Vážně chcete mladým nosit kafe? Klidně i bábovku!

Herečka Zuzana Stivínová se během pandemie vrátila do školy, rok studovala filmovou produkci. „Při přijímacím pohovoru byli všichni vyučující, až na jednoho, mladší než já,“ směje se žena, která kdysi neváhala přerušit rozjetou kariéru a odstěhovat se s rodinou na pár let do New Yorku. Rozhovor o filmu, Národním divadle, Pustině, rozhlasu a hudbě. Ale také o odvaze, socialismu, Americe, přáních a tenisu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Gratuluji k dokončení studia. Co vás přivedlo na FAMU International?

Pro mě to byla hlavně možnost naučit se pár věcí kolem produkování a nahlédnout do té druhé, neherecké části této profese. Časem bych chtěla využít svou síť kontaktů, kterou považuji za své největší bohatství, a dávat dohromady témata, lidi a propojovat je. Což často bývá práce kreativního producenta.

 

Když jsme se viděli minule, říkala jste mi o herečce Ruth Wilsonové, která produkovala televizní sérii Mrs. Wilson o své babičce a dědovi špionovi, jenž měl čtyři rodiny. To je neuvěřitelná story, že?

Babička napsala vzpomínky a pak se po tom začala celá rodina pídit, hlavně tedy Ruth. Nakonec dala dohromady tým a vytvořila třídílnou minisérii, ve které hraje svou vlastní babičku. Byla v roli kreativní producentky, a když jsme se viděly, vyprávěla mi, jak se sama podílela na výběru herců.


Máte ve svém okolí také nějaký příběh, který by vás bavilo jednou přinést na obrazovku? Nemyslím hned polygamního dědečka, jakého měla Ruth Wilsonová…

Myslím, že bych si nemohla dovolit psát scénáře o naší rodině. To by mi asi neprošlo. Ale pár nápadů na zajímavá témata mám a zapisuji si je.

 

Jak vypadalo studium? Nakolik byla výuka online a s kolika lidmi jste se setkávala naživo?

Měli jsme štěstí, začali jsme ještě naživo. Pak jsme v pandemii měli hlavně teorii a k praktické části, kde jsem byla v týmu s polskou režisérkou Majou Górczak, jsme se dostali se zpožděním. Ale stihly jsme natočit dokument na digitál a teď jsme točily na šestnáctimilimetrový film krátký hraný snímek se třemi postavami.


Měla „covidová škola“ i výhody?

Přes videokonference jsme měli lektory, kteří by se naživo do Prahy nejspíš nikdy nevypravili, například producentka Quentina Tarantina a řada dalších. Tohle škola zařídila skvěle.

 

To je docela odvaha, pustit se v našem věku řekněme pokročilých čtyřicátníků do studia s mladými zájemci o kariéru u filmu. Nebála jste se, jak na vás budou koukat?

Už při přijímačkách jsem byla druhá nejstarší v místnosti, protože i všichni mentoři, s výjimkou pana Luboše Vály, byli mladší než já. Ptali se mě: Vážně chcete mladým režisérům nosit kafe? Já říkala, že klidně upeču i bábovku. Nakonec mi asi uvěřili, protože mě vzali. Spolužáci mě přijali úplně normálně, nepřipadala jsem si mezi nimi jako teta. Škoda že jsme se kvůli covidu viděli osobně tak málo.


A ta bábovka?

Upekla jsem ji, pochopitelně.

 

Přečetl jsem si, že pro přijímací řízení je potřeba mimo jiné poslat krátké zhodnocení vlastních organizačních schopností. Co jste o sobě napsala?

Popsala jsem, jak jsem si před odletem do Ameriky sama produkovala koncert v Divadle Na zábradlí. Sehnala jsem si peníze, jako doprovod skvělé Robert Balzar Trio a zpívala jsem tam všechny písně z muzikálů, ve kterých jsem do té doby vystupovala, a také nějaké starší věci po mé tetě Zuzaně Stivínové ze starého Semaforu. No a kromě toho jsem zmínila, že jsem matka – a tedy také manažerka, řidička, kuchařka, producentka, jako většina maminek.

 

Připomeňme, že podle vaší tety se jmenovalo slavné semaforské představení „Zuzana je sama doma“ a ta následující…

Ano, to byla ona. Když chtěl po revoluci pan Suchý obnovit Semafor, měl představu, že bych mohla být Zuzanou jako teta. Jenže já ho pak trochu zradila a šla jsem do divadelního spolku Kašpar a pak do Národního.

 

K přijetí na školu chtějí také seznam deseti filmů, které uchazeč považuje za podstatné pro své vnímání kinematografie. Deset se jich do rozhovoru nevejde, ale povězte mi třeba tři…

Určitě jsem tam měla Saurovu Krvavou svatbu, Felliniho Silnici a Andreje Rubleva od Tarkovského. A samozřejmě také nějaké komedie.

 


Premiéra. A konec

Co jiného kromě studia jste vlastně mohla dělat během nucených covidových prázdnin? Šlo v divadlech alespoň zkoušet, když už ne hrát?

Já jsem měla těsně po premiéře. Odehráli jsme ji loni 12. března pro třicet vyvolených diváků a druhý den bylo všechno zavřeno a zrušeno.


Má smysl se třeba učit texty, když vůbec nevíte, kdy budete hrát? Lze si pamatovat roli třeba po roční pauze?

Zkoušet do šuplíku je těžké. Jak říká můj táta, nejlepší inspirace je termín. Mám naštěstí dlouhodobou paměť, takže si pamatuji i úryvky z her, které jsem hrála před dvaceti lety. Na divadle je to jednodušší, tam jste u celého zrodu představení a víc se vám to zapíše do paměti. U filmu jsou scény oddělené, bez celkového kontextu, takže se to také rychleji zapomíná.

 

Je v krizové situaci výhoda, když je člověk ve stálém angažmá u velkého, „státního“ divadla? Běží hercům alespoň nějaký základní plat?

Běží. V tomhle jsme na tom byli lépe než řada kolegů, kteří jsou placeni od kusu za odehraná představení.

 

Co ostatní vaše obory? Daly se v covidové pandemii nahrávat audioknihy, dělat rozhlasové hry?

My jsme teď byli v podstatě audioherci. Na začátku covidu jsem pro Supraphon dotočila knihu Michelle Obamové, ve studiu jsme u toho byli dohromady tři, navíc se neustále testovalo. Točili jsme také v Českém rozhlase dopisy Jiřiny Šiklové z ruzyňské věznice „Omlouvám se za svou nepřítomnost“. Ty byly tak působivé, že jsme občas museli dělat pauzu, protože „paní Stivínová plakala“. Jako četbu na pokračování jsem teď namluvila knihu Patti Smithové „Jsou to jen děti“, to jsem chodila domů celá povznesená, protože je to hrozně krásný text.

 

Mohl za covidu chodit do práce váš manžel, který se věnuje molekulární biologii? Nebo jste si lezli doma po hlavě celá rodina?

Můj muž nepřestal chodit do práce snad ani na den.

 

 

Síla ženy

V Národním divadle budete mít v nové sezoně roli Vassy Železnovové. Těšíte se na ni?

Moc se těším, i když to bude velká rychlost. Od září zkoušíme, koncem října je premiéra.


Dočetl jsem se v dobovém tisku z roku 1954, který popisoval uvedení sovětského filmu o Vasse, že „směřuje k nevyhnutelnému konci vyplývajícímu z její vykořisťovatelské a buržoazní role“. Jak ji pojmete vy?

Myslím, že se zbavíme sovětského nánosu a dostaneme se k podstatě, tedy k ženě, která svou podnikatelskou ambicí zničí vlastní rodinu.


Když mluvíme o socialismu a silných ženách, nemohu si nevzpomenout na vaši kolegyni a přítelkyni Vlastu Chramostovou. Je pro vás zosobněním ženské síly?

Určitě ano. Měla jsem dvě výjimečné přítelkyně, a to byly Věra Chytilová a Vlasta Chramostová. O Věře Chytilové říkal Ivan Passer, že byla nejstatečnější z československé filmové vlny, protože točila filmy proti komunismu uprostřed komunismu. Byla jsem ráda, že jsme se přátelily a jednou spolu i pracovaly, na filmu Pasti, pasti, pastičky.

 

S Vlastou Chramostovou jste se ovšem při práci potkala mnohem více.

Měly jsme společné fáze přicházení i odcházení. Při mém prvním vstupu do Národního se Vlasta vracela po dlouhé pauze. Byly jsme tam tehdy obě takové začátečnice, byť s lehkým věkovým rozdílem. A když se loučila s kariérou v Havlově hře Odcházení, chystala jsem se odejít do Ameriky. Sdílely jsme spolu spoustu chvil v šatně i mimo divadlo.


Mám respekt k lidem, kteří dovedou přiznat i své chyby. Třeba tak, jak to udělala Vlasta Chramostová ohledně své spolupráce s StB v šedesátých letech. Tu pak více než vyvážila statečností v době normalizace. Bavily jste se spolu i o osobní historii?

První díl její autobiografie byl velmi osobní, a kdo si to přečte, tomu je jasné, že se k ničemu nebála postavit čelem. Navštěvovala jsem ji a jejího muže Stanislava Milotu až do konce jejich života. Bavili jsme se o všem možném: o Havlovi, o Americe, o dětech… Když si vezmu, jaká tragédie se jí stala s úmrtím čtyřletého syna při nehodě, nebylo by překvapivé, kdyby se jí o dětech nemluvilo dobře. Zvlášť v čase, když jsem zrovna měla jednoho ze synů ve stejném věku. Jednou jsem jí řekla, jak obdivuji, že dokázala přežít ztrátu syna. Na to mi odpověděla: Nedokázala. Byla opravdu upřímná.

 

Pokud se ještě vrátíme k činohře, jaké role jsou pro vás na divadle nejzajímavější?

Jsem ráda hodně na jevišti. Když vpadnu na scénu a mohu si tam ten příběh rozehrát. Takže mám ráda ty velké dramatické postavy.


Texty proti zešílení

Hrála jste v televizním filmu o Rašínovi, ale speciální musela být role Jiřiny Štěpničkové ve filmu Past. Jaké to je, hrát maminku přítele a kolegy z oboru?

S Jiřím Štěpničkou jsme přátelé roky, zamlada jsem s ním hrála Maryšu, on byl mým Vávrou. Tam se vytvořil náš vztah, a když jsem pak zjistila, že budu hrát jeho matku, požádala jsem ho – i když vím, že ten neúspěšný přechod hranice pro něj byl traumatický zážitek –, aby si se mnou o mamince promluvil. A on mi odpověděl i na ty nejintimnější otázky, třeba jak voněla nebo jestli byla jako máma spíš „šahací“, nebo „nešahací“. Vyprávěl mi příběhy, které ji z pohledu syna charakterizovaly. Mně se pak díky tomu její postava mnohem lépe hrála.

 

Při přípravě na roli reálné historické postavy si toho nejspíš musíte o té dotyčné hodně nastudovat. Co nového jste se o Jiřině Štěpničkové dozvěděla?

Připadala mi mimořádně statečná. Nechtěla kolaborovat, tak si raději sama zlomila nohu, aby nemusela hrát za okupace v jednom německém filmu. To je, myslím, velmi dobrý důkaz jejího charakteru. Vlasta Chramostová mi vyprávěla, jak za ní s mužem chodili do Realistického divadla, kde měla Jiřina Štěpničková v jedné hře na sklonku svého života úplně němou roli. Byla pořád na pódiu, ale neřekla jedinou větu. Přesto to prý byl neuvěřitelně silný zážitek, který jasně zastínil ostatní herce.

 

Váš filmový protipól v Pasti, Igor Orozovič, byl jako estébák dost přesvědčivý a slizký.

To tedy byl, mimořádně slizký.

 

Napadlo vás někdy při natáčení těchto scén, jaké to asi muselo být ve skutečnosti?

Nelze nevnímat, když jste v Mladé Boleslavi v úplně vybydlené věznici, točíte celé dny v cele a pak vám třeba dají na oči speciální brýle a poslepu vás někam vlečou. Jenže já pak mohla vždycky odjet domů, zahřát se, uklidnit, zapomenout… Takže si to vlastně naplno představit nelze.
Nápor na psychiku musel být u Jiřiny Štěpničkové strašný, chtěli z ní udělat exemplární případ. Snažila se zachránit si duševní zdraví tím, že chodila dokola po cele a přeříkávala si texty svých rolí.

 

Past byl televizní projekt. V čem se liší natáčení filmu pro televizi od toho, který má zamířit do kin?

Teď už ty rozdíly tak velké nejsou. Dříve se hodně lišila příprava, která byla u filmu pro kina delší a důkladnější. Jiné bývají i nároky na výpravu, kostýmy a další složky. Dnešní špičkové světové seriálové produkce se už k těm opravdu filmovým hodně přiblížily.


Intimní záležitost

Načetla jste autobiografickou knihu Michelle Obamové. Shodou okolností se také váš pobyt v New Yorku kryl s obdobím Obamových v Bílém domě. Bavili jste se někdy s americkými známými o politice?

V New Yorku byla v té době samozřejmě většina obamovců, ale o politice jsme se moc často nebavili. To jsme spíš mluvili o té české, když jsme navštěvovali Martina Palouše, který tehdy byl v čele české mise pro OSN.


Kde jste v New Yorku bydleli? Zaznamenal jsem, že vaši synové měli školu poblíž Empire State Building…

Bydleli jsme na Waterside Plaza, což je komplex čtyř věžáků v brutalistním stylu přímo na břehu East River. Absolutně skvělé místo.

 

Tam asi není nájemné za nějakou rozumnou cenu…

To máte pravdu, za rozumnou skutečně ne.

 

Řekl bych, že opustit kariéru, která je logicky vázaná na určité jazykové a kulturní prostředí, kvůli odjezdu za partnerovou prací vyžaduje určitou kuráž. Nepochybovala jste o tom ani na chvíli?

Já jsem se na to vysloveně těšila. Vždycky jsem chtěla žít nějaký čas někde v cizině, a pokaždé jsem se nějak zasekla v Čechách. Pak už jsme měli dvě děti a myslela jsem si, že nikam nepojedeme, takže mě příjemně překvapilo, když přišla tahle možnost. V pětatřiceti je to taky snazší, teď už by se mi asi pryč nechtělo.

 

Ani kdyby váš muž opět dostal zajímavou pracovní nabídku v nějaké prestižní instituci?

Nejspíš ne. Ale možná je to tím, že už jsme v cizině bydleli a užili jsme si to, jak nejlépe šlo. Navíc jsme si ten pobyt dost protáhli, na šest a půl roku.

 

Pojďme ale nazpět k audioherecké roli, u které jsme s knihou Michelle Obamové začali. Co je na práci jen s mikrofonem nejzajímavější?

Já to úplně miluju! Je to velmi intimní, nemůžete si pomoci výrazem v obličeji, všechno musí být slyšet pouze v hlasu.
Děláte také popisy filmů pro nevidomé a slabozraké. Jak to vypadá?
Popisujete jim, co se děje na plátně. Chce to docela trénink, nesmíte mluvit do toho, když mluví herci. Nemusíte popisovat to, co poznají po zvuku – například když ve filmu prší, není třeba říkat, že prší. Musíte jim být očima v té chvíli, kdy je to potřeba.

 

Hlasovou rolí je také namlouvání postav do filmu. Vy jste hlasem hlavní postavy animovaného filmu Moje slunce Mad. O čem vypráví?

O Čechoslovačce, která se vdala do Afghánistánu, odjela tam s milovaným mužem a sžívá se s jeho rodinou, prostředím, které je dost jiné. No jo, ale já to nenamlouvám jen česky. Bylo potřeba ten film namluvit také pro afghánské publikum. Takže já ho namluvila i v jazyce darí. Měla jsem tam rodilou mluvčí, ta vždycky řekla tu větu, zvukař dal červenou a já jsem to zopakovala. Výhoda je, že jsem tu roli znala, tak jsem aspoň věděla, v jaké situaci ta postava je. I tak to bylo ale zvláštní.

 

Kouzelný skřítek Zachariáš

V noci před naším rozhovorem jsem si pustil znovu poslední díl seriálu Pustina. I po pěti letech mi připadá jako výjimečný tuzemský počin. Jak to vidíte vy?

Podle mě to byl absolutně průlomový krok v české seriálové tvorbě. Mám pocit, že se ze všech, kdo na tom seriálu pracovali, podařilo dostat to nejlepší. Hlavním nositelem toho kouzla byl režisér Ivan Zachariáš. Dokázal všechny tak motivovat, že to šlo jakoby samo.


Kouzlo temných detektivních příběhů bývá v důstojném rozuzlení. Kolik lidí zhruba vědělo, kdo bude nakonec tím vrahem vaší seriálové dcery?

Úplné minimum, z herců snad jen dvě herečky a jinak nikdo. Pamatuju si, jak jsem, když ten seriál běžel, potkala Jiřího Bartošku, on mě začal oslovovat seriálovým jménem Hano a lámat ze mě, kdo to udělal. A já mu jen říkala: Jirko, já fakt nesmím…

 

Pustinu produkovala HBO Europe, byť ji tvořil český tým. V Česku velmi často točí zahraniční produkce, s některými jste také pracovala. Jak se liší hollywoodské natáčení od toho našeho?

Je na to víc času a mají fantastický catering. Co tam se projí peněz, to je neuvěřitelné. Celkově je to dost velkorysé. V covidovém období jsem spolupracovala na filmu Oslo. Odvezli mě do Londýna, zaplatili letenku v business class, deset dnů jsem byla v karanténě na hotelu, kde mě živili. Pak jsme měli jeden natáčecí den, natočili jsme s Karlem Dobrým, Ruth Wilsonovou a Andrewem Scottem takovou intimní scénu. Zaplatili mi honorář – a nakonec mi napsali, že ta scéna při finálním střihu vypadla. Tak jsem říkala režisérovi, že ho příště mohu stát méně peněz, ale nakonec být v tom filmu.

 

Jak to vlastně chodí s obsazováním do těchto filmů a seriálů? Hlavní role se castují v Americe a na malé se pak vybírá tady u nás?

Docela často se ty velké role obsazují v Londýně, i když jsou to americké produkce, herce z Britských ostrovů používají často. A u nás se pak obsazují tzv. locals, což jsou role pro místní, většinou na pár větiček.

 

Trochu jiná kategorie mezinárodní spolupráce byl film Poloviny (Halves) íránského režiséra Aliho Mosaffy. Jak jste se dali dohromady?

Je to příběh, kde hlavní hrdina pátrá po historii svého íránského otce v Československu. Dal nás dohromady producent, který mě zná. Měla jsem štěstí, že byl režisér tady, mluvili jsme spolu a byli si sympatičtí. Já navíc obdivuju jeho ženu, která je jednou z nejúžasnějších íránských hereček.

 

Chystáte se spolupracovat také s českou režisérkou ruského původu Darjou Kaščejevovou. Co spolu budete dělat?

Její absolventský snímek, který bude tentokrát částečně hraný. A jak má Darja ve zvyku, opět se bude jednat o novátorský počin.

 

Abyste mohla točit v mezinárodních produkcích, musíte umět výborně anglicky. Navíc mluvíte plynně francouzsky. Kdy jste se začala učit jazyky? Bylo to díky prozíravým rodičům už za socialismu?

Nebyli to rodiče, ale naše „bába“, herečka Eva Svobodová. Ta prohlásila, že nebude žádná hlídací babička, ale že vnoučatům zaplatí francouzskou školku ve Štěpánské. Jenže tam nás trochu šikanovaly diplomatické dcerušky a moc jsme se toho nenaučili.


Kdy jste se pak naučila ty jazyky doopravdy?

Když se mi narodil první syn, začala jsem do té samé budovy chodit na kurzy francouzštiny. A hlavně jsem pak často jezdila do Paříže a do Bretaně. Anglicky jsem se naučila v devadesátých letech po hospodách od turistů.

 

Když je řeč o světové kinematografii, máte někoho, s kým byste se opravdu toužila aspoň na chvíli potkat při práci?

Na hvězdy nijak zvlášť netrpím. Ovšem kdyby se někdy ozvali bratři Coenové nebo Jim Jarmusch, pracovala bych s nimi ráda kdykoli a zadarmo. A miluji Davida Lynche, jeho tvorba je už úplný úlet…

 

Noty ano, štětec ne

Nevím, zda se to už může prozradit, ale měla byste mít i roli Médey. V jakém to bude představení?

Budou to tři koncerty v únoru 2022 v Rudolfinu s Českou filharmonií a dirigentem bude Tomáš Netopil. Mně připadá fantastický ten formát melodramatu, v tom je přirozená míra patosu, která mi vyhovuje. Jsem ráda, že režisérku Alici Nellis napadlo, že je tu nějaká herečka, která umí číst noty. Protože jsem hrála na klavír a na violoncello, umím oba klíče, a celé to skvěle vyhovuje mému hudebnímu naladění.


Už víte, kdo bude vaším Iasonem?

Ještě ne, nechám se překvapit.


Když jste zmínila violoncello, cvičíte ještě?

Necvičím, teď mám nějak pokažený nástroj, ale to je asi spíš jenom moje výmluva. Budu muset zase začít, protože u hry na hudební nástroj je trénink a opakování absolutní nutnost. Je to můj koníček a nechci se ho vzdát.


Máte i jeden sportovní koníček. Jak často se dostanete na tenis? Hrajete raději dvouhru, nebo čtyřhru?

Dvakrát do týdne, v létě i skoro každý den. Mám mnohem radši dvouhru, čtyřhra mě stresuje. Vůbec nejraději hraju se svým milovaným trenérem panem Pilátem. A pak jsem vždycky k narozeninám dostávala od manžela balíček lekcí s Yvonou Brzákovou, což je bývalá reprezentantka, to si vždycky hrozně užívám.


Probírali jsme, co všechno umíte. Existuje něco, co neumíte a moc byste si přála to umět?

Malovat. To mi nikdy nešlo a bylo by pěkné to umět aspoň trochu. Ale to už se nepovede. Zato kdybych hodně psala, možná by z toho ještě něco mohlo být.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama