Nevidomost má tisícero odstínů, my vidíme jen jeden

Hrdiny vašeho filmu jsou nevidomí, kteří často zvládnou víc než zdravý člověk: cestovatelka Zuzana, sportovec Ondřej, sedlář Pavel, pianistka Pavla a pár Lukáš a Cilka. Jakou jste měla zkušenost s nevidomými předtím, než jste s nimi začala točit?

Když jsem šla po ulici a potkala na přechodu člověka s bílou holí, kolikrát se mi stalo, že jsem nevěděla, jak ho či ji oslovit. Spontánně chcete pomoct, ale vlastně nevíte, jak na to.

Už to víte?

Hlavní je je nelitovat. Kdybych litovala, nenatočím nic. Musíte být s nimi, jako byste byla s kýmkoli jiným. Když jsme se třeba loučili po naší první schůzce, řekla jsem: Uvidíme se za týden. A v ten moment jsem se zarazila. Smáli se a řekli mi, že to taky používají a ať jsem v klidu.

Stejně tak jako vozíčkář neřekne, že s holkou jezdí. Taky s ní chodí. Zajímavé ale je, na kolik takových spojení člověk v běžném hovoru narazí.

Ano, mě to kolikrát zarazilo, ale oni jen ležérně řekli: To neřeš. Tak jsem to tedy neřešila. Když třeba u mě byl někdo z nich poprvé na návštěvě a řekl mi, že si dojde na záchod, řekla jsem automaticky: Jasně, běž. A vůbec mi nedošlo, že nevidí, že potřebuje ukázat, kde ten záchod je. Takovým situacím se ale oni vždycky jen řehtali.

Když jsme u té pomoci, ve filmu je natočená jedna scéna, kdy prodavač směřuje nevidomou Pavlu k nějakému regálu. Vypadá to ale, že ji za sebou spíš vláčí. Takhle si nevidomí tu pomoc asi úplně nepředstavují, že?

My jsme v tom filmu nic neinscenovali a já jsem hrozně ráda, že k takové situaci došlo. Tak jako Pavla plápolala za prodavačem, plápolal za nimi i kameraman, když je chtěl natočit. Když jsme se spolu o tom bavili, stěžovali si, že je často lidi v dobré víře „drapnou“ a někam táhnou, i když by to třeba zvládli sami. Nejhorší pro ně na tom je to, že jsou ve tmě. A představte si, že jste ve tmě vy, někdo vás chňapne a někam táhne, a vy nevíte kam. To musí být hrozný pocit.

Dá se říct, co je pro nevidomé v komunikaci s okolím nejdůležitější?

Pro ně je podstatné, aby byli bráni jako my. Je to všechno v tom pocitu, v té energii. Když vycítí, že s nimi jednáte úplně normálně, dáváte jim tím úplně nejvíc. Samozřejmě, že narážejí na různé překážky, ale ta energie, která z jejich okolí vychází, je nejdůležitější. Na to jsou velice citliví.

Narazila jste na nějaké pro ně zásadní téma, které jste chtěla ukázat?