Snad i za válek se zvonilo víckrát, říká hlavní svatovítský zvoník

Kvůli epidemii koronaviru a nouzovému stavu byl uzavřen Pražský hrad, do kterého se nedalo dostat, natož zvonit na zvony v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Tamním zvoníkům se od března podařilo zvonit jen asi čtyřikrát, nyní se ale situace pomalu vrací do normálu, říká hlavní svatovítský zvoník Tomáš Stařecký (58). „Nikdo z nás to nikdy nezažil, celá Praha byla taková tichá,“ dodává. Pražská katedrála je přitom velmi výjimečná – je totiž jednou ze čtyř na světě, kde stále zvoní živí zvoníci. Na jedno zvonění jich je potřeba minimálně osm, a když se zvoní i na největší zvon Zikmund – tak ještě o pět více.

Jak ovlivnily epidemie koronaviru a s ní související nouzový stav zvonění? Zvonilo se vůbec o Velikonocích?

Ovlivnily to zásadním způsobem, snad i v době válek se zvonilo víckrát než teď. Po vyhlášení toho nouzového stavu se nám podařilo zvonit čtyřikrát, ale bylo to opravdu nouzové. Velikonoční svátky byly úplně jiné, změněné a Pražský hrad byl v podstatě hermeticky uzavřený, takže se tam nedalo dostat, natož zvonit.

 

Jak vypadá Pražský hrad bez turistů? Cítil jste tu změnu? Někdy se prý stávalo, že turisté na nádvoří poslouchali zvony a po zvonění i tleskali...

Byl to neuvěřitelný zážitek, nikdo z nás to nikdy nezažil. Když je třeba kvůli státním návštěvám uzavřené a prázdné celé nádvoří, tak stejně vždycky někdo někde je nebo slyšíte nějaký hluk. Ale teď tam opravdu nikdo nebyl. Celá Praha byla taková tichá. Bylo to trochu podobné, jako když jdete zvonit na Nový rok ráno, kdy ještě všichni vyspávají, nikdo nikde není, nejezdí tramvaje a na té zvonici se zvuky zvonů zakousnou do toho ticha.

 

A pokud jde o normální situaci, jak často se vůbec zvoní?

To se dá říct docela přesně. V katedrále svatého Víta se pravidelně zvoní dvakrát týdně, to znamená, že ten základní počet zvonění je minimálně přes sto ročně. Nicméně kromě těchto zvonění jsou i takzvaná zvonění mimořádná, kdy se konají bohoslužby mimořádného charakteru, a to zvoníme trochu jiným způsobem. Jinak pravidelné zvonění je v neděli, jednou před mší svatou, která začíná v deset hodin, a podruhé v poledne: to začínáme minutu před polednem a zvoní se čtvrt hodiny.

 

To jsem se právě chtěla zeptat: jak dlouho se běžně zvoní?

Každé zvonění trvá většinou čtvrt hodiny. To je standard vycházející ze staleté tradice. Nicméně pak jsou zvonění třeba na konci bohoslužby, kdy může vycházet průvod z katedrály ven, a to se zvoní, dokud průvod nedojde třeba do Arcibiskupského paláce. Navíc některá z těch pravidelných zvonění mohou mít i slavnostnější charakter, protože v neděli může být nějaký svátek, nebo v případě velkých svátků, jako jsou především Velikonoce a Vánoce, se také zvoní trošku jiným způsobem.

 

Kolik tak bývá těch mimořádných zvonění?

Dohromady, tedy včetně těch mimořádných, je celkem ročně kolem 130 zvonění, ale přesně to nelze říct. Letos jsme toho tedy dost vynechali.

 

Pokud jde o ta mimořádná zvonění, například když zemřel prezident Václav Havel v roce 2011, zvonili jste ještě ten den. Jak rychle jste schopní se sejít a zvonit?

Bývá to většinou narychlo, ale já mám připravený systém, jakým způsobem zvoníky aktivovat. V podstatě, když bude nějaká mimořádná situace, tak jsme schopni rozpohybovat zvony do čtvrt hodiny. Spíš to má jeden háček, že Pražský hrad se zavírá v deset večer, takže kdyby něco bylo po té desáté, tak je to problém. Takto hodně narychlo jsme naposledy zvonili při volbě papeže Františka. To jsme zvonili snad osm minut po jeho zvolení.

 

A zvonění v den úmrtí Václava Havla?

Pokud jde o Václava Havla, to si tehdy pamatuji, že jsem šel v neděli ze zvonění a volal jsem sekretáři pana kardinála, jestli už to ví a co a jak a že můžeme hned nastoupit. Nakonec se zvonilo ještě ten večer na šestou hodinu. To byla také velmi zvláštní událost, protože pozvání na zvonici přijal pan kardinál Dominik Duka, který také Havlovi zazvonil. Zatáhl za provaz jako první.

A pokud jde o pohřeb, tak si vzpomínám, že mi nejdříve volal tehdejší šéf hradního protokolu Jindřich Forejt a ptal se, jestli bychom zvládli zvonit a jak bychom to udělali, když by se nesla rakev přes nádvoří. Řekl jsem mu, že to rychle vymyslíme a ať zavolá za půl hodiny. Zapřemýšleli jsme, on zavolal, dohodli jsme se a bylo. Do té doby jsme podobnou věc nikdy nedělali. Měli jsme za úkol přesný počet úderů – 75 podle toho, že Václavu Havlovi bylo 75 let –, zvonění hrany na zvon Zikmund při přenášení ostatků přes nádvoří. A tato smuteční záležitost byla opravdu hodně emotivní. Od té doby jsme tento způsob zvonění použili už několikrát, naposledy při pohřbu Karla Gotta. Když se vynášela rakev, tak do toho zněly také údery zvonu Zikmund na hranu a to jste měli slzy v očích.

 

Zvonilo se takto mimořádně v nedávné době ještě někdy?

V posledních letech bylo i několik dalších případů takových smutných zvonění, například se zvonilo na pohřeb Věry Čáslavské, když se přiváželi padlí vojáci z Afghánistánu nebo když zemřel kardinál Vlk. Nedávno jsme měli ale i takové povzbuzující zvonění, které mělo vyjádřit podporu a pozdrav zdravotníkům během současné krize.

 

JSOU I ZVONÍŘKY

Co je na zvonění nejtěžší? Je to fyzicky náročné?

Fyzicky náročné to je, ale jde také o to, aby člověk s tím zvoněním trošičku souzněl. Já vždycky říkám, že je to podobné jako s tancováním. Když je někdo dřevo, tak s ním nehnete, a když je někdo muzikální, ani nemusí umět noty, ale umí se vrtět do rytmu, tak mu to jde. Fyzička je dobrá věc a je velkou výhodou. Ale jsou i zvonířky a také chlapi, kteří jsou velmi útlí, a přitom zvoní dobře. A pak může být někdo hromotluk, svalovec a je na to „levý“. Někomu to prostě nejde, musíte na to mít nějaký dar od přírody.

 

Kolik je potřeba zvoníků na jedno zvonění?

V osmi se to dá zvládnout. Jde o to, jak dlouho se zvoní. Jak jsem říkal, když tu čtvrthodinu, tak komfortní je zvonění v osmi lidech. Když je to i s největším zvonem Zikmund, tak tam je potřeba pět lidí navíc. A když budete zvonit delší dobu, tak tam jsou potřeba další lidé na vystřídání.

 

A kolik jich celkem máte? Kolika se můžete ozvat?

Zvoníci dostávají vždycky plán zvonění na nadcházející měsíc a zapíšou se, kdy mohou přijít, což pak beru za závazné. Je nás celkem 22, v posledních letech ten počet kolísal od 20 do 23. Někteří jsou takoví občasní, ale řekněme 12 15 lidí, to je základ, který slouží hodně často. Pět z nás zvoní už přes třicet let, deset lidí má odzvoníno víc jako dvacet let. Průměrná doba zvonické služby je více než 14 let. Z výše zmíněné skupiny je pak i sedm žen – zvonířek.

 

Daří se vám získávat nové zvoníky, vychovávat novou generaci?

Bývá to ve vlnách, prostě náhoda. My lidi aktivně nesháníme, zájemci se rekrutují tak nějak ze života. Když o to má někdo zájem, tak si k nám vždycky cestu najde. Většinou jsou na začátku takoví nadšení, ale jak říkám, je to v podstatě řehole, kdy stráví většinu nedělního rána a poledne činností, která se jmenuje zvonění, a musí to nějak skloubit se svým osobním životem.

 

A jak se vůbec člověk stane zvoníkem?

Když se k nám nějakým způsobem dostane, tak většinou udělá to, co jsme kdysi udělali my, tedy že se zeptá: A můžu přijít ještě příště? Tak mu ty lana někdy na chvilku pod dozorem půjčíme, a když vidíme, že o to má zájem, zeptáme se ho, jestli chce pokračovat. No a pak mu dáme úkol, aby si to na každém laně odtahal desetkrát. Deset zvonění, takže má na to dva roky, a když vydrží, je mezi námi.

 

Jak jste se dostal ke zvonění vy a kdy to bylo?

U mne to bylo na střední škole, já jsem se vždycky zajímal o starou Prahu a její fotografování z různých zajímavých míst. A když jste se tehdy chtěli na Prahu podívat a mít nějaké zajímavé obrázky, tak jste se museli dostat na místa, která nebyla běžně přístupná. My jsme tehdy s kamarády lezli po lešení, vždycky se něco opravovalo. Klasicky hojně navštěvovaný, takzvaně Everest, byly obě věže Týnského chrámu a ty pohledy na Prahu pak byly naprosto úžasné. Ale na Hrad jsem se bál, až jsem se dostal k jedné osobě, která tam pracovala jako kustod a ta mi řekla: Přijď, já tě seznámím, tam je taková zvláštní skupina lidí, oni tam chodí zvonit. Tak jsem tam šel, a když jsem to všechno viděl, zeptal jsem se, jestli můžu přijít příště. A to příště se protáhlo na několik desetiletí.

 

A hlavním zvoníkem svatovítské katedrály jste se stal kdy?

Po pár letech. Já tam chodil neustále, byl jsem tam pečený vařený. Začal jsem zvonit v roce 1979, takže to už je přes čtyřicet let. Dost mých kolegů začalo nedlouho po mně a také vydrželi, takže to jsou stovky odzvoněných hodin, zadarmo a ve velmi nevhodné časy pro běžný život, ale pro nás už se to stalo takovým životním stylem, dobrovolnou službou, kterou provádíme nejen pro věřící, ale i pro všechny ostatní. A dokonce jsme zjistili, že naše katedrála je jednou z pouhých čtyř na světě, kde mají dosud živé zvoníky a zvonířky. Všude jinde je to už předělané na elektrický pohon.

 

ELEKTŘINA NE

A nebyly někdy tendence předělat to na elektrický pohon i ve svatém Vítu?

Možná, že to nějakého šílence napadlo, ale naštěstí to bylo všechno zapuzené. Protože většina historických zvonů, které se předělají na tento pohon, se tak nenávratně zničí. Tyto zvony byly vyrobeny pro ruční zvonění, mají proto i své specifické vlastnosti. Elektřina je k nim nešetrná. Nehledě na to, že ta ruční práce se jasně pozná od toho, kdy to dělá stroj. A je to krásná tradice.

 

Co vás na zvonění nejvíce baví?

Je to celý soubor různých pocitů. Když jsem byl poprvé u zvonů, mám na to úplně tu samou vzpomínku, jako když jsem byl poprvé u varhan. To vás protne síla okamžiku, ty zvuky projdou tělem a zanechává to ve vás silný emoční zážitek. Není divu, že na významné většině návštěvníků, kteří se na zvonění přijdou podívat, vidíte, že se jim v mysli něco odehrává. Někdo brečí, někdo se směje, někdo odchází zadumaný, někdo veselý. Zvony vždycky byly, jsou a budou součástí mimořádných událostí a každý člověk si s nimi něco spojí. A když toho můžete být součástí, je to krásné. Je tam úcta, pokora, ale je to i zavazující. Tady nejde o to, jestli zvoní Pavel, Eva, Honza, nebo Tomáš, ale o to, že se ta tradice ručního zvonění předává dál. A jde o to, aby se to udrželo.

 

Autorka je redaktorka ČTK.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama