První republika měla potenciál, který dnes můžeme využít

Pavlína Kvapilová pracovala osmnáct let v celostátních médiích. V roce 2015 změnila směr a založila projekt Elegantní Česko, který je inspirovaný první republikou. Nejde jen o módu a styl, ale také o kultivaci společnosti. Kvapilová věří, že právě teď je šance na změnu, kdy můžeme propagovat, co umíme. Ať už je to umění, řemeslo, nebo byznys.

První republika je nejen název populárního seriálu, ale také období, které pro spoustu lidí symbolizuje určitou idylu. Čím vás zaujala?

Móda byla taková vstupní brána, ale zajímalo mě toho mnohem víc. Například chování lidí, společenské normy, pravidla etikety. Moje oblíbená kniha je Společenský rádce pro všechny životní situace. Čtu si v ní nejrůznější návody, jak řešit konkrétní situace. Došlo mi, že lidé tehdy měli mnohem víc času než dnes, dělali všechno pomaleji a důkladněji. A je úplně jedno, jestli se bavíme o šití šatů, nebo výrobě hodinek. Trvanlivost věcí byla jiná než dnes. Když začínal náš projekt Elegantní Česko (EČ), chtěla jsem propojit lidi, kteří mají stejné zájmy jako já, ale připadají si pro své okolí trochu „divní“. Vyhlásila jsem online sbírku na akce EČ a kolem projektu se velmi rychle vytvořila komunita, která má tisíce členů po celé republice. Nejde jen o módu a styl, ale celkově o diskusi, v čem byla naše země dobrá před lety a čím může zaujmout dnes.

 

Pravidelně organizujete akci Den v jiných časech, kde se účastníci oblečou do dobových kostýmů a provázíte je centrem Prahy, Brna nebo Olomouce. Co je nejvíc baví?

Na první pohled to může vypadat, že hlavní je vizuální proměna, kdy vás profíci nalíčí, učešou a půjčí vám dobové šaty. Ale to je jen zdání. Lidé jsou překvapení, když jim řekneme, že tahle sukně nebo sako jsou sto let staré, a to nás přivede k debatě o hodnotě ruční práce. Často diskutujeme o tom, proč se před lety vyplatilo kupovat kvalitní oblečení a proč se to vyplatí dnes. Je to zkrátka o přístupu k nakupování a také o podpoře kvalitních návrhářů. Někdo si našetří na nový mobil, jiný si radši koupí nadčasové oblečení nebo boty, které vydrží roky. Během akce účastníky fotíme a pak se bavíme o jejich portrétech. Běžně se stává, že řeknou: „Teda tady vypadám jako moje babička!“ a povídáme si o rodinných osudech ze všech koutů republiky. Jezdí k nám lidé různých profesí i věku. Možná by se nikdy nepotkali, ale u nás si povídají o společném zájmu – o první republice.

 

Někdy se mi zdá, že se tahle doba přece jen trochu idealizuje…

Společnost byla jinak rozvrstvená a leckdy mi lidé říkají, že módní salony nebo nejrůznější věci na míru byly pouze pro horních deset tisíc. V něčem mají samozřejmě pravdu, takové oblečení si nemohl dovolit každý, ale podívejte se na fotky svých předků. I když byli z chudších poměrů, byla v nich určitá důstojnost bez ohledu na finance. Nejde jen o módu, ale celkově o naladění společnosti za první republiky. Stačí, když se začtete do dobových časopisů a pochopíte, jak byla naše země pokroková: intenzivně se řešila ženská práva, rostlo procento vysokoškolaček a na vzestupu byl také obchod. Kdyby nebyla druhá světová válka, jsme jedna z nejprogresivnějších zemí v Evropě.

 

Rodinné ságy jsou v posledních letech populární. Vychází o nich spousta knih, hodně oblíbené jsou kurzy na zpracování rodokmenů. Proč myslíte, že je o rodinné příběhy takový zájem?

Spousta informací z archivů je už přístupná na internetu, a to dost usnadňuje pátrání. Najednou se ve společnosti nemluví jen o slavných osobnostech minulosti, ale řeší se každodenní život obyčejných lidí. Ozývají se nám členové naší komunity, kteří mají rodinná fotoalba nebo dopisy a chtějí se podělit o konkrétní osudy. Mnohdy jsou dost v šoku, když se dozvídají, co všechno jejich příbuzní překonali. Říkají mi: „Já jsem hrdej na to, co prarodiče zvládli.“ Jenže veřejně se o hrdosti nebo vlastenectví moc nemluví, asi za tím lidé vidí přehnaný patos. Což nechápu, rozhodně máme být na co hrdí! Když se zamyslíte nad osudy předků, možná vám dojde, s čím se potýkali, a třeba pochopíte, že my se máme o dost líp než oni. A přitom si pořád stěžujeme! Tohle jsou témata, která často na našich akcích řešíme. Lidé chtějí sdílet své zkušenosti, znovu se vrací chuť dělat něco společně přesně jako za první republiky, kdy fungovaly nejrůznější spolky.

 

 

Vaše akce byly hlavně o společných zážitcích, ale kvůli pandemii jste měli roční pauzu. Jak se změnila atmosféra, když jste znovu mezi svými?

Zorganizovali jsme na konci června večírek v Obecním domě a došlo mi, že ta schopnost socializace není asi úplně vrozená, protože lidé se zpočátku docela ostýchali. Myslela jsem, že si budou hned povídat, ale trochu to zpočátku vázlo. Je znát, že po mnoha měsících, kdy jsme všichni seděli doma, si potřebujeme zvyknout, že jsme zase spolu. Hodně se řeší vztahy a zdraví. To bude po covidu stěžejní, ale na hlubší úrovni. Lidé baží po jiných úhlech pohledu, často cítí, že klasická medicína je vyčerpaná. Navázali jsme proto na náš oblíbený cyklus Setkání s osobností#premyslivasezona částí #lecivasezona. Na debatu s lékařem Janem Vojáčkem v Obecním domě přišlo 250 lidí a povídali si o funkční medicíně, která se orientuje na léčení příčin zdravotních potíží, místo opakovaného potlačování jejich symptomů.

 

 

Nejsou tahle témata až moc vzdálená od elegance první republiky?

Myslím, že to je přesně naopak. Však i v době první republiky se řešil zdravý životní styl. Velkým vzorem byl prezident Masaryk. Podívejte se na jeho slavnou fotku, kde je mu 81 let a je do půl těla nahý a k tomu popiska v populárním časopise Pestrý týden: „Všimněme si výjimečné duševní i fyzické svěžesti pana prezidenta”. V textu se píše, že prezident zdravě jí, cvičí, jezdí na konci, studuje, pečuje o sebe, aby dostál četným závazkům reprezentačním. Nerada jen kritizuji, mnohem radši dávám příklady z minulosti, které nás mohou inspirovat. Zkrátka kultivovat nejdřív sám sebe a postupně i společnost. Podporovat řemeslo, aby se vědělo, že jde o prestižní práci. Už se to podařilo u gastronomie, kde se dnes nikdo nediví, když jde mladý člověk na kuchaře. A já věřím, že něco takového se povede i u dalších aktivit, ať už je to krejčovina, nebo výroba ručního papíru.

 

Matrjošky a trdelníky

Teď před sebou máte další velký projekt, kdy chcete oživit centrum Prahy. Jak jste metropoli vnímala před pandemií?

Už deset let bydlím nedaleko Pražského hradu a vím, jak se to tady proměnilo. Byla tu totálně přetížená Královská cesta, která vede od Obecního domu až na Pražský hrad. Turisté šli většinou stejnou trasou a nenapadlo je hledat něco jiného. A to proto, že se propagovala právě Královská cesta. Místní se prodírali davy turistů, kvůli kterým se změnila skladba obchodů v naší čtvrti. Centrum bylo plné matrjošek, ruských čepic, trdelníků, obskurních figurín... Teď je historická příležitost to změnit a věřím, že se dá začít v malém a postupně se přidají další.

 

Co by tedy pomohlo?

Na to se ptám lidí, kteří tady bydlí, a také expertů z nejrůznějších oborů. Řadu let jsem moderovala pořady České televize a Českého rozhlasu, a teď se k tomu obloukem vracím prostřednictvím #televize Elegantní Česko. Natáčíme rozhovory a dáváme je na Facebook, Instagram a Stream. Mluvila jsem například s historikem umění Jaroslavem Sojkou, který byl řadu let hlavním kurátorem sbírek Pražského hradu. Podle něj je teď důležité v širším kontextu a uceleně přemýšlet, jakou Prahu chceme. Šéf agentury CzechTourism Jan Herget říká, že klíčem je udělat metropoli znovu přívětivou i pro domácí. Skvělým předobrazem může být Brno, které v posledních letech vytvořilo autentické lokální klima. To funguje jak pro Moraváky, tak zahraniční hosty. Věřím, že místo podivných cetek se tady může objevit voňavá pekárna nebo obchůdek, kde si místo trdelníku dáte buchtičky se šodó. Královská cesta by měla být důstojnou vizitkou Česka. Pokud sem budou rádi chodit domácí, bude to víc bavit i turisty. Určitě radši uvidí běžný život než ten předchozí cirkus.

 

Ostatně vy už máte svůj malý „ostrov“ téměř hotový. Brzy otevřete Salon republiky. Co v něm chystáte?​​​​​​​

Přímo v Nerudově ulici, která vede k Pražskému hradu, bude místo, kde se propojí naše aktivity v intelektuálním a kreativním hubu. Místo pro prodej prací “zlatých českých ručiček”, tvůrci si také mohou část pronajímat pro své prezentace, třeba i jen v řádu dní. Pop-up bude nastavený tak, aby si to mohli dovolit na této krásné adrese a tvořit klidně přímo ve výloze. V Salonu budou také workshopy, včetně rukodělných, a zážitkové prvorepublikové dny.

 

Koncem srpna bude v ulicích Prvorepublikový marš. Jak bude probíhat?

Půjdeme v dobovém oblečení od Obecního domu na Hrad. Doufám, že tahle akce přiláká nejen Pražáky, ale také lidi z regionů. Přijde mi důležité ukázat, že taková spolupráce může fungovat, proč pořád rozdělovat metropoli a zbytek republiky? Česko udělalo v mnoha ohledech za těch 30 let obrovský progres. Brzdí to ovšem často negativita, vzájemné okopávání a typická česká “připonasranost”, která často nemá vůbec opodstatnění. Poptávka je podle mě po něčem jiném: po spolupráci a obyčejném lidském sdílení, je tu prostor pro vzdělanost a kreativitu.

 

Mluvily jsme o změnách ve společnosti, ale jak tohle všechno změnilo vás?

Hrozně moc jsem se toho naučila. A potkala jsem neskutečné množství úžasných lidí po celém Česku. Když jsem pracovala v České televizi, nebylo tolik času jezdit po republice. Tahle země je mnohem lepší, než si myslíme, ale lidi se to asi stydí říkat. Taková ta hrdost na to, co tu bylo a co tu je… není populární. Nebojme se étosu, nebojme se být patetičtí. Nebojme se emocí. Nebojme se podpořit toho, komu se daří. Nebojme se ukázat slabost, i v tom je síla. Nebojme se říct, že jsme dobří, když víme, že jsme. Nebojme se říct NE zlu, od těch “nejmenších”. Nebojme se otevřít svá srdce. Doba se posunula. A je to jen v našich rukou, co každý se sebou a my všichni s touhle zemí uděláme.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama