Lidé na mě mluví, leknou se a utečou. Já je přitom jen neslyším

14. prosince 2021

archiv ŠP

Že neslyší, zjistila Šárka Prokopiusová v šesti letech, když ve škole dostala pětku ze čtení. Učitelku, která na ni zezadu mluvila, totiž neslyšela. Je zlobivá a neposlouchá, zněl vzkaz ze školy. Rodičům to ale bylo divné. Následovalo kolečko u lékařů, které ztrátu sluchu potvrdilo. Nyní nosí sluchadlo a mluví skvěle, přesto se jí stává, že z konverzace s ní lidé utečou. Jak mluvit se sluchově postiženými? „Hlavně se toho nebát. Přiměřeně artikulovat a mluvit pomaleji. Zesílit hlas, ale nekřičet,“ říká prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR.

Jak zasáhla pandemie koronaviru do života sluchově postižených?

Hodně. Pandemie s sebou přinesla zakrytí úst, a když člověk neslyší, tak to většinou znamená, že musí odezírat. A to je teď velký problém. A nejde jen o ústa, ale i o mimiku. Odezíráme i další věci, jako třeba ironii, která je jinak slyšet v hlasu, což jde se zakrytým obličejem velmi těžce. V obchodech, na ulici, u lékařů tak máme velký problém s komunikací.

A nějaké další problémy?

Ty se objevily hned na začátku, když se velmi rychle měnily informace o platných opatřeních zveřejňované na internetu nebo v televizi. Tady ale musím začít s tím, že skupina lidí se sluchovým postižením je hodně různorodá. A třeba neslyšící uživatelé znakového jazyka nejsou úplně kamarádi s češtinou, je to pro ně cizí jazyk. Není to o tom, že by neuměli číst a psát, jak se to občas interpretuje. To umí, ale čeština je pro ně až druhý jazyk, první je ten znakový. Takže jsme tu najednou měli skupinu neslyšících, kteří komunikují českým znakovým jazykem, v České republice jich je asi deset tisíc, kteří zůstali úplně bezprizorní bez informací.

Co jste tedy dělali?

Snažili jsme se, aby bylo co nejvíc informací přístupných ve znakovém jazyce. A děláme to dodnes. Jakmile vyhlásí nové opatření, tak se ho snažíme co nejrychleji přeložit do znakového jazyka. A povedlo se i to, že Česká televize tlumočení do znakového jazyka rozšířila.

Tlumočníků je málo

Pokud jde o respirátory a roušky, vy jste neměli nějaké výjimky?

Máme výjimky. Neustále se to ale měnilo, občas si na nás vzpomněli, nebo se nám i něco povedlo prosadit, takže například ve školách bylo možné mít průhledné štíty. Pak to ale zase z těch výjimek vypadlo. Problém je ale v tom, že já klidně roušku mít můžu, mně to nevadí, já hlavně potřebuju, abyste ji neměla vy.

Když o tom teď mluvíte, tak si vlastně uvědomuji, že například slovenská prezidentka, když má tiskovou konferenci, tak tam přímo bývá tlumočník do znakového jazyka…

U nás to ale není. A to je právě ten velký problém. Na Slovensku je to tak, jak by to mělo být. Že by tlumočník měl být přímo například na vládě. My jsme v této souvislosti na vládu apelovali a ona to přehodila na Českou televizi. Řekli, že když je tlumočník v České televizi, tak je zbytečné, aby byl na vládě. Je pravda, že tiskové konference často bývají narychlo a je hodně složité někoho sehnat. Já tomu úplně rozumím, navíc tlumočníků je málo a tlumočit u lékaře a na vládě, to je velký rozdíl. A těch, kdo by mohli a chtěli jít tlumočit na vládu, je, myslím, tak deset. Ale na Slovensku se ukazuje, že to jde.

Takže v Česku to nikdy nebylo?

Podpořte Reportér sdílením článku