V muzeu musíte dostat šanci si věci osahat

14. června 2022

Richard Špůr

Kinematografická kouzla a triky fascinují Adélu Mrázovou už mnoho let. Vystudovala filmovou vědu a se spolužáky založila interaktivní muzeum NaFilM v centru Prahy. Z jednorázového projektu postupně vybudovali profesionální filmovou instituci, která vloni získala Českého lva a letos dostala grant na popularizaci aktivit pro prarodiče a děti v muzejních expozicích.

Splnilo se vám takřka všechno, co jste si před lety vysnili. Jaká byla vlastně cesta k vašemu NaFilMu, tedy Národnímu filmovému muzeu?

Studovali jsme s Terezií Křížkovskou a Jakubem Jiřištěm filmovou vědu. Jezdili jsme všude možně po světě a obdivovali filmová muzea. Říkali jsme si, že jednou něco takového rozhodně vybudujeme i tady v Praze. Jenže sehnat peníze na obří muzejní projekt, o kterém jsme snili, nebylo vůbec snadné. A proto jsme začali postupně. Nejdřív, v roce 2015, sezonní výstavou o filmové historii, kde se nám potvrdilo, že by o tohle téma byl zájem. Potom jsme začali hledat prostory pro stálou expozici, několik měsíců jsme ji měli u Národní třídy. A pak se nám shodou náhod podařilo najít místo v jedinečné budově Mozarteum poblíž Václavského náměstí, kde jsme zakotvili nastálo.

Návštěvníci si u vás vyzkouší, jak se dělají ruchy do filmu, nebo otestují historické promítačky. Bylo obtížné prolomit ten – do určité míry český – stereotyp, že na exponáty se nesmí sahat?

Mladí lidé si u nás zvykli velmi rychle, protože znají podobná muzea ze zahraničí, kde je běžné, že si můžete věci osahat. Náročnější to bylo pro seniory, protože ani netušili, co si vlastně pod pojmem „interaktivní filmové muzeum“ představit. Ptali se na pokladně, jestli je to pro ně. A já je docela chápu, protože pro mnoho lidí není zrovna komfortní, když se ocitnou uprostřed místnosti plné technologických vymožeností, a nevědí, jak s nimi zacházet.

A jak je to teď?

Nakonec se ten ostych podařilo překonat a dnes k nám chodí nejvíc právě senioři s vnoučaty. Prarodiče totiž často řeší, jak naplánovat společný program. Buď půjdou někam, kde to bude bavit děti, ale senior si připadá nepatřičně, protože neumí technologie ovládat, anebo půjdou někam, kde se zabaví dospělý, ale dítě se nudí. U nás se zabaví nejmladší i nejstarší generace současně.

STARONOVÁ SYMBIÓZA

Takže jste z nevýhody udělali výhodu?

Došlo nám, že většina tuzemských muzeí nemyslí na různé věkové kategorie a jejich potřeby. Je to trochu z extrému do extrému – buď je v expozici spousta monitorů a dalších interaktivních prvků, nebo jsou tam vitríny plné exponátů. Začalo nás zajímat, proč tu zatím moc nejsou expozice, kde se zkombinuje staré i nové. Máme v NaFilMu historické promítačky i virtuální realitu. A tahle symbióza návštěvníky hodně baví. Nejvíc to pozorujeme u skupiny, kterou už jsem zmínila: seniorů a dětí. Starší lidé téměř okamžitě zamíří k promítačce ze šedesátých let a vypráví vnoučatům, jak si na podobném přístroji doma promítali diapozitivy. Vnoučata jsou zase nadšená z toho, že si vyzkouší základy animace a natočí s dědou nebo babičkou krátký film na tablet.

Spousta muzeí by mohla své expozice inovovat. Nebojí se ale, že to bude stát moc peněz?

A to je přesně téma, které chceme v dohledné době podrobně zmapovat. Letos jsme totiž získali grant z Norských fondů, který má podpořit inovace v muzejních expozicích po Česku. Chceme zmapovat aktivity menších nezávislých muzeí a podělit se s nimi o naše zkušenosti. Zatím jen víme, že spousta tuzemských muzeí nepoužívá technologie v expozici, i když by se tam hodily. Někteří říkají, že je to drahá investice, jiní se bojí, že když se na ně bude moci sahat, dobové exponáty se poškodí.

Jak tohle, mimochodem, řešíte vy?

Podpořte Reportér sdílením článku