Přeceňujeme politiku, dějinami hýbe i každodennost

Moderní dějiny jsou bolest mnohých českých škol: učitelé se k nim se studenty skoro nedostanou. I to byl jeden z důvodů, proč se Národní muzeum rozhodlo vytvořit novou stálou expozici věnovanou československým dějinám 20. století. Její hlavní kurátor Marek Junek v rozhovoru vysvětluje, proč se autoři výstavy rozhodli trochu upozadit politické dějiny nebo kdo je pro něj největším Čechem uplynulého století.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Můžete přiblížit celkový koncept výstavy?

V expozici ukazujeme období od roku 1914 po vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004. Nechtěli jsme končit rokem 1989, protože nám přišlo důležité ukázat i proměnu společnosti a politiky po pádu komunismu. To je téma, které už sice máme muzealizované, ale velice málo se vystavuje. Tolik základní časové měřítko.

 

A co se týče obsahu?

Dějiny 20. století má většina lidí spojené hlavně s dějinami politickými. Ale to jsme my vnímali spíš jako omezení a naopak se snažili zaměřit se na sociální a hospodářskou složku dějin. Předpokládám, že většina návštěvníků výstavy bude očekávat politické milníky, jako jsou české „osmičkové roky“ 1918, ’38, ’48, ’68… Ale tak to není. Pro nás jsou ty důležité mezníky období, kdy se měnila společnost.

 

Které to jsou?

Jako první dělítko samozřejmě máme vznik republiky v roce 1918. Dalším je ale rok 1945, kdy začíná docházet k zestátňování a pomalu se přechází k totalitnímu typu společnosti. Dále pro nás bylo důležité ukázat přelom 60. a 70. let, kdy se v Československu přechází ke konzumní společnosti a životní standard se dramaticky proměňuje. Proto taky nemáme jako další milník rok devětaosmdesátý.

 

Dvacáté století, hlavně pak jeho druhá polovina, je často považováno za období, které se ve školních hodinách dějepisu často zanedbává. Jak to vidíte vy? Je to skutečně problém českého školství?

Když to vezmu jako vysokoškolský pedagog, studenti přicházejí na univerzitu s různými znalostmi. Ono záleží také na jejich osobním přístupu, nejen na přístupu jejich vyučujících. Čili asi nemůžeme říct, že znalost dějin 20. století je obecně špatná. Jde vždy o konkrétní žáky a konkrétní vyučující, respektive školy.

 

 

Nicméně byla, řekněme, méně důkladná znalost dějin 20. století jedním z důvodů, proč jste se rozhodli vytvořit novou stálou expozici?

Byla, to nemohu popírat. Je to ostatně jeden z úkolů Národního muzea. Sice nemůžeme pořádat kurzy dějin, ale naše expozice by měla vést k pochopení obecných principů toho, jak vůbec 20. století fungovalo. Pro nás je to tudíž velmi důležitý příspěvek k výuce dějin. Pro kantory a žáky navíc připravujeme celou řadu vzdělávacích programů a materiálů, které se naplno rozběhnou s novým školním rokem.

 

Jaká je zatím reakce návštěvníků? A kolik jich přichází?

Návštěvníků máme velice slušné počty. Stovky denně a pořád je tu relativně plno. Reakce samotné jsou pak dvojí. Jedna je taková nostalgická, kdy návštěvníci v expozici vidí celou řadu předmětů, které byly součástí jejich životů. To ale dává smysl, protože ukazujeme dobu, která je nedávno minulá. Takže reakce třeba šedesátníků, kteří sem přijdou, je velmi osobní. Další část návštěvníků pak říká, že se jim líbí, že nikomu nepodsouváme názor. Neříkáme, zda byly určité události černé, nebo bílé, naopak necháváme lidi, aby si na základě informací utvořili vlastní názor.

 

 

Osobnost? Švehla

Jaké podle vás české 20. století vůbec bylo? Co přeceňujeme a na co naopak zapomínáme?

Dvacáté století bylo složité nejen pro nás, ale pro celý středoevropský prostor, což jsme se snažili ukázat. To, co si myslíme, že je důležité pro 20. století, je pohyb. Pohyb v tom smyslu, že u nás máte celé skupiny obyvatel, které z různých, většinou politických, důvodů musely přicházet nebo musely odcházet z našeho území. Ať už to bylo dobrovolně, nebo nedobrovolně. To je podle nás důležitý motiv. Proto tu také máme v (průhledné) podlaze exponáty, které jsou tomu věnované, prohlédnout si můžete třeba kufry, které si při odsunu balili sudetští Němci.

 

A co tedy přeceňujeme?

Z mého úhlu pohledu skutečně přeceňujeme politické dějiny. To je jedna z věcí v rámci české veřejnosti, u níž mi přijde, že je to škoda, protože kvůli tomu naopak trochu podceňujeme každodennost a její vliv na dějiny 20. století jako celek. Běžný život byl totiž velkým hybatelem některých dějinných proměn. Podívejte se třeba na téma subkultur, které tu také rozebíráme, a to nejen ve smyslu odporu proti totalitním režimům.

 

Kdo je podle vás největší osobností českých dějin 20. století?

Tady asi neexistuje vyloženě špatná odpověď, ale třeba pro mě je jednou z nejvýznamnějších osobností dnes prakticky zapomenutý Antonín Švehla. Jeden z nejvýznamnějších politiků 20. století a obrovský stratég. Pak bych ještě ze svého československého pohledu musel jmenovat Milana Hodžu, který je kvůli sporům během jeho pobytu v exilu s Eduardem Benešem také pozapomenutý. Ale tady záleží, koho se zeptáte. Pokud by na stejný dotaz odpovídal někdo, kdo vyrůstal a dospíval v 60. letech, věřím, že častá odpověď by byla Jan Palach.

 

Při debatě o českých dějinách často zapomínáme na Slováky, což je speciálně u 20. století problém. Měl jsem i v případě výstavy pocit, že tu hrají „druhé housle“. Je to správně? Jak můžeme poskládat české 20. století bez Slováků?

Ono to samozřejmě dost dobře nejde. V některých částech expozice se Slovensku věnujeme, v našem „bystáriu“ politických dějin máme i slovenské politiky, je tu zmíněn i Slovenský štát, ale máte pravdu, že slovenské otázce věnujeme trochu méně prostoru. Což ale vychází i z toho, že nás omezují sbírkové předměty. Mohli bychom slovenský příběh obsáhnout v textech, ale jaký je pak smysl výstavy, která je přehlcená texty? My ji celou bereme jako něco, co vám má přinést základní informaci, a pro nás je pak hrozně důležité, když někdo projde expozicí a pak si sám třeba i něco dohledá a dočte. Když se ale obecně podíváme na slovenské 20. století, tak oni mají skutečně úplně jiné důležité momenty ve své historii než my. Často na to zapomínáme, že pro Slováky roky 1938, ’68 a další znamenají úplně něco jiného než pro nás.

 

Politika vás dožene

Velká pozornost je věnovaná soukromému prostoru, na výstavě jsou třeba modely obývacího pokoje nebo kuchyně z různých období 20. století...

Obývací prostor má několik rovin. Jednak ukazujeme, jak se v průběhu 20. století vyvíjel životní standard a jak se měnily životní podmínky obyvatel Československa. Zároveň se snažíme říct, že lidé v průběhu 20. století prožívali tři různé životy. Něco prožívali ve veřejném prostoru, něco, když šli za kulturou, sportem nebo byli v práci, a pak něco úplně jiného, když byli doma. No a když to sečtete, vychází z toho jakési plastické dějiny 20. století.

A nakonec ukazujeme, že v obdobích obou totalit byl soukromý prostor relativně svobodný, lidé v něm mohli do určité míry vykonávat aktivity, za něž by byli jinak potrestáni – projevit svoji víru, poslouchat zahraniční rozhlas, vyvíjet protitotalitní činnost atd…

 

 

Můžete nastínit, jak se podle vás ve 20. století vyvíjel prostor veřejný?

To je velmi důležitá oblast života. Ve veřejném prostoru se odehrávaly všechny rituály, které v období demokracie vyjadřovaly svobodu jedince, v obdobích totality šlo naopak o manifestaci loajality vůči režimu. Což je pro nás velmi důležité. Ve veřejném prostoru se odráží doba, ale třeba i kultura ve formě architektury a tak dál. Zároveň se snažíme ukázat, že když jedinec režimu nějak formálně loajalitu manifestoval, tak mu za to stát dává různé benefity ve formě přídavků na děti, novomanželských půjček atd. To vidíte třeba na plakátech.

 

Ještě se vraťme k té politice. Proč jste politické dějiny poněkud upozadili a naopak upřednostnili dějiny sociální a hospodářské?

Neupozadili jsme je úplně, spíš jsme je vytáhli mimo, o patro výš. Tak trochu jako symbol toho, že politika je všeobjímající a týká se nás, ať už chceme, nebo ne. Ovlivňuje to, jak se chováte na ulici, ovlivňuje to, jakým způsobem si počínáte v práci. A ovlivňuje vás i doma. Protože když se během normalizace díváte na seriály jako Žena za pultem nebo Chlapci a chlapi, politika vás skrze ně dožene.

 

Co je nejcennější exponát na výstavě, který skutečně stojí za to vidět?

Máme tu třeba pohár pro vicemistry světa z fotbalového MS v roce 1962. Nebo první československou olympijskou medaili, kterou získal český gymnasta Bedřich Šupčík při šplhu na laně v roce 1924. Pak je tu i oštěp Jana Železného nebo artefakty z Nagana. Odtamtud nám zlatá medaile ještě chybí, ale pracujeme na jejím získání! Návštěvníky pak určitě kromě sportovních předmětů zaujme soubor vyznamenání Františka Ferdinanda d’Este, která měl na sobě v den své smrti během atentátu v Sarajevu. Nebo peněženka Karla Kramáře, kterou měl u sebe v den atentátu a která mu zachránila život.

 

Výstava končí rokem 2004 a vstupem Česka do Evropské unie. Dá se období před sedmnácti lety ještě vůbec nazývat historií?

Pro nás to historie samozřejmě je. Na závěr expozice návštěvníci vycházejí a koukají se na aktuální záběry Václavského náměstí, čímž chceme nejen poděkovat za návštěvu, ale také jim nastínit, že to, co se odehrává teď, jsou dějiny. I náš rozhovor se brzy stane dějinami. Historie dál a dál pokračuje.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama