Češka v Černobylu: Než umře poslední bábuška, musím pomáhat

Monika Nedvědová vede agenturu, která vozí skupinky turistů na několikadenní prohlídky černobylské zóny. Před rokem jsem vyrazil s ní. Navštívili jsme elektrárnu, prošli si nedaleké město duchů Pripjať, ale největší zážitek jsem měl z návštěvy staříků (hlavně babiček) v izolovaných vesnicích. Říká se jim samoselové a Monika se s nimi spřátelila, o čemž vypráví v rozhovoru, který si celý můžete poslechnout i v pořadu Host Reportéra na všech podcastových platformách.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kolikrát jsi letos byla v Černobylu?

Kvůli covidu jen dvakrát – v únoru s turisty a v červenci pak soukromě.

 

Jak to v zóně vypadá? Jezdí tam vůbec někdo?

V podstatě jenom Ukrajinci. Čekalo se, že po obrovském boomu, který loni spustil seriál na HBO, bude rok 2020 rekordní, ale stal se přesný opak.

 

Kolik turistů přijelo do černobylské zóny loni?

Skoro sto tisíc. A letos, hrubým odhadem, sotva dvacetina. Představ si, že přímo po městě Pripjať se teď courá los. Chroustá listí, a když přece jen zahlédne turistu, drze si ho jde očuchat.

 

Mě to ani nepřekvapuje, protože jsem při cestách po okolí elektrárny viděl třeba divoké koně a lišky.

Nebo tam je mýval, taky drzej. S oblibou okusuje autům pneumatiky.

 

Zmínila jsi město Pripjať hned vedle elektrárny, které je prázdné. Mě ale při naší výpravě překvapilo, že i přímo ve střežené zóně žijí lidé – stovky ve městě Černobyl a desítky v několika zapadlých, těžko přístupných vesnicích.

Na těch vesnicích jsou to výhradně staří lidé. Rodáci, kterým se říká samoselové.

 

Kolik jich ještě zbývá?

No maličko, zase to jen odhadnu: Třicet bábušek plus tři dědoušci, a to v posledních třech vesnicích. Jen za poslední rok dvě další vesnice vymřely, a za třicet let zbudou jenom vzpomínky.

 

Kompletní rozhovor k poslechu zde a ve vašich podcastových aplikacích.

 

 

 

 

Spolu jsme navštívili vesnici Kupovate, kde žije bábušek snad patnáct.

Ta byla první, kam jsem se před třemi lety dostala, kam dodnes jezdím nejčastěji, a kde si skoro v každé chalupě připadám jako doma. Nejdřív ze všech mě k sobě pozvala babička Hanka, nalila pálenku, naservírovala lívance s jahodovým rozvarem a mleté maso v zelných listech, vyprávěla svůj příběh, a mě to tehdy nesmírně zasáhlo.

 

Co vyprávěla?

Zajímavé a tvrdé by to bylo i bez ohledu na elektrárnu, protože už za války jí umřel malý syn na jakousi banální nemoc, žila s alkoholikem, který ji bil, ale slovo rozvod v tomhle kraji nepřipadalo v úvahu, no a potom přišlo jaro roku 1986 a výbuch.

 

Vesnice Kupovate leží zhruba pětadvacet kilometrů od elektrárny. Co se tam tehdy dělo?

Obyvatelé si nejdřív ničeho nevšimli.

 

Copak nenastala evakuace?

Ta začala šestatřicet hodin po výbuchu, a nejdřív jenom z města Pripjať, z vesnic ještě ne. Celá zóna, což je asi třicetikilometrové okolí elektrárny, byla evakuovaná až osmého května.

 

Jak si mám tu evakuaci představit?

Všichni museli do autobusů, které je rozvážely po kyjevském regionu. Problém byl v tom, že se na tyhle lidi z okolí Černobylu dívali ostatní Ukrajinci jako na riziko. Báli se, jestli třeba nešíří radioaktivní záření, ale báli se i toho, že jim vezmou práci a půdu. Vůbec to nebylo jednoduché, a možná i proto se stovky lidí začaly po pár měsících – hlavně na jaře roku 1987 – do svých domovů v černobylské zóně vracet.

 

Legálně?

Ne. Ale režim to tiše toleroval. Až v devadesátých letech ukrajinský ústavní soud rozhodl, že tihle lidé můžou dožít tam, kde se narodili a kde po generace obdělávali půdu. Zároveň ale platilo a platí, že tam nikdo nesmí vychovávat děti, a právě proto není naděje, že by vesnice přežily.

 

Čeho se bát?

Jak je možné, že se starousedlíci nebáli vrátit do zamořené oblasti?
Srovnala bych to se současným koronavirem: virus, stejně jako radioaktivitu, nevidíš. Co nevidíš, toho se tolik nebojíš. A nezapomeň, že tihle prostí lidé rizika moc nechápali, o radiaci nevěděli nic, a navíc v mládí zažili hlad i válku. Tak čeho se měli bát?

 

Jim nebylo jasné, že se stal globální průšvih?

Výbuch Černobylu byl sice průšvih, ale spousta lidí si mylně myslí, že tehdy umírali lidé po desetitisících; tak to nebylo. Samoselové často nebyli konfrontovaní s tím, že by někdo přišel o život, a tak to za fatální průšvih nepovažovali a nepovažují. Což si racionálně obhájí, protože tam třiatřicet let znovu žijí, pěstují si ovoce a zeleninu, pijí místní vodu, a nic jim z toho není.

 

 

Máš pravdu; jsou to většinou silné, veselé, upovídané dámy. Za chvíli mě přiopily, a samy se té své pálenky taky nebály…

Nejsou to žádné chudinky, ale život jednoduchý nemají. Přes léto vypěstují zeleninu a ovoce, něco zavaří, něco vypálí, po zbytek roku z toho žijí. Vede k nim daleká a špatná cesta, jsou dost odtržené od světa. Obzvlášť letos.

 

Věříš mimochodem tomu, že je černobylské ovoce zdravé?
Jistě to nevím, ale babičky pořád žijou, takže se ho nebojím.

Vzpomínám, jak jsi samoselům před rokem přivezla spoustu jídla. Je to vlastně nutné?
Určitě se jim to hodí, protože vesnice fungují tak, že tam jednou měsíčně dorazí pošta s důchodem, o dva dny později pak pojízdná prodejna, ve které si lidé můžou nakoupit. Jen o ovoci a zelenině se žije těžko, tak by se jim častější nákup hodil.

 

Zvířata nechovají?

Právě, že už ne. Všichni zestárli a zeslábli – starost o krávu, prase, a dokonce ani o drůbež nezvládají. Do nejbližší civilizace, města Černobyl, to je hodina autem, a samoselové auta nemají. Dřív občas přijel autobus, který je vzal během důležitých svátků do černobylského kostela, ale na stará kolena jsou opravdu odřízlí.

 

Ty jim chceš pomáhat. Ale jak?

Když teď kvůli pandemii na Ukrajinu skoro nejezdím, tak na to pořád myslím. Několikrát za rok zvednu telefon, ve kterém se ozve, že zase další samosel zemřel, což mě trápí. Přála bych těm lidem příjemnější stáří, než jaké mají, chtěla bych, aby si například jídlo mohli nakoupit častěji. No a nedávno jsem to, doufám, vymyslela.

 

Co máš v plánu?

Spojila jsem se s profesionální filmovou produkcí, a jak jen to bude možné, natočíme o posledních samoselech dokument – každý nás může podpořit například na Hithitu. Ten dokument nabídneme televizím, a co na něm vyděláme, to chceme investovat právě v těch černobylských vesnicích. Přála bych si, aby jezdila prodejna jednou týdně, a jednou za půl roku aby dorazil i lékař. Už to by stačilo k tomu, abych měla mnohem lepší pocit.

 

Tušíš, kdy tam znovu pojedeš?

Těžko říct, kdy s turisty, ale sama už mám takový absťák, že soukromě nejspíš brzy. Zatím to bude jako vždycky, přivezu bábuškám za vlastní peníze pár plných tašek jídla, ale věřím tomu, že až pandemie skončí, tak ten dokument natočíme, zachytíme fenomén, o kterém se málo ví, a zároveň tak pomůžeme konečně pořádně a systematicky.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama