Jako dítě zlobil, teď je roztržitý. Proč, zjistil nedávno

13. listopadu 2021

Učitel a truhlář Denis Ciporanov

Adéla Viceníková

Není to tak dlouho, co panoval názor, že ADHD se týká převážně dětí, které z této poruchy až na výjimky vyrostou. Ukázalo se však, že porucha pozornosti, k níž se někdy přidružuje ještě hyperaktivita, může přetrvávat i do dospělosti. „O tom, že mám tuto poruchu, jsem se dozvěděl nedávno a vlastně náhodou,“ říká učitel a truhlář Denis Ciporanov.

Kdy vám došlo, že vaše nepozornost či zapomětlivost, s níž jste se celoživotně potýkal, tkví v poruše pozornosti?

Zjistil jsem to asi před pěti lety, když jsem procházel osobní krizí, rozpadalo se mi manželství a začal jsem kvůli tomu chodit na terapii. Terapeutka mi po třech sezeních řekla: „Pane Ciporanove, nechtěl byste si udělat takový testík?“ A vysvětlila mi, že se mimo jiné věnuje výzkumu ADHD u dospělých.

To byla teda náhoda, že jste zrovna natrefil na někoho, kdo se ADHD u dospělých zabýval.

To byla. V testu jsem, myslím, dostal plný počet bodů. Muselo jí to být jasné, protože z našeho prvního sezení jsem utíkal, ještě ani nezačalo, protože jsem zapomněl kufr s nářadím v trafice. Při druhém sezení jsem u ní nechal peněženku a potřetí jsem úplně zapomněl, že to sezení máme. Nabídla mi terapii a prášky, vlastně ty samé prášky, které berou i nepozorné děti. Ale nedělaly mi dobře, tak jsem je vysadil a rozhodl se s poruchou žít dál a bez nich.

Co je největším problémem, pokud se ADHD neobjeví včas? Ve vašem případě tedy ADD, což je porucha pozornosti bez hyperaktivity.

Mohou se rozvinout neurotické poruchy, což se mi stalo v dospělosti. Celé to začalo tak, že jsem po čtyřicítce začal mít těžké náběhy na panické ataky. Nemohl jsem si třeba jít sednout do kina, protože jsem měl obavu, že z něho nebudu moct odejít. Nebo jsem se bál vstoupit do lanovky, že se se mnou utrhne. K tomu se pak přidávají ještě různé rituály, u nichž máte pocit, že když je dodržíte, nic se vám nestane. Tehdy jsem šel za psychiatričkou, která mne začala léčit na spektrum těchto neurotických poruch. Nízké dávky antidepresiv mi pomohly zbavit se úzkostí. Zároveň mi doporučovala využít terapii, což jsem tehdy neudělal. To bylo v době, kdy jsem o poruše ještě nevěděl.

Žákovská plná poznámek

Jak jste zvládal jako dítě školu?

Škoda, že jsem vám nevzal svoji žákovskou z první třídy, kterou mám doma schovanou. Ta je jako legitimace na ADD. Jsou tam samé poznámky typu: hraje si, vyrušuje, vykřikuje, neposlouchá, hrabe se mi ve věcech na stole, neumí číst, neumí psát.

Šel jste do školy o rok později?

Ano, měl jsem odklad, což bylo asi správné rozhodnutí. Taky bylo štěstí, že jsem nikdy neměl problémy se šikanou, naopak, podařilo se mi být vždycky v těch nejlepších partičkách. S kým jsem zápasil, byly učitelky. Ponižovaly mne, zesměšňovaly. Moje sestra je o dva roky starší, bezproblémová. Když jsem do školy nastoupil já, učitelka se ptala mojí mámy, koho jim to, proboha, do školy poslali. Problém taky byl, že se mě máma nikdy moc nezastala, nebyla schopná do mne proniknout. A diagnostika, včetně takových vymožeností, jako je pedagogický asistent, tehdy neexistovala. Když učitelka řekla, že zlobím, tak jsem to doma pěkně slíznul. Měl jsem neustále poznámky v žákovské, takže jsem pak dělal to, že jsem vytrhoval celé listy, aby se to doma nedozvěděli. A vyvrcholilo to tím, že jsem uprostřed vyučování utekl ze školy.

Kam?

Podpořte Reportér sdílením článku