V EU jsme dříve působili jako puberťáci, teď jsme umírněnější

15. srpna 2022

Marek Mora

MICHAL SVÁČEK / MAFRA / Profimedia

Když jsme před třinácti lety vyhlašovali, že to „Evropě osladíme“, a pak nám padla vláda, byla to absurdita na druhou, říká Marek Mora, viceguvernér ČNB a někdejší náměstek zodpovědný za minulé české předsednictví. Teď jsme podle něj střídmější a skromnější. Ale pořád máme velké rezervy, v Evropě nám chybí více kvalitních lidí.

Česká republika po třinácti letech opět předsedá Evropské unii. Vy jste byl v roce 2009 jednou z klíčových postav, celé předsednictví jste koordinoval. Jaké to je, sledovat teď předsednictví s odstupem? Máte na to vůbec čas?

Jistěže to sleduji, i když ne úplně do detailu, tentokrát mám totiž luxus pozorovatele. Vím, co předsednictví v Radě EU znamená, a vím, jak hrozně moc práce za tím je. Na druhou stranu, částečně jsem k tomu sledování i donucen. Česká národní banka, byť není členem Rady pro hospodářské a finanční věci (zasedání ministrů financí zemí EU – pozn. red.), má nyní intenzivnější spolupráci například s ministerstvem financí, kde se naše agendy prolínají. Na začátku září zde také bude neformální jednání ministrů financí a guvernérů centrálních bank, takzvaný neformální Ecofin, na kterém se podílíme.

Byl jste náměstkem ministra pro evropské záležitosti Alexandra Vondry. V čem vlastně spočívala vaše role v roce 2009?

Byla to veškerá činnost týkající se obsahu předsednictví. Znamená to nutnost znát agendy, jejich důležitost a politickou citlivost. Například to, co z našeho pohledu citlivé není, mohlo být silně vnímáno v Německu, Francii, Španělsku nebo Řecku. Člověk zkrátka musel být neustále v obraze. Součástí byly i koordinační či komunikační mechanismy, zejména mezi vládou jako celkem, ministry a experty. Pak to samozřejmě byla koordinace se Stálým zastoupením ČR při EU a s klíčovými orgány v Bruselu, zejména s generálním sekretariátem Rady, s Evropskou komisí, částečně s Evropským parlamentem a také s ostatními členskými státy. Tedy hodně styků na všech možných úrovních a nutnost pořád sledovat vývoj.

Co na tom bylo nejnáročnější?

Být stále ve střehu. Samozřejmě že velmi náročná byla už příprava na předsednictví. Kromě spolupráce s našimi partnery z Francie a ze Švédska na 18měsíčním programu tzv. tria, jsme rok a půl objížděli s tehdejším předsedou vlády Mirkem Topolánkem skoro všechny země EU, abychom si zmapovali jejich pohledy. Bylo to velmi intenzivní. Pak bylo náročné psaní programů, sledování vývoje v institucích, v Evropské komisi i Parlamentu, abychom věděli, jaké jsou jejich požadavky. Když se předsednictví rozjelo, už to bylo hlavně o koordinaci. Nikdy není jednoduché dekódovat, co se vlastně v Bruselu děje a proč se to děje. Museli jsme se naučit číst různé situace a porozumět jim.

Jak jste se do takové pozice dostal? Jaké zkušenosti jste měl za sebou?

To je velice zajímavý příběh. Část jsem si odpracoval, část byla náhoda. Když jsem začátkem 90. let studoval Vysokou školu ekonomickou, musel jsem mít několik kurzů v cizím jazyce s cizím lektorem. Mezi nimi byla němčina, na kterou za námi jezdila lektorka z Vídně. Rakousko tehdy bylo v intenzivní fázi vyjednávání o vstupu do EU a ona mě tehdy jako studenta oslovila. Řekla mi: „Marku, Česká republika také jednou vstoupí do EU, měl by ses připravovat na kariéru úředníka v Bruselu.“ Bylo mi tehdy asi 22 let a nebral jsem to moc vážně. Po absolvování školy jsem si řekl, že bych mohl ještě pokračovat na postgraduální studia. V ten moment mi to vytanulo na mysl. Získal jsem stipendium od Nadace Konrada Adenauera a našel si tzv. Evropský institut v Saarbrückenu, který byl renomovaný zejména mezi právníky. Já jsem se zaměřil na evropská ekonomická studia a pak jsem se dostal na stáž do Evropské komise a také na doktorandské studium do Hamburku. Stále jsem byl v kontaktu se svou lektorkou němčiny, která se mezitím po vstupu Rakouska do EU stala úřednicí v Evropské komisi. Ta mě v roce 2003 upozornila, že v Evropské komisi se vypisují výběrová řízení pro experty z přistupujících členských států, mezi kterými byla i Česká republika. Měl jsem k tomu předpoklady, tak jsem vzal tužku, papír, napsal jsem životopis a motivační dopis, šel na konkurz do Generálního ředitelství Evropské komise pro ekonomiku a finance a uspěl jsem.

Nekoukali na vás kolegové ze západních členských zemí skrz prsty? EU tehdy procházela největším rozšiřováním směrem na východ, což v některých státech budilo i negativní emoce.

Ne, to bych vůbec neřekl. Kolegové naopak projevovali entuziasmus a pomáhali nám. Alespoň takový pocit jsem měl na našem Generálním ředitelství pro ekonomiku a finance. Vůbec jsem neměl pocit, že by na nás nějak hleděli přes prsty.

Zpět k vaší kariéře. Jak jste se z Komise dostal do role koordinátora předsednictví?

Podpořte Reportér sdílením článku