Čím drásavější role hraju, tím je mi líp, říká herečka Denisa Barešová

Rejstřík rolí Denisy Barešové není příliš optimistické čtení. Hrála mladou dívku v sudetském pohraničí v době odsunu, přítelkyni Jana Palacha, sestru chlapce vyměněného v porodnici. A k tomu pár vražedkyň a obětí. Nezahrála by si třeba ráda nějakou tu princeznu? „Já bych byla šťastná za děvečku,“ říká pětadvacetiletá herečka.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Na vaše filmy se nedívá snadno. U části víte, že skončí špatně, a u druhé části ani nechcete přemýšlet nad tím, že se něco takového vůbec může přihodit. Případně jsou to kombinace obou možností. Je to úmysl?

Z mé strany ne. Všechny ty role nějak přišly ke mně. Když jste začínající herečka, nemůžete si u nás příliš vybírat. Čímž si rozhodně nechci stěžovat. Všechny mé role mě toho hodně naučily a jsem hrdá, že jsem je mohla hrát. I když máte pravdu, že ani Krajina ve stínu, která zpracovává téma odsunu, ani film Jan Palach, kde jsem hrála jeho přítelkyni Helenku, nejsou zrovna oddychové kousky.

 

Já osobně se tedy vyhýbám i Kukačkám, seriálu o výměně dětí… Nechci si vůbec ani představit, že je něco takového možné…

Vím, že to tak někteří lidé mají. Ale zrovna Kukačky mají sice opravdu těžké téma a i má postava musí zpracovávat docela nepříjemné situace, přesto je to spíš odlehčená role. Ten příběh je vyprávěný s lehkostí, a i když je téma těžké jako blázen, je to vlastně takzvaný „feel-good“ seriál. A Marcela, kterou hraju, je docela oblíbená postava. Když si vezmu role, které jsem měla, tedy ve filmech Jan Palach, Krajina ve stínu, ale i epizodní role, kde jsem obvykle byla vražedkyně nebo oběť, je Marcela opravdu změna.

 

Myslíte, že jste ještě stále začínající herečka?

Já se za ni stále považuju a možná se tak budu cítit celý život. Vnímám to tak, že nejde o to, v kolika filmech jste hrála. Jde o ten pocit, že se máte stále čemu učit. A ten já mám pořád.

 

Nahromaděná energie

Kdybyste si vybírat mohla, stála byste o komedii, nebo vám tyto vážnější polohy vyhovují více?

Když jsem byla na DAMU, docela jsem vážně pochybovala o tom, jestli mám vůbec komediální talent. Obzvlášť v divadle mi to prostě nějak nešlo, nepřipadala jsem si vtipná. Přitom si myslím, že smysl pro humor mám. Ale určitě to není tak, že bych se komediím vyhýbala. Potřebuji jen roli cítit na sto procent, a pak je jedno, jestli je postava vážná, tragická, nebo sitcomová. Když mě inspiruje prostředí kolem mě, lidi, se kterými mám dělat, když cítím, že na to mám, tak to budu hrozně ráda dělat a nezáleží na tom, jestli je to tragické, nebo veselé.

 

 

Tragické role ve vás tedy asi nezůstávají a nekazí vám náladu?

Vlastně… čím drásavější roli hraju, tím líp mi je. A to hlavně u divadla. Asi je to tím, že můžete vypustit všechny ty spodní proudy, které v sobě máte a které prostě vypustit potřebujete. Hromadí se ve mně hodně energie, kterou ani sama často nezaznamenám, a s rolí jde na jevišti ven. Ta energie je vytvořená emocemi, zážitky, nejistotami, objevy, prostě mým životem. To si pak po uvolnění pnutí klidně i řeknu „Wow, toho tam tedy dneska bylo!“. A jsem spokojená, že to šlo ven. Je to jako vynést odpadkový koš, umýt ho a vložit nový pytel. Zní to zvláštně, ale přijde mi to jako ideální příměr. Pro mě je to forma terapie. I z tohoto pohledu je tahle doba, kdy se nehraje, těžká, přijdu si jak přeplněný kontejner energií, který nutně potřebuje příjezd popelářů. Ale jsou i takové herečky, které chtějí být jen hezké a hrát ideálně jen hezké postavy. Mně vždycky jde primárně o to, aby to bylo uvěřitelné.

 

 

Takže po princezně netoužíte?

Ale tak zahrát si princeznu v pohádce je podle mě sen 99,5 procenta hereček. Já bych nemusela být ani jenom princezna, byla bych šťastná za děvečku, hlavně kdybych měla možnost se odstěhovat na dva měsíce natáčení někam do přírody. Všechny moje kamarádky a kolegyně, které točily pohádku, se vrátily úplně vyzenované. Natáčení obvykle není nijak složité, je příjemné a probíhá na krásných místech. Takže pohádku bych si moc ráda natočila.

 

Ozvala se mi skutečná Helenka

Místo toho často hrajete postavy, které opravdu existovaly. Nemáte z toho strach?

To mám. Stalo se mi to jak v Janu Palachovi, tak i v Krajině ve stínu. Ale měla jsem aspoň výhodu v tom, že ani jedna z postav není historicky tak známá, aby na ni měl každý vytvořený názor. To je pak hrozně svazující a obdivuju Viktora Zavadila, který hraje přímo Jana Palacha. Já bych o sobě měla pořád jen pochybnosti a snažila bych se naplnit očekávání ze všech stran, což ale při práci moc nepřidává. V případě Heleny to naštěstí dopadlo dobře. Dokonce se mi ozvala její dcera, že moc děkuje, že i s tou skutečnou Helenkou film viděly a líbilo se jim to. To pro mě bylo nejvíc. Vůbec jsem to nemohla pobrat. V ten moment mi vůbec nezáleželo na tom, co mi řekne ten či onen. Jediné, co bylo důležité, že se to líbilo jí samotné a že s tímto ztvárněním souhlasí.

 

Myslela jste při hraní na to, že byla skutečná a může to vidět?

Když přijde na tu praktickou část, na samotné natáčení, tak na takové věci nemyslím. Zabývali jsme se tím ale předtím, kdy jsme se sešli s Viktorem Zavadilem a Robertem Sedláčkem, postavy jsme rozebrali, ucelili jsme je a začalo se natáčet. Pak skončí natáčení, vy víte, že jste udělala svoje a má to v rukou zase někdo jiný. Něco ze sebe, a potom to vidíte na plátně a je z toho zase úplně jiný pocit. Vidět pak film v celku je pro mě vždy šoková záležitost.

 

A pak vám přišel e-mail?

Přišla mi zpráva na Facebook. Byla to dlouhá, krásná zpráva.

 

Odpověděla jste jí?

Ano, že si toho strašně vážím, že moc děkuju, a pozvala jsem je do divadla. Ona děkovala, ale zdvořile odmítla, že nejsou z Prahy a že by pro maminku v jejích letech byla taková cesta hodně náročná. Byla to krátká, ale velmi hezká korespondence.

 

Příjemné zastavení

Vy jste se poslední rok příliš nezastavila, natáčela jste seriál Kukačky. O práci vás tedy covid nepřipravil?

Když to před rokem začalo, byli jsme v první třetině natáčení Kukaček. Vše se přerušilo, a aniž bych se chtěla rouhat, musím přiznat, že to bylo vlastně příjemné zastavení. Na první vlnu jsem se přesunula k rodičům na okraj Prahy, na čas přiletěla i moje mladší sestra z Londýna. Rodiče jsou podnikatelé ve službách, ti tak byli doma a my vlastně zažili po dlouhé době takový delší společný čas. Nikdo z nás nevěděl, co bude, ale snažili jsme se si ten čas užít. Od května se začalo znovu natáčet a já se až do letošního ledna nezastavila. Práce jsem tedy měla dost, ale když jsme skončili a uvolnil se pracovní stres, hrábla jsem si na dno.

 

V jakém smyslu?

Mám pocit, že ke mně ta situace celou dobu vlastně příliš nedoléhala. Sledovala jsem průběžně, co se děje, ale najednou jsem si uvědomila, že mě ty každodenní počty úmrtí už nerozhazují. A to mě vyděsilo. Přestala jsem mít jakákoliv očekávání. Já se špatným věcem nerada poddávám, nemám to v povaze. Se vším se snažím poprat. Teď mě ale položilo na lopatky to, že nevíte, co bude. Restrikce se mění, ale výsledek je v nedohlednu. Nevidíte žádný smysl. Ztratila jsem veškerou motivaci a byla jsem strašně zmatená. Jako jednotlivce mě tak covid zasáhl až se zpožděním.

 

Myslíte smysl vládních opatření?

Ano, cítím příšernou nespravedlnost, protože vidím, jak moji rodiče, kteří patnáct let podnikají ve službách a budují si své živobytí, teď o dost přicházejí a nemají žádnou podporu. A takových lidí je nespočítaně. Hrozně nerada propadám beznaději, ale bohužel se mi nedaří jí odolávat. Je pro mě strašlivě vyčerpávající vidět, jak moc jsou věci, které se u nás teď dějí, nefér. Naštěstí jsem na vlastní kůži nezažila to, co spousta lidí z mého okolí, kteří nemoc prodělali nebo přišli o starší příbuzné. Ale je podle mě naprosto nepřijatelné to, za jakých podmínek musí lidé umírat. Jak hrozný pro ně odchod z tohoto světa musí být. Ze dne na den se ocitnou v nemocnici na přístrojích, kam za nimi nikdo nemůže přijít. To mě naplňuje strašným smutkem. Moje srdce mi to nebere, jak je to bolestivé.

 

A až tahle doba jednou přejde? Jaké máte plány? Je něco, co byste chtěla vyzkoušet? Vysněná role?

Mě hrozně baví, jak ke mně příležitosti chodí. Jasně, že někdy přemýšlím o ideálním filmu, roli nebo práci, ale nikdy není konkrétní. Mám pocit, že ta moje cesta je skvělá, všechno, co ke mně přišlo, bylo super a zajímavý. Možná bych ale měla jedno přání, ráda bych trochu více zabředla do rozhlasové a audio tvorby. Někdy si čtu knížky nahlas a úplně si to představuju.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama