Beata Hlavenková: Jako bych přišla o duševní potravu

Mohl to pro ni být úžasný rok. Zaslouženě získala hudební cenu Anděl za album jménem Sně, kterého si všimla spousta nových posluchačů, ale těm teď chybí koncerty, na nichž by Beatu viděli i živě. Nejen o tom, ale taky o situaci v zemích, ke kterým má blízko – USA a Polsku – se bavíme v rozhovoru, který si můžete poslechnout celý buď na této stránce nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra: Beata Hlavenková.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Beata znamená latinsky blažená; šťastná. Jsi šťastná?

Snažím se. Ale včera jsem byla na návštěvě u Romana Holého, vedli jsme hovory o budoucnosti kultury v Česku, a možná proto jsou na tom mém štěstí šmouhy.

 

I tvůj manžel Patrik je hudebník, máte spolu dva syny – školáky. Docházejí vám peníze?

Koronavirus přišel v době, kdy jsme poprvé v životě měli i úspory, ale kdyby se pandemie táhla, můžou dojít.

 

Znám pár muzikantů, kteří teď například rozvážejí jídlo.

Já zatím nerozvážím, jenom vařím.

 

A každé dopoledne se učíš s kluky, ne?

Ti jsou naštěstí samostatní. Starší z nich, kterému bude čtrnáct, nám mimochodem předevčírem řekl, že by se možná chtěl stát filosofem, jen ho teda zajímá, z čeho bude žít. Odpověděla jsem, že může učit nebo psát knihy, ale když jsem byla u toho Romana Holého, tak z něj vylezlo, že studoval sociologii a právě filosofii. Proto jsem dnes u snídaně synovi mohla říct: A taky je tu možnost, že vystuduješ filosofii, ale živit se pak budeš muzikou.

 

Mají na ni kluci talent?

Mají, ale oba už odmítli přijímat hudební vzdělávání a přestali chodit na klavír. Netlačíme na ně, to nemá smysl. Těší mě, že jsme aspoň stihli zachytit jejich zpěv na desku, která je součástí krásné knížky “Ó, ó, ó, vajíčko!”, což je veršovaný příběh z hmyzí říše.

 

Chybuješ. No a?

Řekneš mi konkrétněji, jak tenhle divný rok 2020 prožíváš?

Asi bych mohla brečet, protože nemůžu zúročit úspěch desky, ale nejsem ten typ. V lednu jsme ještě stihli křest cédéčka. Křest vinylu už zrušila pandemie, tak jsme aspoň streamovali z obýváku. Na dálku nám desku pokřtil kamarád a režisér David Ondříček, trochu se to sekalo, ale vlastně fajn zážitek. No a jinak jsem učila na pražské pobočce New York University – američtí studenti se narychlo vraceli domů, ale semestr jsme dokončili online.

 

Kompletní rozhovor k poslechu zde a ve vašich podcastových aplikacích.

 

​​​​​​​

 

 

Přes léto jste konečně mohli zase hrát...

Díkybohu za pár krásných koncertů! Ale tehdy jsem měla spoustu práce i jako skladatelka, protože jsem komponovala hudbu pro film Zátopek. Rychle to uteklo, a koncerty jsou zase passé. Nechybí mi ani tak kvůli těm penězům, protože hudbu snad můžu učit vždycky, ale hodně mi schází energie, kterou dostávám od publika. Došlo mi, že to je duševní potrava – a začínám mít hlad.

 

Našla sis nějakou taktiku, jak učit hudbu?

Mám na to dlouhodobý názor: Výuka hudby je v Česku zkostnatělá a spousta studentů sice dokončí základní uměleckou školu, ale pak mají strach sednout k nástroji.

 

Čím to je?

Učitelé je tlačili ke klasice, ke hraní z not, a děti necítily svobodu. Ale proč? Všichni přece víme, že se většina z nich hudbou živit nebude, a naším cíle by mělo být podporovat radost z hraní. Proč je nutit do zkoušek, proč je známkovat? Já chci učit naopak to, aby studenti překonali strach z vlastních chyb.

 

Vzpomeneš si, kdy jsi ho překonala ty?

Já měla odjakživa štěstí.

 

Pocházíš ze slezské Vendryně, viď?

Přesně tak. A z evangelického prostředí. Ve dvanácti jsem začala hrát v křesťanské kapele na synťáček, složila jsem i první písničky. Táta měl takovou úchylku, že viděl tóniny v barvách, dejme tomu C dur byla modrá a E moll fialová. Pouštěl mi Phila Collinse, divil se, že barvy nevidím, ale radil, jak se ty akordy naučit, abych si je pak zahrála pro radost.

 

Co máma?

Často cvičila se mnou. Dodnes vidím, jak jsem se snažila sladit obě ruce u Sarauerových notových cvičení, jak mi to nešlo, takže jsem se rozčilovala, ale ona to vydržela, dokud jsem neuspěla. Jako čtrnáctileté mi řekla, ať jdu na Janáčkovu konzervatoř, což jsem chvíli odmítala, “chci se stát archeoložkou!”, ale pak se našlo řešení. Nebyla jsem virtuózní hráčkou, a tak jsem šla na obor skladba, který úplnou virtuozitu nevyžadoval a dal mi svobodu. Ačkoli teď mám před očima další obraz: Je první hodina s mou ruskou profesorkou, která říká, že mám všechno moc konsonantní, ale hudba dvacátého století je disonantní, načež pustí Bartókovy kvartety, odejde, a já začnu pátrat po tom, co přesně znamená disonance… Ale brzy se mě ujal úžasný skladatel Edvard Schiffauer, který dnes chodívá na moje koncerty a dávno si tykáme, a tak jsem mohla vedle skládání třeba pro symfoňák hrát i s kapelou a zabývat se jazzem, což mě formovalo.

 

Vendryně je na hranicích s Polskem. Snad všichni tam polsky přinejmenším rozumíte, a tvá mladší sousedka Ewa Farna je v Polsku populární. Tebe ten velký trh nepřitahuje?

Občas si říkám, že bych zabojovat měla. Na jeden letní festival přijel pár z Varšavy prý jenom kvůli mně a mojí kapele, což dává naději. Věřím, že mám před sebou ještě půlku života – a v té to zkusím.

 

Ewa Farna patří do světa popu klasického, a ty podle mě děláš pop taky, ale nezávislý, ovlivněný jazzem. Znáte se vlastně?

Ve Vendryni jsme o sobě nevěděly, Ewa je o patnáct let mladší, ale známe se a vážím si jí: je to hudebnice, hlas má mimořádný. Teď v září jsme prožily pár dnů na skladatelském kempu, kde jsme spolu občas mluvily nářečím, po naszymu, ale hlavně vymyslely a nahrály podle mě pěknou popovou písničku… A musím říct, že jsem poslední dobou o popu docela přemýšlela.

 

O čem přesně?

Mám pocit, že kdyby teď začínal Michael Jackson, tak by tolik neprorazil, protože jeho písně byly formálně složité; pro dnešní průměrné posluchače možná až příliš. Spousta rádií hudbou nechce posluchače rušit, aby o písních nebylo třeba přemýšlet, aby neměly zbytečnou hloubku. Blbneme. A obávám se, že nejen v hudbě, ale všeobecně.

 

Co to má společného s Ewou?

Ta dobrou popovou píseň udělat umí. Obklopila se výbornými muzikanty, zvládne zpívat i na stadionech, a to si zaslouží obdiv. Máš pravdu, že já jdu jinou, možná alternativnější cestou, ale čím dál víc lidí snad chápe, že jazz nebo alternativa nemusí být synonymem pro nic těžkého.

 

Útok na New York

Ještě se vrátím k Polsku, které jsi měla za řekou. Jezdívala jsi tam od dětství?

Do deseti let, čili do převratu, s tím byla potíž. Občas jsme jeli, ale museli jsme si vzít do trabanta černé oblečení a mít u sebe zfalšovaný zvací dopis, že nám někdo blízký umřel a jedeme na pohřeb: odměnou bylo, že jsme si zpátky přivezli tamní karamelky; krowki. Hned po revoluci se ale otevřely hranice a pro moji budoucnost bylo důležité, že jsem v polském Těšíně hned za mostem objevila obchod s pirátskými kazetami. Tam jsem si pořídila Michaela Oldfielda, Yellowjackets, spoustu jazzu nebo fusion muziky, a to mi rozšiřovalo obzory.

 

V Polsku tento týden stávkují ženy...

Sleduju to.

 

Pobouřilo je rozhodnutí soudu, který označil umělé přerušení těhotenství dokonce i z důvodu závažně poškozeného plodu za protiústavní. Co si o tom myslíš?

Předně ti vysvětlím, že mám sice křesťanské kořeny, ale postupem času jsem pochopila, že si náboženstvím nechci nechávat řídit život, protože mi to bere svobodu. Teď možná odpověď tušíš, ale obecněji: Mám pocit, že dnes spousta lidí není ochotná samostatně přemýšlet, nechávají sebou manipulovat, a vlastně jim vyhovuje, když přijde vůdce s radikálním názorem a vysvětlí, co si mají myslet. Současné události v Polsku považuju za neštěstí. Civilizovaný stát by měl nechat na ženě a na jejím svědomí, ať se rozhodne sama. Demonstrovala bych taky.

 

 

Překvapila tě ta situace?

Na jednu stranu ano. Kousek od Polska jsem bydlela dvacet let, ale vnímala hlavně to, že tam mají skvělé muzikanty. Jenže když se zamyslím víc, tak možná umím pochopit, proč se to děje právě teď. Na druhém pólu přehánění totiž máme třeba přehnanou politickou korektnost – například já jsem dostala radu, že se svých amerických studentů nemám ptát na pohlaví, což mi připadá divné. Proti tomu stojí konzervatismus aktuálního polského typu, a mně z toho vychází, že musím hledat zlatý střed a uchovat si normalitu.

 

Situaci ve Spojených státech sleduješ?

Trochu mě to nutí, protože jsem v Americe tři roky žila – spolu s mým Patrikem jsme studovali hudbu na univerzitě v Amherstu, což je v Massachusetts.

 

Kdy to bylo?

Přiletěli jsme 25. srpna 2001.

 

A jejda!

Pak bylo jedenáctého září dopoledne a my měli hodinu jazzové improvizace se skvělým saxofonistou Adamem Kolkerem, který dojížděl z New Yorku a tentokrát přišel s tím, že v autě ještě zachytil zprávy, podle kterých nějaké letadlo narazilo do Dvojčat. Doufala jsem, že špatně rozumím. Skončila hodina, venku sluníčko, a teprve tam nám kamarádi srozumitelně vysvětlovali, že jde o útok. Jedna starší spolužačka začala strašit Nostradamovým proroctvím, prý začíná třetí světová. Když člověk nastoupil do autobusu, rozhlížel se, jestli tam není člověk tmavší pleti, který by mohl mít výbušniny pod bundou. Hodnota dolaru spadla na polovinu, a tak dále – to všechno hned na začátku našeho pobytu.

 

Změnily se pak Spojené státy hodně?

Obávám se, že i tam se čím dál víc daří radikálním myšlenkám. Žít v Americe bych teď nechtěla.

 

A dřív jsi o tom uvažovala?

Lákal mě New York, roku 2004 už jsem tam pro nás s Patrikem dokonce hledala bydlení. Ale pak se jednoho dne stalo, že sedím na lavičce před pizzerií, poslouchám, o čem a jak si Američané povídají, a v tu chvíli mi došlo, že to je omyl. Že nechci mluvit do smrti anglicky a o stejných tématech jako oni. Že chci mít rodinu, ale New York je příšerně drahý… Vrátili jsme se.

 

Prožíváš prezidentské volby hodně?

Jsem ráda, že nemusím. Nedávno byl u nás na návštěvě klávesista Ondřej Pivec, který hrál až do pandemie na světové úrovni s Gregory Porterem, ale teď vůbec neví, co se bude dít dál; jestli třeba výsledky voleb nevyvolají velké nepokoje. A mně znovu došlo, jak se mám dobře u nás doma v Černošicích, kde můžu být za dvě minuty v lese, a když chci spolupracovat s americkými muzikanty, tak zapnu počítač a za chvíli jsme ve spojení.

 

Když jsi psala hudbu k filmu Zátopek, běhala jsi v tom lese?

Párkrát, běhat bych měla víc – poslední dobou se spíš otužuju v Berounce. Nicméně se Zátopkovým během jsem trochu pracovala.

 

Jak, prosím tě?

Prý běhal ve frekvenci 184 až 198 kroků za minutu, a tyhle hodnoty se dají převést na hudební tempo – můžou znamenat i počet beatů za minutu. Na což jsem myslela, uvidíš příští rok. Třeba si toho v kině všimneš.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama