Hrát na šakuhači? Chce to zvláštní klid i velké mentální vybuzení

První japonská flétna šakuhači, na kterou Marek Kimei Matvija hrál, byla vyrobena z plastové vodovodní trubky. Během několika let se ve hře tak zdokonalil, že získal japonského učitele, stal se z něj první mistr hry na šakuhači v Česku a hodnota nástroje, který používá dnes, je už několikanásobně vyšší. „Pokud jde o šakuhači, myslím, že tam není tolik důležité být talent, ale spíš jestli to cvičení člověka vnitřně obohacuje. A jestli s tím nástrojem rád tráví čas,“ říká hudebník, který v Praze rovněž pořádá International Shakuhachi Festival Prague.

Jak jste se k hraní na japonskou flétnu šakuhači vůbec dostal?

Byl jsem vždycky fascinovaný hudbou, různými nástroji a zvuky, nicméně to, jak se tady vyučovala hudebka a i lidé kolem hudebního školství, které jsem potkal, to mě nebavilo. Asi ve dvanácti letech jsem začal hrát na didgeridoo, miloval jsem ten zvuk a hlavně barvu tónu. Měl jsem chuť se zabývat jenom tím témbrem. Paralelně k tomu jsem se začal věnovat zazenu, což je zenová meditace. A když jsem byl na jednom soustředění, kde probíhala vícedenní meditace, tak tam jeden host – japonský mnich – vytáhl o pauze šakuhači a najednou to bylo to ono. Byl to nástroj s nesmírně bohatým zvukem, na který se hraje pomalu, ta barva se velmi obskurně mění, z evropského pohledu je celá ta hudba poměrně zvláštní. Ten mnich mi potom udělal můj první nástroj z plastové vodovodní trubky a já jsem se na něj snažil usilovně hrát. To mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct let.

 

Říkáte, že jste se na šakuhači „snažil hrát“. Dělal jste to sám, nebo jste měl nějakého učitele?

Ten japonský mnich, Edžun lečika, se mě snažil něco učit, ale moje japonština byla velmi slabá a jeho angličtina a čeština taky, takže to bylo takové kuriózní. Nicméně záhy, už asi za měsíc, mě představil českému pionýrovi flétny šakuhači Vlastislavu Matouškovi. Takže někdy od roku 2001 nebo 2002 jsem začal studovat s ním, zase v rámci Česko-japonské společnosti a následně v roce 2009 jsem přešel k jeho učiteli do Japonska, ke Kifū Micuhašimu, který je superstar tohoto nástroje.

 

Musel jste být asi už tehdy velký talent… Nebo jak se člověk k někomu takovému dostane?

Tam bylo určitě důležité doporučení od Vlastislava Matouška. Já jsem mu tehdy napsal dopis, to bylo vtipné. Kifū Micuhaši byl známý tím, že nemá e-mailovou adresu. Takže jsem mu napsal dopis, v angličtině, hrozně slušný. Představil jsem se a napsal, že budu tehdy a tehdy v Japonsku a že bych s ním moc rád studoval. Do Japonska mě tenkrát pozval na takovou stáž jiný hráč, Christopher Yohmei Blasdel, Američan žijící v Tokiu. A měsíc se nedělo nic. Pak mi přišel jen plakát jeho recitálu a VIP lístek a to bylo všechno. Žádný slovní doprovod. Bylo to v roce 2009. Žádné smartphony. Prostě tam buď. Všechno. Plakát byl navíc celý v japonštině.

 

 

Vnitřní obohacení

Takže jste tam dorazil?

Tehdy mi bylo čtyřiadvacet, byl jsem poprvé v Japonsku. Vždycky po koncertě se tam chodí gratulovat hlavním sólistům. Stojí tam špalír asi 150 lidí a všichni mu blahopřejí a předávají nějaké dárky. Já jsem tam stál úplně poslední v té řadě, nevěděl jsem, co se tam dělá. On mi tehdy dal svou vizitku a ať mu zavolám, abychom si dohodli hodinu. Byl to nádherný zážitek. Ještě ale k tomu zlepšování, pokud jde o tento nástroj, myslím si, že tam není tolik důležité být talent, ale spíš jestli to cvičení člověka vnitřně obohacuje. A jestli s tím nástrojem rád tráví čas. Jsou lidé, kteří mají třeba flétnistickou průpravu nebo jsou to hudebníci a ten nástroj jim začne jít mnohem rychleji, než to šlo mně.

 

Kolik hodin denně jste musel trénovat?

Často jsem trénoval asi pět hodin denně a bylo to těžké. Neměl jsem takového toho standardního učitele hudby, jak si možná někdo představuje, který by vedle mě stál a říkal mi, jak mám hýbat prsty. Spoustu cestiček jsem si musel vyšlapat sám. A často zjistíte, že jdete nějakou cestou, ale je to slepé rameno, například co se týče nátisku (uzpůsobení mimických svalů do takové pozice, která je optimální pro ten či onen dechový nástroj – pozn. red.), který je nesmírně složitý. Takže musíte jít zpátky a vydat se zase jinou cestou. Muset vyhledávat různé profesionální hráče, řešit to. Dech je těžký, ale nátisk je absolutně nejtěžší. Vlastně doteď ho měním a upravuju. Třeba ještě před rokem bych řekl, že jsem to dělal jinak než teď. Ještě se ale vrátím k tomu mému cvičení. Jak jsem říkal, dřív jsem hrál třeba pět hodin denně, jak je ale člověk starší, tak je to jiné.

 

 

Jak se to změnilo?

Teď cvičím třeba méně, ale snažím se cvičit před spaním a po probuzení, nebo brzo ráno a to je velmi dobré, protože ten mozek dál cvičí i během spánku, a když to pak ráno oživíte, třeba večer si dáte hodinu a pak ráno dvě hodiny, tak během noci to udělá obrovský skok. Na to jsem přišel s narozením prvního dítěte, které nás budilo tak, že jsem nemohl usnout, tak jsem šel třeba ve čtyři v pět cvičit a posunulo mě to dopředu. Zároveň mě dopředu posunulo i to, že jsem získal ten mistrovský titul. V tu chvíli jste doopravdy oficiální reprezentant té školy.

 

Na to jsem se právě také chtěla zeptat. Získal jste titul šihan, tedy mistr. Jako jediný v Česku. Jak to probíhalo?

V mé škole Kifū-kai, kterou založil můj učitel, to funguje tak, že máme určité penzum skladeb, které musíme zvládnout. Já jsem byl západní žák, s mým učitelem jsem se potkával tak, že buď on někde hrál v Evropě, tak jsem si tam zaplatil letenku, nebo jsem jel na různě dlouhou dobu do Japonska. A když jsem u něj začínal, tak už jsem byl nějakým způsobem vyvinutý hráč, takže jsem se s ním věnoval jen takzvaným skladbám koten honkjoku, což je ten neobtížnější repertoár duchovní hudby a takový prubířský kámen každého hráče.

 

Cvičil jsem, kdykoli jsem byl vzhůru

Ale titul mistr jste spolu neřešili...

To byl rok 2015 nebo 2016 a moji přátelé se mě už začali ptát: Marku, budeš mít někdy ten mistrovský titul? Já na to říkal, že nevím, že čekám, až mi to řekne můj učitel. A rodiče mi tehdy říkali: Tak se ho zeptej. Tak jsem se zeptal a on říká: A tebe to zajímá? Já jsem myslel, že vás na Západě tohle moc nezajímá. Pak mi řekl, že už dávno hraju na mistrovské úrovni, ale že podmínkou získání titulu je, že zahraju na koncertu naší školy jednu skladbu z toho nejtěžšího repertoáru koten honkjoku. Tehdy to byl opravdu úžasný zážitek.

 

Jakto?

Ten koncert se každoročně odehrává v srpnu a to je v Tokiu 35 stupňů a pocitově 45 stupňů. Byl jsem tam týden, ubytoval mě jeden skladatel, Ičiro Seki, který bydlí ve starém domě v Tokiu a který říkal, že klimatizace je drahá. No a já jsem tam cvičil, kdykoli jsem byl vzhůru. Byl to opravdu velmi intenzivní ponor, hrozně rád na to vzpomínám. Když nebyla noc, tak jsem cvičil na šakuhači normálně nahlas, a když jsem byl zrovna vzhůru třeba ve dvě v noci, tak jsem si to pouštěl do sluchátek a zpíval. Ičiro Seki mi jen občas udělal jídlo, abych mohl dál cvičit, jinak mě nechával být. Věděl, jak to chodí. Tohle člověk dělá pět dní a je z toho úplně vysílený, i z jetlagu. A na konci toho všeho byl ten koncert, který jsem odehrál.

 

Co ženy a šakuhači?

To je dobrá otázka. Myslím si, že na Západě ženy na ten nástroj často hrají. Často i proto, že na Západě je populární příčná flétna a ten přechod je takový přirozený.

 

A v Japonsku?

V Japonsku počet žen narůstá až v posledních letech, historicky je to už několik set let spíš mužský nástroj, nástroj spojený se samuraji. Tím nechci říct, že žádní samurajové nebyli ženy, ale bylo jich méně. Jako takhle: gender v japonské tradiční kultuře není pevný. Běžně tam máte ženy, které si obléknou mužské kimono a hrají na mužský nástroj. Japonská tradiční kultura není, co se týče erotiky, sexu nebo právě genderu, vůbec rigidní. Lázně tam běžně byly smíšené, jeden vědec, profesor Stockholmské univerzity Gunnar Linder, mi říkal, že už v 16. století tam vznikla sexuální příručka pro ženy, ve které se psalo o tom, jak se mají uspokojovat. Takže šakuhači je mužský nástroj, ale nevylučuje to ženy. A někdy ty ženy mají i manželky, mám na mysli například Curutu Kinši, hráčku, která dostala na světová pódia téměř umírající nástroj biwa (japonská loutna – pozn. red.). Společně s Jokojamou Kacujou na šakuhači tehdy zahráli skladbu November Steps od Toru Takemicua. Hráč na šakuhači, hráčka na biwu a k tomu newyorská filharmonie, byl to trochu skandál a trochu průlom. To bylo v roce 1967. A tahleta hráčka chodila v pánském kimonu, vystupovala jako muž, měla i manželku a nikdo neřekl ani popel.

 

Dostat se do pohody? Pomocí dechu

Jak náročný je pro vás každý koncert? Je to vysilující, nebo vás to naopak nabíjí?

Obojí. To máte jako po sportovním zážitku, třeba výstupu na nějakou horu. Samozřejmě nebolí mě svaly, ten nástroj je lehký a dobře se ovládá, ale já vám ho přinesu (odchází do vedlejší místnosti).

Ten nástroj, jak vidíte, je zdánlivě jednoduchý, má pět tónových otvorů, jeden otvor nahoře a jeden dole. Je to podobné zobcové flétně, ale chybí nám tady ten zobec, ten náústek, tón vytváříme ústy a rty. Způsob, jakým zakrýváme ten horní otvor, nám mění výšku a barvu tónu. A jsou to poměrně miniaturní pohyby. Čili když hrajete na šakuhači, musíte mít v sobě zvláštní klid, ale zároveň velké mentální vybuzení a zkombinovat to. Jako při meditaci.

 

Jak se po každodenním stresu dostanete do pohody?

Rychle. Právě pomocí toho dechu. Hluboký dech, rozdýchání, i po nějakém stresu či hádce, hrozně moc vás to uklidní.

 

Takže po hádce si jdete zahrát?

No, to pomáhá. Moje žena vždycky říká Běž si dýchat do bříška. Je to dobré pro hloubku toho dechu. Třeba v Evropě často na šakuhači začínají hrát lidé, když jim je padesát, šedesát i sedmdesát. Zaprvé mají už naposloucháno spoustu hudby a zadruhé vnímají, jak jim to zlepšuje kvalitu životu, ta dobrá práce s dechem. I jsem si říkal, že teď v době covidové by to určitě mohlo být dobré pro lidi, kteří covid prodělali a mají respirační potíže.

 

Psal jste bakalářku na téma symbolických funkcí šakuhači a slovenské fujary a říkáte, že nedílnou součástí hry na šakuhači je i erotický aspekt. Můžete mi k tomu říct něco bližšího?

Flétna šakuhači je na tom podobně jako samurajský meč. Samurajové nosili jak šakuhači, tak meč. A když už nechtěli bojovat, tak nosili šakuhači místo meče, takže byla spjata s jejich mužstvím. I šakuhači se balí do stejného pouzdra jako japonská katana (druh japonského meče – pozn. red.). Dokonce se mi jednou stalo na letišti, když jsem přiletěl do Tokia, tak celník chtěl, abych otevřel příruční kufr, a když jsem to udělal, tak ke mně přiskočil a říká: Katana? A já na to: Ne, šakuhači. Bylo to tedy spojené s tím mužstvím. Navíc vzhledem k tomu, že se ta flétna přikládá k ústům, tak slovo šakuhači v japonském slangu znamená felaci. Jak už jsem říkal, japonská společnost nebyla nijak prudérní, tak prostě výraz pro šakuhači se dál v běžné konverzaci používá i jako výraz pro felaci. Ve své práci jsem uváděl třeba i příklad přebalu nějakého pornografického DVD, kde byla jen Japonka v kimonu, jak hraje na tento nástroj, a tím se řeklo, o čem to bude. Nicméně to, že něco je erotické, neznamená, že to je vulgární. Flétna je zmiňovaná i v různé opravdu ušlechtilé poezii.

 

V Praze pořádáte International Shakuhachi Festival, jaký letos bude?

Festival jsme založili společně s Vlastíkem Matouškem a Christopherem Yohmei Blasdelem v roce 2006. O rok později se konal první ročník a v roce 2017 jsme přešli na dvouletý formát. Vyrostlo nám to takovým způsobem, že jsme se rozhodli festival dělat jednou za dva roky, ať je to doopravdy fantastické, připravené, se špičkovou dramaturgií a špičkovými umělci. Co tedy děláme? Do České republiky přivážíme špičkové lidi z Japonska i z celého světa, kteří vládnou japonským nástrojům, nejen šakuhači, ale i koto, šamisen a další. Tady je pak propojujeme se zajímavými hudebníky u nás a s českými skladateli. Každý rok objednáváme u vybraných českých skladatelů nové skladby a hrozně nás těší, že i pro ty skladatele je to nesmírně inspirující. Součástí festivalu jsou i festivalové kurzy. A poprvé jsme festival rozšířili, takže bude trvat od začátku září až do 12. prosince.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama