Máme vědět, že zvířata musí umřít, abychom je mohli sníst

Kolem jídla se točí přes deset let, jejím prvním projektem byl blog, v němž vařila podle legendární kuchařky Marie Janků-Sandtnerové. I díky ní se Anna Grosmanová dostala k tématu kvality potravin, kterou pak vystudovala. V první vlně covidu rozjela instagramový projekt FoodPioneer. Její fotoreportáže přinášejí příběhy českých farmářů a demytizují zemědělství. Na polích se potkává hlavně s ukrajinskými brigádníky a v poslední době má prý co dělat, aby zadržela slzy.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Daří se vám nebrečet?

Moc ne. Před pár dny jsem byla na farmě u Brna, kde pěstují rajčata. Fotila jsem pana Vasyla, který se mile usmál do foťáku a pak mi prozradil, že den předtím mu u Kyjeva zemřel bratr. To jsem brečela, stejně jako když mi paní Anna vyprávěla, že přijela s dětmi a na Ukrajině nechala manžela a bratra. Za tři měsíce války jí zemřel strýc, děda, babička a před pár dny i ten bratr. Podobný příběh má skoro každá Ukrajinka a Ukrajinec na našich polích. Oni jsou neuvěřitelně sdílní, jsou rádi, že se o ně zajímáte. Já mám ale stále dilema zveřejňovat jejich příběhy na sociálních sítích. Vím, že jsou přitažlivé, ale nechci, aby to působilo jako marketing. Rozhodla jsem se nicméně, že uspořádám prodejní výstavu jejich portrétů, tam ty příběhy použiji. Vybrané peníze pošlu na Ukrajinu.

 

Kdo vlastně pracuje na českých polích?

Nejvíc Ukrajinci, ale jsou tu často i Bulhaři, Rumuni, teď jsem narazila na Filipínce. Často se ptám, jestli můžeme mluvit o českých ředkvičkách, když se jich české ruce dotknou poprvé na pultech obchodu. Bez těchto lidí bychom neměli nic, pro Čechy je to špatně placená a náročná práce. Ale není to jen český fenomén, levná pracovní síla se přesouvá napříč Evropou z východu na západ, v Americe zase z jihu na sever. Jen jsem si dlouho říkala, že je to oboustranná výhra.

 

A není?

Myslela jsem, že ti lidé se svobodně rozhodnou opustit rodinu, vydělat u nás peníze, farmářům se vyplatí. Ale tak to nebývá. Řada z nich tu pracuje pod tzv. agenturním pracovníkem, kterému odevzdají pasy, nemají zaplacené pojištění. Farmář tomuhle zprostředkovateli vyplácí jejich mzdu a on jim předá podstatně nižší část, zbytek jde do jeho kapsy. Ti lidé jsou kolikrát v pasti, slyšela jsem příběhy, že nemohli svobodně odcestovat, že jsou vydíráni. Je to takové moderní otrokářství na hraně s lidskými právy, ale nikdo nemá odvahu to řešit.

 

 

Možná právě proto, že by pak na polích neměl kdo zasít a sklidit. Je absence českých brigádníků jen o penězích?

Když začal covid, zavřely se hranice a já vyjela na pole, že tam konečně nafotím pracující Čechy. Že tam budou herci, kulisáci, baristi, průvodci, všichni, co nečekaně přišli o práci. A zase tam nebyl skoro žádný. Šéf hostínského chřestu mi říkal, že po dvou dnech jim začali utíkat i přes ploty. Z dvaceti zůstali tři, pro zbytek to byla nesnesitelná dřina. Covid odhalil, jak českému zemědělství schází kvalifikovaná síla. Plít naučíte kohokoli za dopoledne, ale vy potřebujete lidi, co dokážou ovládat techniku. Ukrajinci sem jezdí spoustu let, naučili se s traktory, vlečkami, sečkami, umí ty složité práce. A druhá věc je, že práce v zemědělství je dynamická. Češi přijdou, že by chtěli brigádu na týden, na dva. Ale když několik dní prší, nesklízí se, sedíte na zadku. Udělá se hezky, je potřeba rychle sklidit a pracujete dvanáct hodin denně. Tohle málokomu vyhovuje.

 

Krize jako restart

Válka na Ukrajině otevřela téma potravinové soběstačnosti. Hrozí nám, že kvůli konfliktu bude u nás nedostatek potravin?

Ukrajina je významným vývozcem obilovin a slunečnice. V tom jsme soběstační, u pšenice dokonce na nějakých 150 procent. I tak by nás ale ruské krádeže ukrajinských obilovin děsit měly. Ukrajina je zásadním dodavatelem do zemí Afriky, některé státy jsou zcela závislé na dovozu její pšenice a slunečnice. Je velký otazník, co se tam teď začne dít.

 

Věnujete se kvalitě potravin, propagujete farmářské a lokální produkty. Umíme už ocenit a zaplatit za kvalitu?

Když se podíváte, kolik se prodá bio a lokální produkce, tak jsou to čísla v řádu jednotek procent. To není nic převratného. Fenomén farmářských trhů a farmářských produktů je patrný ve větších městech, a stále spíš okrajově. Je to jen deset let, co se tu nastartovaly farmářské trhy, rozjelo se téma bio potravin. Pořád nejsou vytvořené infrastruktury, aby se ty produkty dostaly co nejblíž lidem. Kdysi tu bývaly jednoty, výkupy, odbytová družstva, to se zrušilo a ukazuje se, že jet sám na sebe není cesta, že bude potřeba nějaká podoba kooperace.

 

Žádný řetězec supermarketů se toho neujal?

V to jsem taky trochu doufala, v Anglii takhle funguje v jednotlivých regionech Tesco. U nás se to nestalo. Internetový obchod Rohlík přišel s marketingovou strategií Pojďme podporovat české farmáře a podle mě narazil na to, že málo farmářů zvládne dodávat objem, který oni potřebují. A když to rozdělí mezi pět různých farmářů, je tam kolísavá kvalita. Navíc všichni farmáři nejsou spolehliví. To potvrzuje i řada šéfkuchařů, že když chtěli lokálního dodavatele, ukázalo se, že je nedokáže zavážet včas, je tam hodně technických problémů.

 

Teď navíc přichází vlna velkého zdražování, kdy se rozhodujícím faktorem pro lidi stane cena a ne kvalita.

Tahle ekonomická krize se dotkne výrazně už i střední třídy, která byla nakloněná tomu, kupovat si vejce z volných chovů, kuřecí od farmářů a řemeslný chléb za stovku. Jídlo bude první, na čem začnou lidé šetřit. Namísto pro chleba do Praktiky budou chodit do Lidlu, i když to pro ně bude těžké přiznat nahlas. Mě už se krize dotýká taky, životní úroveň v naší rodině šla dolů.

 

Je na tom i něco pozitivního?

Bude to nepříjemné období pro všechny, ale já vnímám krize i jako posun k rozvoji, restart. Bude muset dojít ke změnám, ale třeba to po krizi bude fungovat líp. On ten nadbytek, ve kterém jsme před covidem žili, občas přinášel věci postavené na hlavu. Třeba kult baristy. Někdo, kdo uměl nalít mléko do kafe, vydělával víc než sestřička v nemocnici.

 

Hala vs. klec

Zmínila jste vajíčka z volného chovu. Do roku 2027 mají u nás zaniknout klecové chovy slepic. Je vůbec možné pokrýt spotřebu vajec z volných chovů?

Ročně se u nás spotřebuje přes 2,5 miliardy vajec. Anna Hudská, aktivistka z hnutí pro komunitní chovy slepic, trefně poznamenala, že kdyby volně choval slepice každý, tak přes slepičince nedojdeme do centra města. Pokrýt takovouhle spotřebu vajec s představou, jak se slepičky procházejí po dvorku, je chiméra. Z průzkumů vychází, že sedmdesát procent lidí je proti klecovým chovům a rádi by kupovali vajíčka od slepic z volného chovu. Ale ta už na trhu jsou. A kolik se jich reálně prodá? Přibližně procento a půl. Většina by je chtěla, ale nikdo je nekupuje.

 

Protože když stojíte před regálem a vidíte cenu osm až deset korun za kus, sáhnete po kompromisu – vajíčku od slepice ve výběhu?

Hodně lidí má zafixováno, že trojka je nejhorší, to je ta klec. Jednička je drahá, takže vezmete dvojku. Pro mě je to asi ta nejhorší varianta. V halách jsou několikatisícová hejna slepic, a jakmile je jedna slabší, ostatní ji klovou, likvidují. Já bych v takovém hejnu být nechtěla. V kleci jsou po pěti, nevypadá to hezky, ale jestli je ta či ona slepice šťastnější, si netroufám soudit.

 

Je to pár dní, co bylo zveřejněny videa z jatek v Hraběticích na Znojemsku, kde zaměstnanci bili a mučili zvířata určená na porážku. Je u nás welfare zvířat pořád v plenkách?

Tyhle excesy jsou způsobené lidmi a v tomto případě už veterinární správa rozjela vyšetřování. Průmyslová výroba potravin je drsná. Jsem proti jakémukoli trápení zvířat, nikdy ho nebudu hájit, ale ani porážka na bio jatkách není hezká podívaná.

 

Protože zabíjení nebude nikdy romantické?

Přesně tak. Strávila jsem několik měsíců na brigádě na německé bio farmě. Když jsme naháněli slepice do beden, aby se dovezly na porážku, nebylo to nic hezkého. Kdyby nás natočili, pár lidí by to vylekalo. Ale žádné slepici se neublížilo, bylo to humánní, jen to na pohled nevypadá pěkně. Já jsem ráda, že se tahle aktivistická videa zveřejňují. Máme být konfrontováni s tím, že zvíře se musí zabít, abychom ho mohli sníst. Jsme rozmazlení a tenhle aspekt nemusíme vidět, když nechceme. Přitom spotřeba masa je neudržitelná, sníme ho ročně osmdesát kilo. Takže, jestli taková videa někoho donutí se zamyslet, jestli maso potřebuje každý den, mají smysl.

 

Apokalypsa nebude

Jak se vůbec dívka vyrůstající v centru Prahy dostane k zemědělství?

Zafungoval u mě „obgenerační“ syndrom a našla jsem zalíbení v tom, jak žijí moji prarodiče. Rodiče byli rozvedení, mamka hodně pracovala, takže jsem nemoci a volné víkendy trávila u nich v Plchově na Kladensku. Děda pracoval jako agronom. Jako dítě jsem zažila výlovy rybníků, porážky krůt, přichomýtla jsem se k porodům telat… Když jsem přemýšlela, co studovat na vysoké, byla ve hře medicína, ale s mým ADHD by to nebyla nejrozumnější volba. Nakonec jsem si vybrala obor kvalita potravin na zemědělské univerzitě – je tam trocha zemědělství, trocha chemie, sem tam musíte zabořit ruce do hlíny, pak si odběhnete do laboratoře zjistit, jak ty věci fungují. Pro mě, co neposedí, ideál.

 

Když se vás někdo zeptá, co děláte, jak odpovídáte?

Jsem zprostředkovatelka. Jsem rozkročená mezi dvěma světy. Jednou nohou jsem mezi měšťáky, druhou mezi farmáři. Dělám reportáže o tom, co zemědělská výroba obnáší, snažím se lidi vzdělávat, rozšiřovat povědomí o farmaření, vyvracet mýty. Snažím se být objektivní, takže se občas stane, že komunikuji téma a nepochopí mě ani jeden tábor. Kazím to hipsterům z Prahy, co mě mají za holinkářku, která by nejraději všechno postříkala chemií, a pro zemědělce jsem Pražačka, co ví kulový.

 

Tím vámi vyvráceným mýtem je i téma řepky, u které máme pocit, že kvůli dotacím je všude. Jak to s ní je?

Ta má nevýhodu, že poutá pozornost svou výraznou barvou. Vyjedete na jaře konečně na výlet a máte pocit, že je všude. Začnete řešit, kde je nějaká diverzita, že tohle je špatně. Jenže na českých polích je z nějakých padesáti až šedesáti procent obilí, nejvíc pšenice. Řepky je osmnáct procent. V době, kdy kvete řepka, je pšenice nízká a vypadá jako tráva.

 

Kam vlastně zmizela z českých polí řepa? Bývali jsme cukrovarnická velmoc.

Ve 20. letech jsme byli cukroví baroni, cukrovarníci byli nejbohatší podnikatelé a měli velký politický vliv. Když vznikalo Československo, uvažovalo se, že budeme místo koruny platit řepou. Ještě za socialismu cukrovary fungovaly, cukrovarskými řízky se krmil dobytek. Po roce 1989 jich ale řada zanikla, k tomu se stále omezuje živočišná výroba, takže není odbyt pro řadu meziproduktů z jejího zpracování. Ale řepa se u nás stále pěstuje. Vyrábíme skoro půl milionu tun cukru ročně, jen ho ale všechen vyvezeme a k nám dovezeme 400 tisíc tun levnějšího cukru.

 

Není to proti zdravému rozumu?

Tak je to ale i s mlékem, s rybami. Kapra odvezeme do Rakouska, do Německa a přivezeme sem lososa ze Severního moře. Sama se toho občas vyděsím, ale upřímně, nevidím řešení. Spoustu věcí tu vyrobit umíme, jsme soběstační, ale zas jsou věci, které dovážet musíme. U zeleniny jsme soběstační asi na třicet procent. Proto je mimo představa chtít jen české ovoce a zeleninu. Jsme v mírném pásmu, sezona tu trvá čtyři měsíce, o fous ji dokážeme prodloužit díky skleníkům. Když ale přijdou jarní mrazíky, celá úroda českých meruněk je pryč.

 

Pojďme si zavěštit. Ustojí tuhle krizi čeští farmáři?

Nebude to apokalypsa. Díky za to, že jsme součástí EU, protože to je sice robustní a ne úplně flexibilní mechanismus, ale znamená to pro naše zemědělství podporu a jistotu. Ono se u těch příběhů o konci podnikání kvůli covidu, energetické krizi a zdražování často ukáže, že šlo až o poslední kapku. Že důvodů je víc, například že farmář nemá nástupce, trápí ho zdraví a možná by dřív nebo později skončil i tak. Prostě nechme řeku plynout, ona si poradí.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama