Když si dítě vezme moji hračku do postýlky, je to pochvala

Máte schované nějaké plyšáky z dětství?

Ani náhodou! Zato mám spoustu knih. Plyšáci, panenky, šití na panenky – nic z toho mě jako dítě nezajímalo. Já jsem si četla a kreslila. Nejlepší dárek pro mě byla knížka nebo pastelky.

 

Vy jste nikdy nechtěla být krejčovou?

Nikdy. Chcete vědět, jak jsem se k tomu dostala?

Samozřejmě.

Chtěla jsem kvůli své lásce ke čtení jít na knihovnickou školu do Brna. Zkoušky jsem udělala, ale pro velký počet uchazečů jsem nebyla přijata. Moje rodiče to vyděsilo, tak se mě rozhodli dát na řemeslo. A nakonec vybrali šití.

 

Rodiče nebrali v potaz, že jste nikdy nešila?

Vůbec. Protekčně, přes rodinné známosti jsem se dostala na prestižní krejčovské učení v Třešti kousek tady od Jihlavy. Moje spolužačky byly úplně jinde než já. Třeba už si na sebe v patnácti šily šaty. Já nikdy nic. Byla jsem strašné kopyto. Otevřeně říkám, že jsem na učení byla protekční spratek. Moje mistrová ze mě byla na nervy, ale báli se mě vyhodit.

 

Bavilo vás to?

Ani trochu. Byla jsem nešťastná. Učení jsem prožila ve stresu, ale faktem je, že něco do mě namlátili. Ale byly to tři nejhorší roky v mém životě. A moje známky tomu odpovídaly. Čtyřka z odborného výcviku kontrastovala s jedničkou z češtiny a dalších předmětů. Nepatřila jsem tam. Jenže protekce pokračovala dál...

 

Jak to myslíte?

Ve fabrice přidružené k družstvu zůstávaly jen ty nejlepší. Což nebyl můj případ. Přesto, když jsem se vyučila, šla jsem pracovat do družstva na pás. Šila se tam saka. A já jsem si tenkrát řekla, že když už mě to zoufale nebaví, tak si aspoň vydělám. Pracovala jsem do úmoru a vydělala si tak stejně jako manželka mistra, která mě za to nenáviděla. Pro můj plyšový byznys ale bylo důležitější, že jsem se tam naučila zvládat řemeslo.

 

A pak přišla rodina.

Přesně tak. U prvního syna jsem si dodělala oděvní průmyslovku a po druhém jsem se vrátila do podniku. Už ne k pásu, ale do podnikové prodejny, což už bylo lepší. Přes kamarádku jsem se pak dozvěděla, že dětský výchovný ústav tady v Jihlavě hledá vychovatelku. A protože mě vždy lákala práce s dětmi, přihlásila jsem se.

 

Plyšáci v pasťáku

Co bylo dál?

Dodělala jsem si ještě jednu maturitu z pedagogické školy, ale hodně rychle mi došlo, že to není žádný dětský domov, ale normální pasťák. Mříží jsem si nevšimla. Koukala jsem se hlavně na děti. Ale neodradilo mě to, nastoupila jsem tam a nakonec zůstala deset let. Pomalu jsem se ale v práci začala vracet k šití.

 

Jak přesně?

Bavilo mě hrát divadlo s dětmi. No a potřebovali jsme rekvizity, tak jsem je ušila. Navíc jsme je potřebovali nějak zabavit. Tak jsme jim šili maňásky a děti to šily se mnou. Různí plyšáci byli často to jediné, co ti kluci měli jako osobní věc. Nebo holkám jsem šila polštářky na Vánoce pro radost, ale pravidla byla tak striktní, že jsem za to vlastně ještě dostala vynadáno.

 

Měli vás kluci a holky rádi?

Samozřejmě. Ostatní kolegyně měly spoustu konfliktů, ale já až na jeden menší nikdy. Byli se mnou v pohodě, snažila jsem se jim dát kus svého srdce. Spousta z nich mi pak i psala. Často teda z kriminálu, ale nezapomněli.

 

No ale jak jste se od práce v pasťáku dostala k vlastní značce hraček?

Za to může jedna osudná dovolená. Každý rok jsme jezdili do jižních Čech na stejné místo, tak jsem ušila maskota kempu, kde jsme dovolenou trávili. Vymyslela jsem tehdy polštářek s medvídkem a kapsičkou. Pár jsme jich dovezli a měly velký úspěch. Jeden z nich byl u nás na verandě před chatkou, načež šel kolem chlapík a ptal se: „Copak to tu máte? To je pěkné!“ A pak řekl památnou větu, kterou slyším dodnes: „Ženská, proč se tím neživíte?“

 

Takže jste se tím začala živit.

Je to tak. Řekl mi, abych mu ušila podobných polštářků padesát. To mě zaujalo primárně, protože to vypadalo jako fajn přivýdělek. Za pár týdnů byla zakázka hotová, on přijel do Jihlavy a řekl, že jich nechce padesát, ale sto. Taky po mně chtěl vymyslet další hračky. Já jsem souhlasila. První cíleně vymyšlená hračka k prodeji pak byla žirafa, kterou vlastně navrhl tak trochu manžel. Prodáváme ji dodnes.

 

S dětmi jste se tedy rozloučila a založila si firmu.

Je to tak. Založila jsem si živnost, chvíli pracovala na vedlejšák, ale dlouhodobě to nešlo. Přišla navíc lavina zájemců o moje hračky a nedalo se to utáhnout. Už bych nemohla dětem dávat všechno. Litovala jsem ale jen chvilku. Nikdy jsem nebyla bez práce a nebála se, že o hračky nebude zájem. Speciálně když mi nejstarší syn udělal první webové stránky.

 

Moje hračky nosí štěstí

Kolik v dílně trávíte času?

Jak začala pandemie, přesunula jsem si práci z dílny domů. K manželově velké radosti od té doby šiju v obýváku. Před covidem jsem do dílny chodila vždy po obědě a šila až do noci. Udělala jsem si v ní i druhou kuchyni a třeba na Vánoce jsem říkala, že moje hračky voní vanilkovými rohlíčky, protože jsem tam i pekla. Trouba, čtyři plechy, jehla, plyš a už to jelo... Když na to tak vzpomínám, asi se teď do dílny vrátím.

 

Kolik ušijete za den hraček?

To záleží. Polštářků s aplikací klidně deset. Složitější hračky jako lvi pro hokejový Hradec Králové trvají několik hodin. Mimochodem, víte, co si říkají hokejisté o mých hračkách?

 

Netuším.

Prý nosí štěstí. Šila jsem i draky pro hokejový Třinec. Složitá, ale krásná hračka, která mi zabere klidně dvě hodiny. A vidíte, vyhráli třikrát za sebou extraligu!

 

Plyšáky šijete ručně. Je každá vaše hračka unikátní?

Ano, je. To je odlišuje od ostatních. Na každé mé hračce je hodně ruční práce. Dokonce si troufnu tvrdit, že na každé hračce, která mi prošla rukama, najdete moje stehy. A to jich za těch pětadvacet let byly tisíce. Není to žádný automat.

 

Jak vůbec bojujete se stereotypem? Ono ušít třeba sto slonů...

To nejde najednou. Musím to střídat. Takže jich ušiju najednou třeba pět od jednoho druhu a pak jdu dělat něco jiného. Nebo si něco nakreslím. Všechny hračky, které prodávám, jsem si sama navrhla. Nebo to nakreslil můj skvělý manžel.

 

Takže šijete jen podle vlastních originálních návrhů?

Odmítám šít známé maskoty nebo třeba pohádkové postavy. S jednou jedinou výjimkou. Dělám zakázkovou výrobu, a když mi maminka nebo tatínek pošlou fotku s prosbou, že jejich dítě je soustavně prosí o hračku a ta nejde sehnat, vyměknu a dám se do práce. Ale vždycky předem upozorním, že to nebude třeba skutečný krteček, ale můj Heli krteček, tak ať s tím počítají. Kopírovat nehodlám.

 

Jak přesně vlastně začalo vaše šití na zakázku?

Nejprve můj nejmladší syn napsal na webovky, že šijeme na zakázku. Pak se to rozkřiklo a začaly se ozývat třeba kluby z hokejové extraligy či různé firmy, abych jim vyrobila maskota nebo dárek k produktu. Dnes už zakázková výroba tvoří největší objem toho, co dělám. Ráda šiju třeba zvířátka pro jihlavskou zoo. Jsem velká patriotka a dělá mi to radost!

 

Šijete i něco jiného na zakázku?

Jasně. Třeba ztracené hračky. Kupříkladu podle fotky. Nebo hračky podle obrázku. Jednou jeden manžel namaloval sebe a svoji ženu jako psa a kočičku, tak jsem jim je ušila.

 

S výrobou plyšáků vám pomáhá celá rodina. Jak konkrétně?

Největší pomocná ruka je manžel. Ten aktuálně hračky vycpává. Často je třeba hodně síly, takže chlapská pomoc se hodí! Nemůžu opomenout ani svoji nevlastní maminku, která mi občas vypomáhá s šitím. Třeba když mi dorazí objednávka šesti set opic pro dětský sportovní program Gymnathlon, potřebuju ruce navíc. Nejstarší syn mi, jak už jsem řekla, udělal první webovky a nejmladší pro mě hračky fotí na web, objednává látky, plyš, dělá faktury. Je nenahraditelný pomocník.

 

Vánoce od září

Kolik procent celkového objemu hraček prodáte na Vánoce?

Přesně to nevím, ale můžu říct, že lidé si moje hračky vyzvedávají i dopoledne na Štědrý den. Na férovku ale zákazníkům už dnes říkám, že jestli chtějí nějakou speciální hračku, musí si ji objednat na konci srpna. Mně pracovně začínají Vánoce už v září. Snažím se totiž vyhovět všem.

 

Odmítnete někdy někoho?

Ano. Třeba pokud chce zákazník ušít nějakou nestydatost. Tam jsem to odmítla i za velké peníze. Tohle nedělám. Občas taky někdo nemá dostatek trpělivosti čekat na hračku dva tři měsíce. Já mám práce dost. A vůbec nejraději šiju věci, kde mám největší prostor. Můžu si to nakreslit, ušít a tak. Víte, co mi dělá největší radost?

 

 

Nevím, povězte.

Často mi lidé fotí nebo posílají zničené či rozpadlé hračky, které přesto děti nechtějí pustit z rukou, protože bez nich neusnou. Tam neřeknu ne. Vždycky odpovím, že to nebude úplně na milimetr, ale vizuálně se snažím, aby to bylo podobné předloze. A jediná taková hračka se mi nevrátila zpět. Pak mám úplně husí kůži, když mi chodí videa, kdy si děti vybalují ty hračky z krabice.

 

Brečíte u toho?

Ano. Dětská radost je neskutečná. A řeknu vám jednu věc. Největší pochvala pro mě je, když se dozvím, že si dítě vezme moji hračku do postýlky. Protože do postýlky si bere nejmilovanější hračku. Je to pro něj živý tvor a kamarád. Takových pochval jsem za ta léta dostala hodně a všechny mě vezmou u srdce. Jsem na ně pyšná.

 

Bezpečné a šité srdcem

Pojďme na chvíli k byznysové rovině. Proč bych si měl koupit vaše hračky?

Protože jsou dělané srdcem. Je na nich velký podíl ruční práce, je to pečlivé, baví mě to a dávám do nich to nejlepší ze sebe. A na těch hračkách je to vidět. Všechny vypadají tak trochu jako já – jsou maličké, vysmáté a baculaťoučké. Navíc vždy originál.

 

Jak dokážete konkurovat levným hračkám z Číny?

To nejsou konkurenti. Je to úplně jiný produkt. Hračky v Číně šijí automaty. Moje žirafky, lišky a opičáky tyhle ruce. Proto nejsou levnější, ale kupujete si za to kvalitu a kus mého srdce. Už mnohokrát mě chtěly velké řetězce dostat do svých obchodů, jenže tam to narazilo na množství, protože já nezvládnu šít tisíce hraček a nejlépe hned. To nechci. To už bych nebyla já. Dělám to z lásky, ne pro peníze.

 

Vaše hračky mají taky certifikát bez omezení věku.

Ano, to znamená, že je můžou dostat i ta nejmenší miminka. Zkušební ústav s mými hračkami dělá psí kusy. Trhá je, natahuje, zjišťuje, jestli se neuvolňují žádné špatné látky. Děti hračky cucají, mačkají, no to víte. Já si za svou prací vždy stojím. Certifikát obnovujeme každé tři roky, a byť to stojí celkem dost peněz, vyplatí se mi to. Není v nich žádná kovová součást, vycpávka nehoří, ale taky třeba používáme speciální netoxické lepidlo, když se občas lepí postavám očička. Těch kritérií je hodně, ale vždy dostanu certifikát bez problémů.

 

Mění se preference dětí v čase? Hrají si s jinými hračkami?

Plyšáci jedou pořád. Ale jestli myslíte konkrétní typy, tak ano. Před deseti lety to byly kočky nebo třeba psi. Teď už například frčí více draci, netopýři, různí hrdinové. To nebývalo. Ale rodiče dětem pořád koupí spíše než netopýra třeba plyšovou kravičku nebo prasátko.

 

Jaké máte plány do budoucna? Vím, že na důchod nemyslíte, ale také nemládnete.

To máte pravdu. Nedávno mě kamarádka překvapila, když mi řekla, že už mám dva roky nárok na důchod. Na to nemám ani pomyšlení a do té doby mě to ani nenapadlo. Rodině tvrdím, že tu budu do sto pěti, ale manžela to děsí. Plánů a návrhů na hračky mám ještě spoustu. Vždycky tvrdím, že zemřu s jehlou v ruce. Moje vnučka je ekonomicky nadanější než já, tak možná to třeba jednou po mně převezme. Uvidíme. Jen nebude šít, ale bude to tu všechno řídit.