Sebeobrana není jen o hmatech, začíná už gesty a slovy

Bojíte se v noci chodit sama po Praze?

V Praze se nebojím. Naposledy jsem se bála na malém městě, kde zrovna byl koncert rockové kapely. Hodně se tam pilo, v ulicích byla spousta lidí. Já mám výrazný styl – nosím rudou rtěnku, mám tetování, miluju minisukně a sexy silonky, a tím vším přitahuji pozornost opilých lidí, kteří si víc dovolí. Ale díky tomu, že dělám sebeobranu už osm let, umím tyhle situace dopředu vyhodnotit a vyhnout se jim.

 

Jaké ženy chodí na vaše kurzy moderní sebeobrany?

Půlka z nich přichází, protože chce prevenci, druhá polovina už má špatnou zkušenost a chce získat nástroje, aby se příště ubránila. Občas se objeví ženy, které tvrdí, že špatnou situaci nikdy neřešily. „Ty jsi neslyšela sexistický vtip, narážku, která ti vadila, neozvala ses a pak sis to vyčítala?“ zeptám se jich. „Jo, to se stalo. Několikrát,“ odpoví. A to jsou přesně situace, kdy se dá použít moderní sebeobrana. Sebeobrana není jen to, že použijete hmaty a údery a skolíte protivníka k zemi, ale i to, že detekujete problém hned v začátku a umíte se za sebe postavit, umíte se ozvat a nastavit si hranice.

 

Poraďte i nám, co na kurzu nebyly, jak se bránit například hloupým řečem?

Stačí jen dva postupy, které však můžete použít na každou situaci ohrožení. První je pozornost. Když se něco děje, hned reagujte, nenechte si to líbit. Zazní sexistický vtip? Přestaňte se usmívat, zamračte se. I to je forma protestu. Očekává se, že se budete smát jako ostatní, nebudete kazit zábavu. A vy to neuděláte. Druhý bod je komunikace. Naučte se říkat přísné důrazné NE. To je ohromně účinné. Připravte se ale na to, že jakmile se rázně ohradíte, vždycky bude následovat znevažování a výsměch. To je přirozená obrana sexistů a predátorů, ale vy získáte sebevědomí, že si na vás nikdo nesmí troufnout.

 

Co když v některých situacích důrazné „ne“ nestačí?

Když situace stále graduje, řekněte rázně dost. Když ani to dotyčný nepochopí, zakřičte to. Pokud na vás sahá, napadá vás, braňte se fyzicky. Máte ale devadesátiprocentní šanci, že správnou komunikací, kdy se za sebe umíte postavit, se fyzickému konfliktu vyhnete. To je ta správná sebeobrana. Umíte komunikovat tak, že nedovolíte, aby vypukl požár.

 

Často se ženám radí, aby v případě útoku zvolily útěk. Souhlasíte?

Nesouhlasím. Většinou utéct nejde. Jak chcete utéct ze záchodu v klubu? Jak chcete utéct, když máte podpatky a je náledí? Jak utečete, když jste doma a napadne vás partner za zamčenými dveřmi?

 

Další tradovaná rada zní: křičte, ale ne o pomoc, ale třeba hoří!

Používat hlas jako zbraň je určitě fajn. Křičet o pomoc nemá moc smysl, lidé na to nereagují. Když jsou na dosah lidé, tak bych tu situaci popisovala. „Vy mě tady obtěžujete. Vy mi saháte do rozkroku. Nechte mě!“ Pro okolí je pak jasné, co se děje.

 

Má žena šanci přemoci mužského pachatele, který má fyzickou převahu?

Říkat ženám, že se neubrání silnějšímu, je stejně hloupé jako jim říkat, aby zůstaly doma, protože pak se jim nic nestane. Ze studií víme, že více než šedesát procent žen, které se rozhodnou fyzicky bránit, se ubrání. To, že je někdo větší, se nerovná, že je silnější. Když zaútočíte na správné cíle, jako jsou oči, krk nebo zátylek, je jedno, že on má sto kilo, vy padesát. Vždycky se braňte, protože je dokázáno, že oběti znásilnění, které zvolily spolupráci, dopadly hůř než ty, které se bránily.

 

Proč?

Agresor vám dá facku, a když nevidí odpor, agresi stupňuje. Bere si víc a víc, je to akt moci. Když se aktivně bráníte, máte vyšší šanci se ubránit. Žádný útočník nechce kořist, která se brání. Lev si taky nevybere nejsilnější antilopu, ale slabou, co stojí na kraji stáda a její ulovení ho stojí míň sil a nehrozí zranění. Agresor si vybere někoho, kdo vytírá pohledem podlahu, kdo vypadá, že se nebude bránit a nepůjde to ohlásit. Skoro žádný útočník nejde hned do akce, ale testuje si potencionální oběti. „Hej ty, seš tu sama?… Pojď sem… Drž hubu! Jestli se ozveš, dám ti ránu!“ To je moment, kdy musíte udělat pořádný peklo, křičet, bránit se fyzicky. Aby se vylekal a vzdal to.

 

SEXISTICKÉ ŠKOLY

Sexuální obtěžování a diskriminaci podle evropského průzkumu UniSafe zažilo přes 60 % studentů a zaměstnanců vysokých škol. Nejčastěji jde o ženy a menšiny. I u nás byly v poslední době medializovány případy, kdy vysokoškolští pedagogové zneužívali svého postavení. Jak moc je nevhodné chování v českých školách standardem?

Je to tak a není to problém jen vysokých škol. Týká se to středních, ale dokonce i základních škol. Skoro na každé škole jsou lidé, kteří využívají své mocenské převahy. O těch učitelích se to často ví, mají určitou pověst, například komentují studentky, že tahle nosí kalhotky, tahle tanga. A tyhle komentáře všichni přecházejí. Že jsou to jen řeči. Studentky nám říkají, že jim ostatní pedagogové radili, ať to nechají být, že to tak nemyslí. Tohle ale nesmíme tolerovat. Slušné, respektující chování je nesexistické. A to ani nemluvím o poznámkách typu, že holky matiku/fyziku stejně nebudou potřebovat, nebo že se na ni nehodí, nebo to, že holky mají vaření a kluci dílny.

 

Pro mladé dívky je těžké jít proti autoritě. Jak jim dodat odvahu?

Spousta holek nechce vystoupit a já se jim nedivím. Označit problémového člověka, to musíte sebrat velkou vnitřní sílu. Ale můžete o tom mluvit i anonymně, nebo se zkusit spojit s dalšími, aby vás bylo víc. Některé školy už mají ombudsmana, kteří tyhle problémy řeší. Hlavně o tom nemlčte. Jestli máte jen trochu síly zvednout hlas, udělejte to, protože někdo vždycky musí být první.

 

Není problém i v tom, že máme tendence vychovávat dívky jako ty hodné, poslušné? Klukům se toleruje divokost, u holek se očekává klidná povaha.

Musíme překročit mýtus, že holky mají plynout s proudem, být tiché. Samozřejmě, můžete být introvertka, ale když někdo překročí vaši hranici, ozvěte se. Tohle se mi nelíbí, takhle se mnou nejednej. Tečka. Nesklouzávejte k vysvětlování, nebo dokonce omlouvání. Musíte být rázná. Ten druhý by to měl respektovat, ideálně se i omluvit. To je normální reakce. Když se do vás začne navážet, že jste netykavka, hysterka, shazuje vás, je to signál, že je to hulvát. Nebo něco horšího.

 

Mně se stává, že v daný okamžik, kdy bych se měla ozvat, jsem paralyzovaná. Až zpětně mě napadá, co jsem měla říct, a jsem na sebe naštvaná. Co dělat v těchto chvílích?

To je zamrznutí. Něco vás zaskočí a vy se najednou nemůžete hnout, vydat hlásku, nic. Je jedno, jestli zrovna jedete autem, někdo vám nedá přednost zprava a vy auto na poslední chvíli zadupnete, nebo na vás haleká opilý bezdomovec. Jsou to dlouhé vteřiny, kdy nejste schopní udělat nic. Kdykoli zásek nastane, je důležité si racionálně uvědomit, že je to zamrznutí. Druhý krok je zhluboka vydechnout a zakřičet ne, to vás dostane z té bubliny a jste schopní začít se bránit. Ne vždy jde křičet ne, pak funguje prudký výdech. Je to o tréninku. I já zamrzám, ale čím víc trénujete, tím méně se do toho paralyzujícího pocitu ponořujete.

 

Organizace Amnesty International nedávno zveřejnila průzkum, podle kterého si nejméně čtyřicet procent Čechů a Češek myslí, že oběť je za své znásilnění spoluzodpovědná. Proč?

Aby se nám nezhroutila naše představa o světě, je snadnější hodit část viny na oběť. My nechceme vidět ošklivé věci, chráníme tím sami sebe a svou nereálnou představu, že svět je jen hezké místo. Není. Musíme akceptovat, že se tu dějí hnusné věci, často blízko nás. Když vytvoříme důvěrné podporující prostředí, oběti se nebudou bát sdílet své příběhy, a snadněji tak odhalíme problémové osoby. Dodáme tím odvahu ozvat se i jiným a sdílená bolest je poloviční bolest.

 

 

K oběti tedy máme přistupovat bez pochybností. Jak správně reagovat, když se nám někdo svěří?

Nejsme tu od toho, abychom cokoli hodnotili nebo vyšetřovali. Od toho je policie nebo jiný vyšetřovací orgán. Pokud se vám někdo svěří, tak proto, že to potřebuje někomu říct a vám důvěřuje. Jste nejspíš první a na vaší reakci záleží. Vyslechněte ji a podpořte: „Musí to být pro tebe těžké, co pro tebe mohu udělat?“ Nemusíte spřádat plán pomsty, ale najděte postup, jak problém vyřešit. Dnes je spousta organizací, jako je Profem, Bílý kruh bezpečí, Konsent či Pod svícnem, které poradí, jak postupovat.

 

HOLČIČKO, KDE JE POŠTA?

S manželem vychováváte čtyřletou dceru v respektu od miminka. Dočetla jsem se, jak jste se setkávali s nepochopením, když jste cizím paním na ulici zakazovali, aby se miminka dotýkaly. Nenutíte dceru pusinkovat babičky, když nechce. Co od téhle výchovy očekáváte?

Dostává tak každodenní školu, že pokud jde o její tělo, mají druzí respektovat hranice, které si vymezuje. Učí se tak sebeobraně – umí říct, že nechce, a bude si za tím stát, případně vyhledá pomoc. Bude umět sebevědomě odmítnout, bude vědět, jaké chování vůči ní je špatně, a nebude se stydět o tom s námi doma mluvit. Učit se bránit mají děti od batolat. A musíte s tím začít vy doma.

 

Mělo by být součástí výchovy dcer přihlásit je na bojový sport, aby se uměly bránit?

Určitě bych nešla cestou – dceru dáme na karate, syna na fotbal. Pokud to tedy není její vlastní volba, upřímně ji baví. Ale bojové sporty nejsou proti násilí funkční. Na boxu se naučíte dobře praštit, ale nepřipraví vás na obranu proti zamrznutí, proti obtěžování, hloupým komentářům, proti šikaně… Děti, kluky i holky, přihlaste na sebeobranu. Dobrý kurz poznáte právě podle toho, že ke všem přistupují stejně, probírají se tam výše zmíněné situace.

 

Co říct doma své školačce či školákovi, základ, který by měli znát?

My děti na kurzech učíme odmítat dospělého. To je pro ně těžké, protože dospělý je pro ně přirozená autorita, ke které se mají chovat slušně. Vysvětlete mu, že když ho na ulici osloví kdokoli cizí, že po něm něco chce, je to špatně. I kdyby měl dobrý záměr, dítě to nemá zajímat. Dospělý nemá žádat o pomoc dítě. Ona to může být nevinná otázka: „Holčičko, kde je tady pošta?“ nebo velmi častá varianta: „Mně se tady zaběhlo štěňátko, půjdeš mi ho pomoct najít?!“ K zastavenému autu se vůbec nemají přibližovat, i kdyby z něj chtěl kdokoli cokoli. Nezájem. Naučte své děti, že nemají odpovídat. Případně, když je na ulici jiný dospělý, hlasitě na něj zavolat: „Pane, paní, já toho pána neznám, pomozte mi.“

 

Ještě něco je podle vás důležité?

Děti nejčastěji zneužije někdo, koho dítě dobře zná a má ho rádo. Řekněte svým dětem, že nikdo, kromě lékařů a lékařek, se jich nesmí dotýkat na intimních místech. A i u zdravotníků to může být až poté, kdy jim vysvětlí, proč a jak je budou vyšetřovat. Varovným signálem pro děti je, když jim někdo řekne, že to, co se mezi nimi děje, bude jejich tajemství. Tajemství jsou v pohádkách, ne mezi dětmi a dospěláky. Zazní-li někdy tato věta, musí dítě vědět, že se vám má hned svěřit.

 

O dcery se rodiče bojí o fous víc než o syny, kvůli strachu je možná více hlídají. Jak se nenechat tím strachem ovládnout?

Pozor na přílišnou úzkostnost. Abyste je nedrželi doma, s vidinou, že jen tak se jim nic nestane. Nebo abyste jim nemluvili do oblékání, zakazovali jim chování, které sami považujete za provokativní. Nechte holky nosit, co chtějí, vychovejte z nich sebevědomé ženy. Sebevědomá holka v sexy oblečení bude terčem hloupých pohledů a řečí, ale násilník zaútočí na tu, která bude „neviditelná“, klidně ve vytahaných teplákách a nenamalovaná. Na tu, která nedráždí.