Jsem dost stará na to, abych vykročila do tmy, říká herečka Magdaléna Borová

Letošní rok je pro ni přelomový. Na jaře oslavila čtyřicátiny, ale hlavně byla po mnoha velkých rolích v Národním divadle oceněna taky za práci před kamerou – film Krajina ve stínu jí přinesl Českého lva za hlavní roli. Teď dělá Magdaléna Borová další radikální krok: v pražské Holešovické tržnici chystá premiéru představení Do tmy, které musí utáhnout sama. Celý rozhovor si můžete poslechnout v podcastu Host Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Dnes jsem se vás snažil najít na Facebooku...

... a nic, viďte?

 

A nic. Zato jsem objevil několik Borů nebo Borových, kteří vás evidentně znají, ale nedovedou česky.

To je jednoduché - děda měl dva bratry, kteří po válce odešli ze země; jeden do Ameriky, druhý do Austrálie. A zvlášť s těmi Australany jsme pořád v úzkém kontaktu.

 

Mně teta ze Švýcarska občas za socialismu poslala nějaký neuvěřitelně cenný dárek, třeba fotbalový dres! 

My se ségrou dostaly z Ameriky džíny s kytičkami, které nám všichni záviděli, nebo tričko Rolling Stones.

 

Po převratu jste za příbuznými začala jezdit?

V Americe ani v Austrálii jsem ještě nebyla.

 

Děláte si legraci?

Ne. Byla jsem typ, který po dalekém cestování kdovíjak netouží, možná jsem se i bála. Už na gymplu jsem dostala možnost přihlásit se ke čtyřletému studiu ve francouzském Dijonu, ale ne, nechtěla jsem.

 

Kompletní rozhovor si můžete poslechnout zde, nebo na všech ostatních podcastových platformách:

 

​​​​​​​​​​​​​​

 

 

Co by z vás po Dijonu asi tak bylo?

Nejspíš bych dnes nehrála, ale dělala nějakou literární vědkyni, protože čeština byla tehdy mojí vášní. Nicméně stala jsem se herečkou, teď se mi najednou cestovat chce, a třeba to ještě doženu. Hlavně Austrálie mě láká, ale potíž je v tom, že prázdniny máme jen v létě, a tehdy tam je zima - takže bych asi musela opustit angažmá.

 

Jak to tehdy za války bylo s vaším dědečkem a jeho bratry?

Nejmenovali se ještě Borovi, ale Edelsteinovi.

 

Čili Židé...

Ano, a všichni tihle tři bráchové se roku 1940 rozhodli pro útěk do Palestiny, kam připluli na legendární lodi Patria. Když dorazili k Haifě, britské úřady nechtěly utečence pustit na pevninu, a ti se rozhodli pro zoufalý čin - zničili svou loď výbuchem, aby získali status trosečníků. Moji příbuzní přežili, ale spousta lidí se tehdy utopila. Děda pak vstoupil do československé jednotky v rámci britské armády a bojoval například u Tobruku.

 

Co jste si z toho příběhu vzala?

Fascinuje mě, jak vyspělí, zralí a zodpovědní byli tehdy někteří mladí lidé... Ale možná ještě častěji přemýšlím o příběhu své babičky, který je úplně filmový - babička měla obrovské štěstí, že válku přežila v Terezíně a nemusela do Osvětimi.

 

Díky čemu?

Díky náhodě. Za svobodna se jmenovala Gerta Fink, před válkou žila v Litoměřicích, doučovala tam češtinu v německojazyčné rodině Bobkových. A v Terezíně měl vysokou funkci Němec jménem Bobek, což byl bratr toho Bobka z Litoměřic.

 

Ten babičku poznal?

On ne, ale jeho dcera. Jednou šla po Terezíně s rozvázanou tkaničkou a babička se sehnula, aby jí botu zavázala. Dítě si všimlo jedné zvláštnosti - babička měla dědičně rozdvojený palec - a vzpomnělo si na Litoměřice: „Du bist Die Gerta Fink!“ Pan Bobek pak nad babičkou držel až do konce války ochrannou ruku, a pro mě je ten příběh tak důležitý možná i proto, že jsem babičce Gertě podobná. Jako by se do mě nějak obtiskla - klidně bych ji mohla hrát...

 

Tak ji hrajte!

Hlavně bych se té historii měla ještě víc věnovat. Zatím platí, že kdykoli si přečtu podobné židovské příběhy, strašně to se mnou mává. Ale jo, mohlo by to být téma pro nějaké další představení.

 

Nebo o tom napište, když máte tak ráda literaturu.

To by bylo hezký… A nějaké psací vlohy mám, jen jsem je nejspíš nechala zplanět. Můj táta (herec Hanuš Bor) píše hezky o celé rodině na Facebooku, ale jak říkám, já sítě nepoužívám, tak nic nevím.

 

Proč vlastně nechcete sociální sítě?

Mimo jiné proto, že jsem závislostní typ. Takže tuším, že by mi takový výlety mimo skutečnost žraly neskutečné množství času. Stačí, když jsem na internetu - mám pocit, že uteklo deset minut, ale pryč jsou tři hodiny, nabalují se nová a nová vlákna. Člověk se v tom brodí, a já to nechci.

 

Vy mě pořád ponoukáte

Až na prahu čtyřicítky jste začala dostávat velké filmové ceny. Co to pro vás znamená?

Radost a vzpruhu v období covidu. Ale nejhezčí na tom všem bylo, že mé ceny potěšily i spoustu ostatních lidí - dostala jsem tolik nadšených a milých zpráv! Vlastně mi došlo, že je nečekaně plno těch, kteří na mě myslí a asi mě mají i rádi.

 

Rád vám to dovysvětlím. Divadelní diváci věděli, že jste mimořádná herečka. A mrzelo je, že diváci filmoví nebo televizní netuší nic.

Možná. Je pravda, že jsem se nikdy nikam netlačila. Necítila jsem například potřebu hrát v seriálech, protože jsem měla dobré zázemí v Národním divadle a nastavila si pravidla, za kterých se mi žilo příjemně. Kdykoli jsem dostala roli filmovou, bylo to spíš na základě osobního setkání. Takhle to bylo i s Krajinou ve stínu - měla jsem štěstí, že Bohdan Sláma nechce obsazovat pořád dokola stejné herce, že hledá nové obličeje, novou energii. Casting u něj znamenal spíš přátelské povídání. Dostala jsem dárek.

 

Myslíte, že ten film znamená ve vašem životě zlom?

Nejspíš už nejsem jen „divadelní herečka z Národního“, jak tomu bylo posledních patnáct let. Teď například točím další pěknou roli ve filmu režiséra Tomáše Mašína.

 

Potřebovala jste už tu změnu?

Určitě. Na Národní divadlo nedám dopustit, pro velké jeviště mám dispozice. Ale už před pár lety jsem cítila vyčerpání a využila situace, když mi v jediné sezoně končilo derniérou sedm představení.

 

Další jste si nenabírala?

Požádala jsem, abych na nějaký čas nemusela zkoušet nic nového a nechala si jen dvě stávající představení.

 

 

Co se s vámi tehdy vlastně dělo?

Opravdu jsem byla unavená a k tomu se mi trochu rozpadal osobní život; potřebovala jsem se věnovat sama sobě a dětem. Do toho přišel film Krajina ve stínu, který mi vyhovoval, protože jde o jiný druh soustředění. V divadle musíte všechno táhnout dlouhou dobu velkou silou, kdežto u filmu si přece jen odpočinete. Loni už jsem pak chtěla vylézt z ulity ven, ale covid mě ještě šoupnul zpátky, což jsem přijala pokorně. Že to tak má být, že aspoň konečně přesně zjistím, co probírají děti ve škole... No, a taky jsem začala chystat pro mě nejspíš přelomové představení, které teď v září bude mít premiéru.

 

Představení se jmenuje Do tmy a vy jste na jevišti sama, celé ho táhnete. Jak ten nápad vznikl?

Možná jde i o to, že ráda zpívám.

 

 

Já vím, zažil jsem vás jako nádherně zpívající Desdemonu v Othellovi.

Děkuju, děkuju... Toužila jsem po představení, ve kterém si pořádně zazpívám lidové písně, k nimž mám od dětství hluboký vztah. Zároveň jsem se začetla do úžasné knihy jménem Do tmy, kterou napsala Anna Bolavá. V tu chvíli se to asi spojilo - svérázná hlavní hrdinka žije jen léčivými bylinami, nerozumí si s vnějším světem, neumí s ostatními lidmi komunikovat. Došlo mně, že bych spoustu vnitřních věcí mohla na jevišti vyjádřit zpěvem.

 

Vy taky sbíráte léčivé byliny?

To nesbírám, ale kdykoli se z Prahy dostanu třeba do lesa, odpočinu si a cítím, že právě tohle je zdrojem mé síly. K bylinám se dostávám až teď, přes knížku, přes představení, přes Annu Bolavou. Když jsme se v létě potkaly na první veřejné zkoušce, přinesla mi třezalku s heřmánkem - bez toho prý nedá ani ránu.

 

Třezalka je k čemu?

Uklidňuje. Heřmánek je proti zánětům.

 

Jak si zvykáte na jeviště, které patří jenom vám?

Lehké to není. Nikdy jsem nechtěla strhávat pozornost na sebe samu, ale na druhou stranu cítím, že když takhle vykročím z komfortní zóny, něco nového se o sobě dozvím.

 

A opravdu si hodně zazpíváte, na což se těším. Mimochodem, nevydáte někdy desku?

Vy mě pořád k něčemu ponoukáte... Je ale pravda, že jsem v posledních letech začala psát a zpívat své písně, které doprovázím na ukulele. Měla jsem dvě vystoupení a po nich cítila euforii jako dávno ne – jako kdybych překročila něco velkého v sobě samé.

 

Takže deska bude?!

Těžko říct. Jsem trochu pomalejší, obezřetnější povaha, ale nejspíš už je čas něco dělat.

 

Ještě před sebou máte půlku života...

Myslíte? Úplně mladá si nepřipadám a s obdivem třeba zírám na lidi, kteří už nejsou zatížení komunismem a mají mnohem větší sebevědomí. Já pořád o něčem pochybovala, vždycky se za něco pranýřovala, a teprve teď, ve čtyřiceti, se učím zdravé asertivitě. Když jsem letos dostala toho Českého lva, krásné zprávy mi mimo jiné psaly některé mladé herečky, a to takovým tím tónem, jako bych byla zkušená žena, která jim má co dát. Trochu mě to zasáhlo, protože jsem si do té doby připadala jako jedna z nich. Ale bylo mi to zároveň i milý, a nakonec jsem to takhle vzala. Už mám asi opravdu něco za sebou.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama