Bojím se o českého vepříka

Podzim a zima se nesou ve znamení jitrnic, sulcu a vinných klobás. Mají o ně ještě Pražané zájem?

Mají. Nedávno k nám přišla paní s manželem, která říkala, že takové věci u nich doma prostě nejedí. Nakoupili si maso a šli vedle do kavárny. Pán pak přiběhl a na tajňačku si koupil jitrnici, protože ji má rád. Kultura zabijaček tady pořád žije, ne nadarmo se říká, že tři čtvrtiny Pražáků pocházejí z Moravy. Není to sice sortiment pro každého, ale své zákazníky pořád má a je jich dost.

Jak vnímáte jako hlava malé rodinné firmy současnou situaci na trhu s masem?

Bojím se hlavně, jestli tuhle dobu přežije český vepřík – nebo spíš jeho producenti, kterých ubývá. Situace už je hraniční. Bavím se s našimi chovateli, kteří se téměř věší, protože cenami svého masa nemohou konkurovat levnému dovozu ze zahraničí. A vzhledem k těm pár kusům prasat, která od nich odebírám, nejsem žádný spasitel českého vepřového.

Kolik vás ve firmě je?

S bráchou jsme dva a máme osm zaměstnanců. Ale když si na podzim jeden vyvrtnul kotník a druhý zlámal žebra, tak jsme se v počtu minus dva museli pěkně ohánět. Brácha má totiž ještě velkoobchod s hovězím masem a zásobuje firmy. V dnešní době se to hodí, protože některé části hovězího nejsem schopný v obchodě prodat, třeba spodní šál nebo velkou plec.

Proč to neprodáte?

Spodní šál můžete vařit hodně dlouho, stejně bude tuhý. Používá se do omáček nebo na ptáčky. Veskrze to kupují jídelny, kde to dlouho, dlouho dusí nebo do něčeho namelou. Spodního šálu může být na jedné krávě deset dvanáct kilo, a co s takovým množstvím?

A cenově?

Kdybych ho tu měl, tak leda na mletí. Krk prodávám za 160 korun, tak za maloobchodních 175 korun bych byl rád.

Proč kupujete radši dražší, české maso?