Kafka jí řekl: Spal mé texty. Ale Dora neposlechla

Před lety jsem se vás ptala, zda jste příbuzná s Kafkovou poslední láskou. Tehdy jste si nebyla jistá. Teď už víte?

Tuhle otázku dostávám pořád dokola. Chápu, že to lidi zajímá, ale já vlastně nepotřebuji znát odpověď. Mohla bych si udělat DNA test s příbuznými Dory, nemyslím však, že je to potřeba. My už totiž jsme rodina díky tomu, co jsme prožili.

 

Na začátku 70. let jste studovala herectví a prý se váš tehdejší učitel zmínil právě o Doře. A nebylo to zrovna v dobrém…

Vlastně jen jednu větu, ale ta mě dost zaujala: „Kafka Doře zemřel v náručí a ona pak spálila jeho texty!“ Přišlo mi, že jsme si v mnoha směrech byly dost podobné. Dora pocházela z židovské rodiny, stejně jako já. Nadchla se pro divadlo a chtěla v něm být nejlepší. A já jsem to tenkrát cítila stejně. Hodně mi pomohlo, když jsem dostala badatelské stipendium v Berlíně a mohla jsem čtyři měsíce prozkoumávat místa, kde Kafka a Dora bydleli v roce 1923. Jednou mě v archivu zaujala nějaká knížka. Druhý den jsem si ji šla vyzvednout a na mém stolku byl vzkaz: „Pokud hledáte něco o Doře, ozvěte se! Laskovi.“ Tak jsem se dostala k rodině Dořina manžela Lutze Laska. Oni mi řekli spoustu zajímavých informací a další jsem zjistila, když se mi v Paříži podařilo objevit Dořin deník. Začala ho psát pár měsíců předtím, než v roce 1952 zemřela.

 

Devětatřicetiletý Kafka svou poslední lásku potkal na dovolené u Baltu. Co je spojilo?

On řadu let toužil po tom, aby poznal, co skutečně znamená být příslušníkem židovské komunity, a neustále hledal cestu ke svým kořenům. Pětadvacetiletá Dora pro něj představovala opravdové židovství. Vyrůstala v ortodoxní rodině v Polsku, její příbuzní dodržovali židovské zvyky a tradice a vyprávěli si mezi sebou starodávné příběhy. To Kafka z domova neznal. A čím byl on pro ni? Na to je, myslím, snadná odpověď. Muž, který už má ledacos za sebou, a přesně ví, co chce. Dora cítila, že mu může věřit, a chtěla se od něj i něco naučit.

 

PSANÍ VERSUS VZTAH

Zmínky o Doře najdeme ve spisovatelově korespondenci, ale pro vás byl hlavním zdrojem informací její deník. Jak vylíčila soužití s Kafkou?

Čerpala jsem nejen z deníku, ale také z jejích dopisů a z rozhovorů s pamětníky, kteří Doru znali. Díky tomu jsem pochopila, proč právě ona byla tím hlavním impulzem, že se Kafka poprvé v životě rozhodl kvůli lásce opustit rodné město. Odstěhoval se z Prahy do Berlína, aby mohl bydlet s Dorou. Často si povídali o tom, co napsal. Dokonce jí předčítal své texty. Nikdy předtím svým přítelkyním nedovolil, aby pomyslně nahlédly do jeho literárního světa. A co bylo také jiné oproti předchozím vztahům – Dora naprosto respektovala jeho životní styl. Kafka se totiž vždycky trápil, jak zkombinovat psaní, které pro něj bylo životně důležité, a partnerský vztah. Měl obavy, že žádná žena nepochopí, co pro něj psaní znamená. Dora tomu rozuměla. Starala se o něj a on o ni. Jejich společný život byl zcela podřízený psaní. Sedávali v jednom pokoji, kde on psal a ona pletla nebo vařila.

 

 

Kafka i Dora věděli, že asi nemohou nic plánovat vzhledem k tomu, jak byl Franz vážně nemocný. Jeden sen ale přece jen měli…

Do poslední chvíle věřili, že se vypraví do Palestiny a otevřou si tam restauraci. Dora bude vařit a on se vyučí číšníkem, dokonce trénoval nošení talířů. Zleva, zprava žongloval talířem a Dora se zlobila: „Nech už toho, jídlo stydne!“ Když k nim přišel na návštěvu Kafkův nejlepší přítel Max Brod, říkal, že tohle je ten nejšťastnější Franz.

 

JMÉNA NA ZDI

Slavný spisovatel zemřel v roce 1924. Dora přijela na jeho pohřeb do Prahy. V 80. letech jste se vydala po jejích stopách. Co jste tehdy zjistila?

V roce 1984 byla v San Diegu, kde bydlím, výstava o československých židovských památkách. Na jednom výstavním panelu mě zaujala fotografie z Pinkasovy synagogy v Praze, kde je jmenný seznam lidí, kteří zahynuli během holokaustu. Přímo uprostřed fotografie bylo napsáno: „DIAMANT MAX, DIAMANT OTA“, jenže dál už nápis nepokračoval. V té době jsem ještě netušila, kde je Dora pohřbená, tak mě napadlo, že se zeptám kurátorky výstavy. Ona mi odpověděla: „To nevím, ale zajeďte do Prahy a třeba něco zjistíte!“ Druhý den po příletu do Prahy jsem se vydala do synagogy, která ale byla zavřená kvůli rekonstrukci a kolem dokola byl plot. Nějak jsem se dostala dovnitř a uviděla celou zeď, kde měla být ta jména, ale přetřenou na bílo. Ptala jsem se hlídače synagogy, kdy rekonstrukce skončí. Řekl, že až v roce 2000. To bylo dost kafkovské…

 

A kam jste se ještě vydala?

Jela jsem se podívat na Nový židovský hřbitov, kde je Kafkův hrob. Chtěla jsem vidět místo, kde se Dora naposledy rozloučila se svou životní láskou. Po Praze mě provázel jeden známý, který mě hned první večer psal na Hradčany za Jiřím Muchou. Do toho jeho slavného bytu, kde organizoval nejrůznější večírky. Takže moje první noc v Praze byla opravdu nezapomenutelná, mimo jiné proto, že mi Jiří řekl, že mu hrozně připomínám jednu dívku z otcova obrazu. Druhý den mě náš společný kamarád Antonín Nový nafotil s tím obrazem.

 

RODINNÉ LEGENDY

Až mnohem později jste zjistila, že Dora je pohřbena v neoznačeném hrobě v Londýně. Jak na tento objev reagovali její příbuzní?

Část Dořiny rodiny žila v Anglii, ale neměli tušení, že v Izraeli žijí další jejich příbuzní. Přes internet se se mnou spojil Dořin synovec, Zvi Diamant. Zaujalo ho, čím se zabývám, a řekl mi, že by chtěl zaplatit za náhrobní kámen pro Doru. V roce 1999 jsme zorganizovali rodinnou ceremonii na hřbitově v East Hamu v Londýně. Tenkrát mi Zvi řekl, že mu nezáleží na tom, zda jsem s Dorou nějak příbuzná. Prostě mi oznámil „Odteď jsi součástí naší rodiny!“. A opravdu to tak bylo. Já jsem ho brala jako staršího bratra, který se o mě najednou stará. Měli jsme spolu vztah jako opravdoví sourozenci.

 

Díky podkladům z Dořiny rodiny jste mohla dát do knihy spoustu zajímavých informací. Nebylo to ale zároveň svazující, že jste řešila, zda publikovat i něco velmi osobního?

Napříč rodinou byly o Doře různé legendy, a šlo o to, kterou si ve finále vyberu. Natáčela jsem rozhovory s jejími příbuznými a kamarády, pátrala jsem v archivech po celé Evropě. Ve své knize jsem se maximálně držela faktických informací, které jsem mohla ověřit. Příbuzní Dory nečetli rukopis, ale dala jsem jim samozřejmě vědět, když kniha vyšla. Naprostá většina lidí z její rodiny mě i knihu přijala s nadšením a byli velmi vděční za to, co jsem udělala, aby se o Doře dozvěděl celý svět. Do té doby se totiž o Doře v Kafkových biografiích psalo jen to, že byla jeho poslední přítelkyní. Jejich vztah většinou zabral jednu nebo dvě věty. Jediné, co se před vydáním řešilo, že bych knihu nazvala Kafkova poslední milenka, což by bylo provokativnější. Dořina rodina s tímhle titulem nesouhlasila. Tak jsem ho změnila na Kafkova poslední láska.

 

JINÝ POHLED

Vaše kniha vyšla po celém světě. Jak na ni čtenáři reagují?

První vydání bylo v roce 2003, kdy se zrovna mezi kafkovskými experty vzedmula nová vlna zájmu, aby tohoto slavného autora představili jinak než jako spisovatele, který psal ponuré texty. A moje kniha do toho nového trendu dobře zapadla. Když jsem měla turné po Americe, nebyl problém vysvětlit, že Kafka měl smysl pro humor. V tomhle jsou Američané otevřenější oproti čtenářům v Evropě, kteří mají poněkud tradičnější pohled na Kafku. Většinou si jeho život ani dílo s humorem skoro vůbec nespojují, což je škoda. Už se moc těším, až o Kafkovi a Doře promluvím k publiku v Česku. Moje přednáška bude 2. března v kulturním centru Malý Mehrin v Brně. A kdoví… třeba se jednou zadaří a moje kniha vyjde i v češtině.

 

DALŠÍ ŠANCE

Ani po desítkách let výzkumu však nemáte hotovo. Ještě zbývá jedna zajímavá záhada...

Dora na Kafku nikdy nechtěla zapomenout, a i když jí výslovně nařídil, aby zničila jeho deníky a dopisy, neuposlechla. Uchovávala si je jako památku na milovaného člověka. Po Kafkově pohřbu se Max Brod ptal všech blízkých přátel, zde nemají nějaké Kafkovy dopisy nebo texty. Dora mu tenkrát odepsala, že všechno spálila, protože si to Franz přál. Jenže to nebyla pravda, ona si texty ponechala.

 

Co se s nimi stalo?

Začátkem 30. let se Dora v Berlíně seznámila s redaktorem komunistického časopisu Die rote Fahne Lutzem Laskem. Nebyla to taková láska jako s Kafkou, bylo to zvláštní spojení dvou lidí, kteří k sobě nějak našli cestu. Chtěla být součástí nějaké komunity a v jeho rodině, která věřila komunistickým ideálům, se cítila dobře. V roce 1933 byl Lutz zatčen gestapem, které v jejich bytě provedlo domovní prohlídku. Mezi rukopisy, které gestapo zabavilo, byly i Kafkovy deníky a dopisy. Když gestapo dělalo u Lasků prohlídku, samozřejmě vůbec netušili, co to je za materiály. Brali to prostě jako nějaké papíry, které souvisejí s komunistickou stranou. Už mnoho let se snažím vypátrat, kde tyto dokumenty skončily.

 

Existuje ještě šance, že je někde najdete?

Dlouho jsem si myslela, že jsou v Polsku, ale před časem jsem se dozvěděla, že prý by tato kolekce mohla být v Berlíně. Brzy budu mít schůzku s Hans-Gerdem Kochem, který vede kritické vydání Kafkových spisů. Hodně mi pomáhal s výzkumem, ale nyní odchází do penze. Ozval se mi jeden badatel, který se nadchl pro tuhle záhadu, a má chuť se tomu věnovat. Brzy spojíme síly a třeba se to tentokrát podaří.