Dopady covidu na EU. Zesláblo volání po federaci i výzvy k odchodu

29. prosince 2021

Lukáš Dolanský, zpravodaj ČT v Bruselu. © Česká televize
Mikuláš Křeplka

Bylo to, jako kdybychom se najednou dostali na ostrov, ze kterého nebylo úniku – tak popisuje první vlnu pandemie v Bruselu tamní zpravodaj České televize Lukáš Dolanský. Koronavirová krize podle něj vedla k oslabení dvou krajních pohledů na budoucnost Evropské unie: plánů na federalizaci i volání po odcházení z EU. Ukázalo se, že z Bruselu nelze řídit nemocnice, ale také že kdyby o vakcíny soupeřily na trhu jednotlivé státy, nedopadlo by to dobře. Právě v těchto dnech je to od rok od doby, kdy se v EU začalo – s určitým zpožděním třeba oproti Británii - očkovat.

Jakým jedním slovem byste popsal moment, kdy loni na jaře udeřil koronavirus v Bruselu?

Šok. Psychologicky to bylo nepříjemné, protože Belgie byla v první vlně roku 2020 velmi silně postižená. Nutno dodat, že stát tehdy na rozdíl od jiných zemí do statistik zahrnoval všechny podezřelé případy úmrtí, pozitivní test nebyl potřeba. Vedla se o tom velká debata, belgické federální úřady argumentovaly, že jde o nejférovější statistiku, protože jinak některé případy můžou uniknout. Ale i bez té statistiky zde situace dramatická byla.

Jaký byl belgický lockdown?

Lockdown zavedla Belgie relativně záhy, ale Belgičané v první fázi pandemie úřadům moc nevěřili. Navíc vládla federální vláda v demisi, ta nová se stále sestavovala, i když už bylo dlouho po volbách, což je zde obvyklé. Jednotlivé regiony, Valoni, Vlámové, Němci řešili krizi po svém. Dokonce v Bruselu měla v určitou chvíli jedna čtvrť povinné roušky a druhá neměla. Bylo to, jako kdyby se na pražském Václavském náměstí musely nosit roušky, na Vinohradech nikoli. I když musím říct, že potom při dalších vlnách už to Belgie zvládala podstatně lépe.

Nicméně školy byly v zásadě po celou dobu pandemie otevřené.

Je to tak. Belgičané se snažili mít otevřené školy, co to šlo.

Což se týkalo i vašich dětí?

Ano. Moje děti chodí do školy tady v Belgii. Samozřejmě v jeden moment se najelo buď na hybridní výuku, to znamená, že se střídaly ve škole, zažili jsme i několik týdnů domácího vyučování. Ale neměli jsme tady dlouhé měsíce, kdy byly děti pouze na online výuce – tak jako v Česku.

Jak to vůbec vaše rodina zvládala?

Byli jsme daleko, uzavřeni v cizí zemi. Sledovali jsme, co se děje doma, ale zároveň jsme sledovali vývoj tady. To vše s vědomím, že máme v Česku rodiče, nevěděli jsme, co bude dál. Zkrátka jako kdybychom se najednou dostali na ostrov, ze kterého nebylo úniku. Na začátku jsme nemohli ani cestovat po Belgii. Když se pak alespoň tato možnost uvolnila, snažili jsme se nesedět jen doma a cestovat aspoň v rámci země.