Mezi Putinovou válkou a Stalinem je jasná paralela

Letos v dubnu vás v Moskvě policie zadržela za to, že jste se na Rudém náměstí objevila s plakátem požadujícím mír na Ukrajině. Co jste vlastně dělala ráno 24. února, když jste se dozvěděla o Putinově invazi?

To ráno jsem otevřela Facebook a první, co jsem si přečetla, byl post mojí kamarádky, který zněl: „Probudila jsem se a začala brečet.“ Byl to pro mě signál, že se stalo něco hrozného. Pak jsem se podívala na zprávy a zjistila jsem to…

 

A co se pak stalo v dubnu v Moskvě?

Zadrželi mě spolu s kolegou. Vzali nás na policejní stanici, byli docela zdvořilí. Čekali jsme asi hodinu, než sepsali protokol pro správní soud, a potom nás propustili. Správní soud nás pak odsoudil k pokutě za přestupek. Pro mě to byl letos první přestupek, ale pro kolegu už několikátý – takže to pro něj už může být nebezpečné.

 

Do Prahy jste přijela, abyste se podílela na přípravě výstavy pořádané sdružením Gulag.cz a Memorial Česká republika. Výstava se jmenuje „Sandarmoch, kde stromy mají tváře“, což odkazuje na název místa v Karélii na severu Ruska u hranic s Finskem, kde Stalinův režim popravil tisíce lidí…

Jde o místo největších poprav v Karélii a největší tamní masový hrob spojený s obdobím Velkého teroru ve třicátých letech. Každý region a každá republika Sovětského svazu tehdy měly vlastní plán zatknout určitý počet lidí, poslat je do táborů a zastřelit. A každý region měl takové místo jako Sandarmoch a mnohá z těchto míst dosud nebyla nalezena a odkryta, protože byla tajná. S jejich identifikací a odkrýváním se začalo za perestrojky, v posledních letech existence Sovětského svazu, kdy začalo fungovat i občanské hnutí Memorial.

 

Řekla jste, že spousta míst, kde se za Velkého teroru popravovalo, dosud nebyla objevena. Sandarmoch je tedy unikátní v tom, že jej lidé z Memorialu objevili a odkryli?

Ano. A také v tom, že byl nejen nalezen, ale velmi dobře prozkoumán. Známe i jména většiny lidí, kteří tam zemřeli, nachází se tam památník a navštěvují ho ti, pro které je připomínání těch událostí důležité. Což není rozhodně případ všech míst, kde se popravovalo a pohřbívalo – odhalena a nějak prozkoumána byla dosud stále jen zhruba polovina z nich. Sandarmoch se také stal slavným kvůli uvěznění historika Jurije Dmitrijeva, který ho objevil a odkryl.

 

Jak to objevení probíhalo?

Sandarmoch identifikovaly a odkryly dvě regionální organizace Memorialu. Byli to výzkumníci z Karélie a tehdejšího Leningradu, dnešního Petrohradu, kteří v různých dokumentech hledali zmínky o obětech a zkoumali, jaký byl jejich osud. V Karélii studovali Velký teror Ivan Čuchin a Jurij Dmitrijev, a ti se pak setkali s druhou, leningradskou skupinou výzkumníků; zjistili totiž, že v dokumentech se jejich informace setkávají a že v Karélii skončila část zatčených z Leningradské oblasti. A existovaly indicie, že velké popraviště mělo být poblíž Medvežjegorsku. V roce 1997 proto zorganizovali společnou expedici a nečekaně rychle to místo našli. Což byla do značné míry zásluha právě Dmitrijeva, který už měl s hledáním takových míst zkušenosti.

 

Prý protiruská propaganda

Teď je šestašedesátiletý Dmitrijev v trestanecké kolonii, kde si odpykává patnáctiletý trest za údajné sexuální násilí na adoptované dceři. Toho se však dle ochránců práv v žádném případě nedopustil, jeho proces je mezinárodními lidskoprávními organizacemi označován za politický…

... on to byl politický proces.

 

Jak moc šlo o práci úřadů v Karélii? Nebo to byl dokonce zásah z vyšších míst – třeba přímo z Kremlu?

To samozřejmě přesně nevíme a můžeme se jen domnívat. Myslím ale, že přinejmenším na začátku to organizovaly místní úřady v Karélii. Dmitrijev nebyl obecně tak známý, ale na regionální úrovni ho považovali za problém, hovořil totiž velice otevřeně – a to nejenom o obětech Velkého teroru, ale také o současných věcech, o Krymu a Ukrajině. Problém měl na začátku srpna 2014, kdy mluvil na pietním shromáždění, které se tam každý rok pořádá. Vyjádřil svůj názor na konflikt v Ukrajině a o ruských úřadech nemluvil právě zdvořile. Čehož si v Karélii všimli a další rok už mu nepovolili na setkání mluvit. Což byla první známka toho, že ho považují za velmi nepohodlnou postavu.

Já jsem se s ním poprvé setkala v roce 2015. Tehdy už cítil tlak a říkal mi, že se necítí tak bezpečně jako dřív: původně ho totiž místní úřady v jeho činnosti podporovaly, ale po roce 2000 se to postupně začalo měnit.

 

Jaké byly další známky onoho tlaku?

Dva profesoři z hlavního města Karélie Petrozavodsku přišli s verzí, podle níž v masových hrobech měly být ve skutečnosti oběti, které zastřelili Finové v průběhu druhé světové války. Finsko, bojující část války na straně Německa, skutečně okupovalo část Karélie, byly tam koncentrační tábory a některé lidi tam skutečně zastřelili, ale nešlo o velké počty. A v archivech existují dokumenty, že je pohřbili na úplně jiných místech. Přesto se ti dva profesoři nějakým způsobem snažili ukázat, že v masových hrobech v Sandarmachu leželi lidé zastřelení Finy, přitom pro to neexistovaly žádné dokumenty. Když jsme to slyšeli poprvé, Dmitrijev byl ještě na svobodě, přišlo nám to nechutné. A nerozuměla jsem, proč o tom mluví, aniž by ho pozvali jako oponenta, když je expertem na tuto problematiku. Velice brzy poté, co byly tyto závěry publikovány, Dmitrijeva zavřeli. Šlo zjevně o související události.

 

Co se dělo dál?

Některé hroby pak odkryla vojenská historická společnost, aby našla důkazy, že šlo o vojáky Rudé armády zastřelené Finy. Pochopitelně nemohla najít nic, co by tuto verzi potvrdilo. Celé je to šílené. Navíc oni pak ostatky znovu pohřbili a my bychom rádi věděli kde, protože by tam přece měla být nějaká upomínka, že tam leží – a to i kdyby oni trvali na své verzi. Jenže oni to tají.

 

Proč?

Pro mě je v tom zjevná souvislost mezi stalinistickými represemi a těmi nynějšími. V oficiálních dokumentech o expedici vojenské historické společnosti se také říkalo, že Sandarmoch je velmi špatné místo, protože je spojené s protiruskou propagandou. Vlastně tvrdili, že připomínat si oběti Velkého teroru je protiruská propaganda. V Rusku je totiž pořád ještě možné provádět výzkum vztahující se ke stalinskému období, ale nesmí se klást do souvislosti s nynější situací – a právě v tom představoval Jurij Dmitrijev pro úřady problém.

 

Jak se má Dmitrijev nyní?

Původně byl v trestanecké kolonii v Karélii, ale přesunuli ho do kolonie v Mordovii v centrálním Rusku. Jde o nechvalně známý region táborů, je tam množství trestních kolonií, jejichž historie jde až do stalinského období. I v pozdním období Sovětského svazu zde byla trestní kolonie pro politické vězně, kterou prošla spousta disidentů.

 

A jak vypadá jeho život? Může nějak komunikovat s vnějším světem?

Jsme s ním v kontaktu, může psát dopisy a občas si může telefonovat s příbuznými a přáteli. Naposledy jsme si s ním volali v červnu, zněl relativně v pořádku, pravděpodobně nemá žádné zásadní problémy. Ale samozřejmě nemůže hovořit úplně otevřeně, protože jeho komunikaci monitorují.

 

Výstava „Sandarmoch, kde stromy mají tváře“ začíná v pražském Veletržním paláci 5. srpna…

… což je právě den památky obětí, den setkávání v Sandarmochu. Jde o důležité datum, protože tehdy začala hlavní fáze operací Velkého teroru v Karélii.

 

A pražská výstava o Sandarmochu pojednává nejen o tom místě, ale částečně také o Dmitrijevovi.

Přesně tak.

 

Z diktátora hrdina

Už jste zmínila, že hnutí Memorial se od 80. let věnovalo dokumentování stalinských zločinů. Za vlády Putina, hlavně pak v posledních letech, se Memorial potýkal se stále větším nátlakem ze strany režimu, až byl nakonec úplně zakázán. Mimo jiné proto, že Kreml začal měnit oficiální obraz samotného Stalina, z diktátora se stal „efektivní manažer“ a především vůdce, který porazil Hitlera. Jak je to se Stalinem dnes? Je už oficiálními místy definitivně považován za pozitivní postavu?

Ještě stále tak úplně ne, ale je evidentní, že jeho hodnocení se tímto směrem postupně vydává. Ještě před dvaceti lety přitom bylo nemožné veřejně říct, že Stalin byl pozitivní postava. Posléze se ale začal brát jako kontroverzní postava, jako že na jedné straně byl tyran a zločinec, ale na druhé straně prý měl své pozitivní stránky, kterým by se taky měla věnovat pozornost. A to byla úrodná půda pro další posun…

 

Posun od zločince k pozitivní figuře.

Ano. A když ten proces začal, bylo spoustě lidem jasné, že to je chyba. On by přece měl být považován za zločince a takový by měl být převažující názor veřejnosti. Ale když se to nestalo, vznikla atmosféra, v níž se dnes postupně stává hrdinou.

 

 

Už jste víceméně řekla, že toto přepisování role Stalina souvisí i s rozhodnutím napadnout Ukrajinu.

Ano, protože je zde jasná paralela mezi principy jeho politiky a principy Putinovy politiky.

 

Myslíte, že loňské rozhodnutí zavřít Memorial bylo vlastně také součástí příprav na invazi na Ukrajinu? Že režim považoval za nutné potlačit zbytky občanské společnosti dřív, než zahájí válku?

Myslím, že přesně tak to bylo. V případě Memorialu byla režimu největším trnem v oku ta část organizace, která se věnuje ochraně lidských práv. Bylo zjevné, že jakákoli vlivná organizace zabývající se lidskými právy by za takové situace, jakou je válka, nemohla mlčet. Takže organizaci nemohli dovolit dále fungovat.

 

Co děláte nyní? Memorial režim zavřel. Státní Muzeum historie gulagu stále funguje?

Funguje, ale já už na něj nemám vazby a nevím, co s ním bude dál. Pokud jde o Memorial, zlikvidované byly dvě organizace, ale ne celá síť. V Rusku dnes stále existuje několik organizací, které dál pracují. Některé z nich úřady označily za takzvaného „zahraničního agenta“ – subjekt, který dostává podporu z ciziny – jiné dokonce ani to. Celkově však pro ně v Rusku není bezpečno. Pak ještě existuje několik mezinárodních projektů Memorialu, které vznikly před zákazem. A nyní se snažíme vymyslet, jak restartovat naše aktivity ve spolupráci se zahraničními pobočkami Memorialu.

 

Ticho jako podpora

Jak byste popsala stav ruské společnosti? Většina občanů, jak se zdá, válku v Ukrajině buď podporuje, nebo je apatická.

Stav ruské společnosti je děsivý. Největší část společnosti je pasivní. To neznamená, že by ti lidé válku přímo chtěli, ale svým mlčením ji vlastně podporují. Nechtějí dělat nic, nechtějí problémy, chtějí žít jako před tím a většina z nich nechápe, proč to nejde. No a pak jsou samozřejmě ti, kteří válku aktivně podporují. Proč, to neumím vysvětlit. Možná jde o pozůstatky sovětské mentality, o nostalgii po jakési dřívější hrdosti, že žijete ve velké a mocné zemi.

 

Kolik lidí, kteří oponují režimu, ještě v zemi zůstává?

Nevím, je těžké to spočítat. Můžu jen říct, že lidé v Moskvě a v dalších městech, s nimiž jsem v kontaktu, jsou stále aktivní a protestují a je jich pořád hodně. Velká část ale také zemi opustila. Mluvím ale o své bublině. Když z ní vystoupím a začnu s někým mluvit třeba v metru nebo v obchodě, ti lidé válku podporují. A to je pro mě opravdu tragédie.