Myslela si, že máma umřela. Proč by jinak byla v děcáku?

Veronika Sovadina Kašáková je známá jako „modelka z dětského domova“. Před šesti lety se rozhodla, že bude dětem odcházejícím z ústavní péče pomáhat, a založila nadační fond. Nabízí jim průvodce a taky jim vypráví, jak kdysi sama nedokázala naskočit do života „tam venku“. Její mediálně známý příběh stojí ale za pozornost i proto, že se o něm nikdy nebála otevřeně mluvit a že s tím, jak Veronika stárne, tak se proměňuje ona sama i její vyprávění.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V roce 2016 jste založila Nadační fond Veroniky Kašákové, jehož hlavní náplní je pomáhat dětem z dětských domovů při přechodu z ústavu do běžného života. Jak se přesvědčují mladí lidé na prahu dospělosti, že s vámi může být začátek „tam venku“ snazší? Jsou přece jen zrovna v letech, kdy ne každý ocení, že mu někdo chce radit.

Pamatuji si, jak jsem v roce 2016 přišla do prvního dětského domova a byla jsem hodně nervózní, zda vzbudím ten zájem, který jsem v nich vzbudit chtěla. Během deseti minut jsem ale věděla, že jsem zpátky doma. To obrovské eso v rukávu, které jsem měla, bylo, že naproti nim sedí holka, která prožila to, co prožívají i oni.

 

Co jim vyprávíte?

Vyprávím jim o svých pádech, které se už dneska trochu maskují tím, že se můj život zdá jako dobrý a mnozí si mohou myslet, že mám na růžích ustláno. Vždycky to tak ale nebylo. Vracím se s nimi ve vzpomínkách do chvíle, kdy jsem opouštěla dětský domov. Vyprávím jim, jak jsem měla dluhy a že byly doby, kdy jsem neměla co jíst.

 

Má to i nějakou nevýhodu, že jste jedna z nich?

Dnes možná tu, že už se od nich vzdaluji věkem. Někdy taky slyším, že mně se to říká, když jsem bílá a slavná. Až můj rok a půl starý syn trochu odroste, mám v plánu sehnat víc lidí, kteří jsou mladší než já a podařilo se jim žít kvalitní život, byť vyrostli v dětském domově. Chci, aby jezdili se mnou a i oni vyprávěli svůj příběh.

 

 

S dětmi se tedy snažíte navázat kontakt, ještě když jsou v dětském domově?

Ano, řekneme jim, co děláme, a nabídneme jim možnost mít svého průvodce. Celé je to dobrovolné, protože si sama pamatuju, jak jsem sama neměla ráda, když nás v dětském domově do něčeho nutili. A byť by průvodce potřebovali všichni, nefunguje to, pokud sám nechcete. Už jsme doprovázeli kolem stovky mladých lidí a se třemi z nich to nedopadlo dobře, protože víc než oni sami si lidé kolem nich mysleli, že by jim naše pomoc prospěla. Někdy je to bohužel tak, že člověk musí spadnout až na dno, aby mu došlo, že nic nedostane zadarmo.

 

Když jste zakládala nadaci, měla jste plán objet všechny dětské domovy v Česku, stihla jste to?

Ze 142 dětských domovů se mi jich podařilo před pandemií objet 88. Najela jsem přes dvě stě tisíc kilometrů a bylo to pro mne naprosto zásadní.

 

Nebylo to tísnivé tam jezdit?

Jakmile jste jedna z nich, tak tam nechodíte s lítostí, spíš jedete domů. Musela jsem si ale pak říct, že nemůžu pomoct všem, a proto nyní pracujeme jen ve čtyřech krajích. Ale jedna věc pro mne nová je...

 

Jaká?

Návštěvu dětského domova vnímám jinak od té doby, co se mi narodil syn. Už tam nestojím jen jako holka, která je taky z dětského domova. Najednou z pohledu mámy vidím a cítím, o co jsou děti ochuzené, a ta lítost přichází. I když samozřejmě některé děti se tam mají lépe, než by se měly doma.

 

Ano, jsou v bezpečí, v teple, nemají hlad, ale taky nemají nikoho blízkého... I vy jste ve své první knížce nazvané Zpověď: z děcáku až na přehlídková mola psala, že jste vždycky toužila po tom, aby vás někdo miloval.

Já jsem po mámě toužila celý život a až v dospělosti jsem si uvědomila, ale jen uvědomila, protože ten pocit prázdnoty už nikdy nezměníte, že pro nikoho nejste středobodem vesmíru. Každému dítěti bych přála rodinu, a když ne biologickou, tak náhradní. V dětském domově jste vždycky součástí kolektivu.

 

Vy jste ale zároveň měla i trochu štěstí. Z toho, co jsem četla, jsem pochopila, že váš dětský domov byl malý a rodinný, jestli se to tak dá nazvat. A taky si vás tam oblíbila jedna z vychovatelek, která si vás brala na víkendy domů.

Pamatuji si, že když jsem studovala na střední pedagogické škole, byla jsem na praxi v jednom dětském domově, a když jsem tam přišla, říkala jsem si pro sebe: Ježiš, to jsou ale chudáci, ty děti tady. A pak jsem si uvědomila, že já jsem ale přece taky z dětského domova. Náš dětský domov ale nepůsobil jako ústav. Je ve vesnici u lesa, tetám jsme tykali, a jak říkáte, jedna teta si mě brala domů, což bylo moje privilegium, to je pravda.

 

Ale zároveň vám to neulehčovalo život v dětském domově.

Ano, bylo to dvojsečné. Často jsem plakala, protože jsem se nemohla dočkat, až si mě teta vezme domů, a ostatní tety kvůli tomu byly naštvané. A brali mě tam jako tu Kašákovou, která o víkendu nemusí třeba hrabat listí na zahradě, protože je pryč. Nebylo to jednoduché, ale za ty chvíle štěstí u tety bych nic neměnila.

 

VZPOMÍNKY MLHAVÉ, POCITY PRAVDIVÉ

Ve své první knize popisujete dobu, kdy jste ještě žila s mámou a pak vás odvezli do dětského domova. Byly vám čtyři roky. Opravdu si to pamatujete, nebo je to složené z pozdějšího vyprávění vašeho bratra a rodičů?

Brácha si nepamatuje nic, byť je o dva roky starší. Dlouho jsem chodila na terapii, už jako dospělá, a tam jsme všechny moje nepříjemné zážitky řešili. První knížka je vlastně složená z obrazů, které mám v hlavě, ale co je realita a co fikce, nedokážu říct. Ale můj terapeut říká, že pokud je tam nějaký pocit, tak ten je opravdový.

 

Když jste se narodila, žila jste v Praze s mámou, tátou a bratrem. Pak se ale máma s vaším otcem rozešla a odstěhovala se pryč, našla si nového partnera, brala drogy. Co si pamatujete z této doby?

Vybavuji si, jak ji její partner mlátil, jak ji prohodil skleněnými dveřmi, jak jsme neměli s bráchou co jíst a žili v prázdném bytě, často jsme tam byli sami. Pamatuji si, jak byla máma těhotná a my jsme jí s bráchou skákali po břiše, protože nechtěla další dítě.

 

Ve vaší druhé knížce nazvané Lhala jsem se pak omlouváte za tu první.

Omlouvám se za to, že jsem použila reálná jména. Dodnes je pro mne záhada, že mi to nedošlo, a ani mne na to nikdo neupozornil. Popisovala jsem svůj příběh, ale neměla jsem tam psát o druhých, respektive nepsat, o koho se jedná. Například jsem tam dala velký prostor přítelkyni mého otce, jenže ona má dva syny, mé nevlastní bratry, a nedošlo mi, že i oni si to můžou přečíst, že si budou číst o své mámě... Omluvila jsem se všem osobně i veřejně.

 

Řešila jste předem, jak vaše vyprávění vezme váš táta a máma?

To jsem moc neřešila. Víc jsem řešila, jak to vezme ředitelka z mého dětského domova.

 

A co na knihu v dětském domově říkali? O jedné tetě tam dokonce píšete, že děti fackovala.

Opět zopakuji, že mne mrzí, že jsem použila reálná jména. Ale to, co popisuji, se tam dělo. Paní ředitelka mi pak zavolala, když kniha vyšla, a poděkovala. Prý to pro ni byla úžasná sebereflexe. Nikdy jí nedošlo, že to, co mi říkala jako dítěti, jsem vnímala jinak, než ona zamýšlela. Třeba táta, ten nikdy nechtěl o minulosti mluvit. Až když kniha vyšla, měl tendence mi říkat, že to bylo jinak. Jsem ráda, že ta knížka posloužila k tomu, že jsme spolu začali o minulosti mluvit.

 

 

Silný moment v knize je, když popisujete, jak jste si jako dítě myslela, že vaše máma nežije, jinak byste v dětském domově přece nebyla.

Stejně to má hodně dětí v dětských domovech. Pro ně jsou maminky ty nejúžasnější bytosti. A i když se chovají špatně, děti na ně čekají a mají je rády. Když vám máma nevolá, nepíše ani za vámi nepřijede, tak se žije líp s tím, že není, než s tím, že je, ale nezajímáte ji.

 

Táta vám naopak do dětského domova pravidelně volal, dokonce si vás chtěl později vzít domů, ale vy jste nechtěla. Váš bratr s ním v patnácti letech začal žít, vy jste zůstala v dětském domově... Jaký vztah máte s tátou dnes?

Už je to dobré. Díky terapii jsem se dostala do stavu, kdy na něj nejsem naštvaná. Jsme v kontaktu, často mi píše, jak mě má rád. Když jsem byla dítě, byl hrozný pedant. Asi si myslel, že když na nás bude tvrdý, tak z nás něco bude, že budeme mít lepší život. Možná měl i výčitky.

 

A vaše máma?

Moje máma... moc nevím, jak to popsat. Občas se vidíme, přijede za námi, bydlí daleko, takže by to možná bylo jiné, kdyby bydlela blíž. Neodmítám ji, ale ani nevyhledávám. Je znát, že podstatnou část života brala drogy, a taky je znát, že si dokázala všechno, co se stalo, odpustit. Táta asi ne.

 

PO CESTĚ JDEME KAŽDÝ SÁM

Vrátím se k vašemu nadačnímu fondu. S čím vším vaši průvodci mladým dospělým, kteří odcházejí z dětského domova, pomáhají?

Naším cílem je začlenit je do společnosti. Pomoct jim najít si práci, hospodařit s penězi. Ale vždycky je to velmi individuální, každý potřebuje něco jiného. Průvodci chodí na školení, aby uměli řešit celou řadu situací včetně těch krizových, a pak záleží, co reálně děti potřebují, o co si řeknou. Nemá cenu školit samotné děti, protože je to nezajímá, pokud se jich to téma zrovna aktuálně netýká. Je to důvěrný vztah, takže třeba já se dozvídám jen obecně, co řeší.

 

Tady je potřeba říct, že na mnoho věcí dětský domov nedokáže člověka připravit a že právě při tom odchodu mají mladí dospělí často problémy a selhávají.

Dělali jsme si průzkum, jak to vypadá, když se člověk odstěhuje od své rodiny, a vyšlo z něho, že v průměru dvakrát týdně volá domů a žádá o radu nebo o pomoc. V dětském domově za vámi zavřou dveře a máte si poradit sami. Mnohdy ale nemáte na koho se obrátit, protože nikoho blízkého nemáte. Máte tedy právo se půl roku po odchodu obrátit na dětský domov, ale to nikdo nedělá. Navíc mladý člověk si myslí, že je mistr světa, a často se stává, že děláte chyby, aniž byste si to uvědomovali.

 

Což se stalo i vám…

Ano. Já jsem se po odchodu z dětského domova odstěhovala do Prahy a dostala jsem třeba pokutu v metru, pak druhou v tramvaji a neřešila jsem to. Pak mi volala ředitelka z dětského domova, že mi přišla pokuta. Já v té době neměla vyřešenou ani trvalou adresu. Pamatuji si, jak mi bylo devatenáct a jak jsem to roztrhala s tím, že to řešit nebudu. A pak jsem tam měla dluh patnáct tisíc a za pár let sto tisíc. A někdo to má ještě horší, přidají se drogy, začne krást. Proto chci, aby mladí měli někoho, kdo jim pomůže, a říkám jim, že když se dostanou do problémů, ať hlavně nelžou. Je mi milejší, když řeknou pravdu, byť není hezká. Chci taky, aby věděli, že jim pomůžeme, i když něco provedli.

 

Kolik průvodců nyní máte?

Pětadvacet, ale chci jich co nejdříve nabrat víc.

 

Z výzkumů plyne, že děti, které procházejí ústavní péčí, zejména ty, které jsou tam odmala, mají pak celoživotně problém navazovat vztahy, mají problémy v práci, mají málo sebedůvěry. Dalo by se říct, že ztratily víru v to, že svět je dobré místo, a jsou ve světě tak trochu ztracené. Důvodem je, že jim v zásadní okamžik chyběla blízká osoba. Co vám běží hlavou, když tohle slyšíte?

Vím, kolik je za mnou práce a kolik hodin terapie jsem musela absolvovat, abych mohla být dnes tam, kde jsem. Nejsem schopná v nadačním fondu někomu nabídnout: Pojď, půjdeme s tebou deset let, abychom vymazali všechny tvoje démony. Zároveň ale vidím, když se podívám kolem sebe, kolik lidí má svoje démony, a to žili v biologických rodinách. Těm, kterým v nadaci pomáháme, chci ukázat cestu, ale pak po ní musejí jít sami.

 

Zajímalo by mne, jak se cítíte vy sama, když slyšíte, že ústavní péče se může propsat do celého vašeho života?

Neztotožňuji se s tím, že budu celý život trpět. Byly chvíle, kdy jsem se na dětský domov vymlouvala, byla jsem zvyklá od ostatních na lítost. Měla jsem ale obrovské štěstí na lidi, které jsem potkávala a kteří mi začali v jeden moment říkat: Jak dlouho se chceš vymlouvat na to, že jsi byla v děcáku? Pokud se na děti z dětského domova budeme dívat jako na oběti, tak uvěří tomu, že jsou oběti. Já jsem se rozhodla tomu nevěřit. Na druhou stranu je pravda, že v každém životním období se vám otevřou nějaké dveře. Dřív jsem řešila rodiče a s nimi už to mám vyřešené. Teď mám syna, kterého tak miluju, a přitom mi dochází, že mě tak nikdy nikdo nemiloval. A to zabolí. Ale můj terapeut mi na to říká: Vždycky si řekni, že už to nemusí stejně bolet. A tak si vždycky řeknu, když něco zabolí, že už to nemusí stejně bolet.

 

 

 

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement