Myslela si, že máma umřela. Proč by jinak byla v děcáku?

24. srpna 2022

Oriflame

Veronika Sovadina Kašáková je známá jako „modelka z dětského domova“. Před šesti lety se rozhodla, že bude dětem odcházejícím z ústavní péče pomáhat, a založila nadační fond. Nabízí jim průvodce a taky jim vypráví, jak kdysi sama nedokázala naskočit do života „tam venku“. Její mediálně známý příběh stojí ale za pozornost i proto, že se o něm nikdy nebála otevřeně mluvit a že s tím, jak Veronika stárne, tak se proměňuje ona sama i její vyprávění.

V roce 2016 jste založila Nadační fond Veroniky Kašákové, jehož hlavní náplní je pomáhat dětem z dětských domovů při přechodu z ústavu do běžného života. Jak se přesvědčují mladí lidé na prahu dospělosti, že s vámi může být začátek „tam venku“ snazší? Jsou přece jen zrovna v letech, kdy ne každý ocení, že mu někdo chce radit.

Pamatuji si, jak jsem v roce 2016 přišla do prvního dětského domova a byla jsem hodně nervózní, zda vzbudím ten zájem, který jsem v nich vzbudit chtěla. Během deseti minut jsem ale věděla, že jsem zpátky doma. To obrovské eso v rukávu, které jsem měla, bylo, že naproti nim sedí holka, která prožila to, co prožívají i oni.

Co jim vyprávíte?

Vyprávím jim o svých pádech, které se už dneska trochu maskují tím, že se můj život zdá jako dobrý a mnozí si mohou myslet, že mám na růžích ustláno. Vždycky to tak ale nebylo. Vracím se s nimi ve vzpomínkách do chvíle, kdy jsem opouštěla dětský domov. Vyprávím jim, jak jsem měla dluhy a že byly doby, kdy jsem neměla co jíst.

Má to i nějakou nevýhodu, že jste jedna z nich?

Dnes možná tu, že už se od nich vzdaluji věkem. Někdy taky slyším, že mně se to říká, když jsem bílá a slavná. Až můj rok a půl starý syn trochu odroste, mám v plánu sehnat víc lidí, kteří jsou mladší než já a podařilo se jim žít kvalitní život, byť vyrostli v dětském domově. Chci, aby jezdili se mnou a i oni vyprávěli svůj příběh.

S dětmi se tedy snažíte navázat kontakt, ještě když jsou v dětském domově?

Ano, řekneme jim, co děláme, a nabídneme jim možnost mít svého průvodce. Celé je to dobrovolné, protože si sama pamatuju, jak jsem sama neměla ráda, když nás v dětském domově do něčeho nutili. A byť by průvodce potřebovali všichni, nefunguje to, pokud sám nechcete. Už jsme doprovázeli kolem stovky mladých lidí a se třemi z nich to nedopadlo dobře, protože víc než oni sami si lidé kolem nich mysleli, že by jim naše pomoc prospěla. Někdy je to bohužel tak, že člověk musí spadnout až na dno, aby mu došlo, že nic nedostane zadarmo.

Když jste zakládala nadaci, měla jste plán objet všechny dětské domovy v Česku, stihla jste to?

Ze 142 dětských domovů se mi jich podařilo před pandemií objet 88. Najela jsem přes dvě stě tisíc kilometrů a bylo to pro mne naprosto zásadní.

Nebylo to tísnivé tam jezdit?

Podpořte Reportér sdílením článku