Cestovat se bude pořád. Ale lidé budou žádat vyšší kvalitu

Jak jste se vlastně stal hoteliérem?

Vyrůstal jsem ještě za minulého režimu a byl jsem tak trochu rebel. Na základce jsem neměl dobré známky, což tehdy znamenalo jít do učení – a já se naštěstí dostal na učňovský obor kuchař, číšník.

 

To jste nedopadl zase tak zle.

To ne, ale měl jsem také štěstí na rok narození. Když mi bylo šestnáct, byla revoluce a stát tehdy začal říkat: Jsi mladej a zdravej chlap, nenecháme tě umřít hlady, ale jestli se chceš mít dobře, musíš začít makat. Na to naše generace slyšela. Ne náhodou jsem se na jedné z prvních lepších štací – ve Ville Voyta – sešel se Zdeňkem Pohlreichem. On v kuchyni, já coby vrchní. Dneska už to neplatí, stát podle mě mladší generaci rozmazluje. Říká, že je v pořádku dlouho studovat, pak jít do státní správy za jistotou a tak dál.

 

Co bylo dál?

Po nějakém čase jsem přijal místo provozního v hotelu ve Špindlerově Mlýně. Ta společnost měla asi sedm hotelů a mně vadili neschopní lidi nade mnou. Majitel, ke kterému jako k Američanovi všichni vzhlíželi, mě přesvědčil, že založíme firmu spolu a „rozjedeme to dynamicky“. Půjčil jsem si tedy půl milionu a šel do toho.

 

Jak to dopadlo?

Byl to podvodník, s penězi utekl a já zůstal s dluhem a na ulici. Ale zkusil jsem to původně plánované podnikání rozjet i tak, ukecával jsem cestovky, aby mi zaplatily pobyty dopředu, ukecával jsem dodavatele, aby mi dodali zboží na fakturu. Jinak to nešlo, neměl jsem žádný kapitál. Takhle jsem začínal. Naštěstí všechno dopadlo dobře a rozjelo se to. Dnes patří Czech Inn Hotels mezi tři největší sítě hotelů v Česku a já cítím zadostiučinění, že to, čemu věřím – tedy že tvrdá a poctivá práce se časem musí vyplatit – funguje.

 

Airbnb musíme regulovat

Jak se jako hoteliér díváte na fenomén Airbnb?

Na jednu stranu se snažím poučit. Co tam hosté hledají – rychlost, neuniformnost, soukromí a tak dál. Na druhou stranu mě zlobí, že Airbnb neplatí daně a nepodléhá (často moudrým) standardům. Přestože v jádru poskytují „krátkodobé ubytování“ – tedy hotelové služby.

 

Co si pod tím mám představit?

Například kdybych já koupil polovinu činžáku a dělal z toho hotel, budu muset plnit tolik hygienických, hlukových, bezpečnostních a dalších norem, že by vás to ani nenapadlo. Kromě toho bych musel s majiteli ostatních bytů vyjednávat o všem možném. Dost možná bych si celou transakci rozmyslel. Airbnb to dělá – a nikoho se neptají. A navíc neposkytují lidem žádný servis ani extra kvalitu. Předají klíče od bytu někde v průchodu v jiné části města a nazdar.

 

Z mého pohledu turisty ale Airbnb rozcestovalo mladé lidi. Sám jsem jeho služeb využil hned v několika zemích.

Jo, jistě – ale ať platí daně, místní poplatky a plní ubytovací normy. Jako kdokoli jiný.

 

Měla by podle vás Praha a další česká města tento typ ubytování regulovat?

Ano, například nemůžete udělat v činžovním domě prasečák – i když vlastníte čtvrtinu bytů a je to soukromý majetek. Teď tedy zejména hájím obyvatele. A o daních a poplatcích jsem už mluvil. Nedávno vyšel velmi zajímavý průzkum na toto téma mezi obyvateli Prahy. Vyplynulo z něj, že pro určitou regulaci těchto služeb je většina Pražanů. Lidem se opravdu nelíbí, když jim z činžovního domu někdo dělá ubytovnu, „kde to žije“. Já se jim rozhodně nedivím.

 

Češi jsou nejlepší hosté

Jak je na tom vlastně obecně hotelový byznys po koronavinové pandemii? Vrátili se hosté?

Ještě úplně ne – měřeno jaksi z hlediska republiky nebo města. My v Czech Inn Hotels máme ale nejlepší rok v historii firmy, obsazenost hodně přes devadesát procent. V době covidu jsme totiž masivně investovali, a to se vyplatilo. Naši hosté chtějí kvalitu a zážitky přímo v hotelu, proto se k nám vrací. Pouze dobrá postel a osekaná snídaně teď moc nefrčí. Lidé ale mají chuť cestovat. Vypovídá o tom i obsazenost hotelů za letošní říjen a listopad. Listopadem dřív začínala mimosezona, teď hotely praskají ve švech.

 

Obměnila se nějak klientela?

Velmi. Jezdí daleko více Češi – a jsou to nejlepší hosté. Přesto platí, že daleko větší procento tvoří Němci, Poláci, Slováci a obecně turisté z okolních zemí. O Vánocích počítáme s větším počtem turistů ze zahraničí, jelikož Češi svátky tradičně tráví spíš doma u pohádek. A pak jedou na Silvestra na hory nebo odletí do tepla.

 

Proč jsou podle vás Češi ti nejlepší hosté?

Lidé jedoucí za byznysem patří v hotelech k těm vyhledávaným a u nás v byznys sektoru tvoří Češi skoro tři pětiny ze všech. U turistů je to asi čtvrtina, ale zase Čech, který jede do Prahy s manželkou do čtyřhvězdičkového hotelu, je spíš vyšší střední třída a většinou je kulturou vystupování značně nad průměrem.

 

Mají Češi oproti cizincům nějaké speciální požadavky?

Ani ne. Čeští turisté si jedou výlet opravdu užít, jsou solventní a my se snažíme jim dávat nejlepší pokoje tak, aby nebyli na patře v uvozovkách se sotva plnoletými dánskými studenty na školní akci. Předladíme jim na televizi české programy a snažíme se jim dávat najevo, že jsme rádi, že u nás jsou.

 

Ještě něco se proměnilo?

Velmi se změnilo i to, že lidé objednávají pokoje na poslední chvíli. To se turisté naučili během covidu, aby co nejméně rušili rezervace. A stále nám bohužel chybí turisté z Asie a Ameriky.

 

Co si myslíte o aktivitách organizace Czech Tourism? Může tahle instituce sféře turismu v Česku skutečně pomoci?

Může. Myslím, že třeba Rakušané dokážou se svou zimní i letní sezonou poměrně účinně „masírovat“ českou vyšší střední třídu. A našinci tam pak utrácejí obrovské peníze. Měli bychom se zaměřit na to, jak přilákat turisty ze zahraničí. Nejen z okolních zemí, ale i z Číny, Japonska a Ameriky.

 

Jak?

Vezměte si třeba letošní krizi s eurem. Dolar se vůči euru obchoduje na nejvyšší úrovni za zhruba dvě desetiletí. Američany tak naše hotely, zájezdy, služby i zboží placené v eurech vyjdou levněji. Z takových příležitostí bychom měli těžit. Bohužel se tak neděje.

 

Krize je příležitost

Velkým tématem je nyní energetická krize. Jak se hotelového byznysu dotýká?

Energie nejsou v hotelech největší výdaj. Inflace podle nás ničí ekonomiku – špatně se plánuje, ruší se investice, banky se bojí půjčovat a celkově vás to jako podnikatele paralyzuje. To je velmi špatné. Zkusme se na to ale podívat v jiném světle.

 

Pozitivně?

Přesně tak. Krize je hrozná, nejen pro penzisty nebo mladé rodiny, ale pro lidi obecně. Pro podnikatele je ale krize přece hlavně příležitost! Czech Inn se vždy nejvíce zvětšil v krizových dobách, třeba po roce 2008. I v této dnešní krizi jsme vysoko nad trhem – obsazeností i cenou pokoje – a začínají se nabízet hotely k převzetí, které jsou „pod trhem“ a ve ztrátě. Pakliže si slovo krize překládáte jako „hrůza“, vždycky si vzpomenu na své začátky. Kdy jsem dlužil peníze sám, dlužil jsem cestovkám, dodavatelům, na horách měla začít sezona, na které jsem byl závislý, abych to všechno splatil. Jenže nebyl sníh. Vůbec žádný! Na hory se nikomu nechtělo. To byla, panečku, krize.

 

 

Co vás tehdy zachránilo?

Dodneška pamatuji na zázrak jako z filmu. Nějak 22. prosince, před dvaceti lety, se prudce ochladilo a začalo sněžit. Lidi začali objednávat, vše se rozběhlo – mohl jsem zaplatit lidem i dodavatelům a zachránit byznys. Pracoval jsem od pondělí do neděle a koncem sezony jsem byl na nule – bez dluhů. Tak jsem pracoval dál. Samozřejmě když je společnost větší, můžete pracovat trochu méně, máte již i zkušenosti a věk.

 

Co za úspory jste ve svých hotelech zavedl?

Czech Inn Hotels vznikl před lety pronájmem malého hotýlku v Harrachově. Nebyli jsme ten případ, že se miliardář vrhne do hotelnictví. Vždycky jsme přebírali špatně vedené podniky a ty jsme postupně dostávali do černých čísel. A je to vždy stejné. Vysoké náklady, špatná obchodní politika, nekvalitní služby, ignorace spokojenosti hosta, špatné vedení zaměstnanců. Dnes dělám pořád to samé, jen hotely jsou větší a větší a lůžek není čtyřicet, ale sedm tisíc. Čili úsporná opatření jsem zaváděl hned, jak jsem začal. Ale vždy jsem se primárně soustředil na zvyšování tržeb, tedy poskytování kvalitních služeb! Potom nemusíte tolik hledět na náklady.

 

Nějak konkrétně se vás ale zvýšené ceny plynu a elektriky přece dotknout musí. Promítne se to i do výsledných cen?

Pochopitelně zavíráme dveře, racionalizujeme provoz klimatizace, máme úsporné žárovky a tak dále. Ale do ceny pokoje se to skutečně nijak nepromítá. Tu určuje poptávka, tedy počet turistů, a nabídka, mimo jiné od konkurence. V květnu jsou v Praze pokoje mnohem dražší než v lednu. Přestože se netopí, klimatizace jede na minimum a svítí se třikrát méně.

 

Zaměřujete se například na to, na kolik stupňů jsou vytápěny pokoje nebo prostory v hotelu?

Zaměřujeme se na veškeré výdaje, ale mnohem více se zaměřujeme na příjmy. Jak už jsem řekl, v rozpočtu jsou důležitější položky než energie.

 

„Zezelenal“ nějak hotelový průmysl v posledních letech?

Co se týče nás, nabízíme „zelené pokoje“ pro lidi, kteří řeší ekologickou stránku cestování. Nicméně naší filozofií je, že je nikomu nevnucujeme – snažíme se vyjít vstříc všem typům hostů.

 

Jak podle vás budou spotřebitelé reagovat na zvýšené ceny? Budou cestovat spíš po Česku, než by se vydávali do zahraničí? Nebo úplně rezignují na dovolenou?

Lidé budou cestovat pořád. Požadavkem bude vyšší a vyšší kvalita. Každý hotel musí mít především velmi dobrou restauraci. Jen „postel a snídaně“ nebude stačit. Trend je také, že musíte mít „selfie point“ v hotelu nebo před ním. Tedy místo, kde si host udělá selfie. Protože čím dál víc hostů, zejména tedy z řad krásnější půlky lidstva, chce mít luxusně vypadající fotku z dovolené, která bude „libová“ na sociálních sítích.

 

A kam se teď chystáte vy sám?

Většinou létám na víkendy – omrknout konkurenci někam do ciziny. V zimě do tepla, v létě naopak. Teď to patrně bude Lisabon, abych mohl spát v našem hotelu a neutrácel. Zároveň omrknu, jaké hotely jsou k mání. Chceme investovat nejen v Čechách, ale i v zahraničí.