Brzy zjistíme, komu koronavirus ukončí kariéru a koho vystřelí nahoru, říká lékař olympioniků

V mládí měl vážné problémy se srdcem, kvůli kterým ukončil sportovní kariéru. Je nejdéle žijícím Čechem s implantovaným defibrilátorem. Kdysi se Jiří Dostal, vedoucí lékař Centra sportovní medicíny, sám věnoval atletice, nyní pomáhá vrcholovým sportovcům mimo jiné dostat se zpátky do tréninku po prodělání nemoci covid-19.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V posledních měsících pomáháte sportovcům při návratu k tréninku po prodělání nemoci covid-19. Na co se zaměřujete?

Pokud máte správně řešit onemocnění, tak první, co potřebujete, jsou takzvané guidelines, tedy nějaké postupy či návody založené na „evidence-based medicíně“ (EBM – medicína vycházející z důkazů a faktů – pozn. red.). Jenže ta je bohužel pro koronavirus zatím velmi omezená. Již v létě jsme začali studovat zahraniční literaturu, protože jsme trochu tušili, co v oblasti sportu přijde: česká doporučení neexistovala. Zjistili jsme přitom, že i zahraniční odborná literatura má tyto guidelines nejednoznačné, a proto jsme se rozhodli sepsat naše české. Česká společnost tělovýchovného lékařství je v říjnu publikovala jako doporučení pro návrat po koronaviru. Nyní tedy postupujeme na základě našich zkušeností a těchto guidelines.

 

To znamená jak?

Sportovci jsou z hlediska akutní fáze onemocnění nepříliš rizikoví a jen velmi málo jich je těžce nemocných, nicméně mají úplně jiné metabolické nároky na návrat. Do tréninku je můžete vrátit, až když jsou opravdu zcela zdraví; v takovém stavu, aby mohli dělat fyzickou aktivitu s velmi vysokou intenzitou. Už v minulosti jsme z onemocnění jako například infekční mononukleóza věděli, že je někdy obtížné vrátit se do tréninku. Ale až do covidu-19 neexistovala pravidla. Každý vám vždycky řekl: Musíte pomalu a závodní sport ještě ne. Ale co to je pomalu? Co znamená „závodní sport“ ještě ne? Navíc pro každý sport je to maličko jinak. Začali jsme tedy narážet na jednoduchou věc, která už tady měla být mnoho let, bez ohledu na koronavirus. Nějaké obecné doporučení, jak se vracet do tréninku po těžké nemoci a co se má všechno při tom kontrolovat.

 

V minulosti se to neřešilo?

Řešilo, každý rok zde například byla chřipková epidemie a mnoho sportovců mělo rovněž právě infekční mononukleózu. Ve sportovním prostředí se to ale nevnímalo jako závažné, a to i přesto, že doktoři kolikrát říkali: Vy jste se zbláznili, nemůžete je takhle brzo pustit zpátky, to nejde. Devět z deseti sportovců s tím problém nemělo. Jenže pak tu byl jeden až dva, kterým to mohlo ukončit a také ukončilo kariéru.

 

Dlouhý covid

Na co se tedy soustředíte?

Musíte se zaměřit na nejčastější dvě až tři věci, které provázejí koronavirovou infekci. Zhodnotit, jestli nedošlo k poškození kardiovaskulárního systému. Stejně tak jestli je, nebo není poškozen plicní systém. A pak další věc, všude se o tom píše, nicméně se zapomíná, že koronavirus není respirační virus, ale virus slizničního typu, to znamená, že je na všech sliznicích v lidském těle. A relativně pravidelně vidíme u sportovců i svalové postižení. Zároveň si musíme uvědomit, že je to jenom v uvozovkách sport a my neřešíme kriticky nemocné. To, co je pravda, je, že u sportovců nebývá složitá ta akutní fáze, ale často se nám vrací s takzvaným postvirovým syndromem, nyní se mu slangově říká dlouhý covid.

 

 

To jsem právě zaslechla... Že například jedna z reprezentantek měla sice lehký průběh, ale přesto se jí nedaří návrat do tréninku...

Ano, je to tak a není jediná. A bohužel se nám ji nedaří vrátit do tréninku. Člověk se může vrátit do normálního života a do normální práce, i když je trochu unavený. Jenže když je vaší prací profesionální trénink a obecně sport, tedy když se živíte vlastním tělem ve velkém výkonu, tak to nejde. U pacientů, kteří prodělali těžkou infekci, vidíme často dlouhodobé následky, které vyplývají právě z této těžké infekce. Ale to, o čem hovořím já u sportovců, skutečně není problém těžkých akutních stavů. Často je to přesně naopak. Objevuje se u nemocných s lehkým průběhem a odborně se nazývá, jak už jsem řekl, postvirový syndrom.

 

Ví se, co ho způsobuje?

Je několik teorií, co je jeho podkladem, ale asi nejdůležitější je kombinace imunitní reakce a hormonální poruchy regulace nadledvin.

 

Co dělat s tou únavou?

Únava se často popisuje jako jediný příznak, nicméně viděli jsme i další nálezy. Například výpotek na srdci, jindy jsme zaznamenali vysoké svalové enzymy v laboratorním vyšetření. U jiných zase došlo ke snížení aerobního výkonu a VO2 max (hodnota maximálního objemu kyslíku, který je sportovec schopen využít – pozn. red.) jim spadlo na polovičku. Neboli, jak to popsal můj kolega ze Spojených států: z vrcholového sportovce to udělalo normálního člověka a z normálního člověka to udělalo velmi nemocného. Další měli v pořádku aerobní výkon, ale ve chvíli, kdy šli do intenzity, tak nebyli schopni pracovat s laktátem jako s palivem. Ukazuje se, že příznaky mohou být velmi rozmanité, a postupně si vytváříme tým, se kterým toto budeme řešit.

 

Zafungovaly antioxidanty

Jak tedy ta léčba probíhá?

Velmi složitě. Ukazuje se nám, že by snad mohly fungovat vysoké dávky antioxidantů, ale zdůrazňuji, že tento závěr zatím nemá opodstatnění v žádné klinické studii, praxe nás však naučila, že u některých sportovců tato intervence fungovala. Ale jestli to bude fungovat u všech, nevíme. Základním krokem je, že závodníka musíte stáhnout z tréninku a musíte dát jeho tělu šanci regenerovat se samo. A ujistit se, že má vyřešeny všechny známé patologie, o kterých víme, že jsou kontrolovatelné. V některých případech potřebuje i podporu psychologa, který se ho snaží připravit na to, že z vrcholového sportovce se na měsíc až dva musí stát člověkem, u kterého není trénink nejdůležitější, ale u kterého je nejdůležitější dodržet co nejstriktněji všechny zásady zdravého životního stylu.

 

Zmínil jste měsíc dva. Ale ten návrat do tréninku může trvat i déle, nebo ne?

Když je onemocnění nekomplikované a nerozvine se postvirový syndrom, což je u velké většiny sportovců, tak je možné se během jednoho měsíce vrátit zpět. Pokud nejste profi sportovec, tak se ani nemusíte nechat vyšetřovat. Zjistíte si jednoduše sama podle pocitu, jestli vám trénink vyhovuje, nebo ne. Ve chvíli, kdy se objeví postvirový syndrom, tak to poznáte snadno – prostě budete tak unavená z tréninku, že vám to přijde divné, a vysoký výkon nebudete tolerovat už vůbec. Pak to může být na dlouho.

 

Kdy se ten problém mezi českými sportovci poprvé objevil?

První sportovní týmy, jako je reprezentace běžeckého lyžování, to zasáhlo už v září. Přestože se u některých objevil postvirový syndrom, tak se vše podařilo vyřešit. A myslím, že jeden z důvodů, proč se jim to povedlo, bylo, že jsme opravdu od začátku drželi striktní pomalý režim, jakým způsobem se budou vracet do intenzit. Trenéři byli skvělí a vůbec na nic netlačili.

 

Jak se vám obecně daří s tím postvirovým syndromem bojovat?

Pohybujeme se na sinusoidě. Někdy daří, někdy ne. Snažili jsme se vytvořit kampaň pro trenéry, aby neuspěchali návrat závodníků, a pokud mají příznaky, které jsem popsal před chvílí, tak aby se na nás obrátili. My máme nyní vyšetřeno asi 70 vrcholových sportovců, o které pečujeme po prodělaném onemocnění, a můžeme mluvit o asi sedmi s postvirovým syndromem. A z nich dva mají opravdu problém, který se táhne již od října a stále není vyřešený. Z dat, která zatím máme, vyplývá jedno – čím dřív se sportovci stáhnou z tréninku, tak tím větší je šance, že se zase brzy vrátí. A proč se může stát, že se už nevrátí? V delším časovém horizontu převáží psychická složka a mentální blok – že mu nikdo nedokáže pomoci a on už má strach na trénink vůbec přijít.

 

Uvědomil jsem si pocit konce

Když teď opustíme téma koronaviru, co vás přimělo věnovat se medicíně? Byly to vaše vážné problémy se srdcem?

Ne, vůbec ne. Chtěl jsem studovat medicínu dávno předtím, to jsem ani netušil, že se srdcem něco budu mít.

 

V mládí jste prodělal sérii závažných srdečních arytmií. V jednom z rozhovorů jste řekl, že se o svých problémech se srdcem už nechcete bavit, že je to uzavřená kapitola. Přesto se zeptám: jak vás to poznamenalo? Máte nějaké problémy i nyní?

V současné době nemám problém, tedy respektive ten problém je posunutý do úrovně, že je řešitelný a neovlivňuje mě to příliš.

 

 

Když si odmyslím zdravotní hledisko, změnilo to nějak váš pohled na život a na svět?

To určitě ano. V některých případech jsem se zatvrdil, v jiných jsem si uvědomil pocit konce, možná dříve, než bych měl. Protože konec života začíná člověk vnímat, až když je na to připravený, ne v osmnácti letech. Vlastně asi nejvíce mi to pomohlo v tom, že jsem schopen opakovaně bojovat a zatvrdit se. Protože každá arytmie byl vlastně boj lékařů, ale i mě samotného o život.

 

Pomáhá vám v práci to, že jste byl také vrcholový sportovec?

Je třeba říct, že jsem nebyl vrcholový. Nestihl jsem to. Byl jsem příliš mladý. Ale měl jsem stejný režim a vím, o čem je profi sport. A ano, pomohlo mi to velmi. Bez toho bych se asi neobešel.

 

Takže vám sportovci více věří?

Snad ano. To byste se ale musela zeptat jich. Já se snažím mluvit jejich řečí. Aby vám věřili, musíte je pochopit a naslouchat jim.

 

A uvědomují si realizační týmy a trenéři, že vás potřebují?

Ano i ne. Záleží na úhlu pohledu a přístupu. Je třeba říci, že zdravotní zabezpečení vrcholového sportu u nás bylo kdysi velmi vysoko. Ano, bylo to centralizované, ano, bylo to z důvodu dopingu, to jsou ty negativní stránky. Ale fungovalo to. Pak to celé na dvacet let usnulo a postupně se omezovalo na povinné zdravotní prohlídky. To se nyní snažíme změnit. Ti nejlepší si uvědomují, že čím výš jste na světovém žebříčku, tím víc víte, že musíte mít okolo sebe tým lidí, kteří vás jako vrcholového sportovce připraví. A zdraví a sportovní věda jsou toho integrální součástí. Mohu jmenovat třeba Marka Jelínka, trenéra Evy Samkové, kde tým funguje skvěle. Ale jsou i další a je jich čím dál více.

 

Tlak na sportovce je enormní

Jak moc řešíte i psychiku sportovců?

Je to samozřejmě nesmírně důležité. Třeba si vezměte trénink a obyčejný denní stres. V minulosti hrála hlava v drtivé většině roli pouze v tréninku a závodu jako takovém, protože vrcholový sportovec měl tři úkoly – trénovat, jíst a spát. V současné době je ale vnější stres, kterému je vystavený, mnohem složitější a komplexnější. V minulosti, když člověk sportoval, tak věděl, že až něčeho dosáhne, tak třeba pojede na Západ. Teď jste sice profesionální sportovec, ale když jste ve sportu, který vám nevydělá peníze, tak víte, že přijde okamžik pravdy a vy budete muset skončit. A co budete dělat? Někdo je z chudší rodiny, jiný z bohatší, někdo má sponzory, jiný ne. Do toho sociální sítě, komerce. Ten tlak na sportovce je enormní. K tomu připočtěte energetické deficity a poruchy příjmu potravy. Vlastně je to nyní tak, že se bez specializované pomoci sportovního psychologa či dalších osob někdy nedá fungovat.

 

Jaký výkon českého sportovce, na kterém jste se spolupodílel, vás poslední dobou potěšil?

Kdybych řekl jména, tak bych mohl na někoho zapomenout a on by si to nezasloužil. Musím ale říct jednu věc. V souvislosti s koronavirem mě velmi potěšilo, že jsou sportovci, kteří té situace využili a dodělali si resty, na které nebyl předtím nikdy čas. Koronavirus je ve vrcholovém sportu okamžikem pravdy. Uvidíte, že brzy zjistíme, komu koronavirus ukončí kariéru a koho vystřelí nahoru.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama