až na konci života začal víc mluvit o tom, jaký vliv na něj mělo dospívání v meziválečném Československu.

 

Čtyřiadvacet let žijete v zahraničí, ale průběžně sledujete dění v Česku. Myslíte, že se u nás význam slova vlastenectví nějak změnil?

Na počátku 90. let se tím snad nikdo moc nezabýval. Možná tam byla hrdost kvůli našim sportovním úspěchům nebo kvůli Václavu Havlovi, ale nic dalšího. Přece jen jsme byli desítky let uzavření před světem. V posledních letech mi přijde, že se lidé umí víc zamyslet nad tím, jakou hodnotu pro ně mělo Československo. Občas je to z extrému do extrému. Někteří žijí roky v cizině, ale přitom stále tvrdí, že „všechno české je dobré“, jiní si v zahraničí zvykli, ledacos se naučili a nahlíží na českou společnost zdravě kriticky.

 

Od muziky k architektuře

Krajané ve vašich rozhovorech často vypočítávají, co jim nejvíc chybí v cizině. Shodnou se na něčem?

Zhruba 90 procent mých respondentů říká, že teprve v cizině pochopili, jak máme kvalitní zdravotnictví. Sice občas natrefíte na nepříjemnou sestru nebo doktora, ale ta kvalita péče je o dost lepší než v zemích, kde jsem žila. Znám spoustu krajanů, kteří si platí zdravotní pojištění v Americe nebo v Austrálii, ale souběžně mají doktory v Česku. Jednou za rok tam jedou a oběhnou si všechny kontroly.

 

 

Zaujala mě rozmanitost profesí, které máte v podcastu. Od muzikanta až po krajinářskou architektku...

Snažím se vyhledávat inspirativní osobnosti po celém světě, aby to bylo vyvážené nejen geograficky a generačně, ale také profesně. Zajímavý životní příběh mi vyprávěla Zuzana Vondra Krupková, která pracuje na Islandu právě jako krajinářská architektka. Donedávna jsem ani netušila, že nějaká taková profese existuje! A ona je v ní tak dobrá, že si ji vybrali do městské rady Reykjavíku, takže má přímý vliv na to, jak tahle metropole vypadá. Další podobně netradiční příběh jsem našla v Jižní Koreji, kde žije Michal Emanovský, profesionální hráč na lesní roh, který hraje v Soulské filharmonii. Když má volno, učí zdarma každého, koho tento hudební nástroj láká. Prý se lidé podivují, proč nechce honorář. Prostě ho to baví! Podobnou otázku dostávám i já: proč tohle všechno dělám zdarma.

 

Co odpovídáte?

Myslím, že je dobré sdílet inspirativní příběhy, které v sobě mají i něco praktického. Třeba posluchačům pomůžou při rozhodování, když zvažují, že by se odstěhovali do ciziny. Zatím se snažím všechno zvládat sama ve volném čase, ale chtěla bych se nahrávání věnovat mnohem intenzivněji. Jenže na rozvoj webu jsou potřeba finance. Sháním sponzory v Česku i v zahraničí. Většina mých podcastů je v češtině, ale postupně přidávám i v angličtině, aby jim rozuměli i potomci krajanů, kteří leckdy česky moc neumí.

 

Dvojitý domov

Koncem října si připomínáme výročí založení republiky. Většinou se tahle akce slaví ve velkém v krajanských spolcích. Jak je to u vás?

Asi záleží, o které zemi se bavíme. Já jsem zažila spíš takové formální oslavy na ambasádě. Mnohem podstatnější mi přijde ta každodenní realita, kdy si krajané pomáhají a sdílí zkušenosti. Třeba v Santiagu de Chile je jedna slovenská hospoda, kde se potkávají Slováci i Češi. Něco podobného bylo i v Irsku nebo v Itálii. Z každé země vezmete trochu z jejich kultury a zvyklostí. Třeba u nás v Chile je běžné, že se hned na potkání objímáme. Zato když jedu domů, tak se musím krotit.

 

A kde je to vaše „doma“, když jste jednou nohou v několika zemích?

Mám to dost podobně jako ostatní krajané. Všichni říkají, že Česko jejich vlast, ale domov mají tam, kde bydlí. Vlast je to, kde jste strávili počáteční část života, a ty hodnoty, se kterými se ztotožňujete. Jeden kamarád mi řekl, že nezáleží, kde jsi, ale s kým jsi. Do určité míry má pravdu, ale já stále věřím, že i když bydlím tolik let v cizině, jednou se domů do Česka vrátím.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama