České země tu budou vždycky, my Poláci tu jistotu nemáme

Válka na Ukrajině připomněla, že střední Evropa je dost ošemetný prostor k životu. Poláci a Češi tu situaci tradičně vyhodnocují každý jinak. V čem vidíte rozdíly?

Milan Kundera ve svém slavném eseji Oloupený Západ popisuje střední Evropu jako unesenou část Západu. Takhle se vnímají Češi. Poláci to mají trochu složitější. K dokreslení rozdílné politické mentality používám rád moment, který stál u zrodu našich států v desátém, jedenáctém století. Česká knížata se rozhodla, že chtějí být součástí Svaté říše římské, kdežto ta polská si řekla o samostatnost. Chtěla korunu od papeže, ne od císaře. A v tom okamžiku jsou ty dva postupy dané.

Poláci chtěli být samostatní, kdežto Češi měli dojem, že jim bude lépe v rámci nějakého širšího celku?

Samostatní, i když samozřejmě jako část západní či latinské civilizace. V polském uvažování hraje klíčovou roli pocit východního pomezí, vědomí, že tam někde za zdí leží cizí svět, který nás ohrožuje. Proto například po roce 1989 nebyla v Polsku politická síla, která by hrála na resentiment a chtěla zpátky Lvov, Grodno nebo Vilnius. Všichni v Polsku vědí, že ty země (Ukrajinu, Bělorusko, Litvu – pozn. red.) potřebujeme i z bezpečnostního hlediska, aby od nás oddálily tu zeď.

Jako nárazníkové pásmo.

Ano. S tím pocitem ohrožení souvisí i trochu jiné prožívání naší „západnosti“. Z dějin víme, že pouhé přilnutí k Západu nám kůži nezachrání. Mnohokrát nám bylo dokázáno, že se sice můžeme vnímat jako součást Západu, ale stejné přesvědčení nemusejí nutně sdílet v Paříži nebo Londýně. Když bude potřeba nás obětovat, bez mrknutí oka to udělají. Zvláštní je, že motiv zrady Západu existuje i v českém myšlení, přesto tu ale nevede k závěru: Potřebujeme vlastní tanky.

Čím to je?

Podívejte se na mapu. Česko tu je a nikdy nemůže být jinde: je to kotlina ohraničená horami, kde už odpradávna leží české země. Polsko je amorfní pláň, která se může posouvat libovolným směrem – anebo může taky nebýt.

Češi si můžou říct: Něco se přižene a přežene, ale my tu mezi horami budeme dál?

České země, i když byly součástí nějakého většího celku, byly vždycky českými zeměmi. Měly korunu svatého Václava, měly své hranice. Polsko, když neexistovalo, tak reálně nebylo, prostě vůbec, ani stopa po něm neměla zbýt, protože tak to chtěli naši dva sousedé, se kterými se celé dějiny potýkáme: Rusové a Němci. Že oni nechtějí, abychom byli, to je základní polský existenciální pocit, a opravdu se může stát, že nebudeme. Nejenže nebudeme mít stát, že na našem Hradě bude sedět někdo jiný, ale že nebude žádný Hrad. To je ten rozdíl mezi zkušeností Pražského hradu, na kterém vždy sedí nějaká vrchnost, třeba i cizí, a zkušeností Varšavy, která může být úplně vymazána z mapy.

Někde jste říkal, že české vlastenectví souvisí se vztahem k území, kdežto pro Poláka je to…