Napiš mě, napiš mě, napiš mě! Inspirace autorky dětských knížek

Básnický svět Daniely Fischerové je plný hravých nápadů i vytříbených jazykových hříček. „Ale tomu přece děti nebudou rozumět,“ je podle ní nejhloupější námitka redaktorů a dramaturgů tvorby pro děti. „Děti přece jsou zvyklé nerozumět světu,“ namítá držitelka Ceny Českého PEN klubu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Bača, co učí ovce ve Stromovce čaču, pavouk, který si škytáním trhá síť, dědečkové, ze kterých jsou zase miminka, do toho kočkopsi a krokohouti... Kam chodíte na takové nápady?

Inspirace přichází sama, kdykoli, kdekoli. Proto s sebou všude nosím notýsek a tužku. Třináct let jsem na Literární akademii učila tvůrčí psaní a studentům jsem vtloukala do hlavy, že kdo nebude mít notýsek, toho odmítám učit. Kdo chce být spisovatelem, musí chodit s otevřenýma očima i ušima. I nejhorší zápisník je lepší než nejlepší paměť. V metru člověk na vedlejším sedadle řekne hezkou repliku, spadne vám kaštan na hlavu nebo vám někdo vypráví hospodskou historku. Hned s tím do zápisníku! Nebo do mobilu. Jinak si za týden na to už ani nevzpomenete.

 

Kolik takových zápisníků ročně popíšete?

Co rok, to jeden. U počítače mám velikánskou bednu od bot plnou notýsků. Vedu si je od svých 19 let. Jsou to takové pohlednice z pravěku. A vždycky, když začínám psát něco většího, se těmi notýsky prohrabu. Ještě se mi nestalo, aby mě zradily. Vždycky se tam najde nápad, který jsem dávno zapomněla a dnes bych ho už nevymyslela.

 

Vedete si i deník?

Ráda bych, ale na mou duši nemám na to čas. Kdysi dávno jsem podstoupila psychoterapeutický výcvik a tam nás naučili si každý večer napsat nejdůležitější informaci dne. Pro vás nejdůležitější, takže klidně třeba „Nechala jsem se ostříhat“. Je zajímavé se tím po letech probírat. S úžasem zjišťujete, co vám tehdy připadalo důležité. Taky vás to učí psát o podstatných věcech, ne o každodenním balastu.

 

Co vám připadalo nejdůležitější včera? Co jste si zapsala?

Čtu teď úžasnou třísvazkovou knížku, je to deset kilo literatury, od izraelského historika Yuvala N. Harariho o dějinách člověka. Doslova to hltám a stále zapapírkovávám, oblepuji barevnými papírky. Včera jsem si udělala poznámku o ultraortodoxních Židech v Izraeli. O šábesu nesmějí pracovat. Jedno z pravidel jim zakazuje dokonce i trhat toaletní papír, i to je definováno jako práce. Pravověrný Žid si musí natrhat papírky už v pátek. To je krásná informace, ne?

 

 

Zmínila jste jízdu metrem a v něm mimoděk zaslechnutou repliku. To prý byla inspirace pro básničku Dopis Ježíškovi, ve které dítě prosí o pejska. Je to tak?

To si pamatuji úplně přesně. Stála jsem na přechodu, čekala na červenou a najednou se mi v hlavě ozvalo: „Mně se tak stejská, že nemám pejska.“ Nevím, odkud to přišlo, ale to je přesně ten šťastný moment, kdy se v mysli ozve „cink“ a objeví se veršík. Zapíšete si ho a potom na tom nápadu několik dní pracujete. Zkoušíte to tak a onak, básničku tesáte, hoblujete, šmirglujete, tady přidáte slabiku, tam uberete řádku.

 

Můj syn, který na mě taky pořád tlačí, že chce psa, tu básničku miluje a na konci vždycky významně řekne: „Vidíš, mami, taky chce!“

Naprosto mu rozumím. Když není doba koronavirová, jezdívám číst malým dětem do knihoven a škol. Často se bavíme o tom, že by chtěly zvířátko. A já jim vyprávím, jak jsme dceři, když jí bylo jedenáct, pořídili psa. Dlouho si nic jiného nepřála, jen pejska, ale my byli s mužem neoblomní. Nakonec jsme ustoupili a štěně jí darovali k Vánocům. Když tuto historku vyprávím, slyšela byste špendlík spadnout. Děti, které ještě před chvilkou neposeděly a hemžily se, najednou sedí, uhranutě na mě hledí, visí mi na rtech. Tohle každé dítě zajímá: jak to udělat, abych dostal pejska. Synovi vyřiďte, že má mé hluboké pochopení. Dceřin pejsek zemřel, když jí bylo 26, a znovu nám poděkovala, že jsme jí ho dopřáli, že její dětství bylo o to lepší.

 

Básnička Skladatelův den je o tom, jak umělec chce tvořit, ale inspirace ne a nepřichází. A pak zabzučí moucha a skladatel píše až do noci... Jak by ta báseň vypadala, kdy byla o vás? Jak by vypadal Básnířky den?

Úplně stejně. Když se tvorba zadrhne, propadám chmurám, že už nikdy nic nenapíšu, že mě nic nenapadne... Jsou to hrozné momenty a dějí se mi čím dál častěji. Musí se to vydržet a nápad nakonec přijde. To je jedna ze stránek tvůrčí profese. Musíte si zvyknout, že to nejde pořád a že spousta toho, co napíšete, skončí v koši. Dnes existuje úžasná klávesa „delete“, moje nejoblíbenější. A jak říkal Hemingway, „největší dar spisovatele je mít v sobě spolehlivý detektor sraček“. To „tlusté slovo“ opravdu řekl on. Jednou z podstat talentu je poznat, že jsem to napsal špatně, a pryč s tím!

 

 

Jak dlouho sbíráte a zpracováváte nápady, aby vydaly na knížku?

U poslední sbírky Ochechule s ukulele se to střádalo asi rok. Ale nevěnovala jsem se jen té jedné knížce. Na FAMU nás učili nemít rozepsanou jen jednu věc, ale paralelně aspoň dvě. Když v jedné přijde blok a nevíte, jak dál, můžete přeskočit na druhou.

 

A měla jste někdy dlouhý blok, kdy vám psát nešlo, inspirace nepřicházela?

Opět zmíním FAMU, kde jsme měli výtečného profesora Františka Daniela, který byl později pozván založit v USA filmovou školu. Ten nám říkal: „Piště každý den, aspoň kousek. I když víte, že to druhý den vyhodíte. Když nebudete psát tři dny, nic se neděje. Když tři týdny, začnete se bát bílého papíru.“ To znám velmi dobře. Proto si nedopřávám pauzy delší než několik dnů. Je dobré udržovat malý plamínek, aby v krbu nevyhaslo.

 

Zmínila jste, že kvůli době koronavirové nejezdíte za dětmi do knihoven a škol. Jak toto období prožíváte?

Je mi líto světa. Když ráno zapnu televizi a začnou se na mě valit počty mrtvých a nakažených, až se stydím, jak se mám dobře. Už během jarního lockdownu jsme se sestěhovali s dcerou, jejím mužem a vnučkou. Nemáme žádnou ponorkovou nemoc a mně to velmi vyhovuje. Nemusím chodit na žádné společenské akce, jen si tak doma tiše hnízdím, čtu si, píšu si, užívám si klidu. Dokud si nepustím televizi. A přestože jsem člověk, který neuroní slzu, co je rok dlouhý, teď se rozbrečím každou chvilku. Mám v sobě asi určitou hladinu úzkosti a smutku, kterou teď má celý národ, celý svět.

 

Vaší vnučce je šest let. Předpokládám, že spolu trávíte nemálo času nad knihami. Co vaše vnučka čte? Vás nebo má jiné oblíbené autory?

Jedno i druhé. Je to můj lakmusový papírek. Vím, že když ji bude moje knížka bavit, bude bavit i jiné děti. A když se u ní nudí a kouká kolem, musím to ještě předělat. Ale nedá se nic dělat, i naše Arnička je televizní dítě. Obzvlášť dnes, kdy jsou zavřené školky, prázdná hřiště, nehrají divadla, nelze dětem televizi upřít.

 

Dříve jste psala pro dospělé. Proč jste začala s tvorbou pro děti?

Nebylo to žádné uvážené vědomé rozhodnutí. Autor si nevybírá, co chce napsat, ono si to pro něj přijde. Myšlenka, téma, nápad, které vás pak svrbí v hlavě: „Napiš mě, napiš mě, napiš mě.“ A nedá pokoj, dokud to nezkusíte. Mě prostě psaní pro děti začalo nesmírně bavit.

 

 

Říkáte, že chcete dětem ukázat svět takový, jaký je, a ne jaký ho zobrazují dětské knížky. Co tím myslíte?

Dětské knížky svět pro své čtenáře příliš zjednodušují. Nejhloupější námitka redaktorů a dramaturgů tvorby pro děti totiž bývá: „Ale tomu přece děti nebudou rozumět.“ Psychoterapie tvrdí, že aby pomohla, musí mířit těsně nad temeno klienta. Když míří níže, nic mu nedává. Když výše, klient jí neporozumí a uteče. A podobně by se myslím mělo tvořit pro děti. Má se jim předkládat literatura o něco náročnější, než na co zrovna intelektuálně stačí. Ta námitka je nesmyslná i proto, že děti jsou zvyklé nerozumět světu. Nerozumí tomu, proč se dospělí chovají tak, jak se chovají. Nerozumí tomu, co je ve zprávách. Jsou zvyklé na to, že nechápou naprostou většinu světa kolem sebe. Proč by měly chápat všechno v dětské knížce?

 

Každá vaše knížka má jiného ilustrátora. Vybíráte si je vy, nebo vám je přiřazuje nakladatelství?

Redaktor se většinou zeptá, jak to spisovatel vidí, přijde s několika jmény a autor si vybere. Pokud mi styl ilustrátora nevyhovuje, mohu ho odmítnout. To se mi ale stalo jen jednou.

 

 

Má ilustrátor volnou ruku, nebo se domlouváte, co a jak bude na obrázku zachyceno?

Ilustrátor většinou nabídne obrázky hlavních postav. Z toho hned poznáte, jestli s textem souzní, jestli postavy vidí vašima očima, nebo ne. Jak kreslí krajinu nebo květiny, je na jeho uměleckém vyjádření. Pro mě jako autorku je důležité, jaký základní charakter dá mým postavám, jestli je nevidí úplně jinak. To se občas stává. Třeba si figuru představuji romanticky něžnou a ilustrátor mi nabídne tlustou řimbabu. Konečný výběr obrázků je pak na dohodě autora, ilustrátora a redaktora.

 

Jak ilustrace, tedy výtvarné interpretace svých knih prožíváte? Podobně intenzivně jako spisovatelé, když vidí svoji knihu zfilmovanou?

Ve střední části svého života jsem byla především dramatička. Asi víte, že autoři a režiséři jsou znepřátelené živočišné druhy. Autor předlohy si myslí, že mu to režisér zničil, režisér si myslí, že dostal mizerný text. Hrůza a stres před každou inscenací byly nepoměrně větší, než když beru do ruky svou knihu. Tu chystá hrstka lidí, inscenaci desítky. V divadle se spolu pere více vkusů, více vůlí a více pohledů.

 

Na závěr na vás mám otázku z úplně jiného soudku. Podstoupila jste terapii tmou, týdenní pobyt sama v naprosté tmě. Co vás k tomu vedlo?

Zvědavost. Chtěla jsem experimentovat sama se sebou. Tma tam je absolutní, ticho téměř absolutní. Bylo to velmi zajímavé a nikdy jsem nelitovala ani minuty, ani koruny do toho vložené. Když jsem po týdnu odcházela, měla jsem pocit hlubokého klidu a srozumění se světem i se sebou. Můj plán byl provzpomínat se svým životem. Ale vzpomínek se začalo valit tolik, v takové živosti a detailech, které jsem už dávno zapomněla, že mi ten týden na to nestačil! Stihla jsem dojít jen do svých zhruba 33 let.

 

Takže jste nezažívala halucinace a nutkání odtamtud utéct, jak obvykle lidé ve tmě druhý třetí den pociťují?

Psycholog Andrew Urbiš, který terapii tmou založil a vede, mě poučil, že zhruba každý desátý člověk proces opouští, buď kvůli depresím, nebo masivním úzkostem. Já jsem zažila úzkost dvakrát, krátce, zvládla jsem ji. Četla jsem, jak biolog Stanislav Komárek ve tmě zažíval bohaté vidiny a brodil se pravěkými lesy plných přesliček. Taky jsem toužila po vidinách. Ale, škoda, nepřišla ani malinkatá halucinace!

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama