Kvůli srpnové invazi jsem utekla a můj manžel se kvůli ní začal učit česky

Míla Šašková-Pierce žije už skoro půlstoletí v Americe. Je emeritní profesorkou na Univerzitě Nebraska–Lincoln, kde dlouhou dobu vyučovala slovanské jazyky, lingvistiku a kulturní historii. Z Československa ji před třiapadesáti lety vyhnala srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy. Přes Belgii se dostala až na americký Středozápad, kde s manželem Laynem neúnavně organizují akce pro české krajany. Poprvé se potkali v knihovně, kde na ni Layne začal mluvit česky.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak dlouho už v Americe vlastně žijete?

Míla: Žiji v USA už pětačtyřicet let. Utekla jsem z Československa kvůli invazi v srpnu 1968. Nejdřív do Belgie, pak jsem ale dostala stipendium od univerzity v Kansasu, kde jsem získala doktorát a také tam poznala svého manžela, Lyana. Paradoxně díky tomu, že mluvil česky.

 

Jak to seznámení vypadalo?

Míla: Layne mi pomáhal opravovat eseje a referáty v angličtině a já ho zase učila lépe česky... No a za rok jsme se vzali, máme dvě děti a kvůli tomu jsem v USA už skoro půl století. Celou dobu zde navíc pokračuji ve své profesionální dráze lingvistky, učila jsem na různých univerzitách třeba češtinu, ruštinu, polštinu.

Layne: Moje žena to nezmínila, ale já jsem začal češtinu studovat kvůli invazi v roce 1968. A obecně jsem se začal zajímat o české věci a kulturu. Tehdy mě to hodně zasáhlo, byť jsem žil v dalekém Kansasu. Invaze spoustě lidem zničila životy, ale naše osudy svedla dohromady. Možná jsem to měl tušit, když jsem se narodil u Pilsen, což je české městečko v Kansasu: můj oblíbený večerní program se tam odehrával ve složení – holky, polka a pivo.

 

Layne s vámi studoval na škole?

Míla: Kdepak. Pracoval v knihovně. Přišla jsem si k němu vypůjčit knížku.

Layne: Tak nějak to bylo. Míla něco hledala, zeptala se mě na něco a já okamžitě poznal, že má český přízvuk, i když tvrdila, že přijela z Belgie. Belgický přízvuk totiž neměla. No tak jsem na ni začal mluvit česky a bylo to.

 

Ale to jsme trochu předběhli. Jak jste se dostala do zámoří v době po srpnové invazi?

Míla: V době před invazí jsem dostala roční studijní stipendium na univerzitě v Londýně, ale problém byl v tom, že po srpnu Británie přestala vydávat víza, protože se báli emigrační vlny a také možných špionů. Mohla jsem ale se svým pasem odcestovat do Rakouska, a tak jsem jela do Vídně, kde jsem se přes nějaké komplikace dostala na stipendium do Belgie. To stipendium za moc nestálo, ale všude kolem mě byli hrozně hodní lidé. Dodnes tam mám spoustu přátel. No a pak jsem dostala po konci školy stipendium na univerzitě v Kansasu a skončila jsem na Středozápadě.

Layne: Pro mě je hrozně zajímavé, že Míla mohla dvakrát začít život nanovo. Nejdřív v Belgii a pak v Americe. Měla obrovské štěstí.

 

A proč jste nakonec oba zakotvili v Nebrasce?

Míla: Dostala jsem místo na místní univerzitě. S manželem jsme předtím pracovali v jižní Kalifornii, ale tamní školy nám nepřišly vhodné pro naše dcery. Takže když jsme dostali nabídku práce tady, rozhodli jsme se to vzít právě kvůli tomu, že místní školy jsou tady v Lincolnu na vysoké úrovni. Mimo jiné i díky tomu, že tu působili čeští učitelé.

 

Spousta lidí si z Nebrasky známé kukuřičnými lány dělá legraci. Co na ní máte vlastně rádi?

Míla: V Nebrasce lidé vědí, že když si neudělají vlastní kulturu, tak žádnou mít nebudou. Na středních školách tu vyučují klasickou hudbu a naše dcery díky tomu už v šestnácti letech hrály se zbytkem středoškolského souboru Dvořákovu symfonii Z Nového světa. Což je v Americe veliká vzácnost. To vám jen ukazuje, jak moc místním záleží na kultuře a snaží se tu něco vybudovat. Když se navíc podíváte do místní knihovny, tak při bližším prozkoumání zjistíte, kolik se toho místním podařilo uchránit a zachovat. Dcera se mimochodem díky zdejšímu vzdělání uchytila jako violoncellistka v New Yorku.

Layne: Kvalita života je tu navíc mnohem vyšší než třeba v Los Angeles. A navíc se tu žije levněji a je tu bezpečno. Jasně, nemáme hory ani velkou přírodu, ale je tady krásně. Tu krásu sice musíte nejdřív najít, ale o to cennější pak pro vás tyhle okamžiky jsou.

 

 

Vzdělaní Češi

Po revoluci jste začali jezdit do České republiky. Co se vám tam nejvíce líbí?

Layne: Já mám nejradši hrady a zámky. To tady v USA nemáme. Nejkrásnější je podle mě Náchod. Nejdříve to byl hrad ve středověku, ale pak prošel krásnou barokní přestavbou. Studoval jsem na univerzitě i divadlo a v Náchodě mají krásný, původně zachovaný amfiteátr. Je to točna, vlastně podobná tomu, co je v Českém Krumlově.

Míla: Vzpomínáš si, když se můj táta, dědeček našich dětí, zastavil uprostřed krajiny, ukázal kolem dokola a řekl dětem: „Kam chcete?“ A všude kolem nás byly památky? A dcery zavřely oči, zatočily se a ukázaly prstem.

Layne: (smích) To bylo skvělé. Tohle je na Česku úžasné. Máte být na co hrdí. Spousta těch památek je navíc ve skvělém stavu a lidé o ně pečují.

 

 

A co vám tady v Nebrasce ještě oproti Česku schází?

Míla: Jídlo! Já jsem mizerná kuchařka, protože tomu nevěnuji moc času, ale vaříme na Vánoce...

Layne: Bramborový salát je geniální záležitost. To mám moc rád. A ještě vánočku, to jsem taky neznal. Všechno je to dobrý!

Míla: No a samozřejmě chleba. Jakmile přijedeme do Prahy, tak si koupíme chleba a děláme si sendviče.

Layne: A nezapomínej na pivo. To se nedá s Amerikou srovnat! Měli byste začít dovážet Kozla a Staropramen do Států. Tady by to šlo na dračku.

 

Umí vaše děti česky?

Míla: Starší dcera velice dobře pasivně, udělala dokonce i státní zkoušku z češtiny na úrovni 3+, což je pracovní znalost. Ale protože dvaadvacet let žila mimo nějaký větší kontakt s námi, nemusela s námi mluvit česky a zakrnělo jí to.

 

A druhá dcera?

Layne: Tam to je horší. Dělali jsme, co se dalo, ale děti se mezi sebou bavily anglicky. Byl to jazyk školy, jazyk ostatních dětí.

Míla: Ale přečetla si Nesnesitelnou lehkost bytí od Kundery. Sice se slovníkem, ale přečetla. A moc se jí to líbilo.

 

 

Co mimochodem říkají Američané na českou kulturu a literaturu? Líbí se jim to?

Míla: Nejdřív trochu odbočím. Zájem o českou literaturu vznikl díky tomu, že v USA žila česká menšina plná inteligentních lidí. 96 až 98 procent Čechů, kteří přicházeli už od devatenáctého století do USA, umělo číst a psát: když to srovnáte s Iry, tam bylo třeba šedesát až osmdesát procent negramotných. No a díky tomu Češi a jejich vnuci i pravnuci uměli česky, a byl tu i obrovský počet lidí, kteří překládají různá díla z češtiny do angličtiny. Když to srovnáte třeba s ruskojazyčnou literaturou, tak my máme prakticky stejný počet překladů jako oni, což je vzhledem k rozdílu velikostí obou zemí fantastická vizitka.

Layne: Ale to jsi zamluvila, pro nás Američany je vždycky důležité číst něco, co je slavné. Nezajímá vás země původu, ale jestli je autor nebo dílo slavné. Havel? Slavný člověk, přečtu si jeho knihu. Švejk? Slavný, přečtu si. Většinu lidí nezajímá země původu literatury, ale její kulturní status. Proto taky tady skoro nikdo netuší, že Miloš Forman byl Čech.

 

Vy oba mluvíte česky, ale, jak jste říkali, vaše děti už ne. Nebojíte se, že za generaci až dvě vymře?

Míla: Já jsem pesimistka a myslím si, že vymře. Teď podle mě záleží na tom, kolik lidí se stane přáteli české kultury. To už pak samozřejmě bude na nás, na těch, kteří si říkají Češi, jakým způsobem udržíme zájem o českou kulturu.

Layne: My se snažíme, já jsem předsedou spolku Čechů v Lincolnu, děláme přednášky, čtenářský kroužek.

Míla: Také česká ambasáda ve Washingtonu na to jde dobře – promítají filmy, dělají zajímavé debaty, jen aby ukázali zajímavé a slavné Čechy. Většina těch věcí probíhá teď v poslední době kvůli pandemii virtuálně, ale pro nás je to dobře, protože to vlastně otevřelo dveře do Čech celému světu, který se teď prostě může k akci snadno připojit přes internet.

 

Proč jsou vlastně Češi v USA tak aktivní na rozdíl od potomků některých jiných národů?

Míla: Myslím, že to pochází z historie, protože Češi za Rakouska věděli, že jestli se nebudou snažit pěstovat vlastní kulturu, tak vymřou. Budou mluvit německy. A protože spousta lidí sem do Spojených států přicházela v době národního obrození, přinesli si to s sebou. Usadili se ve Wilberu, Prague a dalších městečkách, protože chtěli mít českou obec s českou školou a s českým Sokolem. Nechtěli se uvařit v americkém „melting pot“, v onom tavicím kotlíku. Jako Češi se tehdy chovaly i další národy – Švédové, Dánové, ale nám to vydrželo dodneška.

 

Je ještě nějaký další důvod, proč byli Češi tak aktivní?

Míla: Další věc je, že druhá a třetí generace si uvědomila, že do české kultury mohou vnést americké hodnoty, filozofii svobody a demokracie. Ostatně Češi žijící na Středozápadě byli první, kteří už po vypuknutí první světové války hlásali, že je třeba mít nezávislé Československo. Studenti z univerzity v Lincolnu psali články, že potřebujeme vlastní stát, a dělali propagandu. Češi na pobřežích už se pak jen přidali. Tady se hodí doplnit ještě k tomu, co jsem říkala před chvílí: věřím, že česká kultura v Americe přetrvá, ale ti lidé už asi nebudou mluvit česky.

Layne: Podívejte se ale taky na praktickou stránku věci. Proč by se měli lidé v Americe učit česky? Jedna věc je sepětí se zemí vašich rodičů, druhá je uplatnění.

 

 

Pozůstatky komunismu

Vraťme se ještě trochu víc do minulosti. Invaze vás z Československa vyhnala, v Americe jste zažila pád železné opony. Věřila jste v osmdesátých letech, že sovětské impérium padne?

Míla: Ne. Když jsem ale viděla v televizi padat berlínskou zeď, tak jsme lapali po dechu. Já jsem prostě nevěřila. Nevěřila jsem tomu, že lidé doma budou mít odvahu všichni najednou se zvednout a svrhnout systém. Ale nemůžu říct, že jsem v koutku duše nedoufala.

 

Jaké to bylo, když jste se mohli oba spolu poprvé podívat do Československa?

Míla: Když jsme poprvé jeli i s dětmi v roce 1993, tak jsme přiletěli do Frankfurtu a jeli vlakem pak do Prahy. Při přejezdu jsem budila děti a říkala jim: „Vstávejte, jsme doma!“ Na což jsem dostala odpověď: „Cože? Jak jsme se dostali do Nebrasky?!“ A tehdy mi došlo, že pro každé dítě emigranta je typická ta rozervanost. Někde jste se narodil a vlastně patříte do dvou světů, přičemž ten svět mých rodičů je abstraktní a znám ho jen z vyprávění.

Layne: Mě překvapila jedna věc. Tehdy jsme v Praze potkali jednoho starého pána a já se ho ptal, kdy tedy už konečně bude všechno v pořádku, a on mi řekl: „No, teď sice máme svobodu, to je super věc, ale problém je, že tady taky máme spoustu lidí, kteří věří, že krádež není špatný nápad, ale normál.“ To je mentalita, která se přenesla ze socialismu. Ale víte, co tehdy bylo ještě horší?

 

Povídejte.

Layne: Všude bylo lešení, ale nepracovalo se na něm. A spousta věcí byla zdevastovaná. Bylo to vidět na první pohled.

Míla: To je pravda. Ta devastace byla na spoustě míst horší, než jak to vypadalo v osmašedesátém. Bylo mi z toho smutno. Ty další více než dvě dekády nadvlády komunismu se na tváři mojí domoviny podepsaly. Příjemně mě ale překvapila ochota všech lidí spolupracovat a bavit se o intelektuálních tématech.

Layne: A faktem bylo, že když jsme se vrátili v druhé polovině devadesátých let, všechno už bylo čisté, opravené. Měl jsem z toho hroznou radost. Svoboda dokázala vyčistit tvář domoviny mojí ženy.

 

Oba jste viděli vývoj USA za posledního skoro půl století. Co za tu dobu Amerika nenávratně ztratila?

Míla: Podle mě konzumerismus pohltil spoustu hodnot obecního života. Dřív třeba měla malá městečka určitý kalendář, podle kterého jste se scházeli a slavili spolu něco. To teď ale bohužel úplně vymizelo. Začalo se to ztrácet s televizí, ale teď to vidíte na každém kroku. Po pandemii už podle mě lidé ani nebudou chtít chodit do hospody a barů.

Layne: Ztratili jsme národní sebevědomí a pocit jednoty a výjimečnosti. Třeba se to jednou vrátí, ale teď je to pryč.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama