Umělci jdou ven. Tvořit budou na pražském sídlišti Vlasta

Veřejný prostor ho vždycky lákal a rád do něho vstupoval. Za socialismu na sebe sochař a organizátor výstav Čestmír Suška upozornil ojedinělou výstavou Malostranské dvorky. Svou touhu dostat umění ven pak před třemi lety přetavil do nápadu založit festival s názvem m3 s podtitulem Umění v prostoru. Čtvrtý ročník startuje 16. června a bude k vidění až do podzimu. Dočasnou „galerií“ se letos stane sídliště Vlasta v pražských Vršovicích.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Letošním tématem festivalu m3 jsou Vrstvy historie. Jaké vrstvy konkrétně máte na mysli?

Letos jsme si vybrali sídliště, na němž dáme do kontrastu novou tvorbu s tou, která už tam je. Sídliště Vlasta v pražských Vršovicích je na to geniální, protože zde za socialismu sídlilo Armádní výtvarné studio a zachovala se tu z té doby bohatá výzdoba. Návštěvníci si tak prohlédnou původní díla, vedle nichž vzniknou nová. Největší předností našeho festivalu je, že tato díla jsou vytvořena přímo pro dané místo, což není u podobných akcí úplně běžné. Někdy je to tak, že se prostě jen obvolají umělci, jestli doma nemají už něco hotového, co by zapůjčili. To jsme nechtěli.

 

Prozradíte, co bude letos na festivale například k vidění?

Jeden z letošních oslovených umělců Philip Topolovac chtěl nejdříve dělat archeologickou vykopávku, pak si to ale rozmyslel, a nakonec zakope nákupní košík, který se může někdy v budoucnu odkrýt. Bude to taková instalace-performance trvající několik dní od vyhloubení jámy po nákup konzumního zboží až po jeho pohřbení. Další z umělců je zase sochař Martin Zet, jehož tatínek je také sochařem a pro sídliště Vlasta měl kdysi vytvořit sochu. V soutěži ho ale nakonec nevybrali a jeho syn teď bude tento historický moment ztvárňovat. Další sochař Václav Fiala zase využije staré rezavé stožáry na vlajky, které tu u paneláků stále stojí. Na ně umístí novou instalaci. Vznikla také počítačová hra propojující současnost sídliště s jeho minulostí, kterou si budete moct zahrát v jedné místní kavárně.

 

Na programu jsou i doprovodné akce. Jaké například?

Chceme, aby veřejný prostor byl pojímán všemi možnými způsoby. K tomu patří i hudební a divadelní vystoupení. A i v tomto případě vyzýváme umělce, aby jejich vystoupení korespondovala s místem či tématem festivalu. Součástí festivalu jsou samozřejmě i komentované prohlídky či workshopy pro jednotlivce, rodiny i školy. Další zajímavá věc je sociologický průzkum, který zpracovává urbánní a environmentální antropolog Martin Veselý. Oslovuje lidi, kteří v dané lokalitě žijí, vyptává se jich na minulost i přítomnost, zkoumá historii tohoto místa.

 

S jakou hlavní myšlenkou jste festival m3 zakládal?

Zejména, aby lidé získali vztah k místu, kde žijí. Aby se zajímali, co se kolem nich děje. To pak může znamenat i to, že se začnou zajímat o věci, které jsou od jejich bydliště dál, třeba o to, co se děje v naší zemi, koho volit, a tak dále.

 

Některé instalace na místě festivalu zůstávají i po jeho skončení. Nejslavnější je zřejmě nápis Neboj nad vchodem do tunelu spojujícího Karlín s Žižkovem, je to tak?

Ano, ten tam zůstal a hodně to i pomohlo náš festival dostat do povědomí. V Karlíně, kde se odehrával první ročník festivalu, je na sídlišti Invalidovna také stále instalovaná klečící černá figura. A na Palmovce před židovskou synagogou byla instalace evokující rozpraskaný chodník a Židovská obec nyní stojí o to, aby se prodloužil. Snažíme se, aby věci ve veřejném prostoru zůstaly, pokud je o ně zájem.

 

Vy jste do veřejného prostoru rád vstupoval už od mládí. Co vás na něm tak lákalo?

Hned, jak jsem se začal věnovat umělecké tvorbě, mi přišlo důležité propojení s venkovním prostorem. Když tady vládli komunisté, člověk chodil po náměstí a tam byly prázdné konstrukce, na něž se vždycky na prvního máje nebo na jinou komunistickou slavnost navěsila výzdoba a hesla, která nás štvala. Pak se to sundalo a zase tam byly jen ty prázdné konstrukce. Já jsem od začátku své tvorby dělal svoji práci s tím, že nechci být jen v ateliéru nebo galerii. Věděl jsem, že chci vstupovat do krajiny, do parků, do veřejného prostoru.

 

S touto vaší touhou zřejmě souvisí i vaše nejznámější akce z dob socialismu, což byla venkovní výstava odehrávající se na malostranských dvorcích.

Přesně tak. Tehdy v roce 1981 jsem inicioval a organizoval výstavu Sochy a objekty na malostranských dvorcích, která se stala za komunismu nejznámější výstavou ve veřejném prostoru. Na straně veřejnosti vyvolala obrovské nadšení a veliký zájem, na straně vládnoucího režimu pak obrovské zděšení. StB se snažila výstavu zrušit, ale nešlo to, protože jak byla ve veřejném prostoru, nebylo možné ji jednoduše zavřít.

 

Jak tehdy probíhala realizace a organizace něčeho v té době tak nezvyklého?

Dost partyzánským způsobem. Našel jsem tehdy malé divadlo v Nerudově ulici, kde se odehrávaly nejen divadelní představení, ale i koncerty a výstavy. A byly tam zásadní výstavy, třeba od Magdaleny Jetelové nebo Kurta Gebauera. Oslovil jsem tehdy paní ředitelku s tím, že by součástí venkovní výstavy mohla být i výstava vevnitř, u ní v divadle. Souhlasila, i když asi tušila, že z toho bude problém. Ale myslím, že i tušila, že jí brzo tuto práci vezmou i tak. Krátce po vernisáži se výstava skutečně zavřela, paní ředitelka musela skončit a Malostranské dvorky následně probíhaly v takovém bojovém režimu. Tam, kde byla díla instalovaná, visely na vratech domů plakáty, které policie strhávala. Lidé ale zase zpátky křídou domalovávali symboly, že tady na tom dvorku vystavujeme. V krátkém filmu o nás dokonce natočili týdeník, takže před každým filmem v kině nám dělali velkou reklamu, přitom se to policie zároveň snažila stopnout.

 

Druhý ročník výstavy na dvorcích se konal na Starém Městě, ale až v roce 1990. Dřív to nešlo?

Druhý ročník jsme chtěli zorganizovat hned v roce 1982, ale ten už nám nepovolili. Konal se až po revoluci, což bylo paradoxně mnohem náročnější, protože se vše dostávalo do soukromého vlastnictví, rozbíhaly se komerční nájmy a restaurace rozšiřovaly zahrádky.

 

Na Malostranských dvorcích jste vystavoval i vy osobně. Co konkrétně jste pro dvorky vytvořil?

Dvorky byly opuštěné, zanedbané a zapomenuté. Bylo fascinující objevovat labyrinty chodeb a pavlačí skrytých v domech. V jednom domě, který byl hodně složitý, jsem instaloval ruce a tváře, které vylézaly z různých otvorů. Končilo to tím, že na úplně tom nejzadnějším dvorku byly siluety drátěných postav. Zpětně jsem se pak dozvěděl, že na tomto místě byl hřbitov gotického kostela, na jehož místě nyní stojí svatý Mikuláš.

 

Pravidelně jezdíte do Ameriky. Jak vás ovlivnil jejich přístup k veřejnému prostoru a k veřejnému životu vůbec?

Oni mají opravdu velký zájem o to, co se kolem nich děje. To je inspirující. Velmi mě taky zaujal koncept rezidenčních studií pro umělce, kde nějakou dobu bydlíte, tvoříte a setkáváte se s ostatními umělci. Já měl mnoho let ateliér po různých sklepeních. Když jsme se pak s rodinou přestěhovali do pražských Řeporyjí, tvořil jsem na zahradě a pak i na poli, které sousedilo s naším domem. To nebylo udržitelné. A tak jsem se po vzoru amerických studií rozhodl jedno takové vybudovat tady. V Řeporyjích se mi povedlo najít starou a opuštěnou skladovou halu, získat ji, a tak vzniklo studio Bubec. Místo o dvanácti stech metrech čtverečních určené pro rezidenční pobyty umělců.

 

Zde se každoročně koná také dvoudenní festival Art Safari?

Ano, hned po založení, což bylo v roce 2000, se konal poprvé. Chtěli jsme udělat takové dny otevřených dveří, aby si zájemci mohli prohlédnout díla, která tu vznikala. Naše studio bylo tehdy velké, a ještě dost prázdné, takže jsme lidi vyzývali, ať si s sebou vezmou kolo nebo třeba skateboard a kolem děl se projíždějí. Jako na safari. Původně jsme tuto akci pořádali dvakrát do roka, poslední čtyři roky už je jen jednou. Teď je naplánovaná na poslední červnový víkend a tématem je mizející voda.

 

Ještě se zeptám, zda vám nějak do letošních plánů zasáhl nouzový stav a koronavirus?

Zasáhl. V březnu jsme slavili dvacet let od vzniku studia a 17. března jsme měli naplánovaný benefiční večer. Studio Bubec se snažíme stále vylepšovat, k čemuž nám významně pomohl filantrop Libor Winkler a jeho žena Veronika. Dnes už to tedy není jen velká hala jako na začátku. Jsou tu menší ateliéry, místnost, kde mohou tvořit děti, budujeme dřevodílnu, další ateliéry a také konferenční místnost. Umělci, kteří nás podporují, věnovali svá díla na zmíněný benefiční večer, z jehož výtěžku budeme další úpravy studia financovat. Akci jsme přesunuli na 22. června. Zároveň nás podporuje už od našeho vzniku Nadace Via, kde na jejich portálu Darujme.cz mohou lidé naše studio podpořit.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama