Jak poznat, že se s dítětem něco děje? Napoví i spánek

28. září 2022

Radka Víchová

Archiv RV

Sebepoškozování, úzkosti, panické ataky. Vážné psychické problémy trápí často děti i ve velmi nízkém věku. Důvod? Na duševním zdraví se podepsaly dva roky covidu, sociální izolace, odloučení od vrstevníků a následně válka na Ukrajině. „Dřív to bylo tak, že si někteří rodiče nechtěli připustit, že by dítě mělo nějaký vážnější problém. Spíše si říkali, že to přejde. A cestu k psychologovi brali jako své selhání,“ říká psychoterapeutka Radka Víchová. Dnes už ale jít k psychologovi nepředstavuje takové tabu.

V poslední době se hodně hovoří o tom, že v souvislosti s covidem narostly psychické problémy dětí. Je tomu tak?

Hned na úvod bych chtěla říct, že žiju v určité pražské bublině, takže to, co říkám, souvisí s mými zkušenostmi, s lidmi, kteří se ke mně dostanou, nebo s tím, co znám z pražského školního prostředí. Nedá se to brát nějak obecně. Samozřejmě sleduji i výzkumy, teď se začínají objevovat první studie. Pravdou ale je, že slýchám to samé, co vy. Že problémů narůstá a tady bych spíš řekla, že se potíže obměňují, jsou hlubší, intenzivnější a vážnější. Narůstá i případů sebepoškozování. A bohužel i pokusů o sebevraždu, i u adolescentů.

Pokud jde o sebepoškozování, překvapilo mě, že se týká už i velmi malých dětí na základních školách…

Je to tak. Ten věk se snížil. Tak na dvanáct let i níže. Dříve to, podle mé zkušenosti, byla rovněž z velké části doména děvčat, teď už se případy sebepoškozování objevují také u chlapců. Přibylo rovněž úzkostných stavů a panických atak. A u dětí, které měly už předtím trochu nakročeno k vyhýbavému, úzkostnějšímu chování, se to mohlo proměnit až v sociální fobie. Že už nejsou schopny například jet MHD nebo nezvládnou být ve větší skupině než takto se mnou v interakci jeden na jednoho, jako jsme tu teď my. Možná to trochu souvisí i s tématem odolnosti. Ukázalo se, že křehčí děti to ovlivnilo více než ty odolnější. A teď se můžeme bavit o tom, co je odolnost, do jaké míry je to víc vrozená dispozice a do jaké míry a jak to můžeme my jako dospělí či rodiče ovlivnit.

Proč se ty problémy prohloubily, co na to mělo vliv? To, že nebyly v kontaktu se spolužáky?

To mělo vliv hlavně u starších dětí a dospívajících. Když se na tuto problematiku podíváme pohledem vývojové psychologie, tak dospívající mají v náplni své vývojové „práce“ separaci od rodiny a oni v tom procesu najednou uvízli, nebo byli vráceni zpátky domů. Děti předškolní, nebo i ještě mladšího školního věku, z toho více méně profitovaly, protože jsou ještě rády s maminkou či tatínkem. Pokud tedy rodiče nebyli extrémně úzkostliví a třeba alespoň šli na hřiště, nebo se občas s někým potkali. Jenže pak nastává přelom mladšího a staršího školního věku, kdy se začíná dítě od rodiny separovat a na významu začíná nabývat jeho vrstevnická skupina. A to se tady často nestalo. A ony, dá se říct, se vrátily do toho mladšího školního věku. Ale i u středoškoláků se ukazují zajímavé věci.

Jaké?

Věci, na které jsme možná už trochu pozapomněli, jako je například důležitost určitých rituálů pomáhajících projít přechodovými vývojovými fázemi. Například nesli špatně, že neměli maturitní ples, neměli vítání studentů prvních ročníků, stužkování a podobně. Tady u mě jsem slýchala, že například byli ve třeťáku, ale mluvili o sobě jako o druhácích, ten jeden rok měli v mlze, úplně na něj pozapomněli. A nebyl to jeden či dva, že by se přeřekli, opakovalo se to. Neměli ani žádné lyžařské kurzy, adaptační kurzy, nejeli společně na vodu. Někteří měli první kontakt se svými spolužáky i učiteli pouze v online prostředí. Pak mi jeden například vyprávěl, že když se vrátil na nějakou chvíli do školy, tak mu třídní říká: Já jsem tvoje třídní. A on na to: Ale paní učitelko, to já nevím, já jsem vás nikdy neviděl. Možná jen na malé fotografii v počítači. Zdráhala bych se ale říct, že psychických problémů u dětí a dospívajících přibylo jen proto, že byl covid. Náročnější problémy většinou nemají jen jednoduchou, přímočarou linku, stojí za tím víc faktorů. Každopádně určitě to tomu nepřispělo, stejně jako válka na Ukrajině.

Hluboká duševní bolest

Už na začátku jste zmínila sebepoškozování, co tyto děti prožívají?

Existují takové dvě tendence, které je nutné rozlišovat. Buď už je to tak, že jsou děti medikované či v psychiatrické péči a prožívají opravdu hlubokou duševní bolest. Já se s nimi mohu snažit empatizovat, vcítit se do nich, ale pokud jsem neprožila hlubokou depresi, tak nemohu přesně vědět, co dítě prožívá. A ta psychická bolest je tak silná a třeba už nezabírá daná medikace, takže se snaží duševní bolest přebít bolestí fyzickou. Je to taková chvilková úleva. Když se popálí, pořežou, cokoli, tak to na chvíli přebije tu hlubokou duševní bolest, trýznění, zoufalství. To jsou náročnější případy, u kterých je potřeba dlouhodobá terapie.

A ta druhá skupina?

Podpořte Reportér sdílením článku