Lidé na mě mluví, leknou se a utečou. Já je přitom jen neslyším

Že neslyší, zjistila Šárka Prokopiusová v šesti letech, když ve škole dostala pětku ze čtení. Učitelku, která na ni zezadu mluvila, totiž neslyšela. Je zlobivá a neposlouchá, zněl vzkaz ze školy. Rodičům to ale bylo divné. Následovalo kolečko u lékařů, které ztrátu sluchu potvrdilo. Nyní nosí sluchadlo a mluví skvěle, přesto se jí stává, že z konverzace s ní lidé utečou. Jak mluvit se sluchově postiženými? „Hlavně se toho nebát. Přiměřeně artikulovat a mluvit pomaleji. Zesílit hlas, ale nekřičet,“ říká prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak zasáhla pandemie koronaviru do života sluchově postižených?

Hodně. Pandemie s sebou přinesla zakrytí úst, a když člověk neslyší, tak to většinou znamená, že musí odezírat. A to je teď velký problém. A nejde jen o ústa, ale i o mimiku. Odezíráme i další věci, jako třeba ironii, která je jinak slyšet v hlasu, což jde se zakrytým obličejem velmi těžce. V obchodech, na ulici, u lékařů tak máme velký problém s komunikací.

 

A nějaké další problémy?

Ty se objevily hned na začátku, když se velmi rychle měnily informace o platných opatřeních zveřejňované na internetu nebo v televizi. Tady ale musím začít s tím, že skupina lidí se sluchovým postižením je hodně různorodá. A třeba neslyšící uživatelé znakového jazyka nejsou úplně kamarádi s češtinou, je to pro ně cizí jazyk. Není to o tom, že by neuměli číst a psát, jak se to občas interpretuje. To umí, ale čeština je pro ně až druhý jazyk, první je ten znakový. Takže jsme tu najednou měli skupinu neslyšících, kteří komunikují českým znakovým jazykem, v České republice jich je asi deset tisíc, kteří zůstali úplně bezprizorní bez informací.

 

Co jste tedy dělali?

Snažili jsme se, aby bylo co nejvíc informací přístupných ve znakovém jazyce. A děláme to dodnes. Jakmile vyhlásí nové opatření, tak se ho snažíme co nejrychleji přeložit do znakového jazyka. A povedlo se i to, že Česká televize tlumočení do znakového jazyka rozšířila.

 

 

Tlumočníků je málo

Pokud jde o respirátory a roušky, vy jste neměli nějaké výjimky?

Máme výjimky. Neustále se to ale měnilo, občas si na nás vzpomněli, nebo se nám i něco povedlo prosadit, takže například ve školách bylo možné mít průhledné štíty. Pak to ale zase z těch výjimek vypadlo. Problém je ale v tom, že já klidně roušku mít můžu, mně to nevadí, já hlavně potřebuju, abyste ji neměla vy.

 

Když o tom teď mluvíte, tak si vlastně uvědomuji, že například slovenská prezidentka, když má tiskovou konferenci, tak tam přímo bývá tlumočník do znakového jazyka...

U nás to ale není. A to je právě ten velký problém. Na Slovensku je to tak, jak by to mělo být. Že by tlumočník měl být přímo například na vládě. My jsme v této souvislosti na vládu apelovali a ona to přehodila na Českou televizi. Řekli, že když je tlumočník v České televizi, tak je zbytečné, aby byl na vládě. Je pravda, že tiskové konference často bývají narychlo a je hodně složité někoho sehnat. Já tomu úplně rozumím, navíc tlumočníků je málo a tlumočit u lékaře a na vládě, to je velký rozdíl. A těch, kdo by mohli a chtěli jít tlumočit na vládu, je, myslím, tak deset. Ale na Slovensku se ukazuje, že to jde.

 

Takže v Česku to nikdy nebylo?

Bylo několik pokusů, že byl tlumočník přímo na ministerstvu zdravotnictví, to ale také přestalo. Zkouší se to v Senátu. Pak bývá občas na magistrátu hlavního města Prahy. Ale je zase problém, že my bychom potřebovali, aby kameramani toho tlumočníka zabírali. Oni dost často ale jezdí kamerou všude okolo, tím pádem pro nás to podstatné nepřenášejí. Jsou to pořád takové boje. Ale pokud jde o Českou televizi, opravdu klobouk dolů. Poradili si s tím a rozšířili tlumočnický tým. Předtím tam byli asi dva tlumočníci, teď jich je myslím šest. A když se čeká na vyjádření vlády, tak tam opravdu někdo sedí a čeká třeba i do půlnoci, a pak to v živém přenosu tlumočí. Ale skutečně to vláda svým způsobem přehodila na Českou televizi, i náklady s tím spojené.

 

Zmínila jste deset tisíc lidí, to je celkový počet neslyšících?

To je zhruba celkový počet lidí v České republice, kteří užívají znakový jazyk, což znamená, že potřebují tlumočníka do znakového jazyka. Pokud bychom se bavili o lidech, jako jsem třeba já, kteří špatně slyší od dětství a ta vada je velká, tak těch je cca 100 tisíc. Jsou v tom zahrnutí i lidé ohluchlí později v životě (úplná nebo významná ztráta sluchu v pozdějším dětství či v dospělosti). A celkově je lidí se sluchovým postižením tak půl milionu, ale v tom jsou zahrnutí i senioři, kterým se sluch ve stáří zhoršil. A každá z těch skupin má jiné potřeby. Těžce nedoslýchaví a ohluchlí potřebují titulky a potřebují mít všechno napsané, takže používáme službu simultánního přepisu. Neslyšící zase potřebují tlumočníka, přepis jim úplně nepomůže.

 

 

 

Problém? Komunikace

Vy už jste to trochu naznačila, ale když to vezmeme obecně: jaké největší problémy neslyšící a nedoslýchaví řeší?

Komunikaci. Často lidé čekají, že jim řekneme konkrétní bariéry, ale ono se to dá všechno shrnout pod slovo komunikace. Ne vždycky jsou lidé ochotní komunikovat tak, abych jim já rozuměla. Že potřebuju na lidi vidět, a když potřebuju třeba i něco napsat, tak ne každý s tím má trpělivost. Tam je i nevýhoda toho, že sluchové postižení není vidět, takže když se dostaneme do nějakého šumu, nebudeme si rozumět, tak vás první napadne, že jsem třeba mentálně postižená.

 

To se vám stává?

Hodně se mi stává, že mi na nějaké akci někdo něco říká do ucha a já mu odpovídám, že špatně slyším a že na něj potřebuju vidět. A spousta lidí už v tu chvíli dělá: Pardon, omlouvám se, nic nic. A utečou. A to je asi to nejhorší, co mohou udělat. Tím vás člověk v podstatě shodí a přitom by stačilo nebát se toho a jen se zeptat: Aha. A jak mám tedy mluvit? Potřebujete mě vidět? Nebo si to napíšeme?

 

Je tedy potřeba, abyste na lidi viděli. Je třeba i dobré zvýšit hlas?

Určitě i zvýšit hlas, ale nekřičet. To je důležitá věc. Je pár vad, u kterých vám lidé naopak řeknou, že potřebují, abyste na ně mluvili hodně nahlas, ale křičení má tu nevýhodu, že se vám změní artikulace. Takže se naruší to odezírání a hlavně těžce nedoslýchaví mají problém, že vám nerozumí. Takže já slyším, že mluvíte. Budu slyšet, že křičíte, ale rozumět vám stejně nebudu. Takže přiměřeně artikulovat a mluvit pomaleji. Zesílit hlas, ale nekřičet. Nepřehánět to.

 

 

Dá se říct, co se vám, jako svazu, poslední dobou podařilo? A co naopak nepodařilo?

Hodně se nám povedlo dostat se během pandemie do médií, snad více než za posledních deset let. Jak se začalo s nošením roušek, spousta lidí si řekla: Aha, já přes ty roušky špatně slyším. A uvědomili si, co to znamená mít problém v komunikaci. A co se nepovedlo? Vláda nepřevzala odpovědnost, ač jí to nařizují mezinárodní úmluvy, že by měla obecně zpřístupňovat informace. Ale zlepšuje se to.

 

A co třeba úřady? To funguje jak?

Existují tlumočnické služby (sociální služby), které fungují na základě dotací. Ty by měly zajišťovat komunikaci na úřadech. Problém ale je, že ty služby jsou zaměřené na řešení závažných věcí, v zákoně o sociálních službách se přímo mluví o „tíživé sociální situaci“. Co si pod tím představit? Práci, banku, doktora... To všechno v sociálních službách tlumočíme zdarma. I my jako svaz máme tlumočnickou službu, je třeba ji ale vždy předem objednat. Pak je tady ale spousta věcí, které do té tíživé sociální situace nespadnou, jako například sport, osobní zájmy nebo nějaká zábava. Tam vám tlumočníka nedáme. Je to o financích, i když ty už se hodně zlepšily, ale také o kapacitách tlumočníků, kteří jsou velmi vytížení.

 

Kolik máte tlumočníků?

V naší službě máme na různé částečné úvazky kolem třiceti tlumočníků, ale na celkové úvazky přepočteno je to nějakých 13. A v celé republice bych řekla, že profesionálních tlumočníků, kteří se tím živí, je aktivních tak 60 či 70. Tady v Praze je situace ještě dobrá, ale pak jsou regiony, kde jsou jeden či dva tlumočníci na celý kraj a tam je to mnohem složitější.

 

Nejtěžší je rozumět

Pokud jde o školy pro sluchově postižené, jaký je ten systém?

Máme tady systém od mateřských škol až po střední školy. Dokonce máme dva obory, které jsou přímo pro neslyšící studenty, v Brně je to Výchovná dramatika neslyšících na JAMU, tady v Praze Jazyky a komunikace neslyšících na Filozofické fakultě.

 

Jak těžké je naučit se znakový jazyk?

Hodně. Stejně jako každý cizí jazyk. Používáte při tom jinou část mozku než při učení mluvených jazyků, dalo by se říct. Například volala nám paní, že umí dvanáct jazyků a že se chce naučit i ten znakový. A vůbec se nechytla. Pro znakový jazyk potřebujete i určitou šikovnost v motorice. A ne každému to jde. Myslím, že hodně nadaní lidé se tak za rok dokážou domluvit na nějaké úrovni. Nejtěžší je asi rozumět. Tak to bylo třeba i u mě. Uměla jsem se vyjádřit, ale vlastně jsem vůbec nerozuměla tomu, co mi říkají. Trvalo mi asi pět let, než jsem byla schopná porozumět sdělení toho druhého.

 

Jak je to s novými znaky?

Je to úplně přirozené, stejně jako v mluvených jazycích. Tady je důležité zmínit jednu věc. Znakový jazyk byl velmi dlouho podceňovaný. Vlastně až do revoluce se mělo za to, že znakový jazyk rovná se český jazyk ve znacích. Až v devadesátých letech udělali na Filozofické fakultě UK kompletní průzkum a doložili, že tomu tak vůbec není. Že je to úplně samostatný jazyk, který má svou gramatiku, syntax a nedá se to srovnávat. Ano, vy můžete český jazyk znakovat, ale pak to bude znakovaná čeština, nikoli český znakový jazyk. Vyjádření stejné věty v českém znakovém jazyce vypadá úplně jinak a to se dlouho nevědělo.

 

 

A když se třeba objeví nové jméno?

Nové znaky vznikají zezpodu, že ten znak lidé používají a uchytí se. U politiky v tom nyní hodně pomáhají Zprávy v českém znakovém jazyce v České televizi. Když se třeba vymění ministr, tak ten tým dá na Facebook tři znaky například pro Prymulu a neslyšící mohou hlasovat. A ten vítězný znak začnou v televizi používat. Tak se to dostane mezi lidi.

 

Takže těm znakům pak rozumí jen Češi?

Ano. Znakový jazyk není mezinárodní. Ale hodně tady funguje určitá územní blízkost, takže třeba s Němci si jakž takž rozumím, se Slováky si rozumím perfektně, poměrně dobře si rozumím i s Chorvaty či Slovinci. Na Západ už je to těžší. Existuje ale i takzvaný mezinárodní znakový systém, což je něco jako esperanto, který používají neslyšící, když jsou nějaká mezinárodní setkání či konference.

 

Jak jste zjistila vy, že neslyšíte?

Já jsem asi úplně správně řečeno ohluchlá, protože jsem se pravděpodobně narodila slyšící. Mluvit jsem začala velmi brzy a zjistilo se to až v první třídě. To už jsem asi neslyšela vůbec. Dostala jsem pětku, protože jsem nevěděla, kde se čte. Paní učitelka mi zezadu něco říkala, ale já jsem číst nezačala. Takže mi dala pětku a rodičům řekla, že zlobím a neposlouchám. Naši ale věděli, že jsem hodná holka, a nezdálo se jim to. Jeli jsme k doktorům a zjistili jsme, že v té době už jsem prakticky neslyšela.

 

Jak moc pomáhají různá naslouchadla?

Hodně. Já bez sluchadla neslyším vůbec nic. To bychom si vůbec nepopovídali. Sluchadlo pomáhá do určitých ztrát sluchu, a když už jsou ty ztráty hodně vysoké, tak pak se dává kochleární implantát. Dříve se dával jen dětem, dospělým výjimečně, dnes se dává častěji i v dospělosti. Jeho nejčastějšími příjemci jsou ale stále děti ve velmi raném věku. Já to mám nastavené tak, že kdyby se mi sluch začal ještě dál zhoršovat, tak do toho určitě půjdu, pokud to bude možné. Mám kolegyni, která do toho šla v pětatřiceti letech a dneska například skvěle telefonuje. Já netelefonuju, možná jen s někým blízkým, takový ten hovor Kdy přijedeš? a podobně. Ale že bychom si pokecali, to ne.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama