Doma s uprchlíky: nastavte pravidla a mluvte, třeba i česky

25. března 2022

Tomáš Binter

Setkávala se s uprchlíky z Bosny, Čečenska či Sýrie. Pomáhala překonat mlčení v rodinách zasažených holokaustem. Nyní psychoterapeutka Věra Roubalová Kostlánová nabízí pomoc lidem utíkajícím z Ukrajiny. „Moje zkušenost z uprchlických táborů je, že běženci klidně mohou mluvit ukrajinsky a vy česky. Nevadí to, i přesto si dokážete porozumět,“ říká.

V Česku už jsou statisíce Ukrajinců, kteří v posledních týdnech prchli před válkou. A přicházejí další. Co všechno je čeká? Čím budou procházet?

Lidé, kteří se sem budou dostávat teď a v nejbližších týdnech, budou hodně poničení. Budou mít za sebou prožité hrůzy, když byli při evakuaci odstřelovaní a podobně. Ženám budou chodit zprávy o tom, že jejich muži či synové padli, anebo „jen“ to, že jsou zranění. Může přijít i únava z toho, že to trvá nekonečně dlouho, a taky vztek. Pocit bezmoci bude velký. Mám tady jednoho kamaráda ze Sýrie a ten je po jedenácti letech války v naprosté deziluzi. Má vztek na všechny šéfy světa, kteří si dohadují svoje obchody a lidem nepomůžou.

Jako psychoterapeutka už řadu let pomáháte uprchlíkům. Mnoho „běžných“ lidí terapii odmítá s tím, že oni přece žádného „cvokaře“ nepotřebují. Jsou lidé z válečného konfliktu k terapii svolnější?

Tak jednoduché to není. Ukrajinští muži jsou velmi stateční, bojují o svou zemi. A jejich příbuzní, kteří odešli, chtějí být stejně stateční jako oni, a tak přece „nepotřebují“ chodit hned na terapii. Roli ale může hrát i to, že lidé z bývalého Sovětského svazu měli velmi špatnou zkušenost s takzvanými psychuškami, tedy psychiatrickými léčebnami, kam byli zavíraní odpůrci režimu a nelidsky tam s nimi zacházeli. I to si s sebou lidé mohou nést.

Prý jste byla překvapená z toho, jak si Češi začali brát ukrajinské uprchlíky k sobě domů. Proč?

Překvapená a velmi potěšená. Uprchlíci, kteří k nám přicházeli dříve a žádali o azyl, byli většinou v uprchlických táborech. Největší nával jsme zažili v období válek na Balkáně nebo v Čečensku, kdy v Česku žádaly o azyl tisíce lidí za rok. Tehdy byli ubytovaní v zařízeních ministerstva vnitra a to bylo opravdu děsivé. Žily tu pohromadě třeba dvě rodiny v jednom pokoji. A vůbec se neřešilo, že by se do toho zapojila občanská společnost.

Vláda nás nyní nemusela nikterak vybízet, abychom nabídli svá obydlí. Nabídli jsme je ukrajinským uprchlíkům sami, z vlastní vůle…

A to je na tom asi to nejlepší. Je to dané zřejmě tím, že tu dost Ukrajinců žilo už předtím, mnoho z nich jsme znali, potkávali. Jsou to lidé, na které jsme si zvykli. A také si myslím, že umíme „impulzivně“ pomáhat. Dlouho se u nás budoval obraz uprchlíka jako někoho ohrožujícího, kdo tu může páchat kriminální činnost nebo šířit fanatický islamismus. Podceňovala se důležitost nevládního sektoru. A to se teď změnilo. Nedávno jsem poslouchala ministra vnitra Rakušana, který mluvil rozumně o tom, že když tu nyní máme dvě stě tisíc lidí z Ukrajiny, může se stát, že se někdo z nich nebude chovat vzorně. S tím se musí počítat a je dobře, že se o tom mluví nahlas. Stejně tak se musí počítat s tím, že putinovští fanatici se budou snažit vklínit do této naší solidarity pochybnosti.

MLUVIT, NIKOLI MLČET

Jak se změnila vaše pracovní náplň od posledního únorového čtvrtka, kdy Putin vtrhl na Ukrajinu?

V nevládní organizaci inBaze pro pomoc migrantům vedu už asi deset let skupinu sedmnácti terapeutů, kteří zde působí jako dobrovolníci v TEP (Terapie příchozích). Hned jak začala válka, hlásili se nám další terapeuti, že chtějí taky pomáhat. Jednou z podmínek je, aby měli zajištěnou supervizi, protože i pro samotné terapeuty je tato situace těžká. Mnozí nikdy nepracovali s lidmi z válečných oblastí.

Jaká pomoc kromě té materiální je pro uprchlíky nyní ta nejdůležitější?

Podpořte Reportér sdílením článku