Vážně chcete mladým nosit kafe? Klidně i bábovku!

Gratuluji k dokončení studia. Co vás přivedlo na FAMU International?

Pro mě to byla hlavně možnost naučit se pár věcí kolem produkování a nahlédnout do té druhé, neherecké části této profese. Časem bych chtěla využít svou síť kontaktů, kterou považuji za své největší bohatství, a dávat dohromady témata, lidi a propojovat je. Což často bývá práce kreativního producenta.

Když jsme se viděli minule, říkala jste mi o herečce Ruth Wilsonové, která produkovala televizní sérii Mrs. Wilson o své babičce a dědovi špionovi, jenž měl čtyři rodiny. To je neuvěřitelná story, že?

Babička napsala vzpomínky a pak se po tom začala celá rodina pídit, hlavně tedy Ruth. Nakonec dala dohromady tým a vytvořila třídílnou minisérii, ve které hraje svou vlastní babičku. Byla v roli kreativní producentky, a když jsme se viděly, vyprávěla mi, jak se sama podílela na výběru herců.

Máte ve svém okolí také nějaký příběh, který by vás bavilo jednou přinést na obrazovku? Nemyslím hned polygamního dědečka, jakého měla Ruth Wilsonová…

Myslím, že bych si nemohla dovolit psát scénáře o naší rodině. To by mi asi neprošlo. Ale pár nápadů na zajímavá témata mám a zapisuji si je.

Jak vypadalo studium? Nakolik byla výuka online a s kolika lidmi jste se setkávala naživo?

Měli jsme štěstí, začali jsme ještě naživo. Pak jsme v pandemii měli hlavně teorii a k praktické části, kde jsem byla v týmu s polskou režisérkou Majou Górczak, jsme se dostali se zpožděním. Ale stihly jsme natočit dokument na digitál a teď jsme točily na šestnáctimilimetrový film krátký hraný snímek se třemi postavami.

Měla „covidová škola“ i výhody?

Přes videokonference jsme měli lektory, kteří by se naživo do Prahy nejspíš nikdy nevypravili, například producentka Quentina Tarantina a řada dalších. Tohle škola zařídila skvěle.

To je docela odvaha, pustit se v našem věku řekněme pokročilých čtyřicátníků do studia s mladými zájemci o kariéru u filmu. Nebála jste se, jak na vás budou koukat?