Na první pohled nejsem žádná ezobába, ale zlé věci potřebujeme uzemnit

Janja Prokić je přední česká šperkařka srbského původu. Každý její šperk má svůj příběh, už na první pohled probouzí emoce. Nyní se však rozhodla změnit směr a pro letošní rok připravuje výstavu keramických předmětů. „Jejich pracovní název asi nebude publikovatelný, říkám jim sračkosvody. To proto, že za ten poslední rok s covidem máme ve svých životech spoustu špatných věcí,“ říká umělkyně. Upozornění: Sprostých slov padne v tomto rozhovoru víc.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak vznikly „sračkosvody“?

Měla jsem potřebu přestat chvíli dělat šperky a dala jsem se na keramiku. Teď pracuju na výstavě volných objektů, kterou budu mít v létě v Košicích se skvělou slovenskou umělkyní Monikou Mikyškovou. Budou to keramické předměty, které si dáte do rohu místnosti a jejich úkolem je uzemňovat hnusný věci.

 

To zní až ezotericky…

Je to hodně ezo, což mě tedy úplně nevystihuje. Já nejsem na první pohled žádná ezobába, ale přijde mi, že za ten poslední rok s covidem máme ve svých životech spoustu špatných věcí, které potřebujeme uzemnit. Ty předměty vychází z motivů semínek, které symbolizují zrod života. Nebudou nijak praktické, jen keramické sochy, které budou charakterizovat zrod života, začátek něčeho hezkého. Přišlo mi dobrý se trochu šoupnout od těch sraček, když už takhle hezky mluvím.

 

Jak si je můžeme představit?

Nejvyšší budou velké asi jako já, kolem 170 cm, a nejmenší měří kolem pětadvaceti centimetrů. Jsou to takový přírodní, organický tvary, prvotní plod. Moc mě to baví také ve spojení s tím, že každý sklízí to, co si zasil. Že máte volbu, jak se k věci postavíte.

 

Bála jsem se o práci

Jak vás osobně zasáhla covidová doba?

Já to období prožívala v různých fázích a nějaké další se určitě ještě objeví. Nejdřív jsem byla strašně naštvaná ve stylu „co se to kruci děje, proč mě někdo omezuje v mým životě?!“. To byla fáze první. Pak sem si prošla totální konspirační fází, že je to politický výplod, nikdo na to nezemřel a vše je jen uměle posilovaný. Pak se stalo, že to pár lidí kolem mě chytlo, tak jsem se trošku probrala, za což jsem vlastně hrozně ráda.

 

 

To bylo asi tvrdé probrání…

To ano. Byla to fáze „co nás to postihlo“. Hodně jsem se bála o práci a jak se uživím. Pak jsem asi po třech týdnech odjela na chalupu. Já se totiž obvykle v krizových situacích přepínám do takového statusu vojáka. Všechno vyřeším, a až pak se sesypu. Takže jsem přestěhovala sebe i aťák, udělala nouzový plán na chod ateliéru a nějak jsem se srovnala s tím, že vůbec nevím, co se bude dít. Což je pro mě hroznej hardcore.

 

Není tohle u umělců běžný stav?

Já jsem člověk, který má rád, když ví, co se děje. Nepotřebuju věci řídit, ale potřebuju vědět, že je můžu ovlivnit svou prací, pílí a rozhodnutím. A teď je to poprvé v životě, kdy jsem sama nemohla dokázat vůbec nic. Pak jsem odjela na chalupu do Lužických hor, kde jsem se sesypala a postupně celou tu situaci rozdejchávala. Ale bylo to ve výsledku skvělý. Z psychologického hlediska pro mě bylo velmi důležitý naučit se, že některé věci je prostě třeba nechat plynout. To bylo pro mě velký ponaučení. K tomu jsem hyperaktivní, bejt tam se sebou, svejma vlastníma myšlenkama a pocitama a nemoct utýct bylo pro mě strašně proti srsti. Musela jsem se naučit bejt sama se sebou. Já jsem ráda sama, ale vždy něco dělám. Jsem sama a čtu si knížku, jsem sama a kreslím si nebo něco tvořím, ale sama se svejma starostma a smířit se s tou bezmocí, to byl očistec.

 

V nouzi poznáš vlastní charakter

Už je to za vámi?

Ano, a jsem ráda, že jsem si jím prošla. Více si vážím věcí, které mám. Myslím, že si i více vážím sebe, což je docela úlet, a jsem ráda, že jsem se k tomu v šestatřiceti letech dobrala, přestala jsem k sobě být tak kritická. Byla to doba plná nových zjištění. A takové to české rčení, že V nouzi poznáš přítele, bych převedla na V nouzi poznáš vlastní charakter. Také mi to vyselektovalo okruh přátel, hodně se mi utvrdilo jádro těch opravdových a takoví ti haha kámoši úplně odpadli. A nijak mě to nemrzí. Ve všech směrech to hodně věcí změnilo a občas i k dobrýmu. I když k tomu nevedla lehká cesta.

 

Mluvila jste o tom, že poprvé nemůžete ovlivnit věci kolem sebe a musíte se přizpůsobit. Ono to ale nebylo prvně… Když jste byla dítě, odešli jste s rodinou z Bělehradu v době, kdy na Balkáně zuřily války…

V té první fázi covidu, kdy zmizelo jídlo a všechno se zavřelo, se u mě dostavilo psycho. Hodně mi to připomnělo válečný stav. Říkám schválně válečný stav, protože já jsem válku jako takovou nezažila, žili jsme v Bělehradě, kde se neválčilo. Neměli jsme jídlo, elektřinu, teplou vodu, ale neviděla jsem nikoho střílet do lidí. A to, co nastalo s nástupem covidu, tomu bylo hodně podobné, ty pocity bezmoci. Ale tehdy v Bělehradě jsem byla malá, spoustu věcí jsem si neuvědomovala. Dál jsme chodili do školy, hrála jsem si s kámoškou venku. Hrozné to muselo být hlavně pro rodiče.

 

Jste Srbové?

Ano, jsme Srbové, ale nijak na tom netrváme. Jsem „jugo“ a jsem v pohodě se všema lidma, co byli „jugo“. Záleží na tom, jak je člověk sympatický, a ne, jakou má národnost.

 

Proč jste přijeli zrovna do Česka?

My jsme chtěli nejdříve do Kanady, ale nedostali jsme víza a pracovní povolení. Pak rodiče hledali jinou destinaci. Svou roli hrálo, že mámin nejlepší kamarád byl už v Praze, a pak také, že Česká republika byla jedním z posledních států, který nám nechal otevřené hranice. Takže když mi bylo osm let, odjel sem nejdříve táta, aby vytvořil zázemí. Pronajal si malý byt ve Strašnicích a nám posílal peníze, ale také například čokoládu. Dodnes si pamatuju, jak přišel batoh plný Nestlé čokolád. Tehdy měly celý červený obal a na něm jen jeden bílej nápis Nestlé. Po roce jsme přijely i my s mámou, jen s dvouma kuframa. A od té doby jsme tady.

 

Užívali jsme si volnost

Jak vás přijali Češi? Byla jste dítě, bez znalosti nového jazyka…

Nastoupila jsem hned na základku, bylo to navíc v pololetí. Měli jsme ale skvělou paní učitelku, paní Pytelovou, na kterou dodnes strašně hezky vzpomínám. Ta byla báječná, snažila se mě uvést do kolektivu a učila mě i česky. Do toho jsem chodila ještě k paní Tuláčkové na češtinu dvakrát týdně, až do osmnácti let.

 

A děti?

Měla jsem nejlepší kámošku Zuzanu a kamaráda Štěpána, se kterým jsme dodnes v kontaktu. Byli jsme tak trošku odpadlíci, partička divnejch děcek, která držela při sobě. Mám na to ale hezký vzpomínky. Žili jsme v paneláku, a když řeknu, že jsem byla šťastná, tak na mě všichni čuměj, ale bylo to prostě skvělý. Blízko byl lesopark, dalo se tam i bobovat. Dneska mi vlastně přijde strašný, když rodiče vozí děti károu před školu a pak na kroužky. My si užívali volnost. Byla samozřejmě spousta věcí, které byly těžký. Od jazykové bariéry, jinakosti v mentalitě a další, ale našla jsem si kámoše a nějak jsem to zvládla.

 

Vy se inspirujete tím, co jste prožila, koneckonců „sračkosvody“ vycházejí z prožitků posledního roku. Vznikla kolekce inspirovaná touto dobou?

Nevznikla. To, co se dělo v mém dětství, nyní zpětně vnímám jako velmi traumatický zážitek a nemám potřebu se k tomu vracet. Nechce se mi to otvírat. Je to natolik niterné a soukromé, že nemám potřebu to nějak zpracovávat v tvorbě.

 

Je pravda, že hned první kolekce, kterou jste vytvořila, získala nominaci na cenu Czech Grand Design?

Jo, to bylo příjemný. Já jsem nejdříve nastoupila na Akademii výtvarného umění na malbu, pak jsem přestoupila na sochařství na VŠUP, a pak jsem si na UMPRUM dělala šperkařský kurz v ateliéru K.O.V. designérky Evy Eisler. Pan Andrei Navumenka, který je tam dodnes, mi ukázal techniku ztracený vosk, což je vlastně původně technika sochařská. Právě na tom kurzu jsem vyrobila svou první kolekci LURE. Chtěla jsem ji přihlásit na Designblok, ale protože to bylo drahé, oslovila jsem kamarádku Nastassiu Aleinikavu, tehdy ještě také studentku. Vytvořily jsme každá svou část kolekce a dostaly jsme nominaci na cenu Grand Design.

 

Také jste vystavovala s třiceti nejlepšími šperkaři ve švédském Stockholmu…

Ano, to bylo v roce 2016. Volala mi tehdy Ellen Maurer Zilioli, kurátorka výstavy Open Space – Mind Maps: Position in Contemporary Jewellery, že by tam chtěla mé věci. Poslala jsem jí to, a když jsem tam přijela a viděla jména, se kterými tam jsem, dodatečně mě polilo. Je to moje věčné téma, věčná pochybnost, jestli je má práce dobrá. Takže když se pak něco takového stane, jsem totálně happy. Až zpětně jsem si uvědomila, co to vlastně bylo a jak to bylo hustý. To byl v mé tvorbě moment, kterého si nejvíc vážím.

 

Zdá se, že na co sáhnete, má velký úspěch. Přesto o sobě hodně pochybujete. Čím to je?

To nevím, můj terapeut říká, že jsem k sobě hodně krutá. Když tvořím, nepřemýšlím o tom, jestli to je dobré, nebo ne. Dlouho si načítám informace, rozhoduju se, jak danou věc zpracovat, co mě k tomu vede. Když tvořím, jsem nadšená. Ale pak na to koukám a mám pocit, že je to hrozný. Ani nepomůže, když to pochválí někdo druhý. Je to nějaké mé vnitřní pnutí. V okamžiku, kdy mám kolekci představit, vzít ven, je mi fyzicky špatně, často i brečím. Je to prostě nějak těžký. Ale jak to tu s vámi probírám, napadá mě, že důvod k tomu může být i to, že spousta těch mých věcí je opravdu soukromých a není lehké je představit cizím lidem. Na druhou stranu je to možná dobře. Vždyť člověk, který nikdy nepochybuje o svém způsobu uvažování, o své tvorbě, nemá žádnou pokoru. Takový člověk je prostě… pičus.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama