Bylo to peklo, říká o církevních školách kanadský indián

Narodil se v Kanadě a jeho otec byl indián. Kvůli potlačování práv původních obyvatel se ale ke svým kořenům dostal až jako dospělý, když se stal členem Královské kanadské jízdní policie a začal se vídat s indiány v rezervacích. „Znám mnoho příběhů těch, kteří prožili své dětství v rezidenčních církevních školách, kam se indiánské děti posílaly na převýchovu,“ říká Dan Bradford, jehož indiánské jméno zní Wapiski Kihew neboli Bílý orel.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kde jste se narodil?

V Edmontonu, v kanadské provincii Alberta. Když mi bylo sedm, moje máma odešla od mého otce a přestěhovala se do Vancouveru v Britské Kolumbii. Celý život byla sociální pracovnicí, pomáhala lidem bez domova, drogově závislým, těhotným teenagerkám nebo lidem s psychickými problémy. Je Angličanka, ale z její strany mám příbuzné z kmene Cherokee.

 

A váš otec?

Ten pocházel z indiánských kmenů Krí a Siouxů. Napříč Kanadou se lidem říkalo indiáni, ale my jsme si nikdy indiáni neříkali. Každý pochází z nějaké oblasti, jež nese určitý název, například oblast Krí či oblast Siouxů. Já jsem Dan z Krí, což je to samé, jako kdybyste řekla, že jste Barbora z Česka. Také se nám říká First Nations (První národy), ale já raději používám výraz „Indigenous“ (původní obyvatelstvo). Kromě toho ještě existuje pojem Metisové (míšenci evropských přistěhovalců a původních obyvatel) a Inuité (obyvatelé severu kontinentu).

 

Od vašeho otce jste se toho moc dozvědět nemohl, když jste s ním žil jen do sedmi let. Měl jste možnost se něco o vašem původu a kultuře naučit jinde?

Ve škole jsme se o kanadských indiánech učili velmi málo. Mnohem víc jsme se tam toho naučili o historii Spojených států amerických nebo o dění ve světě. Když jsem se přidal ke královské policii, bylo mi devatenáct let a začal jsem pracovat v oddělení, jež mělo na starosti právě indiány. Tam jsem se toho naučil mnoho. Jezdili jsme do rezervací, mluvili s „elders“ (v překladu starší, tj. kmenoví vůdci)…

 

Jak složitá to byla práce?

Nebylo to jednoduché. Dříve platily v Kanadě pro indiánské kmeny drsné zákony. Indiáni byli donuceni dávat své děti do rezidenčních neboli internátních církevních škol. Odebírali je, když dětem bylo pět nebo šest a byly tam do svých šestnácti. A navíc je dávali do škol vzdálených od jejich domovů, aby se nemohly s rodinami často navštěvovat, ideálně vůbec. Mnoho rodičů tam své děti dát nechtělo. Když se bránili, museli přijet policisté, a klidně je kvůli odporu zavřeli. Tuto práci tehdy vykonávala federální vládní policie a způsobilo to velkou nedůvěru původních obyvatel v policii. Vnímali ji jako nepřítele. Když jsem přišel ke královské policii, bylo těžké s indiány mluvit, nechtěli spolupracovat, často vstupovali s policií bezdůvodně do konfliktů. Proto jsem začal indiánskou kulturu studovat, abych ji pochopil a mohl jako policista pomáhat tuto situaci zlepšit. Byl jsem tedy víc učitelem než policistou.

 

Vlastně jste byl něco jako sociální pracovník, jako vaše maminka.

Ano, něco takového. Často jsme řešili nedorozumění, která vznikala mezi místní policií a indiány. Dám vám jeden příklad. Když se vám indián nedívá do očí, je to znak respektu. Když se vám naopak do očí dívá, je to znak agrese, je to výzva. To ale policisté nevěděli a mysleli si, že když s indiány mluví a ti dávají hlavu stranou, že něco skrývají, že jsou vinni. Takovou věc bylo třeba policii vysvětlit.

 

 

Smutným momentem kanadské historie je vznik církevních rezidenčních škol, které jste už zmiňoval. První se v Kanadě zřídily v 80. letech 19. století, poslední se zavřela v roce 1997. Školami prošlo na 150 tisíc dětí, pobyt v nich podle oficiálních statistik nepřežilo minimálně čtyři tisíce indiánských dětí. Co o školách a životě v nich víte?

Cílem škol nebylo děti vzdělávat, ale vzít je z rodin, asimilovat je. Těžko někoho předěláte, když je už dospělý, proto zacílili na ty nejmenší. Indiánské děti nemohly v těchto školách mluvit svým jazykem, vzdělávání bylo velmi sporé nebo spíš žádné. Děti tam pracovaly a měly hodiny náboženství. Ve skutečnosti to bylo vězení. Děti byly fyzicky nebo psychicky týrané, někdy i sexuálně zneužívané. Umíraly na různé nemoci nebo hladem. Znám indiána, který v takové škole jako dítě byl a musel tam pohřbívat své kamarády.

 

 

Muselo být pak velmi těžké, možná i nemožné, normálně žít, když z těchto škol pak odešly.

To ano. Představte si, že prožijete takové dětství a po deseti letech v pekle můžete jít pryč. Jste volní, škola ale stejně zůstane vaší součástí, navždy. Když se tyto děti chtěly vrátit ke svému kmenu, mnohdy to nebylo lehké, neznaly svou kulturu, neuměly jazyk, neuměly lovit. Některé se proto rozhodly zůstat ve městě, žít v běžné populaci. Ale to taky nebylo jednoduché, Kanada byla v té době velmi rasistická, úplně stejně jako Amerika. A tak indiáni propadali drogám, alkoholu, mnoho z nich skončilo ve vězení.

 

Znáte někoho, kdo byl v církevní škole a vyprávěl vám o tom?

Znám mnoho lidí, přátel i příbuzných z otcovy strany. Mnoho z nich o tom ale nechce mluvit, nikdy se s tím nevyrovnali a nechtějí otevírat staré rány. Jednu vzpomínku, která mi přijde silná, vám řeknu. Můj kamarád, když už byl dospělý, mi říkal, že když do této školy chodil, nikdo ho tam netýral, ani sexuálně nezneužíval. Každý den, když vstal a podíval se z okna, mu ale jeho rodiče tak moc chyběli, že se vždycky rozplakal. Byl tam roky a nikdy to nepřešlo. Takovým způsobem izolovat děti od jejich rodičů je devastující.

 

To máte pravdu.

Když mi bylo osmnáct, pracoval jsem rok a půl ve vězení a byla to ta nejhorší práce, kterou jsem kdy dělal. Bylo hrozné dívat se na lidi v samovazbách, jak na ně měsíce nikdo nepromluvil, a to byli dospělí lidé. A teď si vezměte, že něco podobného uděláte dítěti. Někomu, kdo kolem sebe potřebuje milující lidi, a vy mu je seberete. Navíc platí, že se člověk stane tím, co ho naučíte, a tyto děti se neměly co naučit, takže pak měly problémy stát se například dobrými rodiči. To je začarovaný kruh.

 

Jak se stalo, že se o tom nyní mluví víc než dřív?

V roce 2008 vznikla Komise pro pravdu a usmíření, kterou zřídila kanadská vláda kvůli dokumentaci internátního systému a která začala sbírat důkazy a mimo jiné taky natáčet výpovědi těch, kteří v těchto školách své dětství prožili. Přibývalo tak důkazů a nešlo už to ignorovat. Do toho se začaly nacházet masové hroby zemřelých dětí u bývalých rezidenčních škol a určitě se budou nacházet další.

 

Indiáni shodně tvrdí, že pro ně nalezení hrobů není překvapivé, že o tom věděli roky. Co je podle vás na celém současném dění kolem rezidenčních škol důležité?

Roky jsme se divili, proč se to neřeší. Věděli jsme, že tu jsou tisíce neoznačených hrobů, ale nikoho to nezajímalo. Jsem rád, že se hroby hledají a nacházejí, protože teď už nejde říct, že se to nestalo. Stalo se to a podle mne je důležité, aby se řeklo, že se za tuto část našich dějin lidé stydí.

 

Je něco dalšího, co by se v budoucnu mohlo nebo mělo ještě řešit s ohledem na tyto pohnuté události?

Myslím, že je ještě co řešit. Například jsou stále rezervace, kde nemají lidé tekoucí vodu, nemají splachovací záchody. Někde to vypadá jako v rozvojové zemi a ne jako v Kanadě. Otázkou je také, zda se nějak budou řešit kompenzace třeba za půdu, kterou vláda původním obyvatelům bez náhrady vzala.

 

Žije se dnes indiánům v Kanadě lépe než dřív?

Dnes už je to lepší, už mohou praktikovat svoji kulturu. To dříve nebylo možné. Dříve jste se kvůli tomu mohla dostat do vězení. Indiáni si v noci museli zatahovat okna a tajně dělat svoje rituály. Nebylo ani možné opustit indiánskou rezervaci bez povolení, každou rezervaci hlídal vysloužilý policista nebo voják. Kmeny také přicházely o půdu, kterou vláda rozdávala farmářům nebo bývalým vojákům. Mnoho kmenů tak zaniklo.

 

Vy jste se rituály naučil v dospělosti. Jak důležité to pro vás bylo?

Velmi. Mnoho let jsem věděl, jaké jsou mé kořeny, ale nevěděl jsem, co to znamená. Když jsem byl kluk, styděl jsem se za to, že jsem indián. Země byla hodně rasistická. Pak jsme se přestěhovali do Vancouveru a tam to bylo lepší. Ve městě žilo mnoho komunit, Číňané, Rusové a tak dále a člověk tam tolik nevyčníval. Následně jsem si uvědomil, že chci naši kulturu poznat a praktikovat. A až když jsem to udělal, stal jsem se kompletním.

 

Můžete mi říct, jaký rituál například děláte?

Jeden z nich vypadá tak, že v rukou držím velkou mušli, do které dám sušený pelyněk a tomkovici vonnou (v angličtině sweet grass), pak to zapálím a modlím se ke stvořiteli. Směřujete kouř na svůj obličej, to proto, abyste říkala dobrá slova, pak směřujete kouř na svou hruď, to proto, abyste měla dobré srdce... Podobně se to dělá i tam, kde bydlíte, abyste vyhnala zlé duchy.

 

Co si podle vás lidé mohou odnést za ponaučení z té části kanadské historie, kde se majorita snažila asimilovat minoritu?

Jako policista jsem jezdil po Kanadě a učil ostatní policisty, jak porozumět indiánským kmenům. Mnoho lidí si myslelo, že to jsou prostě divoši. Každý kmen má ale svoje zákony, svou radu starších, svého šamana. Je třeba to lidem přibližovat a vysvětlovat, měnit jejich názory. Je to stejné, jako když potkáte někde na ulici bezdomovce. Mnoho lidí si pomyslí, že je to nějaký budižkničemu. Ale i on má svůj příběh, je to něčí syn, bratr... Nikdo z nás nechce skončit na ulici a ani ten, kterého tam potkáte, tam určitě skončit nechtěl. Naučil jsem se nesoudit lidi, pokud neznám jejich příběh. Podle mne by byl svět mnohem lepším místem, pokud bychom si vyslechli příběhy ostatních a měli s nimi víc soucitu.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama