Mýtus byl ve středověku něco jako ústava

Přemýšleli jste někdy někdo o tom, jak asi žili kupec Sámo nebo bájný praotec Čech? Ke komu se modlili, čeho se báli? A odkud sem Slované vlastně přišli? To jsou jen některé z otázek, které se ve svých textech snaží zodpovědět historik a popularizátor historie Jindřich Kačer. „Tehdejší lidé mohli prožívat stejné trable a bolesti jako my dnes – sužovala je pandemie, nešťastná láska, ztráta rodičů v útlém věku a podobně,“ říká.

Už léta jste aktivní v různých populárně-historických časopisech. Jak můžou podobné projekty pomoci historiografii?

Podle mého názoru je přínos pro historiografii velký a v poslední době si toho začínají všímat i akademici. Sami chtějí dojít k popularizaci, protože uznávají, že mají-li vzdělat širší veřejnost, akademické práce a těžce stravitelné monografie nestačí. Podobné projekty se snaží podat historii ve „stravitelnější“ formě.

 

Co si pod tím představit?

V první řadě musíte mít jako autor nastudovaná fakta z akademických prací. A pak ten daný fenomén musíte převyprávět v nějaké přijatelnější podobě. Já osobně dávám přednost příběhům, protože lidé mají rádi emoce, příběhy a tak dál, mají se tak čeho chytit. Bohužel se ale pořád setkávám s názorem, že když autor vynechá poznámkový aparát, už je to populární historie.


Jaká jsou negativa podobného přístupu?

Samozřejmě vždy dochází k určitému zjednodušování. Zároveň však musíte velice pečlivě rozlišovat mezi popularizací a bulvárem. Já mám pocit, že některá média historii skutečně bulvarizují, což je špatně. A některým akademikům to dává munici pro útočení na všechny popularizátory. Každý na to samozřejmě má jiná měřítka, ale pokud budete příběhy podávat seriózně a nebudete zdůrazňovat senzace, jak se to v bulváru děje, bude to lepší.

 

Můžete být konkrétnější?

Největší problém jsou asi titulky jako První Přemyslovci byli druidové nebo Přemysl Otakar II. se před bitvou na Moravském poli radil s vědmou a podobně. Navíc si vezměte, že na rozdíl od „normálního“ bulváru se v případě toho historického dané osobnosti nemůžou bránit. Problém spočívá i v tom, že na základě podobných textů řada lidí vyloženě dezinterpretuje historii. A pak si třeba kvůli očkování proti covidu připínají na kabáty žlutou židovskou hvězdu.

 

Může „pop-historie“ pomoci ve školách a přilákat žáky k dějepisu?

Pokud o to mají kantoři zájem, tak ano. Získají díky podobným projektům přístupnější informace pro žáky. Dám příklad. Když žákům zadáte třeba referát o Janu Žižkovi, můžete jim dát třeba dva popularizační články, což je pro jejich potřebu dostačující. Ve finále je to pro ně i lepší, než kdyby měli číst tlustou monografii od profesora Čorneje. Čímž samozřejmě nijak nesnižuji její hodnotu, je to skvělá práce. Ale musíte pro ni nejprve dozrát.

 

Líbí se vám pokusy o co nejpřesnější ztvárnění historie ve videohrách? Narážím například na Kingdom Come: Deliverance, což je hra zasazená do 15. století v českých zemích.

Tenhle projekt jsem podpořil už na Kickstarteru! Díky tomu jsem to hrál jako jeden z prvních. Já osobně to hodně oceňuji a vážím si i toho. Realistické 3D rekonstrukce jsou dnes další cesta, jak přiblížit historii lidem. Plasticky jim totiž dokážete ukázat tehdejší stavbu, prostředí, ale i život. Pokud je to dělané dobře.

 

Takže nevadí, že se jedná o videohru?

Jasně, pořád je to komerční produkt, takže třeba příběh je tam ohýbaný tak, aby to bylo atraktivní pro hráče, čímž pochopitelně utrpí realističnost. Ale hrát simulátor obyčejného středověkého života by zase nebyla taková zábava. Jde o to, že máte skvěle vytvořené kulisy. Já si i proto užívám třeba sérii Assassin’s Creed, kdy v příběhu letí realita ven oknem, ale procházet se renesanční Florencií nebo viktoriánským Londýnem je paráda. O tom se mi ve škole ani nesnilo.

 

Navíc třeba francouzský herní vývojář Ubisoft pomáhal díky svému 3D modelu s rekonstrukcí katedrály Notre-Dame, kterou v dubnu 2019 poničil požár...

Přesně! A dnes už takové modely nedělají jenom videoherní vývojáři, ale i historici a archeologové, kteří díky tomu rekonstruují hrady a kláštery. Je skvělé, když to pak propojíte třeba s mobilem a na místě, kde kdysi klášter stál, si můžete na displeji prohlédnout, jak vypadal na vrcholu své slávy.

 

Jistě víme velmi málo

Pojďme k vaší knize Temné počátky českých dějin, která nedávno vyšla. Můžete ji představit?

Snažím se přiblížit život Slovanů v 6.–8. století, tedy v období před Velkou Moravou. V uvozovkách temné počátky jsou to proto, že o tomto období máme jen minimum pramenů a těžko se popisuje. Já se o to snažím přístupnou a pokud možno populární formou. To znamená, aby to nebyl bulvár, ale na druhou stranu ani suché, archeologické poučky. Ostatně o této době často víme třeba jen to, jak byly velké domy, nebo máme pozůstatky zbraní a keramiky. Z toho moc nezjistíte.

 

Jaké prameny jste tedy používal?

Většina prací k tomuto období je psána archeology. Já vycházím z jejich poznatků, ale snažím se to spojit s několika málo dochovanými úryvky z dobových kronik, analogiemi z jiných kultur. Pak používám i experimentální archeologii a pracuji i s motivy pozdějších, pochopitelně zkreslených, mýtů, které známe třeba od Kosmy a Dalimila. To ale neznamená, že nereflektují paměť předků.


A když to všechno dáme dohromady...

... tak z toho vznikne snaha o vytvoření plastického obrazu života tehdejších Slovanů, který pak následně promítám i do krátkých povídek, které se snaží naratizovat tehdejší dobu. Já se nezajímám jen o materiální kulturu těch lidí, ale i o jejich možné radosti, starosti, každodennost. Chci jim vlastně vdechnout zpátky život.

 

Tenhle přístup má ale přece své limity.

Samozřejmě. Nemáme vlastně ani mnoho záchytných bodů z tohoto období. Proto se tak upínáme třeba k Sámově říši, o níž víme, že existovala, že byla bitva u Wogastisburgu kolem roku 631, ale to je všechno. A pak až do 9. století není jisté prakticky nic. Když jsem se doptával historiků, často krčili rameny a říkali, že prostě nevědí.

 

Můžete být trochu specifičtější?

Jednoduše vám nikdo s jistotou neřekne, jaké bylo uspořádání tehdejší společnosti. Kdo vlastně vládl kmenům, jak se rozhodovalo, jak fungovaly rodiny, to všechno dnes jen dovozujeme. Nebo se koukáme, jak to funguje v určitých přírodních společnostech dnes, ale tam je třeba mít na paměti odlišný kontext. Dějiny tohoto období jsou vlastně konstrukcí určitých hypotéz na základě střípků, které se snažíte dle svého nejlepšího vědomí a svědomí složit dohromady.

 

Mýtus jako ústava

K čemu je dnes ještě dobré snažit se osvětlit ono temné období našich dějin a mýty s ním spojené?

Celkově mýtus ve středověku představoval něco, co bychom zhruba dnes nazvali ústavou. Třeba zakladatelský mýtus o Libuši a Přemyslu Oráčovi podle některých historiků dával tehdejším lidem zákonný podklad pro to, proč jsou poddáni knížeti.

 

Protože Libuše tehdy řekla, že když nechtějí, aby jim vládla žena...

... tak si mají vybrat knížete, ale ve chvíli, kdy si ho vyberou, jej musí už navždy poslouchat a nikdo to nikdy nebude moci zpochybnit. A to dává vládnoucí moci nejen legitimitu, ale formuje vám to základní rámec uspořádání tehdejší společnosti. Pro nás jsou pochopitelně takhle vzdálené dějiny z praktického hlediska jen snaha poznat vlastní kořeny. Těžko to můžete vztahovat k dnešní společnosti.

 

 

Středověk se i v dnešní době někdy chybně romantizuje. Co bylo podle vás na životě v tehdejší době nejtěžší?

Tady je nejdůležitější odlišit dnešní pohled od tehdejšího. Z dnešního pohledu můžeme říct, že problém tehdy byla úroveň zdravotní péče. Nebo hrozba otroctví, kdy vás prostě někdo přepadne, odvleče bůhvíkam a prodá. Pak tam máte dětskou práci, kojeneckou úmrtnost, krátkou dobu dožití. Je tam však jedno velké ale.


Jaké?

Pochopitelně je otázkou, zda to takhle černě viděli i tehdejší lidé. Nesmíme se na tu dobu dívat optikou dnešní, moderní společnosti. Neznali by a nechápali náš dnešní standard. Ti lidé mohli mít naopak stejné trable a bolesti jako my dnes – pandemie, nešťastná láska, ztráta rodičů v útlém věku a tak dále. Společnost se mění, lidské tragédie zase tak moc ne.

 

Je něco, co se můžeme od „starých Slovanů“ naučit?

Asi úplně přímo ne. Zajímavé by bylo skutečně zjistit, jak doopravdy probíhaly tehdejší společenské procesy jako dětství, vnímání vztahů mezi lidmi a podobně. Vlastně by možná mohl být inspirativní bezprostřední, přirozený přístup k životu, přírodě a soužití s přírodou. Což však zase vybízí ke zbytečnému romantizování: vždyť tehdy lidem ani nic jiného nezbývalo.

 

Jaká tedy byla kultura tehdejších lidí žijících na našem území? Čemu věřili? Čím se bavili?

Z našeho pohledu byla velmi primitivní. Nevíme toho mnoho, a proto kultury často dělíme podle typu produkované keramiky. To je ale jen malá část. Čím se však Slované odlišovali třeba od Germánů a dalších etnik, to byla pochopitelně mytologie a vnímání přírodních procesů. Také nezapomínejme na rituály, jak se obětovalo bohům, ale i nižším bytostem.

 

Nižším bytostem?

Ano. Máte celý panteon bohů, od hlavních k méně důležitým, a vedle nich Slované věřili v existenci spousty menších, méně důležitých bytostí, které se pak dochovaly v lidských představách až do moderních dob. Tedy do 18. a 19. století. A z toho pak máte ty různé rusalky, bludičky. To je část tehdejší kultury, kterou třeba ve svých románech reflektuje polský spisovatel Andrzej Sapkowski. V knize ostatně popisuji jeden hypotetický rituál obětování bohu Perunovi a jak asi mohl vypadat. Tohle všechno se pak mísí s obrovským strachem.

 

Strachem z čeho?

Z něčeho, co bychom dnes nazvali hlubokým lesem. A z toho, co všechno v tom neznámém, tajemném lese žije za bytosti. Co se stane s člověkem, který tam zabloudí. Speciálně chodit do lesa v noci bylo skutečně neobvyklé a dělali to opravdu podivíni. Ale takového prostředí nebylo moc, velké části lesa byly zkultivované a byla to taková lesostep a lidé tam chodili pást třeba prasata nebo pro dříví k zatopení. To je ta snaha o koexistenci s přírodou. Na jednu stranu si z ní berete, co se dá. A na té druhé z ní máte respekt a chováte k ní úctu.

 

Co si budete přát k Vánocům?

Asi nějaké deskovky, ideálně s historickou tematikou. Máme je se ženou moc rádi. Hrajeme je nejen s dětmi, ale i sami.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama