Nejvíc si odpočinu, když můžu hrát

Zažil náročný rok, šel z role do role. V divadle ztvárnil mluvčího prezidenta i mladého muže, kterého svede starší žena. A k tomu ještě na zámku v Osečanech, kde žije se svým přítelem Matějem Stropnickým, ubytoval několik ukrajinských rodin, s nimiž prožívá silné příběhy: narození dítěte, ale i smrt. Herec Daniel Krejčík.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Hrajete v divadle, od 8. července vás čeká divadelní festival u vás na zámku v Osečanech, do toho dabujete, nahráváte audioknihy. Ještě jsem na něco zapomněla?

Vzhledem k tomu, že máme teď doma spoustu řemeslníků, kteří pomáhají s rekonstrukcí zámku, jsem pro ně i kuchařem, pohůnkem, klukem pro všechno. Jo a taky se snažím bejt dobrej partner, což, jak zjišťuju, je v dlouhodobém vztahu docela fuška. A teď jsem i docela točil, v květnu měl v Lucerně předpremiéru film Kam motýli nelétají, kde mám hlavní roli. Z toho jsem měl radost, i přesto, že jsem po natáčení nikdy moc neprahnul.

 

Proč?

Přišlo mi, že člověk musí při výběru filmových nebo seriálových rolí dělat strašně velké ústupky. Což je rozdíl oproti divadlu, kde máte poměrně velkou svobodu. Byl jsem vloni asi půl roku v jednom dlouhodobém seriálu a musím říct, že sice děkuju za tu zkušenost, ale příště budu s výběrem opatrnější. Jo a vlastně ještě píšu knížku!

 

O čem?

Od doby, kdy jsme začali bydlet na zámku a můj život se proměnil v něco, o čem se mi nikdy ani nesnilo, jsem si chtěl psát deník. Ale nikdy k tomu nedošlo. Psát jsem začal až poté, co jsme u nás na zámku ubytovali několik ukrajinských rodin. Nejdřív jsem psal jen pro sebe, potom jsem dal něco na Instagram a četla to spousta lidí. A i já jsem zjistil, že mi to strašně pomáhá.

 

 

Jak to?

Tou dobou jsme na zámku zažívali emocionální horskou dráhu. Zažívali jsme chvíle, které byly plné pomoci a podpory, ale i momenty, kdy si člověk sáhl na dno. A já zjistil, že když si ráno nebo večer sednu a sepíšu si jeden odstavec toho, co se ten den odehrálo, pomůže mi to. Načež se ozvalo nakladatelství Albatros, že by to rádi vydali jako knížku. Tak jsem vzal část svých denních reportů, ale pak jsem si řekl: Safraporte, ti lidé vlastně taky musí vědět, kdo jsme, jak jsme se poznali, jak žijeme. Že nemáme lednici, že máme osla místo psa a tak dál. Musím to dopsat tak, aby to vyšlo do Vánoc.

 

Za den prožiju několik životů

Jak vypadá váš běžný den? Třeba dneska?

Včera v noci jsem se vrátil z představení Dánská dívka, které bylo poslední v sezoně. Ráno jsem se probudil, zavadil o sebe v zrcadle a došlo mi, že mám na obličeji tunu divadelnímu make-upu a ve vlasech třpytky. Tak jsem se opláchl ledovou vodou – teplou máme, jen když rozděláme oheň v kamnech – narazil si kšiltovku a šel nakrmit osla a vypustit zvířata. Pak jsem odjel do Prahy, kde jsem měl schůzku k fashion weeku. Což mi přišlo vtipné, debatovat o módní události a zároveň mít skoro slámu ve vlasech. Pak jsem byl dabovat novej seriál pro Disneyho, teď jsem tady s vámi a hned potom svištím do divadla, kde máme druhou premiéru hry Očistec si zaslouží každý. Je o prezidentovi a já hraju jeho mluvčího. Za jeden den prožiju několik životů úplně rozdílnejch lidí – od vesnickýho balíka přes kreslenou postavičku až k herci zavalenýmu pugetama po premiéře.

 

 

Na zámku v Osečanech pořádáte letní divadelní festival. Co všechno chystáte pro ten letošní?

Každý rok je tu nějaká premiéra, kterou diváci uvidí jenom a pouze v létě na našem fesťáku. Letos je to fakt skvělá komedie Kalifornská mlha, kde hrajeme jenom dva – já a Matěj. Je to nesmírně vtipná a dojemná hra, bouřlivej souboj mezi náma dvěma. Mates hraje takovýho suchoprdskýho experta na výtvarný umění a já takovou vesnickou postavu z lidu, která mluví jako kulomet. Zatím máme na zkouškách jenom samý záchvaty smíchu. Snad se tak budou bavit i diváci. A když ne, výhoda je, že pro ně hrajeme doma na zahradě, čili večer zachráníme tím, že dostanou domácí buchtu nebo víno z našeho sklepa. Pak taky pro velkej úspěch hrajeme loňskou premiéru s názvem Úča musí pryč se Zuzanou Bydžovskou v hlavní roli. A spoustu dalšího. Festival probíhá na nádvoří zámku a peníze za vstupenky jdou přímo na transparentní účet, ze kterého se zámek opravuje.

 

Skvělý duševní restart

Je něco z vaší práce, co děláte nejraději?

Ze všeho nejvíc jsem herec a nejvíc si odpočinu, když můžu hrát. Hlavně v době, kdy to bylo z nejrůznějších důvodů náročnější, byl moment, kdy jsem mohl vylézt na jeviště, na dvě hodiny vypnout telefon a být někým jiným, úplně skvělý duševní restart. Zjistil jsem, jak je pro mě herectví hrozně důležitý. Už je z něj i nějaká droga a součást nastavení mysli, které permanentně potřebujete k tomu, abyste mohl fungovat i v běžným životě. Když nehraju, je to se mnou doma k nevydržení.

 

Takže to je to, co vás baví? Být na jevišti, vypnout, být někým jiným?

V první řadě prostě miluju lidi. Jsem s nimi rád, rád je bavím a myslím si, že i to je důvod, proč mají diváci na jevišti rádi mě. Je to takový zvláštní stav, vyplavují se endorfiny na nejvyšší možné úrovni. Aniž bych byl jakkoli ezoterickej, tak mezi jevištěm a hledištěm prostě probíjí nějaká zvláštní energie. Když tedy máte štěstí na dobrý představení. Za což jsem teď já moc vděčnej. Mám na repertoáru aktuálně jenom hry, které mají určitý smysl, hloubku.

 

Na jakou roli se teď těšíte?

Na žádnou, si představte. Poprvé v životě jsem ve fázi, kdy před sebou – tedy kromě našeho festivalu – nemám do podzimu nic. Před pár lety bych byl šíleně zoufalej, že mě nikdo nechce a že tu práci nedělám dobře. Dneska se na to koukám jinak. Teď jsem zkoušel pět hlavních nebo velkých rolí za sebou a myslím, že aby mohl herec dobře hrát, musí taky někdy žít. Není to o tom, že bych neměl nabídky, ono platí takové pravidlo, že čím víc jste jako herec vidět, tím víc nabídek najednou chodí. Jsou ale prarůzný a já jsem si prvně zkusil, jaké to je něco odmítnout. A to i přes to, že nejsem dostatečně slavnej ani bohatej, abych mohl říkat ne. Nemyslím si, že je to o namyšlenosti, a doufám, že namyšlenej nejsem. Ale byly to věci, které se mnou nějakým způsobem nerezonujou nebo vlastně nevím, proč bych je měl dělat.

 

Nevadí mi hrát gaye

Co třeba?

Na jaře jsem odmítl velkou roli ve filmu od renomovaného českého režiséra. Štvalo mě, že postava, kterou mi nabídli, byl vykroucenej, nymfomanickej homosexuální kadeřník. Vůbec mi nevadí hrát gaye, ale tahle role byl přesně ten stereotyp, kterej by byl trapnej i v devadesátkách. A hrát takovou postavu v době, kdy gayové bojují o to, aby měli stejná práva jako ostatní: To bych se styděl. Byla to fakt velká role, ale řekl jsem si, že jsou věci, které mi za to nestojí. Stejně jako jsem odmítl jeden nový dlouhodobý seriál, kde jsem měl pocit, že nemám co hrát.

 

V jednom z rozhovorů jste o své minulosti řekl: „Bylo mi tou dobou dvaadvacet a nebyla za mnou skoro žádná práce. Vyoutovaných herců nebylo moc. Byl jsem zkrátka přítel někoho a ‚teď ukaž, co dokážeš‘. Stín mé homosexuality nad tou kariérou asi stále zůstává. Spousta režisérů to řeší, myslím, že by mi roli Romea nebo prince asi nikdo nedal.“ Změnilo se od té doby něco?

Od doby, kdy jsem to řekl, jsem si Romea ani prince nezahrál (směje se). Změnilo se to jen jednou jedinkrát, a sice ve hře Absolvent, kterou režírovala Natálka Deáková v Divadle Na Fidlovačce. Ta mi odvážně svěřila ikonickou postavu, kterou ve filmu hrál Dustin Hoffman. Ze začátku jsem měl strach, jestli to zvládnu. Pořád jsem si říkal: Jsem na to dost hezkej? Dost vtipnej? Vůbec jsem si nebyl jistej, protože Absolvent má mít nějaký sex-appeal, velký sebevědomí, silnou mužskou energii, co dokáže položit i takovou femme fatale, jako je Jitka Schneiderová. Ale Natálka společně s Jitkou, která hraje paní Robinsonovou, mi v tom byly obrovskou oporou. Snad se to povedlo, mě to moc baví, divadlo je plné a recenze jsou krásný. Mám to představení strašně rád.

 

Daří se vám držet odstup od rolí, které ztvárňujete? Nebo si berete práci i domů?

To záleží na konkrétní roli. Před třemi nebo čtyřmi lety jsem si vzal domů Dánskou dívku. Měl jsem pocit, že je to pro mě životní role, že už nikdy nebudu hrát nic jiného. Neudržel jsem si odstup a pak mě to dohnalo. Od té doby se s tím učím pracovat. Duševní hygiena, to je téma. Učím se ji mít, ale nevím, jestli mi to jde.

 

 

Jak vás to dohnalo?

Musel jsem pro tu roli hodně zhubnout a za poměrně krátkou dobu, asi za dva měsíce, jsem shodil skoro 20 kilo. Což samozřejmě zamává s vaší psychikou, s vaším tělem i s vaším zdravím. Dělal jsem to tím nejhorším možným způsobem – nejedl jsem. Dal jsem si jen jednou za tři dny polévku a nějak jsem fungoval na velkém adrenalinu a touze něco dokázat, což byla volovina. Pak bylo potřeba, aby mi někdo rázně zaklepal na rameno a řekl: Vzpamatuj se, divadlo je jenom jako. Je to jenom role, přece kvůli ní nemůžeš umřít.

 

Jak jste se z toho dostal?

Trvalo to dlouho, bylo to s pomocí lékařů. Doteď je to znát, mám úplně zničený metabolismus. Když se podívám, jak jsem vypadal předtím a jak vypadám teď, je to obrovský rozdíl. Byla to chyba, která na nějakou dobu poznamenala můj život, kvůli tomu, že jsem si přál za svůj výkon Thálii, kterou jsem však stejně nedostal. Ale to nevadí. Mělo to tak být. Kdybych třeba za tuhle roli tu Thálii dostal, ještě bych si řekl, že ten můj přístup byl vlastně dobrý, a udělal bych to pak znovu. Všechno má nějaký smysl.

 

 

Ukrajinské příběhy

Váš život na zámku se zásadně změnil poté, co jste tam s Matějem ubytovali ukrajinské rodiny. Kolik lidí u vás teď žije? Jak zvládáte všichni dohromady fungovat?

Myslím, že deset. Jsou u nás od 27. února. Za tu dobu se událo hrozně moc věcí, které jsme úplně nepředpokládali. Nevěděli jsme, že to nebude na pár dní nebo týdnů, ale na měsíce, možná i roky. Nečekali jsme, že se nám tam narodí miminko, že nám tam někdo zemře. Že tam budeme s někým v době, kdy bojuje s náročnou nemocí, nebo že nám tam zbyde dítě, kterému umřel jediný člověk, kterého měl – maminka. My to nemáme tak, že bychom těm lidem někde nabídli nějaké bydlení, oni bydlí u nás doma, jsou součástí naší domácnosti, sdílíme kuchyň, vaříme si spolu, pomáháme s péčí o děti, vznikla tam určitá forma komunity. A v ten moment jsou vám ti lidé velmi blízcí. Ale nelitovali jsme ani na minutu.

 

Jaké jsou tedy vaše plány v nejbližší době?

Tak prvně se budu hodně modlit, aby v létě moc nepršelo a my si na zámku užili podařenej divadelní festival. A pak od září budu hlavně partner. Náš vztah prošel za poslední rok náročnejma zkouškama, že je potřeba mu věnovat nějakou péči. Pak si budu taky hodně přát, aby se holky s dětma mohly vrátit domů na Ukrajinu, stýská se jim stále stejně. A moje plány? Budu čekat na nabídku, která mi rozbuší srdce, ať už filmovou, seriálovou, nebo divadelní. A když žádná taková nepřijde, půjdu pracovat k rodičům do jejich rodinné pohřební služby. Tam je práce vždycky, a navíc je tam božskej klid.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement