Proč je Instagram továrnou na depresi?

V čem je nebezpečí sociálních sítí, jako je Instagram? Co na nich je tak strašného, že vedou dívky k myšlenkám na sebevraždu?

Instagram je platforma, kde se vytvářejí umělé vzory. Umělé v tom smyslu, že nejsou reálné, že se v běžném životě nechovají tak, jak to prezentují na veřejnosti, nebo v to alespoň doufám. A tyto umělé vzory vyzývají k nápodobě. Zmíním v této souvislosti francouzského pedagoga Philippa Meirieua, to už je letitý pán, který dlouhodobě vstupuje do francouzských debat o školství. Napsal studii o tom, jak se dnes proměňují vzory, které jsou spojené s autoritou. Existují samozřejmě nejrůznější klasifikace autorit, Meirieu ale říká, že nejvíc záleží na tom, zda je autorita rozvíjející, nebo svazující, zda je osvobozující, nebo uchvatitelská.

Jak je rozeznáme?

Rozvíjející autorita člověka inspiruje, a tím vlastně osvobozuje od nezdravého zaujetí sebou samým, svazující vzory nás vybízejí k pouhé nápodobě. A to je problém Instagramu: prezentuje se tam něco, co je v zásadě uzavřené, něco, co už je jakoby dokonalé, a tudíž svazující. Jsou tam jasné mantinely, odkud kam se mohu pohybovat. To je podstatou toho uchvácení, které člověka směřuje k identifikaci se vzorem. Meirieu říká, že jakmile ulpíme na něčem, co se prezentuje jako dostačující v tom, jak to je, tak tam už je veta po čemkoliv dalším, jsme bez budoucnosti. Tam potom hrozí deprese, vyčerpanost, ale i rezignace na vlastní tvorbu a hledání.

To by znamenalo, že frustrace z Instagramu nepramení ani tak z toho, že ty dívky nedokážou dostát svým vzorům, jako spíš z toho, že je ty vzory neinspirují, že jim zabetonovávají obzor.

Pravda je obojí. Problém spojený s život omezujícími vzory je ale v tom, že děti to tak nevidí. To my, dospělí, vidíme rozpor mezi tím, čím by dítě mohlo být, a tím, kam ho vede slepé následování vzorů, které za to nestojí.

Myslíte, že zprostředkovávání uchvatitelských vzorů je v základním nastavení těch médií?

Spíš než o nastavení, nebo dokonce o záměru bych mluvil o tom, že to je přirozený důsledek procesu, který začal už dávno. Když se podíváte do esejů Sørena Kierkegaarda, úplně vás mrazí z toho, jak moc jsou současné. On v nich před téměř dvěma sty lety popisuje fenomény naší doby. Tu užvaněnost, kdy všichni všechno reflektují, rozebírají, ale nikdo nic neudělá. On tomu říká ztráta vášnivosti či revolučního ducha, který nemá obracet společnost naruby, ale který nás má nakopnout k tomu, abychom něco dělali, a hlavně abychom to dělali za sebe. Potíž je v tom, že Instagram, sociální sítě a vůbec celý virtuální prostor, ve kterém někteří fungují po většinu dne, nás nevedou k tomu, abychom šli po konkrétnu, po realitě a v ní hledali výzvy k reálné činnosti. Virtuální svět náš život zabstraktňuje a zobecňuje, umožňuje nám být součástí velmi početných a různorodých komunit, ale zároveň anonymně a bez tíživého pocitu vlastní odpovědnosti.

Vyvinout úsilí

Technologovi a spisovateli Jaronu Lanierovi vadí, že na sociálních sítích dobrovolně podstupujeme tzv. protokolizaci osobnosti, že své já poslušně rozřadíme do příslušných kolonek. Říká, že člověk má tendenci podřizovat se svému nástroji, aby ho mohl užívat co možná nejefektivněji. Redukovat se, aby byl kompatibilní.

Omezení jsou daná povahou technologií a požadovanou hladkostí průběhu dat a směny informací. To má nepochybně deformující dopady. Francouzský filozof Michel Serres, který nedávno zemřel, vydal knížku O Palečcích – nebo O Palečkách, je to taková metafora o generaci, která vyrůstá s dotykovým zařízením v ruce a veškerý svět má na dosah palce. Serres má za to, že tahle generace bude muset doslova znovu vynalézt či ustavit všechny instituce i mezilidské vztahy, způsoby vzájemného soužití a nové formy poznání, protože se jí svět zúžil na kontakt s tím zařízením. Technologizace života úplně proměnila to, čemu se říká lidská přirozenost. Naším problémem je, že jsme základní kognitivní schopnosti, jako jsou paměť a myšlenkové operace, které byly dříve v naší hlavě, přenesli do počítače před námi. To nám bere svobodu.

Co s tím?