Nejméně ohrožení covidem jsou dřevorubci a výtvarníci, říká galeristka

Pohráváte si s myšlenkou na koupi výtvarného díla? „Stačí mít pár tisíc a můžete sbírat super kvalitu,“ říká Olga Trčková z DSC Gallery, která se netají tím, že za klíčové měřítko považuje i možnost finančního zhodnocení obrazů či soch. Nabádá: „Zapomeňte na Fillu nebo Špálu. Výtvarné školy jsou plné talentů, jejichž práce může mít brzy mnohonásobnou cenu.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak v českých umělcích poznáte světový potenciál?

Sleduju jejich práci, mluvím s nimi, znám jejich příběhy. Navíc už patnáct let objíždím umělecké univerzity v New Yorku a Londýně, navštěvuji ateliéry umělců po celém světě, mluvím s jejich manželkami a milenkami, se sběrateli, kurátory, lidmi z muzeí, učím tady i v zahraničí. Mám srovnání a na základě toho všeho hledám kvalitu, která přetrvá. Zajímají mne díla, ve kterých vidím nějakou hloubku a palčivost, přesvědčivost.

 

Vaše galerie zastupuje umělce, jako jsou Jiří Černický, Jiří George Dokoupil, Pasta Oner, Vladimír Skrepl, Jakub Matuška, Viktor Frešo, Lubomír Typlt, Jiří David nebo David Černý. Co mají ve vašich očích společného?

Nebojí se kontroverze, není jim lhostejný stav společnosti, mají smysl pro humor. Líbí se mi na nich kombinace osobní statečnosti, neuvěřitelného talentu a určité spektakulárnosti, kterou u nás hodně lidí opovrhuje. A cítím v nich potenciál prorazit na mezinárodním trhu, což je v mých očích úplně nejpodstatnější. Ostatně některým se to povedlo, a považuju za životní štěstí, že jsem mohla být u toho.

 

Jak taková pomoc při vstupu na mezinárodní scénu vypadá v praxi?

Oslovili jsme například galerii Dukan, která má výstavní prostory v Paříži a Lipsku a soustředí kolem sebe umělce podobného ražení jako my. A podařilo se nám Sama Dukana nadchnout, aby udělal sólo show Maskerovi (Jakub Matuška, absolvent ateliéru Vladimíra Skrepla na AVU, pozn. red.). Jeho věci jsou nezaměnitelné, baví mě, mám z jeho práce dlouhodobě radost. A věděla jsem, že když se objeví u Dukana, dostane se na mezinárodní veletrhy. Celé situaci pomohlo, že na Maskerovy obrazy jsou čekací lhůty zhruba dva roky. Dali jsme proto některým našim netrpělivým českým sběratelům možnost koupit Maskera na výstavě v Paříži, což bylo Samovi jako galeristovi samozřejmě sympatické. V podstatě jsme se vzdali svých provizí.

 

 

Na Vysoké škole ekonomické v Praze přednášíte obor umění a finance. Kdo jsou vaši studenti a co se jim snažíte vštípit?

Jsou to lidé, kteří – alespoň doufám – jednou budou mít svoji galerii, povedou divadlo nebo nějaký festival, budou z nich hudební producenti. Snažím se jim ukázat, jak se postavit na vlastní nohy a být soběstačný. Jak získat přízeň sběratelů, sponzorů a mecenášů, aby nemuseli žádat o granty a pak se zlobit, když je nedostanou. Dávám jim know-how a vlévám sílu, aby uměli být svobodní a nebáli se rozjet něco vlastního. Aby dokázali přesvědčit investory, že své peníze nevyhodí oknem, když je svěří jim.

 

 

Jak se tohle všechno daří naplňovat vaší DSC Gallery?

Děkuji osudu, že jsem potkala dva úžasné lidi, kteří do toho šli se mnou a stali se partnery galerie. Tím prvním je podnikatel a vášnivý sběratel Petr Šec. O něco později se k nám přidal mladý šikovný právník Edmund Čučka. Podařilo se mi je získat pro svoji představu galerie, ve které člověk nepozná, jestli je v Praze, nebo v New Yorku. Také jsem od začátku věděla, že chci zastupovat největší česká jména a dopřát jim úspěch.

 

Máte k dispozici rozlehlý dvoupatrový prostor na skvělé adrese v centru Prahy - kousek od Pařížské ulice a Staroměstského náměstí. Jste tady ve svém, nebo platíte nájem?

Bohužel to tady není naše a nájem je bolestivě vysoký. Navíc musíme platit pojištění, elektřinu, výplaty pro pět zaměstnanců, těch nákladů je opravdu hodně. Čili aby galerie vůbec mohla existovat, musí každý měsíc prodat umělecká díla za hodně peněz.

 

 

Jaké výše dosahují vaše provize?

Ve světě je obvyklý poměr 50/50, u nás se to řeší u každého autora individuálně - podle toho, jak úzká vazba je mezi galerií a umělcem a co všechno pro něj galerie dělá.

 

Musím přiznat, že se víc vyznám ve fotbale než ve výtvarném umění. Možná i proto si vaši práci představuju jako podobnou té, jakou mají sportovní agenti: piplají největší talenty. Což spočívá i v tom, že mladým sportovcům docela mluví do života. Děláte to taky?

Naši umělci jsou starší a vyzrálejší. Od galeristy čekají pochopení, profesionální práci a podporu. Fotbalisti, o kterých mluvíte, jsou spíš ještě děti.

 

 

Nemusíte někdy své „svěřence“ popohánět do práce?

To někdy jo, když třeba nestíhají termíny výstav. Ale snažím se moc neprudit. Většinu z nich to táhne do ateliéru a nejraději by pracovali v jednom kuse. A tak to má být. Nedávno jsem narazila na průzkum, který jako dvě profese nejméně ohrožené nákazou koronaviru uvádí dřevorubce a výtvarné umělce. Jedni i druzí pracují v izolaci stejně jako dřív.

 

Neděsit se složenek

Jestli tomu rozumím správně, nepovažujete za ideální, aby umělec trpěl hmotnou nouzí.

Neokázalý životní styl je správný, ale úspěšný umělec má být úspěšný i finančně, nesmí se děsit složenek. Jak jinak by mohl setrvat u své práce a nemít pocit totálního selhání – před sebou samým, před svou rodinou, před okruhem přátel? Důležitá je hrdost. A tu spolehlivě ztratíte, když budete vymetat grantové komise, dolézat, klečet před nějakými úředníky, intrikovat. Ano, jsme trochu jiní než některé galerie, které se při slově „komerční“ otřesou hnusem. Jenomže třeba ve vyhlášené newyorské umělecké čtvrti Chelsea jinou galerii než privátní ani nenajdete. A přitom jsou všechny progresivní, posouvají věci dopředu, určují trendy. Pro mě jsou synonymem svobody.

 

Co všechno takové galerie pro své umělce dělají?

Samozřejmostí jsou výstavy, katalogy a další prezentace, ale hlavně je propojují se sběrateli a kurátory. Obvyklé je udělat výstavu jednou za dva roky, to je signál, že galerie s umělcem dále počítá, podílí se na jeho kariéře. Sběrateli tím říkáme, že jeho investici dále zhodnocujeme. Tvoří se vazba, přičemž míra takto vzniklého přátelství je různá. Našim nejdůležitějším sběratelům třeba dáme vědět: „Přivezli jsme pár kousků a právě vybalujeme, nechcete si je prohlédnout v klidu ještě před vernisáží, než je uvidí někdo další?“ A připravíme pro ně posezení s vínem a krevetami, v ideálním případě se na kousek řeči zastaví autor, zkrátka si uděláme příjemný večer.

 

 

S instinktem lovce

Co byste mi poradila, kdybych se na vás obrátil s tím, že bych si rád pořídil nějaké výtvarné dílo, a přitom nemám přehled o aktuální scéně?

Navrhla bych vám, že spolu navštívíme například výstavu školních prací Artsemestr na Akademii výtvarných umění. Vy mi budete říkat, co se vám líbí a nelíbí, a já se vám pokusím přiblížit, co za těmi díly může být čili příběh těch obrazů či soch a jejich autora.

 

Jsou takové informace podstatné? Například někteří spisovatelé tvrdí, že autor má zůstat skrytý za svým dílem.

Podle mě to neplatí a ve výtvarném umění už téměř vůbec ne. Hodnota uměleckého díla spočívá právě v konkrétních příbězích. Nepořizujete si pouze onen konkrétní obraz či sochu. Svým způsobem si kupujete celý způsob autorova uvažování, jeho hledání, emoce, vášně. V takovém případě nejde o to, jestli je výsledek líbivý, takzvaně hezký. Může být i velmi nepěkný. Ale i hněv nebo pobouření přinášejí kvalitní prožitek.

 

 

Čili jde o to, získat kromě pocitu líbí–nelíbí i nějaké informace?

Ano. Zmínil jste, že se víc vyznáte ve fotbale než ve výtvarném umění. Já jsem donedávna vůbec nechápala baseball. Prostě hňup, který nerozumí ani základním pravidlům. Až si jednou manžel dal tu trpělivost a strávil se mnou hodinu u televize, aby mi vysvětlil, proč se tam dějí všechny ty na první pohled nudné věci. Od té doby koukám na baseball jako v transu. A s uměním je to stejné. Stačí dát tomu šanci, pochopit pár pravidel a nechat si to vysvětlit.

 

Co když mám k současnému výtvarnému umění lehkou averzi způsobenou předešlým zklamáním? Třeba jsem zaplatil ne úplně levné vstupné na výstavu, kde byla v koutě hromada písku a střepů, od které vedly kabely k monitoru nefungujícího počítače.

Jsem přesvědčena, že i za takovou instalací byl nějaký příběh... Důležitý předpoklad je, abychom věřili, že se nám autor nepřišel vysmívat. Že to není cynická svině, která nás chce zostudit a ukázat nám, že tomu nerozumíme. Nicméně je úplně normální, že se vám něco nelíbí, je vám to lhostejné, nebaví vás to. Mám-li být upřímná, mně se nelíbí devadesát procent dnešního výtvarného umění.

 

 

Kolik peněz bych si měl na první sběratelské dobrodružství připravit?

Originál studenta čtvrtého ročníku AVU se dá pořídit třeba za patnáct tisíc korun. Pak můžete s radostným napětím sledovat jeho další kariéru a těšit se ze svého instinktu lovce. Mít radost, že jste si svého autora našel už na škole, kdy ho ještě skoro nikdo neznal. Vadí mi mýtus, že musíte být milionář, abyste mohl sbírat umění. Stačí mít pár tisícovek a sbíráte super kvalitu.

 

Jak se mi taková odvaha může zúročit?

To je velmi různé. Naše autory, kteří už mají jméno, prodáváme za stovky tisíc korun. Ale máme tu i věc od Davida Černého, kterou autor pojmenoval Sex, my kurátoři ji popisujeme jako Figurální zobrazení s libidoidním podtextem. Koupil ji od nás jeden hollywoodský herec do svého sídla na Kanárských ostrovech, ale jeho manželka to nerozdýchala, tak jsme si dílo museli zase přivézt zpátky. Stojí 1,8 milionu korun.

 

Nezatouží někdy vaši sběratelé získat i dílo nežijícího, ale o to dražšího autora?

Myslíte nějakého Špálu nebo Fillu? Světový trh s uměním taková jména ignoruje. Navíc díla starší padesáti let nemůžete ze zákona vyvézt z republiky a obchodovat je v zahraničí. A jaká je perspektiva investice do komodity, která se obchoduje na jediném malém lokálním trhu? Ne že by všechna ta zátiší s jablky a dýmkou nebyla dost cool, ale našim sběratelům doporučuju: Sbírejte budoucnost! A přesvědčuju je, aby nakoukli i ven. Ráda jim poradím, kde se v zahraničí můžou seznámit s novinkami. A mám radost, že se nám daří vozit zajímavé věci z ciziny i sem. Chceme se odpíchnout z provinčního odéru a letošní rok byl pro nás v tomhle směru přelomový. Chceme v Praze uvést několik světových hvězd.

 

Můžete uvést jména?

Už dva roky chystáme výstavu ruské megastar Pavla Peppersteina. A příští rok přivezeme Martina Edera. Nedávno vystavoval v londýnské Newportstreet, kterou vlastní Damien Hirst (proslavil jej žralok naložený ve formaldehydu, pozn. red.). Celou Ederovu výstavu koupil právě Damien Hirst. Nebo nám londýnská kurátorka Jane Neal doporučila Norberta Stefana, mladého Rumuna, který žije v Berlíně a nemá ještě zastoupení. Jeho věci jsou zatím k mání za přijatelné ceny okolo deseti tisíc eur. Je přesně v bodu zlomu, že levnější už nebude a zanedlouho může být třikrát dražší.

 

Kolik mu je?

Dvacet sedm. Vystudoval malířství v Kluži, což je dnes velký pojem. Pak dělal asistenta Adrianovi Gheniemu, jehož věci se prodávají za milion eur. Teď se osamostatnil a my jsme po něm skočili. Strašně se na jeho věci těším.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama