V muzeu musíte dostat šanci si věci osahat

Splnilo se vám takřka všechno, co jste si před lety vysnili. Jaká byla vlastně cesta k vašemu NaFilMu, tedy Národnímu filmovému muzeu?

Studovali jsme s Terezií Křížkovskou a Jakubem Jiřištěm filmovou vědu. Jezdili jsme všude možně po světě a obdivovali filmová muzea. Říkali jsme si, že jednou něco takového rozhodně vybudujeme i tady v Praze. Jenže sehnat peníze na obří muzejní projekt, o kterém jsme snili, nebylo vůbec snadné. A proto jsme začali postupně. Nejdřív, v roce 2015, sezonní výstavou o filmové historii, kde se nám potvrdilo, že by o tohle téma byl zájem. Potom jsme začali hledat prostory pro stálou expozici, několik měsíců jsme ji měli u Národní třídy. A pak se nám shodou náhod podařilo najít místo v jedinečné budově Mozarteum poblíž Václavského náměstí, kde jsme zakotvili nastálo.

 

Návštěvníci si u vás vyzkouší, jak se dělají ruchy do filmu, nebo otestují historické promítačky. Bylo obtížné prolomit ten – do určité míry český – stereotyp, že na exponáty se nesmí sahat?

Mladí lidé si u nás zvykli velmi rychle, protože znají podobná muzea ze zahraničí, kde je běžné, že si můžete věci osahat. Náročnější to bylo pro seniory, protože ani netušili, co si vlastně pod pojmem „interaktivní filmové muzeum“ představit. Ptali se na pokladně, jestli je to pro ně. A já je docela chápu, protože pro mnoho lidí není zrovna komfortní, když se ocitnou uprostřed místnosti plné technologických vymožeností, a nevědí, jak s nimi zacházet.

 

A jak je to teď?

Nakonec se ten ostych podařilo překonat a dnes k nám chodí nejvíc právě senioři s vnoučaty. Prarodiče totiž často řeší, jak naplánovat společný program. Buď půjdou někam, kde to bude bavit děti, ale senior si připadá nepatřičně, protože neumí technologie ovládat, anebo půjdou někam, kde se zabaví dospělý, ale dítě se nudí. U nás se zabaví nejmladší i nejstarší generace současně.

 

STARONOVÁ SYMBIÓZA

Takže jste z nevýhody udělali výhodu?

Došlo nám, že většina tuzemských muzeí nemyslí na různé věkové kategorie a jejich potřeby. Je to trochu z extrému do extrému – buď je v expozici spousta monitorů a dalších interaktivních prvků, nebo jsou tam vitríny plné exponátů. Začalo nás zajímat, proč tu zatím moc nejsou expozice, kde se zkombinuje staré i nové. Máme v NaFilMu historické promítačky i virtuální realitu. A tahle symbióza návštěvníky hodně baví. Nejvíc to pozorujeme u skupiny, kterou už jsem zmínila: seniorů a dětí. Starší lidé téměř okamžitě zamíří k promítačce ze šedesátých let a vypráví vnoučatům, jak si na podobném přístroji doma promítali diapozitivy. Vnoučata jsou zase nadšená z toho, že si vyzkouší základy animace a natočí s dědou nebo babičkou krátký film na tablet.

 

Spousta muzeí by mohla své expozice inovovat. Nebojí se ale, že to bude stát moc peněz?

A to je přesně téma, které chceme v dohledné době podrobně zmapovat. Letos jsme totiž získali grant z Norských fondů, který má podpořit inovace v muzejních expozicích po Česku. Chceme zmapovat aktivity menších nezávislých muzeí a podělit se s nimi o naše zkušenosti. Zatím jen víme, že spousta tuzemských muzeí nepoužívá technologie v expozici, i když by se tam hodily. Někteří říkají, že je to drahá investice, jiní se bojí, že když se na ně bude moci sahat, dobové exponáty se poškodí.

 

Jak tohle, mimochodem, řešíte vy?

My jsme to vyřešili tím, že naši kustodi jsou skoro v každé místnosti muzea a aktivně oslovují návštěvníky. Vysvětlují jim, co všechno si mohou vyzkoušet, a pomáhají jim při manipulaci s dobovým přístrojem, a tím ho mají pod kontrolou.

 

Kustodi tedy nejsou pouze hlídači kdesi v rohu…

Komunikace s návštěvníky je pro nás hodně důležitá. Já sama nemám ráda, když přijdu někam do muzea a celou dobu mě tam kustod mlčky podezřívavě sleduje. My vždy říkáme, že u nás se můžete zeptat na cokoli, co vás tu zaujme. To prvotní dilema, kdy vejdete do sálu a tam je spousta přístrojů a nevíte, co s nimi, se rychle vyřeší, protože vás kustod osloví a začne si s vámi povídat. A podle toho, co nám návštěvníci píšou, tak jim právě tahle interakce vyhovuje.

 

NEZAČÍNAT OD NULY

Co tedy budete v rámci grantu zkoumat?

Nejdřív prozkoumáme situaci ve vybraných muzeích, chceme si promluvit s autory expozic a zajedeme se podívat na jejich vzdělávací programy. Vytipovali jsme si zhruba deset nebo dvanáct muzeí, která do grantu chceme zapojit. Naštěstí přibývá muzejníků, kteří se chtějí přiučit něco nového a mají zájem o spolupráci. Čas od času se na nás obrací a vyptávají se, jak to děláme, že nám muzeum tak dobře funguje. Jedna skupina profesionálů si s námi domluví schůzku, a ptá se nás napřímo. A pak je druhá skupina, která se k nám vydává na výzvědy, jako by i v muzejnictví fungovala „průmyslová špionáž“. Přitom my se rádi o pozadí vzniku expozice podělíme a zájemce v oboru v muzeu provedeme.

 

Vlastně by stačilo spojit síly a sdílet zkušenosti.

Přesně tak, protože nám připadá zbytečné, aby si ostatní od nuly prošli tím, co jsme už absolvovali. Můžeme jim poradit a pomoci vytipovat podobné organizace v Česku i v zahraničí. Skoro všechna nezávislá muzea řeší téměř stejné problémy jako my. Nejen organizační, ale také finanční, které jsou leckdy dost absurdní.

 

V jakém smyslu?

Oficiálně jsme sice muzeum s vlastními objekty a instalacemi, jenže nemáme stálou sbírku, a proto nemůžeme žádat o dotace v oboru muzejnictví na ministerstvu kultury. V podobné situaci jsou i ostatní malá nezávislá muzea po celé republice. Chtějí se rozvíjet, mají chuť vymýšlet něco nového pro všechny generace, ale chybí jim finance, na které my můžeme dosáhnout alespoň díky audiovizuálním fondům.

 

ŠIRŠÍ SPEKTRUM

Součástí grantu je důraz na mezigenerační programy. Mají o ně muzea zájem?

Nám přijde skvělé párovat prarodiče a vnoučata a věříme, že podobné aktivity by mohly fungovat i v ostatních muzeích. Už je celkem běžné, že mají muzea programy pro děti nebo školní skupiny, ale co moc často nevídáme, jsou právě mezigenerační aktivity, kde se rovnocenně a hlavně smysluplně zapojí nejmladší i nejstarší generace. Myslím, že když muzea rozšíří nabídku o tento typ programů, mohou výrazně rozšířit skupinu svých návštěvníků.

 

Vloni jste získali Českého lva za mimořádný počin v oblasti audiovize a zapojili jste se do velkého mezinárodního projektu. O co se jedná?

Organizátoři projektu MUSE.ar nás přizvali, abychom se podíleli na společných aktivitách. Jsou tam muzea z celé Evropy, která mají naprosto různá zaměření. Od českého Muzea železné opony až po Muzeum neolitické kultury v Srbsku. V rámci tohoto mezinárodního týmu profesionálů diskutujeme o tom, jak vyprávět příběhy z historie zajímavou formou. Navzájem sdílíme příklady z praxe a bavíme se o možnostech využití u nás i v zahraničí. Mnohdy vůbec nejde o velkou finanční investici do muzea, ale o originální nápady, jak zaujmout návštěvníka a vzbudit v něm zvídavost. Kromě tohoto projektu samozřejmě sledujeme i muzea z našeho oboru. Jsme už léta v kontaktu s kurátorkou nového Muzea Oscarů v Los Angeles, které otevřeli v minulém roce. A zajímá nás také Centrum národní filmové kultury, které se má snad brzy otevřít v polské Lodži.

 

A jak vlastně v cizině představujete, co děláte?

Někdy si říkáme, že už by to chtělo nové vizitky s novou funkcí. Před lety jsme s kolegyní žádaly o mezinárodní granty. Byla tam kolonka, kde jsme měly vyplnit, jakou máme funkci. Z legrace jsme napsaly: „prezidentka“ a „viceprezidentka“. Možná je na čase konečně si je nechat vyrobit!