Havlíček byl buldok, jenž se chytil tématu a už ho nepustil

Koncem října uplyne 200 let od narození Karla Havlíčka Borovského, významného českého novináře, publicisty a spisovatele. Jeho dílo v mnohém předběhlo svou dobu, říká docentka Magdalena Pokorná, přední odbornice na Havlíčkůlv život i tvorbu. „Při četbě jeho textů si i dnes uvědomíme, jak vzdělaný byl, jak byl pracovitý, o čemž svědčí nejen rozsáhlé dílo, ale také to, jak dokázal pracovat s jazykem,“ tvrdí historička.

Co by si asi přál Karel Havlíček Borovský k dvoustým narozeninám?

K narozeninám spíše oslavenec přijímá gratulace, ne? Já bych Havlíčkovi přála, aby už neplatilo to, co postihl ve svém známém epigramu: „Chceš-li v strachu, v nepokoji žít, musíš k tomu vtip a rozum mít; chceš-li dodělat se vezdejšího chleba, bývej hloupým, kde je toho třeba“.

 

Byl by spokojený s tím, že Češi mají svůj stát a vládnou si sami?

Havlíček se k otázce samostatnosti vyjadřoval od jara revolučního roku 1848, a to byla úplně jiná politická situace, než je dnes. „Samostatnost ouplná byla by pro nás Čechy za nynějších časů, kdy samé nesmírné říše v Evropě povstaly, jenom holé neštěstí. Byli bychom předně vždy jen mocnářství slabounké, od jiných odvislé, a k tomu naše národnost vždy v největší nebezpečnosti,“ psal tehdy. Pevným pilířem tehdejšího českého politického programu, který Havlíček sdílel, byl austroslavismus.

 

Můžete pojem austroslavismus blíže vysvětlit?

Jistě. Jeho charakteristiku vystihl Havlíček již v proslulém článku Korouhev naše, který vyšel v Pražských novinách 19. března 1848: „Ve spojení s jinými Slovany v Rakousích můžeme požívati co zvláštní Koruna česká všeliké samostatnosti a zároveň velikých výhod a užitku velikého našeho státu.“ Ideu austroslavismu Havlíček rozvíjel i ve své další tvorbě, například v textu z Národních novin z 30. srpna 1848. Článek, o kterém bych si přála, aby jej každý přečetl a rozvážil: „My, rakouští Slované, máme největší potřebu a užitek z toho, když se Rakousko pohromadě udrží, poněvadž se tak i my, Slované pohromadě udržíme; přičiňme se tedy o to celou silou svou!“

 

Čili chtěl by Havlíček samostatný český stát?

To je složitější. Nesprávné byly jakékoli pozdější interpretace Havlíčka jako člověka, který usiloval o „bourání“ Rakouska. Odpovídat na výše položenou otázku není jednoduché, ale budiž: Ano, byl by asi rád, ale velmi pozorně by sledoval a komentoval, co se v tomto státě děje.

 

Havlíčkova korespondence je cenná

Vy jste si za svůj „magnum opus“ vybrala vydání kompletní kritické edice korespondence Karla Havlíčka. Proč?

Za možnost spolupodílet se na vydávání Korespondence Karla Havlíčka (stejně jako předtím na vydávání Korespondence Boženy Němcové) jsem velmi vděčná. To byla a je opravdu obrovská příležitost, ale hlavně radost z objevování, radost ze spolupráce se vzdělanými, obětavými a inspirativními kolegy. Velkou část profesního života se věnuji výzkumu dějin 19. století – s důrazem na literárně-historické souvislosti, problematiku období tzv. Bachova absolutismu, tedy padesátých let 19. století.

 

 

Je něco, co se můžeme z těchto historických pramenů dnes naučit?

Jistěže! Korespondence je mimořádně cenný pramen jak pro širší čtenářskou veřejnost, tak pro vědeckou obec. Navíc byla dlouhou dobu jediným prostředkem komunikace, a tomu bylo třeba přizpůsobit vyjadřování. Ke studiu korespondence je třeba ale přistupovat s respektem, s ohleduplností vůči pisatelům i adresátům, ale také se znalostí kontextu, v němž byly dopisy psány.

 

Můžete to trochu rozvést?

Jinými slovy je potřeba si uvědomit, že korespondence je mimořádně subjektivní pramen, že tedy mnohé objasní, ale mnohé naopak jen napoví a spoustu toho – z různých pohnutek – také zamlčí. Pro editory je vydávání korespondence dlouhotrvajícím výzkumem, potěšením, studnicí poznání a permanentní výzvou k důkladnějšímu proniknutí do světa dávných aktérů dopisování.

 

Proč je v tomto ohledu zajímavý Havlíček?

V případě Karla Havlíčka máme vzácnou příležitost sledovat jeho vývoj od mládí, kdy odjel studovat do Prahy, máme možnost jej sledovat v různých rolích – jako syna, bratra, kamaráda i jako cestovatele (z prázdninových cest i z pobytu v Rusku), jako mladého muže ve vztahu s vyvolenou, později jako otce, respektovaného novináře i jako Brixenem souženého člověka.

 

Pracovitý, vzdělaný a geniální novinář

Co je na Havlíčkovi jako novináři tak výjimečného? V čem předběhl svou dobu?

K Havlíčkovi se vracíme, a věřím, že se vracet budeme proto, abychom jeho beletristické, ale především publicistické dílo důkladně poznali a uměli jej – bez předešlých nánosů – znovu interpretovat. Abychom si při četbě jeho textů uvědomili, jak vzdělaný byl, jak byl pracovitý (o tom svědčí nejen jeho vydané dílo, ale koneckonců i tisíce lístků popsaných jeho poznámkami, uchovaných v jeho pozůstalosti), jak dokázal pracovat s jazykem.

 

Takže má smysl Havlíčka „stále znovu objevovat“?

Poznávat život a dílo Karla Havlíčka znamená nejen uvědomit si, že je možné zůstat silným a poctivým člověkem, ale také si připomenout, jak významným fenoménem se v polovině 19. století stal tisk. A Havlíček s ním pracovat uměl. Za jeho krédo můžeme považovat například i tyto řádky z ledna 1846, kdy se stal redaktorem Pražských novin: „Jindy umírali mužové pro čest, pro blaho svého národa, my však z téže příčiny budeme žíti a pracovati.“

 

A v čem může být Karel Havlíček dnešním novinářům inspirací?

Širokými znalostmi, tematickým rozhledem, schopností přijít věcem na kloub, vystihnout i komplikované problémy srozumitelně, s vtipem i nadsázkou – však právě proto jej také úřady stíhaly. Samostatností i sebedůvěrou, důsledností, s jakou sledoval jednotlivé kauzy, aniž by se nechal zastrašit či uchlácholit. Byl to takový buldok, který se tématu chytil a už nepustil.

 

 

Dnes se však ve školách čte hlavně jeho beletristická tvorba jako Král Lávra. Proč?

Beletristické dílo Karla Havlíčka Borovského vyšlo kompletně až po jeho smrti. Zdánlivá lehkost a zábavnost může být pochopitelně důvodem toho, že je nabízeno v čítankách. Probuzený zájem o Karla Havlíčka pak může být cestou k dalšímu čtení – například ke korespondenci z jeho mládí (a osobnostního zrání) s rodiči a kamarády, později pak k jeho publicistice.

 

Může dnešním školákům Havlíček ještě něco říct?

Myslím, že by i dnešní mládež mohl zaujmout sebevědomý mladý muž Karel Havlíček, který píše svým rodičům v říjnu 1841 jako dvacetiletý: Neboť nakonec kdo se mnou lépe smýšlí než já sám, rozum už mám, nepoženu se tedy svévolně do neštěstí. ... ale nejsem špatný chlap a mám doposud srdce v těle, a nikoli pouhé politikaření, a bůh mi ještě dopřeje milosti, abych vám mohl dokázat, že jsem vděčný syn. Prozatím nemohu říci nic jiného než: spolehněte na mě a důvěřujte mi, že neklamu.“

 

Brixen byl důmyslná pomsta

Proč se k němu vládnoucí moc zachovala vyhnáním do Brixenu tak shovívavě?

Havlíček psal tak obratně, že nebyl ani v jednom soudním procesu odsouzen. Byl vládou po porážce revoluce 1848–1849 vnímán jako velmi nebezpečný protivník, protože dovedl oslovovat čtenáře a měl jejich respekt. Proto byl internován. Vy byste hodnotil jako shovívavý postoj, kdybyste byl odvezen bez soudu stovky kilometrů daleko od své rodiny, od možnosti se živit, mít profesní perspektivu (bylo mu sotva třicet let)?

 

Asi ne…

Hodnotil byste jako shovívavý postoj, kdybyste byl pod úředním dohledem, směl se z místa své internace vzdálit jen na určenou vzdálenost? Kdyby vám byly prováděny domovní prohlídky, pod dohledem byl pohyb vaší korespondence (a nějaké dopisy i čteny)? Kdybyste si musel na živobytí své i své rodiny v místě své úředně nařízené internace doplácet ze svého? Poslat Havlíčka do Brixenu byla velmi důmyslně vymyšlená pomsta.

 

Kam by směřovaly kroky Karla Havlíčka, pokud by nezemřel na tuberkulózu? Dal by se například na dráhu politika?

Na takové a podobné otázky se odpovídalo i v minulosti a odpovídalo se na ně obvykle s ohledem na potřeby přítomnosti. To už je dnes také předmětem historického výzkumu druhý život či mýtus Karla Havlíčka. Mnohé politické strany si Havlíčka přisvojovaly, zaštiťovaly se jím a to nepovažuji za správné. Jako historička nechci spekulovat, ale asi by se mu tohle „přivlastňování“ nelíbilo.

 

Havlíčkovu dceru Zdeňku potkal tragický osud, stejně jako jejího otce. Můžete mi o ní říct víc?

Zdenka se narodila den před Štědrým dnem roku 1848 a Havlíček se tehdy mamince do Německého, dnes Havlíčkova, Brodu chlubil, že je to děvče jako rybička. Vývoj děvčátka mohl nejvíce sledovat asi rok a půl v Brixenu, což se také odráží v jeho rodinné korespondenci – byl na dceru náležitě pyšný a z jejích pokroků se radoval. Bohužel po jeho návratu z Brixenu už s ní tak často být nemohl, měl úředně přikázané místo pobytu v Brodě, Zdenka žila v rodině své tety Jarošové v Praze, tam byla po smrti maminky zvyklá.

 

Takže z ní byl velice brzy sirotek…

Ano. To, že nemá maminku (od dubna 1855) a od července 1856 ani otce, se dozvěděla až mnohem později, až když se o Havlíčkovi na začátku 60. let začalo znovu veřejně mluvit. Rodina Jarošových tehdy upadala do nedostatku. A to byl impulz pro změnu. Jako o „dceru národa“ se o ni začali zajímat reprezentanti české společnosti a chtěli, jednoduše řečeno, na ní demonstrovat své dobré úmysly, vrcholem byla sbírka na její věno.

 

Takže alespoň materiálně tedy nestrádala?

To ne, ale peníze nejsou všechno. Vystřídala několik rodin, jimž byla svěřena, ne všude byla šťastná, ale ne všude měla důvod k nespokojenosti. Byla to, jak dokumentuje ve své knize Milena Lenderová, dívka sebevědomá a asi ne příliš tvárná. Inu, dcera Karla Havlíčka. Upínaly se na ni zraky mnohých a její činy (i sympatie) byly veřejně hodnoceny a stíhány až maloměstsky omezenou kritikou. Nemoc jí v závěru sotva třiadvacetiletého života vzala sílu a naději do budoucna. Zemřela v Německém Brodě.

 

Podělíte se s námi na závěr o nějaký inspirativní citát Havlíčka Borovského, který je dodnes aktuální?

Co vybrat? Chcete na tomto místě vydat rozsáhlý výbor Havlíčkových textů? Jedním dodnes aktuálním epigramem jsem rozhovor začínala, publicistickým textem hned z počátků jeho redakční práce jej uzavřu. „Veřejnost je hlavní základ všeho dobra v zemi, zachová-li se všechno jen pod pokličkou, nepodrobeno soudu veřejnému, nemůže se nic napraviti, a tak odsouzeni zůstaneme vždy k starému šlendriánu a necháme se ve všem od jiných národů předhonit.“

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama