Čeští architekti se umí odvázat, problém je legislativa

Do Británie jste odešel před více než sedmnácti lety. Jak moc se za tu dobu změnila architektura?

Tehdy jsem dostal nabídku z ateliéru Foster and Partners, kam jsem dorazil jako mladý absolvent. A zatímco já jsem profesně dospíval, architektura se měnila jen velmi pomalu. Je to tím, že například u velkých projektů mohou schvalovací procesy trvat řadu let. Což pak někdy znamená, že samotná realizace nereflektuje současné trendy. O to více by se měla architektura snažit být nadčasová. Co se ale změnilo zcela určitě, je vnímání životního prostředí a krajiny obecně.

 

V jakém smyslu?

Česko jednoznačně zbohatlo, pokud jde o počet unikátních a rozmanitých staveb. Stejně tak většina historických center měst dnes patří k výstavním. A dochází už i ke změnám v dopravě, kdy lidé daleko víc chodí pěšky nebo jezdí na kole a města to, i když někdy hodně pomalu, reflektují. Například v Brně je krásně vidět, že centrální náměstí jsou velmi živá, díky tomu, že slouží především pěším. Naopak třeba v Hradci Králové je hlavní náměstí stále jedním velkým parkovištěm.

 

Takže můžeme říct, že se čeští architekti už umí odvázat a lidé akceptují zajímavé projekty?

Já myslím, že architekti se uměli odvázat vždy. Často je ale zaskočí konzervativní legislativa a rizika spojená s nezdarem. Skvělým příkladem vizionářského přístupu je například právě obnovená pražská náplavka. Ta je dnes skutečně na úrovni světové architektury. V Brně je zase do krajiny výjimečně zakomponovaný bazén na Kraví hoře. V oblasti luxusní bytové výstavby je zajímavým počinem bytový dům Sakura v Praze. Skvěle zrevitalizovaný je také průmyslový areál Dolních Vítkovic. V Londýně je zase znát rozmanitost kultur, tím pádem tam vznikají výjimečné stavby, které se nedají zařadit do jednoho architektonického proudu. To pak dělá město živějším.

 

Můžete to popsat konkrétněji?

Vznikají tam ve stejnou chvíli historizující hinduistické svatyně, typická rustikální britská architektura s červenými cihličkami a stejně tak nápadité a nadčasové domy. V českém prostředí, především v památkových zónách, je to často o diskusi a velkorysosti památkářů, kteří se snaží chránit poklady, které tady máme.

 

Otevřenost krajiny je velkou inspirací

Je něco, co vás vysloveně šokovalo, když jste se po patnácti letech vrátil z Británie do Česka?

Tady u nás je krajina otevřená lidem. A to je skvělé. V Anglii když člověk vyrazí za město, zjistí, že vlastně nikam nemůže, všechno je za plotem a všechno někdo řídí a vlastní. U nás můžeme vyrazit třeba se psem nebo na kole jakýmkoli směrem, protože krajina je tu průchozí. To je jeden z benefitů života ve střední Evropě – netýká se to jen Česka, je to například i v Rakousku, Německu nebo ve Skandinávii.

 

A může se právě tato otevřenost do budoucna projevit i v architektuře?

Řada novějších projektů se snaží alespoň částečně splynout s přírodou. Naštěstí už jen málokde vidíte nově postavené uzavřené kampusy se závorami. Velmi důležitá je hierarchie veřejného a poloveřejného prostoru, to znamená umožnit prostupnost území a vnímat to jako benefit, který může mít i komerční potenciál. Je důležité, aby právě města byla prostupná, protože jedině tak dochází ke komunitní aktivitě a sociální sounáležitosti.

 

Co už v Česku takto vzniklo?

Nádherným příkladem je město Litomyšl, kde se dá vidět mnoho různých domů, které zvou k návštěvě. To je skvělá ukázka živého současného města, které není skanzenem. V Litomyšli se to dokonce týká i projektů nových nákupních center. Nejsou unifikovaná jako jinde, mají vazbu na okolí. Vznikají tam chodníky, které někam vedou a propojí okolí.

 

Co třeba takové skladové haly, které v Česku rostou jako houby po dešti?

Samozřejmě, že hlavní motivací vzniku hal u nás jsou ceny pozemků. Ty jsou zkrátka v Česku nižší než v Německu nebo Rakousku. Takže pro mnoho firem je zajímavější investovat u nás. Chybí jakýsi koordinovaný koncept. Částečně to regulují územní plány, chybí ale smysluplná pravidla, jak zabránit nenávratné proměně krajiny. Pokud už akceptujeme tyto zásahy, je nutné zabránit přehřívání místních mikroklimatů. Jedním z řešení by mohla být určitá forma využití hydroponických systémů nebo třeba jen popínavých zelených rostlin na fasádách. Případně koncepce nízkoúdržbových zelených střech. Je také třeba šetrně pracovat se srážkovou vodou tak, aby z té lokality neodtékala a zůstávala na místě. Na to už delší dobu máme technologie.

 

Zelené střechy

V Británii jsou teď populární autobusové zastávky se zelenou střechou. Dá se něco podobného aplikovat třeba právě i na skladové haly?

U menších autobusových zastávek jde především o určitou míru viditelnosti zeleně ve městě. Náročnost údržby u tak malé plochy ale nemusí odpovídat výsledkům, které přinese. Samozřejmě by bylo lepší, aby byla takto pokrytá spíš střecha autobusového depa nebo skladové haly. V rámci sofistikovanějších hydroponických systémů jsme měli možnost navrhnout a realizovat projekt Regal House v Londýně, jehož stěny jsou tahákem pro včely, hmyz i pro ptactvo a je to jakýsi „průkopnický“ vstup biodiverzity do centra města. Nicméně ten dům zároveň vyžaduje i péči. Protože každá zahrada potřebuje svého zahradníka.

 

Takže fakt, že zelené stěny nebo střechy jsou náročné na údržbu, může jejich rozvoj zpomalit?

Existují také takzvané extenzivní zelené střechy, které mají tenkou vrstvu substrátu a umožnují růst jen rostlinám malého vzrůstu. A právě tyto střechy jsou téměř bezúdržbové. To by mohlo být řešením právě pro průmyslové areály nebo logistické haly – míra jejich přehřívání se rapidně sníží.

Lidé si často neuvědomují, že pokud vytvoří tepelný ostrov v podobě obrovské haly, přispívají tím k lokální změně klimatu. Pokud je to od určité velikosti, může v místě dokonce vzniknout takové teplo, že se tam neobjevuje oblačnost, a tím pádem nedostatek srážek. A toto má pak vliv na okolní přírodu a dopad na místní zemědělce.

 

A co třeba zelené střechy ve městech?

Každé město, které je zelené, se přehřívá daleko méně než město, které je zastavěné pouze budovami. Zelené střechy mohou letní přehřívání významně omezit. Žijeme ale v krajině s určitou historií a s červenými střešními taškami, byť akumulují teplo, se nám moc nechce rozloučit. Jeden takový dům uprostřed tradiční zástavby už ale stojí třeba ve Znojmě, pochází z dílny ateliéru Kuba Pilař. To je krásný příklad šikmé zelené plochy. Zelené střechy jsou něco, co v budoucnu bude naprosto samozřejmé. Ale je to o postupné proměně vnímání a opuštění určitých tradic v architektuře.

 

Mohou této změně napomoci například státní dotace?

Dotace je nebezpečná v tom, že je jednorázová. To znamená, že často motivuje k investici, která není dlouhodobě udržitelná. Myslím, že smysl dávají doložitelné ekonomické motivace, jako jsou prokazatelné úspory při vytápění, případně chlazení v létě. Myslím, že je to v rukou společností, které se vývojem podobných produktů zabývají a které postupně prokazují jednoznačnou ekonomickou návratnost.

 

Chybí i další potřebná legislativa

Co dřevostavby? V Česku už nejsou zas takovou raritou, minimálně tedy pokud jde o obytné domy.

To je pravda, nicméně dřevostavby jsou u nás hodně omezené z hlediska požárních předpisů. Naše legislativa je velmi zastaralá, a neumožňuje tak například stavět výškové dřevostavby s pomocí inovativních konstrukčních principů. V sousedních státech to již začíná být zcela běžné.

 

Takže jinde se vlády požárů bojí méně?

Strach z požáru je všude stejný a oprávněný. Je to dáno spíše výzkumem a následným tlakem firem, které přicházejí s novými technologiemi. V Německu a ve Skandinávii jsou v tomto napřed a firmy tam vládám pravděpodobně s tvorbou legislativy pomáhají. V Praze už vzniká také několik prvních vlaštovek: například Radlický Dřevák společnosti Skanska.

 

Kdy jste vy osobně začal se „zelenou“ architekturou?

V podstatě už na škole nás učili, jak pracovat efektivně a neplýtvat v návrzích. Ale zhruba před sedmi lety jsem se měl možnost setkat s lidmi, kteří rozvíjeli hydroponii, a část našich stavebních materiálů proto vznikala ve skleníku. Podílel jsem se v Londýně na několika zastávkách metra, na experimentální odletové bráně letiště Heathrow a asi nejznámější je zmiňovaný dům Regal House na stanici metra Covent Garden. Dokonce jsme vytvářeli několik projektů, které čerpaly z autentických zkušeností týmu Biosphere 2 a cílem byla práce na hydroponickém uplatnění rostlin i na misích mimo naši planetu.

 

 

Jak se dnes „zelená“ architektura ve městech vůbec rozvíjí?

Já bych byl opatrný s užíváním slova zelená. V obecném principu bychom měli usilovat o koncept „udržitelných“ domů, takové často nemusí vypadat zeleně. Pokud se na nich zeleň uplatní, je to jednoznačný benefit. Řada domů ve městech má dnes historické fasády nebo jinak výjimečný charakter, takové domy by byla velká škoda zakrývat zelení. Ideální je přicházet s inovativními návrhy, kde je zeleň přirozenou součástí záměru.

 

Umělá inteligence je bonus

Co vám ve vašem životopisu architekta ještě chybí? Co by vás lákalo dělat?

Láká mě cokoli, co je inspirující. V současné době pracujeme s klientem na hudební laboratoři, která umožní další rozvoj syntetizátorů. Do budoucna mě také láká technologie získávání geotermálního tepla jako lokálního zdroje energie. Umožní se tak vytápění domů nebo pohon elektráren. Tím by se úplně vypustila závislost na fosilních palivech. V tuto chvíli jsou už hodně daleko i pokusy s hlubinnými vrty s pomocí plazmových hlavic. Záměrem je dosáhnout ekonomicky obhajitelných vrtů do hloubek kolem 10 km, a zcela tak změnit způsob, jakým získáváme energii. Navazující proměna architektury pak bude i mojí výzvou.

 

Co vás vlastně v Londýně udrželo patnáct let?

Asi ta multikulturnost. Je zajímavá a obohacující. Když pracujete s Italem, intenzivně vnímáte, jak miluje zahrady a náměstíčka, pokud děláte s Němcem, nemůžete si nevšimnout jeho preciznosti. Člověk se těmito odlišnými přístupy hodně naučí a zároveň si potvrdí i vyvrátí mnoho stereotypů.

 

Kdo vás za vaši kariéru ovlivnil nejvíc?

Nejvíc vlivu na mně zanechali právě ti nejbližší kolegové. Slavná jména mají také vliv, ale zdaleka ne tolik, jak jsem si původně představoval. Protože slavný majitel firmy je značkou, ale nejste s ním v neustálém kontaktu. A pak vás samozřejmě velmi ovlivní cestování. Prožitky, lidé, architektura, příroda …

 

Nebojíte se umělé inteligence?

Vůbec ne. Je to něco, s čím musíme počítat. Když přišla televize, umělci se taky báli, že už nikdo nikdy nepůjde do divadla. Nicméně třeba z hlediska technologického tam musíme stále brát ohled na to, co jsou lidé schopní zrealizovat, co se dá fyzicky postavit. To vám software zkrátka sám nevyhodnotí.

 

Takže umělá intelligence nevezme architektům práci ještě nějaký ten pátek. Je to tedy spíš o změně způsobu práce?

Bude to hodně o tom, aby nám umělá inteligence práci spíš ulehčila, než aby nás nahradila. Řekněme třeba čtyřpokojový byt a jeho dispoziční řešení. Software umělé inteligence vám nabídne desítky možností, jak ho předělat na základě znalostí posbíraných a nahraných do systému za posledních 200 let. A architekt si pak k tomu sedne a řekne si, aha, tohle mě ještě nenapadlo, ale v tomto aspektu to posunu někam dál… Je to podobné jako například algoritmus Googlu. Bude hodně záležet na tom, abychom se tou technologií nenechali převálcovat a dokázali ji smysluplně využít.