Jediná pařížská noc mi obrátila život naruby, říká Michaela Bóková

Příjmení Bóková má v české hudbě zvuk. Nikol Bóková je velmi ceněná pianistka a skladatelka, ale potom je tu ještě její mladší, osmadvacetiletá sestra Michaela, která se kvůli muzice usadila v Berlíně a písně natáčí po celém světě. Rozhovor s hudební manažerkou, producentkou a zpěvačkou Michaelou Bókovou si můžete poslechnout i v podcastu Host Reportéra.

Je pravda, že znáš osobně Erica Claptona?

Znám. Eric je totiž od začátku velkým podporovatelem našeho vydavatelství Heartcore Records, které sídlí v Berlíně a které roku 2016 založil slavný jazzový kytarista Kurt Rosenwinkel.

 

Chápu správně, že právě Kurt je v posledních letech tvým šéfem?

Je to šéf, ale jinak hlavně hudební génius, kytarista s neuvěřitelnou technikou. No a Eric Clapton si zahostoval na vůbec první desce, kterou jsme vydali, což bylo Kurtovo album jménem Caipi, a roku 2019 nás pozval na svůj Crossroads Festival v Texasu.

 

Proč i tebe?

Jela jsem tam s Kurtovou kapelou jako tourmanažerka a s Claptonem si během festivalu mohla popovídat, což by mě ještě o čtyři roky dříve ve snu nenapadlo.

 

O jaké budoucnosti jsi snila ve dvaceti?

Tehdy jsem studovala na JAMU hudební management a zajímala se hlavně o klasickou hudbu, protože jsem mimo jiné vystudovaná operní zpěvačka. Pohybovala jsem se ve světě orchestrů, ale čím dál víc se kamarádila se spolužáky jazzmany, a nakonec mi došlo, že jsem mnohem víc ponořená v jazzu než v klasice. Nicméně mé představy o budoucnosti zůstávaly otevřené, s jedinou podmínkou: výsledkem mé práce by měla být hudba, ať ji budu sama dělat, nebo manažersky pomáhat jiným.

 

Rozhovor je k poslechu i ve formě podcastu:

 

 

Co rozhodlo o tom, že budeš spíše manažerkou?

Výlet do Paříže roku 2016. Byly jsme s kamarádkou na koncertě, ona pak měla schůzku, já se ve tři ráno nudila, neměla peníze na další pivo a najednou do klubu vešel Kurt Rosenwinkel.

 

Jeho jméno ti něco říkalo?

Málo, při našich brněnských pařbách ho jazzmani párkrát zmínili. Ale vzpomínám, že tehdy v Paříži všichni zmlkli, otáčeli se na Kurta, byli z něho pryč a mě zajímal důvod. Jelikož jsem stejně neměla do čeho píchnout, tak jsem si k němu přisedla na baru, začali jsme si povídat a Kurt najednou nadhodil, že jede evropské turné s kapelou a mají jeden volný den: „Nechtěla bys nám booknout koncert v Praze?“ Byla jsem naivní orchestrální manažerka, která tak důležité akce – a takhle narychlo! – v životě nedělala, ale řekla jsem, že to zkusím.

 

Kam jsi zavolala?

Do pražského Jazz Docku, kde bylo náhodou volno, a Kurt tam nakonec skutečně odehrál nádherný koncert. Dodnes nechápu, jak to takhle mohlo klapnout. Nejspíš se ve vesmíru otevřel prostor, do kterého jsem zapadla a raději se ani neptala proč. Nechala jsem to plynout.

 

Jakým směrem?

Když tehdy Kurt přijel do Prahy, starala jsem se o něj i o kapelu, vzala je samozřejmě na pivo, a Kurt mi řekl, že vlastně v Berlíně zakládá hudební vydavatelství a potřebuje člověka, který by to dělal s ním.

 

Vzala sis čas na rozmyšlenou?

Ani ne, suverénně jsem se přestěhovala do Berlína. Vzala jsem to nejdřív prakticky přes studentský program Erasmus, protože šlo o práci, která mému studijnímu zaměření odpovídala. No a teď už v Berlíně žiju šest let.

 

Hned od začátku vaše vydavatelství fungovalo na profesionální bázi?

Prvních několik let to byl spíš punk, ale zvládali jsme ho i díky podpoře například toho Erica Claptona nebo jazzového basisty Avishaie Cohena. Na Kurtovi je zajímavé, že i když není mainstreamovou hvězdou, dobří muzikanti ho vesměs uctívají. Často se shodují, že když Kurt hraje nebo skládá, vyzařuje cosi mimozemského, a s tím já souhlasím.

 

I po šesti letech téměř každodenní spolupráce zůstáváš fanynkou?

Velkou. Poslední dobou se občas stane, že Kurtovi můžu zpívat ve studiu vokály, což je obrovská pocta... Ale jak říkám, naše vydavatelské začátky byly punkové, asi tři roky jsem pracovala u Kurta v kuchyni za jídelním stolem. Až během covidu jsme konečně vybudovali pořádnou kancelář.

 

Kolik má takové vydavatelství zaměstnanců?

Donedávna jsem to byla vlastně jen já. Zatímco Kurt je zakladatelem a uměleckým vedoucím, mojí úlohou je všechny jeho galaktické nápady zpracovávat tak, aby byly přenositelné do reálného světa. Samozřejmě jsem se celá ta léta musela věnovat například i grafice nebo editování videí, ale teď už máme dva další zaměstnance, kteří mi s podobnými věcmi pomáhají.

 

Od Zambie po Strážnici

Od roku 2017 máš v rámci vydavatelství vlastní projekt Heartcore for the World. Každoročně odjedeš do světa a natočíš tam píseň s dětmi, které v životě neměly moc štěstí. Jak tě to napadlo?

Těsně předtím, než jsem začala pracovat pro Kurta, jsem jen tak s batohem odjela do Barcelony, ale po pár dnech mě to tam začalo štvát.

 

Co přesně?

Připadala jsem si jako terč pro místní podvodníčky, kteří chtějí turistce prodat předražené hlouposti. Přespávala jsem tam ale u holky, která mi vyprávěla o svém bráchovi, že prý je jazzový hudebník a jezdí pomáhat dětem do Zambie. Okamžitě mě to inspirovalo a vytáhla jsem na bratra kontakt.

 

Obdivuju tu přirozenost, se kterou oslovuješ neznámé lidi.

Asi proto, že všechny předem vnímám jako kamarády – párkrát mě už s tímhle přístupem někdo poslal do háje, ale většinou naopak vznikne něco dobrého. Nakonec jsem dostala kontakt na sirotčinec uprostřed Lusaky, kde měli k dispozici nahrávací studio. Poprosila jsem Kurta, ať vytvoří základ skladby, takový demáč, který jsem si stáhla na flešku, s tou přijela do Zambie a měsíc s dětmi melodii a hlavně zpěvy dodělávala.

 

Po měsíci byla skladba kompletní?

Ještě ne. Výsledek jsem nahrála, vrátila se do Evropy, vyrazila někam na turné a v Belgii potkala trumpetistu Davea Douglase, který nadšeně říká: „Já si chci v té písni taky zahrát!“ Tehdy mě napadlo, že v dnešní době můžu přizvat spoustu výborných muzikantů, kteří svůj part nahrají třeba doma, a my to k výsledku přimícháme. Tímhle stylem od té doby pracujeme rok co rok.

 

 

Co u toho kromě zážitku mají děti?

Píseň jsme vydali digitálně a za výtěžek nakoupili spoustu hudebních nástrojů, které jsem do Zambie nechala dovézt. I tohle od té doby děláme vždycky.

 

Jak ses v Lusace vlastně cítila?

Bylo pro mě ohromně těžké odjet, trhalo mi to srdce. Jedním z nejšílenějších zážitků v mém životě byla návštěva jakéhosi squatu, ve kterém opuštěné děti žijí, než se alespoň někteří z nich dostanou do sirotčince. Tam pak ale okamžitě začnou dobře jíst, posilovat, společně zpívat, modlit se a stanou se z nich fantastičtí, silní lidé.

 

Dobře, ale jak se ti líbila Lusaka jako město a Zambie jako země?

Ani nevím, měsíc jsem byla zavřená v sirotčinci a pracovala s dětmi na písni. Neobjevovala jsem ani tak novou zemi, jako spíš ty děti.

Což platilo i o rok později?

Platí to vždycky. Afrika se tehdy nad očekávání povedla, uzavřel se jakýsi win-win-win kruh. Slavní umělci byli rádi, že si zahrajou s dětmi a tím jim pomůžou, děti byly nadšené ze všeho, já měla obrovské zážitky a měsíc mohla tvořit kreativně, což se v manažerském prostředí často neděje. A tak bylo docela logické, že jsem se o rok později dostala přes Kurtovy kontakty na měsíc do Bombaje.

 

Byl tam nějaký zásadní rozdíl oproti Zambii?

I indické děti sice pocházely z chudých poměrů, ale měly rodiče. Byla to vlastně škola, která ale do té doby neměla žádné hudební vybavení a děti nehrály na nástroje, hrály jenom kriket. V Zambii byly děti muzikálnější, což je asi dané tím, že sirotci z Lusaky chodívají pravidelně zpívat do kostela a jsou vytrénovaní, úplně automaticky rozjížděli dvojhlasy. Ale i v Indii se píseň povedla, a o rok později jsem takhle vyrazila na Ukrajinu.

 

Jaké děti byly tam?

Šlo o chlapecký sirotčinec v západoukrajinské vesnici Bortnyky, kde skvělý ředitel dopředu řekl: „Sláva, kluci budou mít zábavu na měsíc, se vším vám pomůžeme!“ A tak to taky bylo. Sirotčinec stál na odlehlém místě uprostřed louky, cítila jsem tam klid a mír. Moje ukrajinština byla nulová, ale děti jinou řečí nemluvily a mně za chvíli došlo, že jim rozumím... Domluvila jsem studio ve Lvově, kde ti kluci byli jak myšky, protože když takové děti přijdou do studia, je tam pro ně všechno nové. Najednou cítí, že já jsem hudební producentka a oni najatí zpěváci, kteří odvádějí svoji práci.

 

Dostanou na závěr nějakou odměnu?

Diplom. A potom jsme je vzali ještě na pizzu, ale vědí, že hlavní odměnu pořídíme až z výtěžku za prodej písně.

 

Dostáváme se do roku 2020, kdy přišel covid.

Toho roku jsem chtěla odjet do Brazílie, ale nakonec nezbylo než zůstat doma v Berlíně. A tak jsme píseň aspoň natočili v uprchlickém táboře s dětmi, pocházejícími většinou ze Sýrie.

 

Lišila se ta práce nějak zásadně od tří předchozích let?

V Německu jsem podle očekávání potřebovala na všechno spoustu povolení a vyplněných formulářů, ale horší bylo, že tou dobou umřel můj táta. I když mě to nesmírně ranilo, musela jsem píseň dodělat, a byla to zkouška, ve které jsem snad obstála, písnička je nádherná. Zpívá se v ní o lásce k míru, a můj táta se jmenoval Lubomír, tak jsem mu ji aspoň v duchu věnovala.

 

Taky loni byla covidová situace nejistá, a tak mě ani nepřekvapilo, že ses zaměřila na svůj skutečný domov.

Dala jsem si měsíc ve Strážnici, kde je výborně vedený dětský domov. Udělala jsem tam postupně dvacet workshopů, přizvala i mladé romské zpěváky a kousíček skladby si výjimečně zazpívala taky, protože když jde o skladbu českou, chtěla jsem v ní zanechat stopu. Výsledek se jmenuje Naše sny, a jako vždy je ke stažení na stránkách Heartcore Records.

 

Co plánuješ dál?

Letos jedu na měsíc za dětmi do Brazílie, a takhle budu pokračovat, dokud roku 2027 nebude písní deset, a tehdy z nich vznikne album. Podle mě tím vším snad připomínáme hudebnímu průmyslu, že nejde jenom o to být co nejvíc vidět a proslavit se, ale někdy je dobré vzít svůj talent a předat ho dál. Protože hudba podle mě extrémně zkvalitňuje život, stačí už jen její poslech. A co teprve, když dětem ukážeme, že nádhernou hudbu dokážou tvořit i ony, jen to často vůbec nevědí!

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement