Bylo to peklo, říká o církevních školách kanadský indián

18. srpna 2021

Dan Bradford, indiánským jménem Wapiski Kihew neboli Bílý orel, se narodil se v kanadském městě Edmonton.
archiv

Narodil se v Kanadě a jeho otec byl indián. Kvůli potlačování práv původních obyvatel se ale ke svým kořenům dostal až jako dospělý, když se stal členem Královské kanadské jízdní policie a začal se vídat s indiány v rezervacích. „Znám mnoho příběhů těch, kteří prožili své dětství v rezidenčních církevních školách, kam se indiánské děti posílaly na převýchovu,“ říká Dan Bradford, jehož indiánské jméno zní Wapiski Kihew neboli Bílý orel.

Kde jste se narodil?

V Edmontonu, v kanadské provincii Alberta. Když mi bylo sedm, moje máma odešla od mého otce a přestěhovala se do Vancouveru v Britské Kolumbii. Celý život byla sociální pracovnicí, pomáhala lidem bez domova, drogově závislým, těhotným teenagerkám nebo lidem s psychickými problémy. Je Angličanka, ale z její strany mám příbuzné z kmene Cherokee.

A váš otec?

Ten pocházel z indiánských kmenů Krí a Siouxů. Napříč Kanadou se lidem říkalo indiáni, ale my jsme si nikdy indiáni neříkali. Každý pochází z nějaké oblasti, jež nese určitý název, například oblast Krí či oblast Siouxů. Já jsem Dan z Krí, což je to samé, jako kdybyste řekla, že jste Barbora z Česka. Také se nám říká First Nations (První národy), ale já raději používám výraz „Indigenous“ (původní obyvatelstvo). Kromě toho ještě existuje pojem Metisové (míšenci evropských přistěhovalců a původních obyvatel) a Inuité (obyvatelé severu kontinentu).

Od vašeho otce jste se toho moc dozvědět nemohl, když jste s ním žil jen do sedmi let. Měl jste možnost se něco o vašem původu a kultuře naučit jinde?

Ve škole jsme se o kanadských indiánech učili velmi málo. Mnohem víc jsme se tam toho naučili o historii Spojených států amerických nebo o dění ve světě. Když jsem se přidal ke královské policii, bylo mi devatenáct let a začal jsem pracovat v oddělení, jež mělo na starosti právě indiány. Tam jsem se toho naučil mnoho. Jezdili jsme do rezervací, mluvili s „elders“ (v překladu starší, tj. kmenoví vůdci)…

Jak složitá to byla práce?

Nebylo to jednoduché. Dříve platily v Kanadě pro indiánské kmeny drsné zákony. Indiáni byli donuceni dávat své děti do rezidenčních neboli internátních církevních škol. Odebírali je, když dětem bylo pět nebo šest a byly tam do svých šestnácti. A navíc je dávali do škol vzdálených od jejich domovů, aby se nemohly s rodinami často navštěvovat, ideálně vůbec. Mnoho rodičů tam své děti dát nechtělo. Když se bránili, museli přijet policisté, a klidně je kvůli odporu zavřeli. Tuto práci tehdy vykonávala federální vládní policie a způsobilo to velkou nedůvěru původních obyvatel v policii. Vnímali ji jako nepřítele. Když jsem přišel ke královské policii, bylo těžké s indiány mluvit, nechtěli spolupracovat, často vstupovali s policií bezdůvodně do konfliktů. Proto jsem začal indiánskou kulturu studovat, abych ji pochopil a mohl jako policista pomáhat tuto situaci zlepšit. Byl jsem tedy víc učitelem než policistou.

Vlastně jste byl něco jako sociální pracovník, jako vaše maminka.

Ano, něco takového. Často jsme řešili nedorozumění, která vznikala mezi místní policií a indiány. Dám vám jeden příklad. Když se vám indián nedívá do očí, je to znak respektu. Když se vám naopak do očí dívá, je to znak agrese, je to výzva. To ale policisté nevěděli a mysleli si, že když s indiány mluví a ti dávají hlavu stranou, že něco skrývají, že jsou vinni. Takovou věc bylo třeba policii vysvětlit.