Mořeplavec Křížek: Budoucnost jachtingu je v létání

Nejslavnější český mořeplavec posledních let nedávno získal na Lipenské přehradě třicátý titul mistra republiky v jachtingu. Nyní se David Křížek těší na rozjezd závodní série katamaránů, které létají až dva metry nad mořskou hladinou. „Český jachting potřebuje nakopnout a tohle je cesta,“ říká na adresu supermoderních plavidel muž, který má na starosti i domácí jachtařské naděje.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Poslední dobou se věnujete hlavně závodění na katamaránech. Čím si vás tato plavidla získala?

Létáme až dva metry nad hladinou rychlostí třicet uzlů čili šedesát kilometrů v hodině. Je to omamné.

 

Když jsem viděl některá videa, přišlo mi to i dost nebezpečné.

Závody jsou masakr. Postaví se tribuny, trať vede podél břehů, všechno je koncipované tak, aby to bylo divácky co nejatraktivnější. Hrozně mě to baví.

 

Pro mořské vlky, kteří si libují v sólo plavbách kolem světa, to musí být velká změna.

Je fakt, že spousta z nás nebyla zvyklá na takovou mediální pozornost. Obvykle po startu zmizíme z dosahu kamer daleko na oceánu. Tady nad námi neustále krouží vrtulník, slyšíme řev diváků, kterých třeba v Cardiffu přišlo devadesát tisíc, je to ohromná show. Takže jsme všichni hodně vybláznění a o karamboly není nouze.

 

Jak takové karamboly vypadají?

Špička plováku se zapíchne do vody, posádka lítá vzduchem, občas někdo vypadne ven. A kolem se míhají šílenou rychlostí další lodě. Může se stát cokoliv.

 

Co třeba?

Jednou se mi při dopadu na hladinu utrhnul spolujezdec (nohy závodníků jsou zaklesnuté v popruzích, ale z bezpečnostních důvodů ne úplně napevno, pozn. red.). V takovou chvíli se nedá odhadnout, kam dopadnete – můžete si přerazit záda o kormidlo, nebo se praštíte do hlavy o stěžeň, nejhorší je náraz na foil (tenké a ostré křidélko, které umožňuje vznášení lodi nad hladinou, pozn. red.). Kolega, který váží skoro metrák, naštěstí žuchnul do vody. Jenomže byl pořád zaháknutý na laně, které ho po odvinutí táhlo pod vodu.

 

Máte alespoň chrániče páteře?

Máme. Chráníme si i místa, kde jsou tepny. Úrazům ale stejně nezabráníte, nedávno jeden Američan přišel o tři prsty.

 

 

Nechci se vás dotknout, ale není toho adrenalinu na osmačtyřicetiletého chlapa až moc?

Strach jsem naštěstí odboural, dokážu jet naplno a nebát se. Přesto jsem pochopil, že do absolutní špičky už neproniknu. A není to věkem.

 

Čím tedy?

Když kolem mě proletí můj o generaci mladší francouzský kosatník a ošklivě se praští, mám sklony zastavit loď, urovnat si helmu a zeptat se: „Jsi v pořádku?“ Jenomže od něj dostanu vynadáno: „O to se nestarej. A dělej! Rychlost, rychlost!“ řve na mě. Tihle chlapi i po sebestrašlivější kolizi mají pořád v hlavě, že chtějí vyhrát. Kosti si přepočítají až v cíli, jsou k tomu vedení odmalička. To já už nedokážu.

 

Dokázali by tohle mladí Češi, které trénujete?

Myslím, že jo. I proto se snažím být průkopníkem moderních tříd a bojovat se zpátečnictvím, které v našem sportu pořád ještě je.

 

V čem to zpátečnictví spočívá?

Pořád se podporují zastaralé lodní třídy. A protože každý je s každým kamarád, nikdo si nechce nikoho rozhádat. Ve světě už se dávno létá nad vodou. Než to dorazí v masivnějším měřítku k nám, znovu nám ujede vlak.

 

Vidíte v katamaránech budoucnost jachtingu?

Stoprocentně. Jachting tohle potřebuje. Býval to dost nepřehledný sport a tímhle si u diváků polepšil. Závody na katamaránech jsou kratší, ale o to intenzivnější a fyzicky náročnější. Pozice a pohyb lodí se přenáší přes GPS, umožňuje to nejrůznější animace, neustále můžete kontrolovat pořadí a rozestup. Tím pádem to přitahuje i velké peníze.

 

Máme pro létání na katamaránech v Česku přírodní podmínky?

Jasně, naopak by nám to pomohlo. Nemáme tady vlny a věčně trpíme nedostatkem větru. Aby se starší typy lodí vůbec hýbaly, musí být přeplachtěné (osazené většími plachtami, pozn. red.). Zato s raketami, jako jsou katamarány, bychom zažívali mnohem větší zábavu.

 

Na vlnách byznysu

Čtyřikrát jste přeplul Atlantik, ale naposled před dvanácti lety. Opustil jste sny o největších mořeplaveckých závodech?

V podstatě jo. Teď už je to utopie.

 

Co se změnilo?

Účast na závodech typu Vendée Globe, což byl můj největší sen (osamělá plavba kolem světa, pozn. red.), je čím dál víc postavená na individuálních mecenáších.

 

Nebylo to tak vždycky?

Až do finanční krize v roce 2008 se velké projekty daly dělat díky nadšeneckému přístupu. Když to zjednoduším, stačilo najít v top managementu úspěšné firmy zapáleného fanouška jachtingu. Ten to dal příkazem marketingovému oddělení a tam na to napasovali nějakou reklamu. Během krize ale lidé v byznysu pochopili, že marketingový efekt se dá i spočítat. A naučili se s tím pracovat.

 

Vendée Globe i ostatní slavné transoceánské závody se nicméně konají dál.

Ano, ale mezi Českem a třeba Francií nebo Británií je velký rozdíl ve sledovanosti. V zemích, které mají moře, je jachting obrovsky populární, takže se jim ty peníze vrátí.

 

 

Kolik stojí účast na Vendée Globe?

Minimálně pět milionů eur. Máme tady sice pár firem, které by si to mohly dovolit zafinancovat, na druhou stranu si dokážou spočítat, že když to dají třeba do fotbalu, dočkají se nesrovnatelně většího výsledku – v televizi poběží přímé přenosy, v médiích se budou donekonečna rozebírat jednotlivé akce a výkony, spousta lidí to uvidí přímo na stadionech. Nic takového jim nabídnout nemůžu. Kdybych jel Vendée Globe, na začátku se párkrát objevím ve zprávách, ale postupně bude zájem slábnout, přičemž ten závod trvá tři měsíce. Čili strašně málo muziky za takový ranec peněz.

 

Pletu se, když žiju v přesvědčení, že tuzemští finančníci se hodně věnují jachtingu?

Je to tak, ale já jsem se už jednou strašně spálil. A následky si ponesu dlouho. Musím si velmi dobře rozmyslet, s kým spolupracovat.

 

Co se stalo?

Věnoval jsem jednomu člověku fůru času a on mě podrazil úplně brutálním způsobem. Byznys má spoustu paralel se sportem, ale duch fair play se tam často vytrácí, ti nejostřílenější byznysmeni jedou fest na sebe. Na druhou stranu nechci zobecňovat, znám i superúspěšné podnikatele, kteří mají moji stoprocentní důvěru.

 

Když je chcete obcházet, musíte to dělat vy osobně?

Jinak to nejde, ti lidé to vyžadují. Můj manažer je důležitý na to, aby všechno fungovalo po dobu mojí nepřítomnosti, čili když jsem na lodi. S případnými sponzory ale musím jednat osobně, bývá to podmínka spolupráce.

 

Co jim nabízíte, když ne vysokou sledovanost?

Mohou být součástí týmu. Aby dokázali hodit za hlavu, že se jim ta investice nevrátí finančně, musí zažít něco hodně speciálního. Něco, co si za peníze nekoupí.

 

Mohou s vámi plout přímo na lodi?

V některých situacích ano. Mohou se zúčastnit dvouposádkových etap nebo nějakých přejezdů.

 

Nemáte obavu, že vám budou spíš překážet?

Nemám. Lidé, kteří připadají v úvahu, o sebe fyzicky dbají a nemají problém se základním ovládáním lodi. Zbytek se dá naučit.

 

 

Nemusím už vyhrávat

Kdysi jste říkával, že se snažíte trávit na vodě alespoň dvě stě dní v roce. Pořád se vám to daří?

Teď jsem to omezil. Nejvíc se věnuju juniorskému týmu, se kterým trávíme na vodě zhruba sto dnů v roce. Na svůj vlastní jachting bohužel nemám tolik času a chybí mi to. Když mám někdy těžší období, strašně se mi stýská. Raději bych bojoval s vlnami a větrem než s papírováním a organizací věcí a lidí.

 

Při četbě vašich knih, kde popisujete plavby přes Atlantik, mě jímala spíš hrůza: věčná nevyspalost, docházející zásoby jídla i pití, hrozba přepadnutí z lodi, nefungující přístroje, zatuchlý spacák. Po čem se vám stýská?

Přál bych každému zažít, když uprostřed Atlantiku surfujete po vlnách tmou, pod vámi světélkuje plankton a slyšíte dunění valící se masy vody. To jsou nezapomenutelné chvíle, které si chcete dopřávat znova a znova. Podle mě je to poslední opravdová svoboda na tomhle světě.

 

Lákají takové zážitky dnešní mladou generaci?

Myslím, že jo.

 

Podílel jste se na zakládání jachtařského centra mládeže. Přibývá díky tomu závodníků?

Jachting je pro dnešní dobu poměrně komplikovaný sport. Když si dítě pořídí florbalovou hokejku, může si okamžitě zahrát. Když chce začít plachtit, potřebuje si osvojit techniku jízdy, musí se učit bojovat s přírodními živly, být trpělivé při čekání na počasí, někdy i v nepříjemných podmínkách, pochopit princip závodů, jejich taktiku a strategii. Navíc se při cestách neobejde bez výrazné pomoci rodiny.

 

Můžete uvést čísla, která by přiblížila tuzemský zájem o jachting?

Nejrozšířenější lodní třída Optimist momentálně roste, na regatu přijede třeba sto lodí – před pár lety jich bylo sotva čtyřicet. Čili vrací se to na úroveň, kterou pamatuju ze svého dětství, kdy jachting byl jedním z nemnoha způsobů, jak si dopřát nějaký únik. Naše podmínky se začínají přibližovat některým zemím, které také nemají moře, a přitom dokážou jachting dělat na velmi dobré úrovni.

 

Které to jsou?

Rakousko, Švýcarsko, Maďarsko... Současně musím říct, že na špičkové olympijské úrovni konkurence roste a ty nůžky se rozevírají čím dál víc.

 

Rozhovor probíhá na břehu Lipna v kempu Jestřábí, kde David Křížek strávil téměř celé léto. Kolem procházejí malí závodníci v neoprenech a jeden z nich se ptá, kdy začne trénink.

 

V kolika letech doporučujete s jachtingem začít?

Čím dřív, tím líp. Tohle byl náš úžasný talent, Štěpánek Beneš, nedávno mu bylo jedenáct. Je o řád jinde, jde mu to na každém prkně, na které si stoupne – na skejtu, surfu i na kitech.

 

Váš syn David prý už taky závodí.

Nechci ho do toho tlačit, je mu teprve osm. Manželka dělala gymnastiku, takže měl možnost si ji vyzkoušet. Pak ale začal dělat parkour, což ho samozřejmě bavilo víc než cvičit s holčičkama na žíněnkách. Teď trochu začíná s jachtingem. I když se mu někdy na vodu nechce, na fotkách pak vidím, že se usmívá. Z toho mám velkou radost.

 

Letošní katamaránovou sérii Extreme narušil nástup koronaviru. Jak to ovlivnilo vaše plány?

Katamarány jsou pro mě teď nejvíc, o to víc mě mrzelo, že se letošní sezona vlastně ani nestačila rozběhnout. Potřebuju pro život nějaké cíle, když je nemám, bývám protivný. Jeden projekt jsem měl, ale kvůli epidemiologickým opatřením z něho sešlo.


O co šlo?

Chtěli jsme foilovat (létat nad hladinou, pozn. red.) na katamaránu kolem kornatských ostrovů v Chorvatsku. Plán byl natočit z dronů a dalších kamer něco krásného o tom, co nás baví.

 

Máte v záloze další cíle?

Něco by se našlo. Každopádně zjišťuju, že už to nemusí být spjaté s porážením ostatních. Asi stárnu.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama