Když zachraňujete ostrov a stavíte boží muka pro včely

Objevil a zmapoval nový pražský ostrov, který neoficiálně nese jeho jméno. Je autorem unikátních božích muk, která slouží jako útulek divokým včelám. A před časem se začal zajímat o povětrnostní sloupy, které zachraňuje a vrací do ulic. Urbanista a výtvarník Jan Trejbal se snaží propojovat umělce s odborníky všeho druhu ve snaze vylepšit a zkrášlit českou krajinu a města. Rád by v tomto směru etabloval zcela nový obor.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Před osmi lety jste si všiml, že v úseku Vltavy mezi pražskou zoologickou zahradou a čističkou odpadních vod vznikl nový ostrůvek. Vyvinul jste pak značné úsilí, abyste ho zachránil a dostal do map, což se podařilo. Jak se ostrůvku daří dnes?

Připomenu jen, že Povodí Vltavy tehdy novou pevninu v korytu řeky vyhodnotilo jako povodňovou škodu – vznikla protržením Císařského ostrova v červnu 2013. Nakonec se na popud ministerstva životního prostředí a magistrátu podařilo ostrov zachránit a dnes je zanesený v mapách, má svoje heslo na Wikipedii a stal se vzorem pro další ostrůvky, které by zde měly vznikat.

 

Znamená to, že se na Vltavě budou uměle vyrábět nové ostrovy?

Ano. V rámci pražského IPRu (Institut plánování a rozvoje, pozn. red.) existuje projekt na revitalizaci řeky s názvem Divoká Vltava, proběhla i mezinárodní soutěž na tohle téma. Během nejbližších let by tady mělo vzniknout minimálně osm dalších ostrovů.

 

Proč jsou nové ostrovy na území metropole užitečné?

Pomáhají zvyšovat biodiverzitu a mohou to být i vhodné prvky pro lepší užívání řeky. Dnes na tom „mém“ ostrovu například nocují vodní ptáci, skauti jej využívají jako příležitostné tábořiště…

 

 

Při jednom z covidových výletů po pražských periferiích jsem narazil na další váš „zásek“. Přímo u slavného přemyslovského hradiště Budeč stojí boží muka, která ale mají ve svém středu místo svatého obrázku nebo sošky panenky Marie díry pro hmyz. O co přesně jde?

Je to kaplička, která slouží včelám samotářkám. Chtěl jsem vložit do krajiny něco, co bude mít sakrální účel, ale současně i environmentální užitek. Vycházel jsem při tom z barokních tradic, kde nejrůznější díla v krajině měla nejen estetický a náboženský význam, ale umožňovala také lepší orientaci a souznění člověka s místem.

 

Co na to říkala církev a správci zdejších pozemků?

To místo se nachází na katastru Zákolan, které mají skvělou starostku Lucii Wittlichovou. Již dříve jsem tam dělal letní setkání umělců s vědci. A když jsem po čase přišel s modelem včelích muk vyrobeným na 3D tiskárně, domluvili jsme se. Důležitý byl pro mě historický kontext, protože na hradišti Budeč se vyučil svatý Václav, ale žádný objekt – mimo strom – mu zde nebyl dosud dedikován. Těch šťastných setkání ale bylo víc. Například hned pod hradištěm žije profesor Jan Žďárek, největší český odborník na hmyz a držitel letošní ceny Magnesia Litera, který mi celou dobu pomáhal.

 

Ptal jsem se i na církev…

No, s místním panem farářem to bylo horší.

 

Co se mu nelíbilo?

Nezdálo se mu vhodné umístit hned vedle nejstarší stojící rotundy v Čechách něco tak nezvyklého – tvar včelích muk přitom vychází ze svatováclavské helmice. Nakonec to ale dostal befelem od pražského kardinála a slavnostní vysvěcení proběhlo v rámci stoletých oslav republiky v předvečer svatého Václava. Přišlo snad šedesát lidí, děkovalo se pánubohu a přesně v okamžiku, kdy farář začal kropit metlou, trefil se paprsek slunce procházející skrz křoví přímo do kříže. A jakmile bylo dosvěceno, slunce zapadlo.

 

Jak se daří včelám?

Jsou tam spokojené. Tahají si dovnitř potravu a vyrábějí si samy pro sebe trochu medu. Zezadu je díra s dlouhou přístupovou chodbičkou pro čmeláky, jenomže s těmi je trochu potíž – jsou dost vybíraví.

 

 

Skládka jako velryba

Nedaleko místa, kde bydlíte, se snažíte vrátit na povrch Dejvický potok, který za minulého režimu skončil v trubkách pod zemí, podobných projektů máte v portfoliu víc. Jak byste vlastně popsal svoji profesi?

Snažím se o propojování jednotlivých profesí – například urbanistů s umělci a přírodovědci.

 

Jak se to dělá?

Důležité je vyjasnit si hned zkraje jazyk, který budeme používat, abychom se vůbec dorozuměli. Téměř polovinu disertační práce jsem proto věnoval terminologii. Například když se řekne les nebo voda, ne všichni si představíme to samé. Jinak to chápou technické profese, sociální geografové, ekonomové, vědci nebo umělci. Obecně jsme výborní v úzkých specializacích, ale vázne hlubší porozumění.

 

Co vás k takovému přístupu přivedlo?

Hodně mě ovlivnili pánové Ivan Dejmal a Bohuslav Blažek, kteří v devadesátých letech hledali inspiraci pro léčbu zdevastované krajiny – mimo jiné v rámci Spolku pro obnovu venkova. Hodně věcí se tehdy přebíralo z Bavorska, kulturně blízkého regionu, jehož vývoj ovšem nepřervali komunisti. Pak celé tohle téma ustrnulo a nyní se zájem o spolupráci na veřejných prostranstvích začíná naštěstí zase vracet.

 

Jak se to projevuje?

Hodně se rozvíjí spolkový život, radnice si zhusta najímají obecní či městské architekty... Bohužel u nás se dosud neujala tradice obývání veřejných prostranství, lidé nejsou zvyklí se zdržovat venku „jen tak“.

 

Přístup, o němž mluvíte, mi připomíná participační procesy, které se v poslední době ujaly i v tuzemsku.

Ano, ale podle mě se z participace stalo zaklínadlo komunálních politiků a poradenských firem. Pokud chtějí vypadat lidově nebo si rychle zvýšit popularitu, uspořádají formální komunitní setkání, kde se toho ale reálně moc nevyřeší. Na druhou stranu je výsledek – v podobě map polepených cedulkami, kde by co mohlo vzniknout – hned vidět… Podle mě by měla být věnována mnohem větší pozornost právě průzkumu území, který stojí na počátku celého procesu. Dnes tuhle fázi bereme až příliš technicistně.

 

Můžete to rozvést?

Určitě je potřeba popsat, kudy povede kanalizace a plyn, ale měli bychom mnohem víc vtáhnout do hry historické a kulturní nebo třeba i emoční souvislosti. Můžeme si celý takový proces představit jako šachovou partii, která vyžaduje, abychom se věnovali nikoli jedné figurce, ale celé hře. Pak můžeme zjistit, že v daném území existuje mnohem širší spektrum možností, než se na začátku zdálo.

 

 

Můžete uvést příklad?

Osobně mám čerstvou zkušenost z týmového projektu pro Galerii hlavního města Prahy, který trval dva roky, a vznikla z něho osmidílná dokumentární série s názvem Umění na periferii. Věnovali jsme se územím, jako je soutok Berounky s Vltavou nebo skládka v Motole... Cílem bylo přiblížit místa na okraji, přehlížená nebo neobjevená, prostřednictvím uměleckých realizací.

 

Jak ty realizace vypadaly?

Například v případě motolské haldy byla jedním z výsledků pohádková kniha-leporelo o velrybě, která přistála v údolí. Zní to nepoužitelně, ale většinou šlo o součást celkové strategie, jak s celým územím naložit.

 

Věřím ve zvídavost a hravost

V roce 2019 vyšla kniha s názvem Povětrnostní sloupy. Jste jedním ze dvou autorů, jak jste se k takovému tématu dostal?

V roce 2009 jsem dělal na AVU klauzuru na téma objekt v prostoru a narazil přitom na zmínku o meteorologických sloupech. Tak jsem začal obesílat radnice a shromažďovat údaje, udělal jsem na AVU k tomu tématu i výstavu a konferenci – uměleckou scénu to ale moc nezaujalo. Mě to ale bavilo, tak jsem pokračoval a seznámil se s dalším člověkem, který se tématu věnuje: leteckým meteorologem René Tydlitátem. Knihu jsme udělali spolu.

 

Za jakých dobových okolností sloupky vznikaly?

Souviselo to s rozvojem měst, která překračovala hradby a rozrůstala se. Budovala se nová náměstí, zakládaly se často i parky. A meteorologické sloupky se staly módním trendem při okrašlování těchto prostranství. Cílem bylo vzbudit zvědavost obyvatel, nabídnout místo schůzek, prezentovat dovednost kameníků, svou roli hrála i soutěživost a řevnivost, snaha trumfnout sousední město. Byl to současně technologický výstřelek: aby mohly tlakoměry, teploměry a vlhkoměry řádně fungovat, tikaly uvnitř hodinové strojky, napínaly se svazky lidských vlasů, pohybovaly se tam molekuly rtuti. Na stříšce bývala větrná korouhvička a v neposlední řadě tyto sloupky neboli kiosky sloužily reklamním účelům.

 

Kdo stál za vznikem a provozem sloupků?

Iniciátory bývaly okrašlovací spolky, financování se ujímali vlivní a zámožní továrníci a ředitelé, každodenní starost o fungování pak přebírali dobrovolníci z řad místních učitelů nebo třeba hodinářů.

 

Kolik meteorologických sloupů jste nakonec na českém území zaznamenali?

K dnešnímu dni jich máme zdokumentováno 129, až na několik výjimek vznikaly před druhou světovou válkou. Patrně nejstarší sloupek v Evropě byl postaven již v roce 1838 v Ženevě, u nás se nejstarší funkční nachází ve Františkových Lázních a pochází z roku 1882.

 

Museli jste všechny sloupky osobně navštívit?

V podstatě ano. Aktivnější byl kolega René Tydlitát, já jsem se zaměřoval na online rozhovory s amatérskými meteorology, kteří o těch stavbičkách vědí nejvíc.

 

Dá se říct, že jste nějaký sloupek zachránili?

V několika případech to tak bylo. Například v roce 2015 jsem koupil za tisícovku novodobý meteosloupek v Újezdě nad Lesy, kde stál nevyužitý před obecním úřadem. Instaloval jsem ho v dejvickém parku Hadovka, na který koukám z okna svého bytu, ale objevily se komplikace s povolovací procedurou – prý se sem něco takového nehodí. Naštěstí naší práci po celou dobu fandil ředitel Českého hydrometeorologického ústavu, který sloupek odkoupil a nechal zrekonstruovat – dnes stojí před budovou centrálního předpovědního pracoviště v Komořanech. Pomáhali jsme také s obnovou sloupků v Krásné Lípě, v Praze u Masarykova nádraží a na Vítězném náměstí v Praze 6. O obnově sloupku nyní uvažují v Jablonci nad Nisou, Dvoře Králové a Hranicích na Moravě.

 

Jaký může být smysl povětrnostních sloupů v dnešní době?

Ten význam je stále stejný. Dnešní lidé se chovají na veřejných prostranstvích vlastně podobně jako přes sto lety za první republiky. Věřím v naši zvídavost a snad i hravost. V Českých Budějovicích se před meteorologickým sloupkem u pošty stále tvoří fronta.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement