Chcete změnu pohlaví? Jděte na sterilizaci

Jak si vede Česko v postoji k sexuálním menšinám?

Záleží, s kým se porovnáváme. Pokud se zeměmi východně a jihovýchodně od nás, je situace relativně dobrá. V česku zatím nevznikají diskriminační a homofobní zákony na klíč, jako se to děje například v Rusku, nejsou tu koncentrační tábory jako v Čečensku, kde režim queer lidi nechává zabíjet. Ani tu není tak vyostřená atmosféra jako třeba v Maďarsku nebo v Polsku.

 

A když se porovnáme se západními státy?

Pokud se podíváme na západ a hlavně severozápad, zaostáváme o řadu kroků, a to jak společenských, tak legislativních. Bude trvat dekády, než tyto státy doženeme, a to ještě pouze v případě, že se nevydáme na opačnou stranu břehu. I v Česku existují snahy zabránit zrovnoprávnění, teď se dokonce objevil i návrh na ústavní zakotvení manželství coby svazku výhradně muže a ženy, o což se snaží poslanci z KDU-ČSL, ODS, SPD, ANO a TOP 09. V praxi by to znamenalo ústavní zákaz manželství osob stejného pohlaví, což je něco, co mají například v Putinově Rusku nebo Orbánově Maďarsku.

 

Proč zaostáváme?

Myslím, že příčin je celá řada. Dlouho tu vládl totalitní režim, který se k sexuálním menšinám stavěl velmi negativně, umlčoval a perzekvoval je, a znemožnil tak rozvoj jakékoli společenské diskuse. To jde bohužel ruku v ruce s tím, že tu na rozdíl od Západu nevyrostla silná emancipační hnutí. Jednou z prvních zemí, která uzákonila registrované partnerství, bylo Dánsko v roce 1989. Společenská debata na toto téma se tam ale vedla už od konce padesátých let. Trvalo řadu let, než se emancipační hnutí prosadila, než se tyto otázky otevřely a skutečně se něco legislativně změnilo. Nizozemsko schválilo před dvaceti lety manželství pro všechny, i tam se na toto téma bavili od druhé poloviny osmdesátých let. U nás bohužel taková debata chyběla a to se projevuje na současném stavu.

 

Manželství pro všechny

Podepisuje se na diskusi ohledně sexuálních menšin i politická úroveň státu?

Ano. Samozřejmě záleží na tom, kdo je zrovna u moci, jaké má zásady, hodnoty a jakým způsobem se vyjadřuje. Přijde mi, že jsme v některých ohledech sešli z cesty. Češi a Češky v raných devadesátkách ukazovali, že lidská práva jsou pro náš národ něčím zásadním. V průběhu posledních dvaceti třiceti let se to ale částečně vytratilo a myslím, že to je škoda. Právě díky těmto hodnotám, které, věřím, stále máme někde hluboko v kolektivní DNA, jsme se k rovnosti queer lidí a dalších menšin mohli přiblížit mnohem rychleji.

 

Porušují se v Česku lidská práva?

Queer lidé v České republice nemají stejná práva jako ostatní lidé, to je faktický popis stavu. A nebavím se jen o manželství pro všechny. Jsme například jednou z posledních zemí v Evropě, která po trans lidech vyžaduje sterilizaci, pokud chtějí úřední změnu pohlaví. Podle Evropského soudu pro lidská práva je to přitom v rozporu s lidskými právy.

 

V Česku není uzákoněno manželství pro všechny, možné je se pouze registrovat. Jak to lidem znepříjemňuje život?

Registrované partnerství nemá stejné parametry jako manželství. Spousta lidí si myslí, že je to stejný institut, jen s jiným názvem. Nicméně manželství a registrované partnerství se obsahově liší v mnoha praktických věcech. Registrovat se například nemůžete kdekoli, ale jen na čtrnácti vybraných matrikách. Nemáte možnost mít s partnerem nebo partnerkou společné příjmení, nevzniká společné jmění manželů, neexistuje nárok na vdovský a vdovecký důchod… Alarmující je ale hlavně to, že registrované partnerství neupravuje vztah k dětem. Pak už to jsou spíše drobnosti, které jsou oproti manželství jiné, ale i ty vám v zásadě ovlivňují život.

 

Které drobnosti to jsou?

Když se třeba chcete vzít jako heterosexuální pár, vzniká vám v práci nárok na dva dny volna, to u registrovaného partnerství není. Záleží pak na každé firmě, jak se k tomu postaví. Je řada zaměstnavatelů, kteří tohle umožňují i gay a lesbickým párům, a snaží se tak v podstatě uměle narovnávat práva chybějící v občanském zákoníku.

 

Projevila se pandemie covid-19 na některém z vámi zmíněných problémů?

Ano, velmi. Pandemická krize nerovnoprávnost dobře nasvítila. Ani politici během pandemie nepočítali s tím, že tu mají dva instituty, manželství a registrované partnerství. Zatímco u manželství upravovali změny, u registrovaného partnerství na to zapomněli nebo to zkrátka neřešili. Například u krizového opatření o zákazu volného pohybu chyběla cesta za účelem uzavření registrovaného partnerství, zatímco svatba tam byla. Takhle to dopadá, když stát rozděluje lidi podle sexuální orientace.

 

Cesta za dítětem

Čím si musí projít stejnopohlavní páry, pokud si chtějí adoptovat dítě?

Začal bych tím, že děti žijící v homoparentálních rodinách nemají kvůli chybějící úpravě stejná práva jako děti v heterosexuálních rodinách, a to i přesto, že v duhových rodinách dneska žijí v Česku tisíce dětí. Registrovaní partneři mohou děti adoptovat, ale jde o individuální adopci, tedy pouze jedním z nich. Není ani možné přiosvojit si dítě registrovaného partnera.

 

Jaké problémy jsou s tím spojené?

To, že neexistuje právní vztah mezi druhým registrovaným partnerem a dítětem, znamená, že neexistuje vyživovací povinnost nebo dědická práva. To je dost zásadní věc. Pak také v praxi vznikají bizarní situace, kdy váš partner nebo partnerka odjede na pracovní cestu, vy se staráte o dítě, ono si zlomí nohu na trampolíně a vy nemáte nárok na podání informací o jeho zdravotním stavu, když skončí v nemocnici. Pak je to jen na nějaké osobní domluvě nebo na obcházení zákonů, jestli vám lékař informace poskytne. Duhové rodiny tu byly, jsou a budou a děti v těchto rodinách nejsou pod stejnou ochranou jako děti, které mají heterosexuální rodiče.

 

 

Jaké možnosti mají stejnopohlavní páry, když chtějí mít dítě?

Často se jedná třeba o potomka z předchozího vztahu. Je tu taky možnost sdíleného rodičovství, asistované reprodukce, v zahraničí pak surogátní mateřství (náhradní matka – pozn. red.), které v Česku není právně ošetřeno. Můžete si sice založit rodinu v jiném státě, ale Česká republika nerespektuje rodinu, která vznikla v rámci právní úpravy cizího státu. Pokud tedy přijede do Česka plnohodnotná homoparentální rodina ze Spojených států, na našem území rodičovství nebude uznáno. Rozbije se tím funkční rodina vzniklá v zahraničí.

 

Jak dlouho bude podle vás společnosti trvat prosadit změny týkající se sexuálních menšin?

To si netroufám říct. Řekl bych, že dohnat Západ nám bude trvat přinejmenším několik dekád. Nebavím se ale jen o legislativě, důležitý je i postoj společnosti. Práva jsou jedna věc, druhou věcí je homofobie, stigma, politická kultura, chování médií. To je neméně podstatná část, která hraje velkou roli v kvalitě života queer lidí v naší zemi.

 

Exotizace, stres a bolesti

Zmínil jste média. V jaké kondici jsou česká média ve sféře informování o sexuálních menšinách?

Jak která. V obecném měřítku bych řekl, že v porovnání s východními médii se ta česká vůči LGBTQ lidem chovají víceméně civilizovaně. Pokud se porovnáváme se Západem, zjistíme, že nám chybí citlivost, rozlišovací schopnosti a že plujeme na vlně stereotypů, queer lidi exotizujeme a téma sexualizujeme.

 

Bude podle vás otázka stejnopohlavního manželství živnou půdou pro blížící se prezidentské volby a jejich kampaně?

Podle mě by to nebylo úplně moudré. Podle posledních průzkumů většina Čechů a Češek manželství pro všechny podporuje a s LGBTQ lidmi nemá problém. Za normálních okolností by tedy nebylo zrovna chytré, vzhledem k nastavení naší společnosti, u tohoto tématu znovu přitápět pod kotlem. Otázkou je, jestli považujeme českou politickou scénu za standardní. V české politice zažíváme dennodenně spoustu bizáru a nedal bych ruku do ohně za to, že nějakého populistického nebo extremistického politika nenapadne v určitých voličských kruzích toto téma zvednout, samozřejmě negativně.

 

Před pár měsíci jste vydal knihu „Byli jsme tu vždycky“, kde v úvodním rozhovoru píšete o tom, že pokud si heterosexuální kluk přivede domů děvče, nemusí dělat žádný coming out. Queer lidé ale musí coming outy dělat nejen v rodině, ale i v práci, mezi přáteli a ve spoustě dalších situací na denní bázi. Jaké to je, si tímto celoživotně procházet?

To je nepřenositelná zkušenost. Pro mě osobně to bylo bolestné období, krize identity ve formativním věku. Vyrůstal jsem na malém městě a pokládal jsem si v pubertě těžké otázky: jestli nejsem divný, nemocný, zda mě bude mít rodina pořád ráda, jestli mě budou ve škole šikanovat, jestli se teď budu muset „outovat“ každému, jestli budu mít stejný život jako ostatní, jestli má smysl v tomhle světě vůbec nějak fungovat… Přinášelo to spoustu stresu a bolesti. Nebylo to lehké období a byl bych moc rád, kdyby si tím už další generace nemusely procházet. Není to fér.

 

Co vám tehdy nejvíc pomohlo?

Myslím si, že primárně si pomáhá každý sám, a to tím, že si postupně na všechny tyhle těžké otázky odpoví. Že není divný ani nemocný, že se tak prostě narodil, že takový je a je to tak v pořádku. Že je tu naděje, že se společnost postupně bude měnit a vyvíjet a bude vůči němu přátelská. Druhotně mi pak pomohlo okolí. Mezi queer lidmi si člověk najde spoustu velmi blízkých přátel, řekl bych až druhou rodinu. Jsme tu pro sebe a je to skvělá záchranná síť, když zrovna nejste úplně o. k. Pomoct může například i psychoterapie. Případně poradna Sbarvouven.cz, která v tomto ohledu dělá skvělou práci. Není náhoda, že LGBTQ lidé trpí častěji psychickými problémy, neboť je na ně vyvíjen obrovský tlak, působí na ně menšinový stres a musí se s tím nějak vypořádat. Pak si ale najdete svoji bublinu liberálních a otevřených lidí, pro které není vaše identita téma. Berou vás takového, jaký jste.